Ostré bílé špičáky – 2. část

„Tak a mám toho dost!“ Bork se znaveně opřel o zeď. „Patnáctý dům a pořád nic!“

„No tak,“ konejšil ho Warp, i když i v jeho tváři se zračila nemalá únava. „Může to být kterýkoliv další dům!“

Bork zavrtěl hlavou. „Ne! Na to zapomeň, Warpe. Jsem utahaný jako kotě, od rána jsem nejedl a navíc se blíží noc a my s sebou nemáme protiupíří nádobíčko. Jdeme zpátky do hospody, najíme se, vyspíme a zítra těch pět pitomých domů doděláme!“

„Borku…“

„Ne, Warpe!“

Bork měl pravdu, venku se opravdu už začínalo smrákat. Kráčeli ztichlými uličkami a ani sami nevytvářeli téměř žádný hluk, kromě klapání podrážek po kamenné dlažbě. V myšlenkách se obírali každý něčím jiným, Bork večeří a Warp touhou dopadnout Degorwelta a věnovali se těmto tématům tak náruživě, že si ani nevšimli několika postav, které jim zastoupily cestu. Až když do nich téměř narazili, vytrhli se ze svého zadumání.

„Co chcete?“ zeptal se poněkud slaboduše Bork. Odpovědí mu byl jen ironický, sebevědomý smích lidí, kteří vědí, že mají navrch.

Bork si je prohlédl pozorněji. Jsou tři – nenápadně se ohlédl – a dva vzadu, samozřejmě. Tedy pět proti dvěma. Dost nerovnoměrné rozdělení sil, ušklíbl se. Pomalu sáhl k pasu, odepjal od opasku kožený váček s penězi a hodil jim jej pod nohy.

„Vezměte si peníze,“ zavolal na ně, „tohle je všechno, co u sebe máme!“

Ani se po měšci nepodívali. Těm nejde o peníze, pochopil Bork. Ksakru!

„No konečně,“ uslyšel Warpův hlas. „Už jsem myslel, že nás nenajdou.“

„Cože?“ vyštěkl Bork nechápavě, ale už neměl čas se zeptat, co tím jeho přítel zamýšlel. Večerní ulicí zablýskly tři rychle tasené meče. Warp s Borkem neváhali ani okamžik a přidali k nim i své zbraně.

Bork se znovu ohlédl – ti vzadu netasili. Asi spoléhají na převahu svých tří kumpánů. Chyba. Tak a teď jednat co nejrychleji!

S hlasitým výkřikem se vrhl k nejbližšímu nepříteli, který se ulekl, protože nic podobného nečekal, a rychlým švihem mu proťal hrdlo. Meč, který vypadl z páru ochablých rukou, cinkl o zem a vzápětí vedle něj kleslo i bezvládné tělo. V tu chvíli již Bork odrážel ú;tok druhého protivníka, který se mu pokusil probodnout břicho. Vykryl jeho výpad a zaútočil znovu na hrdlo, ale tentokrát mu to nevyšlo, tento soupeř byl velmi hbitý.

Čepel meče zasvištěla vzduchem, aniž by zasáhla cíl. Vzápětí se na Borka snesla hotová bouře neuvěřitelně rychlých výpadů. I se svými dokonalými reflexy měl co dělat, aby všechny vykryl. Kde se tenhle učil šermovat, blesklo mu hlavou. To bude určitě profesionál, žádný hospodský povaleč.

Warp mezitím odrazil ostří, směřující shora na jeho hlavu a svedl jej doleva a dolů. Využil polohy své zbraně a sekl protivníkovi po nohou. Trefil se perfektně, muž klesl na kolena a vzápětí, po Warpově silném ú;deru na šíji, se jeho hlava již kutálela po kamenných dlaždicích.

Po zemi vystříkl mohutný proud tmavé krve a vytvořil rozlehlou louži, ze které začala zvolna stoupat jemná pára. Warp se otočil dozadu – a zadíval se do tváří mužů, kteří jim odřízli ú;stupovou cestu. Tvářili se nechápavě, na myšlenku, že by jejich oběti mohly zvítězit nad někým z nich, zjevně nebyli připraveni.

Mrkl směrem k Borkovi a zatajil dech. Tak rychlou výměnu ú;derů v životě neviděl. Meče se míhaly ve večerním šeru rychleji než blesky za letní bouře a ze tváří obou bojovníků bylo poznat, že nevnímají absolutně nic mimo svého soupeře. Okolní svět pro ně neexistoval. Warp se při pohledu na to divadlo na chvíli zapomněl a probral ho až dupot dvou párů bot, blížící se odzadu.

