Maite Carranzová: Válka čarodějek: Klan vlčice

Čas vyvolené přichází a odvěká válka čarodějek znovu vzplane po celém světě. Mladá Anaid ale do poslední chvíle netuší, že i ona bude na téhle šachovnici hrát důležitou roli. Neví nic o čarodějkách Odiš a Omar, dávných proroctvích, ani o přízračném světě.

KAPITOLA I
Selene zmizela

Dívka spala v pokoji s vysokým stropem a stěnami, které
už tisíckrát obílili vápnem. Ve veselém pokoji ve venkovském
domě, vonícím dřevem a čerstvě svařeným čerstvým
mlékem. Okenice na oknech byly natřené zeleně a zelené byly
i kosočtverce kilimu, který zakrýval dřevěnou podlahu, a také
údolí na obrázcích pověšených na stěnách a hřbety některých
dětských knih, směstnaných na poličkách spolu s mnoha dalšími
červenými, žlutými, oranžovými a modrými. Záplava barev,
hýřily jí polštáře, přikrývka, krabice se skládačkami i papuče
zastrčené pod postelí. Barvy dětství, které už neladily s tím, že
nikde nebylo vidět panenky, ty byly zastrčené vzadu ve skříni,
a nehodily se ani k vážně vyhlížejícímu pracovnímu stolu, který
skoro úplně zaplňovalo Pentium nejnovější generace.

Nejspíš ta dívka už nebyla malá.

A i kdyby snad byla, nevěděla, že toho rána malá být přestane.

Škvírami ve špatně zatažených žaluziích se dovnitř proudem
dralo slunce, zatímco Anaid, jak se ta dívka jmenovala,
se neklidně vrtěla a vykřikovala ze spaní. Sluneční paprsek se
sunul po přikrývce, s námahou dorazil až k dívčině ruce, a pak
jí pomalu, ale houževnatě stoupal po krku, nosu a tváři, až se
nakonec dotkl jejích zavřených víček a probudil ji.

Anaid znovu hlasitě vykřikla a otevřela oči. Byla zmatená.
Nemohla popadnout dech a udivovalo ji bodavé světlo, které
pronikalo do pokoje. Byla v onom polobdělém stavu, kdy člověk
ještě nerozlišuje mezi sny a skutečností.

Ve svém těžkém snu, velice živém, utíkala a utíkala v bouřce
a pokoušela se schovat v dubovém lese. Mezi rachotem hromů
slyšela Selene, jak křičí ‚zastav se!‘, ona však matčiných
výzev nedbala. Všude kolem ní bily blesky, po stovkách a po tisících,
oslňovaly a oslepovaly ji a zalévaly les ohnivým deštěm,
až ji jeden blesk zasáhl a ona padla jako podťatá.

Anaid zamrkala a ulehčeně se usmála. Skutečně. Za všechno
mohl jediný dovádivý sluneční paprsek, jenž pronikl žaluziemi
na jejím okně, aniž ji požádal o dovolení.

Po bouři, která v údolí řádila včera večer, už nebylo ani
stopy. Prudký vítr odehnal mraky a umytá obloha zářila jako
fialová voda v jezerech.

Cože je takové světlo? To už je tolik hodin? To bylo divné.
Jak to, že ji Selene ještě neprobudila, aby šla do školy?

Vyskočila z postele a potlačila zamrazení, když došlápla
bosýma nohama na kilim. Ustrojila se jako obvykle, aniž svému
oblečení věnovala víc než vteřinu, a začala hledat hodinky.
Devět hodin! Tak pozdě! Zmeškala už první vyučovací hodinu.
A co matka? Jak to, že Selene ještě není vzhůru? Nestalo
se jí něco? Vždycky ji budila v osm.

„Selene?“ šeptla Anaid, když strčila do dveří sousední místnosti,
potlačovala přitom úzkost z oné noční můry, která se jí
znovu začínala zmocňovat.

„Selene?“ opakovala nevěřícně, když zjistila, že v místnosti
není nikdo jiný než ona a mrazivý severní vzduch, který tam
vnikal oknem otevřeným dokořán.

