Andrzej Pilipiuk: Sestřenky
První díl trilogie Sestřenky začíná střípky informací o jednotlivých postavách a s tím, jak je poznáváme, se slívá do větších celků, ale jedna dějová linie čtenáře nečeká nikdy. Všechny postavy umějí jednat samostatně, tak proč by měly trčet pořád spolu.
Záhadnou šestnáctiletou dívku Monikou Stěpankovic zachránili vojáci KFOR a převezli ji do Krakova. V normální škole se jí nelíbí, proto se rozhodne studovat v soukromém dívčím lyceu. Vydělává si překlady ze starořečtiny, aby si mohla studia dovolit. Monika je tisíciletá upírka, která si chce odpočinout od válečných útrap a utíkání.
Tělocvik a francouzštinu v lyceu učí Stanislava Krušewská – mladá dívka, která si umí udržet ve třídě pořádek. Je na ní ale něco zvláštního, jako by prožila mnohem víc let, než kolik odpovídá jejímu věku. Stanislava je alchymistka, které po čtyř stech letech dochází elixír života, a tak hledá svého mistra Michala Sedzivoje.
Trojici hrdinek uzavírá Kateřina Krušewská – mladá informatička, která to umí s počítači jako nikdo. Pracuje v CBS na databázi, která shromažďuje a prohledává obrovské množství fotografií podle zadaných kritérií. Tajnou zálibou je pro ni hledání sestřenky Stanislavy Krušewské, protože v databázi našla její fotografie a obrazy z různých let a pořád vypadá stejně. V jejich rodině se navíc traduje vyprávění o sestřenici, která nezestárla.
Propojení tisícileté princezny, čtyři sta let staré alchymistky a dvacetileté informatičky dává příběhu zajímavý spád, různorodost názorů, které se přesto doplňují, protože když se chtějí lidé domluvit, tak není problém ani v tom, že je dělí věky. Dohromady využívají staré poznatky s moderní technikou a výsledek stojí za to, jak v jejich pátrání, tak v knize jako celku. Spojení starého a moderního dělá příběh velmi zajímavým, setkání moderních názorů s alchymií přináší celou řadu humorných situací. Zvlášť když pro Kateřinu není úplně snadné uvěřit v alchymii, i když má sestřenku vedle sebe.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, mě nadchla už jen jmény hlavních postav, po všech těch germánských tvarech je Stáňa, Káťa a Monika příjemnou změnou. Lehce humorný styl, který doplňuje napínavý příběh, ve kterém nechybí dávka pořádných potíží a trocha násilí. Autor se nás snaží trošku vzdělat, a tak nám předkládá přednášky z některých hodin. Z hodiny tělocviku se Stáňou mě bolelo celé tělo, a to jsem o tom jen četla. Nevtíravě zařadil do knihy i kritiku vlády, a dokonce i kritiku sebe sama.
„Připomenu vám existenci některých svalů, o kterých jste se učily v biologii,“ vtipkuje. „Začneme padesáti kliky pro zahřátí.“
V podporu ležmo se opírá o podlahu zápěstími – šetří prsty… Hlasitě počítá. Po pátém kliku polovina odpadá. Po desátém zůstává sama. Padesát…
Jediné, co mi trošku vadilo, přestože to dokreslovalo celkovou atmosféru a vztah některých skupin lidí k hlavním hrdinům, byly krátké epizodky mimo děj, protože jsem se u nich trošku ztrácela a marně čekala, co se z nich vyvine. Ale to je jen malá vada na kráse jinak velmi dobré knihy a pro někoho to může být naopak kořením, co dodá knize tu správnou šťávu.
A abychom nekončili negativně, tak ještě jedno pozitivum (alespoň pro mě) – občas se objeví narážka i na naši malou zemičku, přeci jen jsme s Polskem prožili část společné historie.
Pilipiuk Andrzej: Sestřenky (Laser-books; 2010)
Překlad: Pavel Weigel
Počet stran: 256
Vazba: brožovaná
Cena: 185 Kč
Mě se kniha taky líbila. Recenze je výstižná.