Obrátil se k ú;točníkům čelem a začal se bránit. Jen bránit, byli dva a ú;točili téměř současně, na nějaké odvážné výpady nemohlo být ani pomyšlení. Odrážel blyštivé čepele seč mohl a doufal, že Bork brzy zvítězí a přijde mu na pomoc.

Bork měl ale problémy. Jeho protivník byl příliš dobrý. Cítil, jak mu stékají kapičky potu po zátylku, čele a po tvářích a jak mu umdlévají ruce. Tak zběsilé tempo nemohl dlouho vydržet. Kéž by jeho protivník udělal chybu!

Dočkal se. Ne sice chyby, ale náhody, která jeho soupeře stála život. Jeden z výpadů vykryl o zlomek vteřiny později a utržil krvavý šrám na levém rameni. Soupeř to spatřil a zaradoval se, že má vítězství na dosah ruky.

Trochu zakročil levou nohou, aby získal pevnější postoj pro rozhodující ú;tok a sklouzl po krvi svého bezhlavého kumpána. Byl to jen mžik – ale Borkovi stačil. Vyrazil vpřed, srazil jeho meč stranou a kopl ho vší silou mezi nohy. Muž zavrávoral a vzápětí nato již nechápavýma očima hypnotizoval čepel meče, zarývající se mu do hrudi.

„Bohové,“ splynulo z Borkových rtů, „díky!“ Otřel si zpocené čelo a prohrábl své dlouhé vlasy. „Měl jsem namále…“

„Borku!“ vykřikl Warp. „Pomoz mi!“ Bork neváhal a vrhl se k příteli, statečně odolávajícímu dvěma protivníkům. „Hej,“ zavolal a proklál jednoho z nich ještě dřív, než se stačil otočit.

Nebylo to čestné, ale čestně se nezachovali ani oni, když na ně zaú;točili v přesile. Teď byl ve výhodě on s Warpem. Bork se rozmáchl, aby jediným ú;erem ukončil život posledního padoucha, ale svůj záměr nedokončil.

„Nezabíjej ho,“ řekl chraplavým hlasem Warp. „Potřebujeme ho živého!“

„Dobře,“ odpověděl Bork, prudkým ú;derem vyrazil muži meč z ruky a jílcem své zbraně ho omráčil. Muž klesl bezvládně na dlažbu.

Bork si ohmatal ránu na rameni a začal ji zvolna obvazovat. Naštěstí nešlo o nic vážného.
„Myslím, že mi máš co vysvětlovat,“ obrátil se k Warpovi, ztěžka oddychujícímu vpolosedě u zdi a tisknoucímu si podbřišek. „Nejsi snad zraněn?“

Warp pomalu povstal. „Ne, to je v pořádku, jenom mi není nějak dobře…Neboj se.“ Sáhl do záňadří, vytáhl malý kožený váček a vložil si něco z jeho obsahu do ú;st. „Tak, teď to bude lepší,“ usmál se. „To je na bolení břicha, víš? Ohledně toho vysvětlování – co bys chtěl slyšet?“

„Když na nás zaú;točili – řekl jsi něco v tom smyslu, jako kdybys čekal, že po nás půjdou – jakto?“

Warp se pousmál. „Milý Borku, vždyť je to tak jednoduché…Degorwelt musel mít mezi zdejšími lidmi komplice, jinak by se nemohl tak perfektně skrývat, to dá rozum. Celé naše pátrání bylo jen a pouze k tomu, aby si nás všimli a pokusili se nás zabít. Jednoho z nich potřebujeme živého, abychom z něj dostali, kde se náš hraběcí upír vlastně schovává. To je celé.“

„Warpe!“ zařval Bork naštvaně. „To už je podruhé, co jsi mi nic neřekl a udělal ze mě vola! Nemyslíš, že bys svému příteli mohl občas sdělit, co máš vlastně v plánu?“

„Ale no tak,“ rozhodil Warp rukama, „podívej se, Borku, takhle jsi se choval krásně spontánně, nemohli mít nejmenší tušení, že ve skutečnosti čekáme vlastně na jejich útok. Při vší ú;tě ke tvým schopnostem si nemyslím, že bys byl schopen takhle přesvědčivě zahrát svou roli. Museli jsme se chovat nenápadně, i když ne zase moc…Každopádně se nám to povedlo. A teď pojď, už je téměř tma, vezmeme našeho přítelíčka s sebou do hospody a v našem pokoji si s ním pěkně popovídáme. Pak odděláme toho hajzla Degorwelta, sebereme prachy a odjedeme navždycky pryč z tohohle prokletého města.“