„Selene!“ vykřikla rozzlobeně jako vždycky, když jí matka
vyvedla nějaký nejapný vtip. Tentokrát však Selene nevystoupila
zpoza závěsu a nesmála se svým potřeštěným smíchem,
ani se na ni nevrhla a neválely se spolu po napůl rozestlané
posteli.

Anaid se zhluboka nadechla, a potom ještě jednou, a ke
své lítosti zjistila, že vítr setřel vůni jasmínu, která Selenin
pokoj prostupovala a kterou měla tak ráda. Potom se zatřásla
zimou a zavřela okno. V noci sněžilo. I když květen už pokročil
a objevovaly se první jarní pupence, tu noc sněžilo. V dálce
byla vidět černá břidlicová věž místní kaple, poprášená bílým
sněhem jako šlehačkový zákusek. Pomyslela si, že je to neblahá
předzvěst, poněvadž je přestupný rok, a zkřížila prsty, jak
ji to naučila Demeter.

„Selene?“ opakovala znovu v kuchyni.

Tam však bylo všechno nedotčené, jak to nechaly po té
rozmluvě včera večer, před bouřkou a před oním těžkým snem.
Anaid bedlivě proslídila celou místnost. Ani stopa po kradmém
šálku kávy, ani nakousnutá sušenka, ani sklenice vody
vypitá pozdě v noci. Selene do kuchyně vůbec nevkročila. Tím
si byla Anaid naprosto jistá.

„Selene!“ křikla znovu, o poznání nervózněji.

Její hlas se rozlehl po zápraží a po zahrádce a dorazil až ke
staré stodole, která sloužila jako garáž. Tam se Anaid na okamžik
zastavila, hned u zchátralých dřevěných vrat, aby její
oči uvykly šeru uvnitř. Staré auto tam nehybně stálo, pokryté
prachem a s klíčky v zapalování. Bez něj se Selene nemohla
dostat nikam daleko. Z Urtu totiž bylo všude daleko, a odevšad
byl na půl cestě. Do města, na vlakové nádraží, na sjezdovky,
do hor, k jezerům a dokonce i do nejbližšího supermarketu,
všude se muselo autem. Takže… pokud si ho nevzala…

V Anaid začínalo klíčit podezření. Vrátila se do domu
a svědomitě ho prohledala. Seleniny věci byly nedotčené. Její
matka nemohla odejít z domu bez kabátu, kabelky, klíčů a bot.
Anaid byla stále rozrušenější. Rostla v ní větší a větší jistota,
která v ní vyvolávala stejnou úzkost, jakou zažívala v den
smrti babičky Demeter. Bylo to nesmyslné, ale všechno nasvědčovalo
tomu, že Selene zmizela v tom, co měla na sobě,
bez jediné ubohé spony do vlasů, polonahá a bosa.

Srdce jako kdyby jí mělo vyskočit z hrudi. Z věšáku u domovních
dveří doslova strhla svou péřovou bundu, halabala
si ji natáhla, ujistila se, že má v kapse klíče, zavřela za sebou
dveře a vyšla na ulici. Venku se ledový vítr skučivě proháněl
úzkou mezerou mezi silnými zdmi domů, postavených tak,
aby byly od severu chráněné.

Městečko Urt, s kamennými domy a břidlicovými střechami,
stálo na horním konci údolí Istaín, na úpatí Pyrenejí, obklopené
vysokými vrcholky hor a ledovými plesy. Na náměstí
se tyčil románský kostel, obrácený k východu, tak aby první
paprsek slunce dopadl na oltář. Nahoře nad údolím, u ústí
průsmyku, strměla pobořená strážná věž, obývaná havrany
a netopýry. V minulosti tam dnem i nocí bděly hlídky s jediným
úkolem: udržovat při životě pochodeň, kterou měly zapálit
oheň, když zahlédnou nepřítele. Urtská hláska byla hlavní
strážná věž pro všechna údolí, signál z ní bylo vidět v šesti
různých obcích a legenda říká, že právě díky ohni z Urtu neznámí
a bezejmenní hrdinové někdy v VIII. století zastavili
neúprosný postup saracénských hord pyrenejskými údolími.

Anaid zůstávala chráněná před větrem, dokud neminula
rozvaliny starých urtských hradeb. Jakmile se octla na otevřeném
prostranství, severní vítr ji udeřil přímo do obličeje.
Po skráních se jí skutálely dvě veliké slzy, nedala se však odradit,
postavila se vichřici a zamířila k lesu; cestou se ani jednou
nezastavila.

***
Stará doubrava vyhlížela po ránu zbědovaně. Ulámané
větve, staleté kmeny zuhelnatělé, servané listí a spálené křoví…
Na mnoha místech zanechala bouře rány, které mohl zahojit
jedině čas. Anaid píď po pídi rozhrnovala holí, již si vzala
sebou, šedavý bahnitý příkrov, který všude ležel. Obávala se,
že najde to, co hledá. Bála se natolik, že to znovu a znovu
popírala. Ale i tak a přes všechen strach dělala svou práci svědomitě.
Předsevzala si projít les od jednoho konce až na druhý
a kousek po kousku propátrat každý kout.

Hledala Selenino tělo.

Neměla nikdy zapomenout na ono ráno, kdy zmizela Demeter,
ani na noc, která předcházela její smrti. Demeter, její
babička, před necelým rokem jedné bouřlivé noci zemřela
v lese, když se vracela od svého posledního porodu; byla porodní
bába. Při té vzpomínce Anaid ještě cítila slanou chuť slz,
které pro ni prolila.

Za svítání onoho rána, po divoké noční bouřce, zalila
všechno bledá mlha. Selene byla znepokojená, poněvadž Demeter
nespala ve své posteli, a Anaid cítila neurčitý, odtažitý
strach. Selene jí nedovolila jít do lesa s ní, chtěla jít sama, a když
se vrátila, zkřehlá zimou a s očima pokrytýma pavučinou bolesti,
nedokázala ze sebe vypravit ani těch pár slov, kterými
by jí sdělila, že Demeter je mrtvá. Nebylo to však zapotřebí,
protože Anaid to už věděla. Od chvíle, kdy se probudila, už
totiž cítila nakyslou pachuť smrti, jak jí stoupá hrdlem. Selene
jí s největší námahou vysvětlila, že sama v lese našla babiččino
tělo, a potom zmlkla. Ona, od přírody tak hovorná, teď oněměla
a neodpověděla Anaid na jedinou otázku.

Během následujících dnů zaplnily dům vzdálené příbuzné,
které se sjely z celého světa. Zavalily je stovky dopisů, telefonních
hovorů a e-mailů, nikdo se však neodvážil říct, co
se vlastně stalo. Nakonec prohlásily, že Demeter zabil blesk,
a soudní lékařka, znalkyně, která přiletěla z Athén, to tak
potvrdila. Anaid však nemohla mrtvou políbit, než ji uložili
do rakve, poněvadž její tělo bylo zuhelnatělé a k nepoznání.

O blesku, který oné bouřlivé noci Anaidinu babičku zasáhl,
se v městečku dlouze a zeširoka mluvilo, nikdo si však
nikdy nedokázal vysvětlit − dokonce ani Anaid ne − co v těch
nočních hodinách Demeter v dubině pohledávala. Její auto
našli stát na silnici, odstavené u příkopu lesní cesty, s okénkem
u řidiče otevřeným, s rozsvícenými polohovými světly
a se zatvrzele blikajícím blinkrem.