„Nevím proč,“ utrousil Bork, „ale mám dojem, že už zase něco kuješ a nemáš nejmenší chuť mi říct o co vlastně jde. Změnil ses, Warpe. Nikdy dřív jsi se takhle nechoval…“

***

„Tenhle ksicht jsem už někde viděl,“ řekl Warp, když se sklonil nad tělem, přivázaným k židli. „Ten obličej…Podívej, Borku, vidíš tu jizvu? S tímhle jsme včera pili právě tady v hospodě. A určitě i s jeho kumpány. No, myslím, že přišel čas našeho téměř přítele vzbudit.“

Bork uchopil džbán plný ledové vody a polil bezvládné tělo. Neznámý se probudil téměř okamžitě, jeho bezvědomí nebylo nijak hluboké. Hned jak je spatřil, zjevně si uvědomil, v jaké je situaci.

„A do prdele,“ vyjekl.

„Jo, přesně tam půjdeš, když nám neřekneš, kde najdeme Degorwelta,“ oznámil mu Warp. „Takže mluv.“

Muž si jen odplivl. „Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,“ odtušil Warp.

Přistoupil k muži s jizvou a vrazil mu pár strašlivých facek.

„Zkurvysynu,“ vyplivl zloduch krev.

„Ty hajzle, ty budeš nadávat mojí matce?“ rozčílil se Warp. Pak šlo všechno ráz na ráz. Rána za ranou, do břicha, na žebra, do hlavy…Po malé chvíli muž sípěl mezerami po vyražených zubech, přes otoky na obou očích téměř neviděl a z několikrát přeraženého nosu mu tekly potoky krve. Přesto přese všechno neřekl nic, kromě omezené zásoby nadávek, kterými častoval Warpa a jeho rodinu. Držel se statečně.

„My to z něj snad nedostaneme!“ vydechl Warp a unaveně dosedl na lůžko. „On se radši nechá zabít, než aby něco řekl!“

Bork se zamyslel. „Ale dostaneme. Neboj se, já na něco přijdu. Dej mi napít, prosím!“

Převzal z Warpových rukou džbán s vínem, smíšeným s vodou a zhluboka se napil. Pak ještě jednou a ještě, načež džbán odložil. „Jak to z něj jenom vymlátit…“

„Zasranej impotente,“ zasípěl muž s jizvou ve tváři do nastalého ticha. Borkovi ztvrdly rysy ve tváři, ale pak z jeho očí zableskla veselá jiskra.

„No to je nápad!“ rozesmál se. „Díky za radu, příteli! Ani nevíš, jak jsem rád, že s námi spolupracuješ!“

Přistoupil ke spoutanému a zabořil mu prsty do rozkroku. „Však ty promluvíš,“ utrousil a začal drtit mužova varlata. Zjizvená tvář náhle zesinala. Muž vyděšeně vytřeštil oči.

„Hej! Ne!“

„Ale ano,“ usmál se Bork. „Za chvíli budeš impotent i ty a budeme si moci povídat na ú;rovni. Máš z toho radost?“

„Aú;ú;ú;!“ zaú;pěla jeho oběť. „Nech toho, ty sráči!“

Bork zesílil stisk. „Kde je Degorwelt?“ šeptal do bolestí zkřiveného obličeje. „Kde – je- Degorwelt? No tak, kde ho najdeme?“

Nemusel čekat dlouho. „Náměstí obchodníků, dům kupce Malena,“ vypravil ze sebe týraný muž.

„Kde přesně?“ křikl mu do ucha.

„Sklepení, největší sud na víno je prázdný a dá se nahoře odklopit!“

Bork uvolnil sevření a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Jak jsi jen mohl pracovat pro upíra? Co tě k tomu vedlo, udělat něco tak hnusného? Víš vůbec, kolik lidských životů jsi pomohl zničit, ty hajzle? Měl bych tě na místě zabít…“

Muž se rozesmál. „Ptáš se proč? Pro prachy, přece! Degorwelt je možná nemrtvý, ale pohádkově bohatý! On ví, kde je ukryt poklad jeho předků a z něho nás platil. A jak platil! My jsme dostávali ještě málo – ale Malen, ten si, pane, žije! Skoro jako král!“

„S ním si to taky vyřídíme,“ oznámil mu Bork. „Pak přijde na řadu Degorwelt a pak ty, to ti slibuju. A teď spi.“ Na mužovu bradu dopadla pěst a znovu ho poslala do temné krajiny bezvědomí.