Anaid zůstala stát a do šera dubového lesa drsně vtrhla
zpátky přítomnost, jak holí na něco narazila; na něco tvrdého,
zakrytého spadaným listím. Ruce se jí zrádně roztřásly, a přes
její úsilí ne a ne přestat. Připomněla si Demeteřiny rady, jak
přemoci strach, když vůli zachvátí panika. Přinutila se na nic
nemyslet a potom botou rozhrnula listí a zadržela dech. Tělo
bylo ještě teplé, nepatřilo však lidské bytosti, byl to… byl to
vlk, nebo vlastně vlčice, poněvadž jasně viděla její cecíky nalité
mlékem. Vlčata nemohla být daleko, chuděry, bez matčina
mléka byly odsouzené umřít hlady. Anaid se utěšila pomyšlením,
že možná jsou už dost stará, aby s pomocí smečky zůstala
naživu. Prohlédla si mrtvolu. Vlčice byla krásná. Srst, i když
zacákanou blátem, měla perlově šedou, měkkou a hebkou
na dotek. Přišlo jí mladé vlčice líto a znovu ji zakryla suchým
listím, větvemi a kamením, aby se nestala potravou mrchožroutů.

Vlčice byla daleko od hor; sešla do údolí, odvážila se
na území lidí a našla tam smrt. Proč asi sešla do údolí?
Anaid se podívala na hodinky. Bylo poledne. Usoudila, že
bude rozumnější vrátit se domů a zjistit, jestli všechno zůstalo
jako předtím. Leckdy se stávalo, že se věci nečekaně změnily
a to, co před několika hodinami nebo minutami vypadalo děsivě,
už žádnou hrůzu nenahánělo.

Spolehla se na vzdálenou možnost, že najde Selene doma,
a vydala se na zpáteční cestu. Nedávala si pozor, a tak ke své
smůle narazila na spolužáky ze třídy, kteří se houfem hrnuli
ze školy. To poslední, oč v tu chvíli stála, bylo něco vysvětlovat
nebo odpovídat na dotěrné otázky, a neměla ani chuť
čelit jejich posměškům; takže se otočila, jako blesk vyrazila
opačným směrem a odbočila uličkou k mostu. Ohlédla se, aby
se ujistila, že se jí podařilo uniknout, a ten pohyb ji přivedl
do neštěstí. Nepostřehla modrý landrover, který sjížděl ze
svahu, ucítila až prudký náraz do nohy, uslyšela skřípění brzd
a pak výkřik. Potom už nic.

V mátohách ležela na zemi a nemohla se pohnout. Řidička
auta, sportovně oblečená turistka, světlovlasá, modrooká
a s lehkým cizím přízvukem, k ní zděšeně přiklekla a ohmatávala
ji.

„Chudinko malá, lež a nehýbej se, zavolám sanitku. Jak se
jmenuješ?“

Než Anaid stačila otevřít ústa, množství hlasů odpovědělo
místo ní.

„Anaid Tsinoulisová.“

„Zakrslá chytrolínka.“

„Naše šprtna.“

Anaid by se nejraději propadla do země a nechtěla otevřít
oči. Slyšela hlas Marion, nejhezčí holky ve třídě, která pořádala
nejsuprovější večírky a nikdy ji nepozvala. A slyšela i Elenina
syna Roka, s kterým si jako malá hrávala, ale teď už s ní vůbec
nemluvil, nedíval se na ni a neviděl ji… Chtělo se jí umřít.
Domýšlela si, že všichni supi z její třídy stojí v kruhu kolem
ní, ukazují si na ni prstem, radují se z jejího neštěstí, říkají
si, jak je malá, zakrslá, ubohá a ošklivá, a utahují si z její
nehody…

Chtělo se jí umřít hanbou.

Od té doby, co holky z její třídy rostly a rostly, až ji beznadějně
přerostly, a posmívaly se jí, jak je malá, připadala si
Anaid jako Marťanka. Ani Marion, ani ostatní ji nezvaly
na oslavy svých narozenin ani na své večerní výpravy do města,
nedělily se s ní o svá tajemství ani si s ní nevyměňovaly
oblečení a cédéčka; ne proto, že by na ni měly spadeno nebo
jí záviděly, že má nejlepší známky, ale proto, že ji vůbec nevnímaly.

Celý problém, Anaidin největší problém, byl v tom,
že jí už sice bylo čtrnáct, byla však vysoká jako jedenáctiletá
a vážila, jako kdyby jí bylo devět.

Vydal: Albatros; 2010