***

Malenův dům našli snadno, stačilo optat se hostinského. Sebrali veškerou svou výzbroj, nasedli na koně a uháněli temnou nocí přes Eldruben. Magické amulety na jejich hrdlech lehce chřestily o sebe a odrážely slabé světlo shůry. Měsíc tu noc nesvítil, zato hvězd se nad jejich hlavami třpytilo nespočetně, což jim, lidem zvyklým pohybovat se i v naprosté temnotě, bohatě stačilo.

„Dnes jsme tu byli,“ podotkl Bork na Náměstí obchodníků. „Dokonce hned dopoledne. Nevšimli jsme si ani sebemenšího náznaku něčeho zvláštního, něčeho podezřelého – Degorwelt by mohl řádit v okolí Eldruben třeba i sto dalších let…A nikdo by ho neměl nejmenší šanci najít!“

U Malena bylo zamčeno. Nicméně okenice byly dosud rozevřené a okenními tabulkami, vyplněnými mastným pergamenem, prosvítalo světlo svící. Malen dosud bděl. Warp zabušil na dveře.

„Hej, bydlí tady kupec jménem Malen? Hostinský z hospody U baziliščího oka nás za tebou poslal, že prý obchoduješ s kožešinami. Otevři, rádi bychom s tebou uzavřeli obchod!“

Chvíli se nic nedělo, ale pak se zevnitř ozval váhavý hlas. „Takhle pozdě už se obchody neuzavírají! Kdo jste?“

„Kupci ze Severních kolonií. Chceme ti nabídnout cenné kožešiny!“

„Přijďte zítra ráno, dohodneme se!“

Warp se zhluboka nadechl. „To nepůjde, Malene. Zítra pokračujeme dál, vezeme výrobky z mrožích klů k Jižnímu moři. Nemáme mnoho času, musíme dostihnout karavanu, která tam směřuje. A ta má dva dny náskok, Malene. No tak, pusť nás dovnitř!“

Malen přemýšlel. „No, uvidíme,“ řekl pak. „Nejdříve se na vás ale podívám…“

U dveří to zachrastilo, jak otevřel špehýrku, do níž hned nahlédl. Právě na tenhle okamžik oba čekali. Bork mohutným kopancem rozrazil dveře, až vyletěly z pantů a srazily k zemi obtloustlou postavu, stojící za nimi. Z rukou jí vypadl malý natažený samostříl a zarachotil o kamennou podlahu.

 Malen se chytil za čelo, ozdobené krvavým šrámem. „Au,“ zasténal.

„Svaž ho,“ pokynul Warp příteli. „Já jdu najít Degorwelta. Tma ještě není tak dlouho, doufám, že se nestačil probudit.“ Bork jen kývl a jal se svazovat hrůzou a ú;lekem pohybu neschopného kupce.

Warp vešel obezřetně do sklepení, v jedné ruce louč a ve druhé samostříl nabitý šípem se stříbrnou špicí. Prohlédl celý prostor podél stěn sklepení a vyhledal největší sud. Zabouchal na něj loučí. Ano, víno v něm rozhodně nebylo. Zněl dutě.

Vložil louč do kovového držáku na zdi, samostříl odložil na zem a do obou rukou pevně uchopil páčidlo. Nástroj nasadil do sotva patrné škvíry v horní třetině sudu a prudce zapáčil. K Warpově překvapení se jeho horní část odklopila téměř sama.

Nedržel ji žádný zámek, ani drobná petlice. Kdyby nebyla zasazena v kovových pantech, odlétla by někam ke stropu, ale takhle se jen se zaskřípěním odklopila. Warp nahlédl dovnitř. Srdce se mu prudce rozbušilo. Byl tam! Degorwelt, neuvěřitelně prohnaný upír v celé své nemrtvé kráse! A měl obrovské štěstí – zjevně se dosud neprobral. Noc na něj byla ještě příliš mladá.

„Tak jsem tě našel,“ zašeptal Warp. „Díky, bohové! Už jsem se bál, že to nestihnu.“

Sklepením zazněly rychlé, pružné kroky. Bork.

„A vida,“ ozval se jeho veselý hlas. „Ukaž, ať si toho hajzla prohlédnu!“ Warp trochu poodstoupil a Bork nahlédl dovnitř. Degorwelt, ležící ve vrstvě mazlavé hlíny sotva znatelně pohnul malíčkem pravé ruky. Pomalu se probíral.

„Tak, jdeme na to,“ zahlaholil Bork a přiložil upírovi k hrudi zašpičatělý hlohový kůl. „Konec záhrobního života, ty hajzle. Sbohem!“ Rozmáchl se velkým dřevěným kladivem nad hlavu, aby zarazil kůl do přímo do srdce nemrtvého.

„Ne!“ ozvalo se za ním. Ohlédl se – Warp na něj mířil nataženým samostřílem.

„Co blbneš, Warpe?“ rozesmál se Bork. „To jsou mi ale fóry…“

„Nesmíš ho zabít,“ zašeptal Warp chraptivě. „Závisí na tom můj život.“

Bork na něj jen nechápavě vytřeštil oči. „Cože?“

„Borku…,“ splynulo z Warpových rtů unaveně. „Borku, já umírám. Trpím nevyléčitelnou nemocí a moc života už mi nezbývá. Ale já nechci umřít, chápeš? Tolik chci žít! Bojím se smrti. Radši se stanu upírem, než abych zetlel v dřevěné bedně.“

Chvíli to trvalo, než si Bork v hlavě přebral, co vlastně slyšel. „Ale Warpe – život nemrtvého není život, jak ho znáš – ale to ty bys měl vědět líp než já…Víš, co chceš? Být nemrtvým je horší než smrt, Warpe!“

Warp zavrtěl hlavou. „Nic není horší než smrt, než konec všeho bytí. Prosím tě, Borku, odejdi odsud, odjeď z tohohle města a nech mě tu žít jako upíra. Přísahám, že se tebe ani tvé rodiny, až ji budeš mít, nikdy ani nedotknu!“

„Víš, co po mě chceš, Warpe?“ vyslovil Bork důrazně.

„Vím.“

Ze sudu se ozval dutý zvuk, jak některá z Degorweltových končetin narazila do stěny. Upír brzy vyleze ven, uvědomil si Bork. Zavrtěl hlavou. Bohové…Zadíval se na Warpa, stojícího uprostřed sklepení.

„Řekni, příteli, střílel bys, kdybych chtěl Degorwelta zabít? Zabil bys mě? Pamatuješ, kdysi jsme si slibovali, že budeme jako bratři.“

Warp spustil ruce k zemi. „Nevím. Vážně nevím, Borku. U všech bohů, prosím tě – odejdi teď pryč a nech mě s Degorweltem samotného! Odjeď z tohohle města a už se sem nikdy nevracej!“

„Warpe…“ Borkovy myšlenky zmateně kroužily jeho myslí. Co teď? Co, ksakru, teď?

„Jak…jak víš, že jsi smrtelně nemocen?“ zeptal se po chvíli.

„Říkal mi to jeden felčar po druhém. I ten poslední to řekl. Oki z Východní říše…Prodal mi to jediné co mi může ulevit od bolesti. Stálo to takových peněz…A přesto už jeho extrakt uklidnění přestává působit. Můj konec se blíží.“

Bork pokrčil rameny. „Mohli se mýlit, Warpe. Mohli se splést.  Společnými silami určitě najdeme někoho, kdo na tvou nemoc bude znát lék. Slibuji ti to!“

„Borku, kolikrát ti mám opakovat, že už je pozdě? Mám možná pár dní, ale třeba taky jenom několik hodin! Bolest ve mně hlodá téměř neustále a elixír ji jen trochu otupuje!“

„Warpe…Sakra Warpe, víš ty vůbec, do čeho mě nutíš? Chceš, abych zradil všechny ideály, kterým jsem léta věřil a kterým jsme spolu sloužili. Já mám nechat vzniknout dalšího upíra, další bytost, kterou ovládají mocnosti Zla a která nezná slitování!“

Warp se náhle rozeštkal. Klesl na kolena a zakryl si obličej rukama. Samostříl nechal ležet na podlaze.

„Borku,“ vzlykal, „no tak Borku…Já nechci umřít! Nechci, tolik se bojím té strašné temnoty! Při našem přátelství tě prosím – odejdi!“

Chvíli se nic nedělo. A pak…špice hlohového kůlu znovu spočinula na Degorweltově hrudi a Bork zavrtěl zvolna hlavou. Jeho oči dostaly odhodlaný výraz, dobře patrný i přes závoj slz, které se z nich draly ven.

„Nejde to, Warpe,“ řekl. „Byl by z tebe netvor a zapomněl bys všechno dobré, co jsi kdy znal… Nemůžu tě tady s Degorweltem jenom tak nechat.Třeba pro tebe ještě najdeme lék…“

Záhybem pláště si otřel oči, uchopil pevně palici do pravé ruky a řádně se rozmáchl.
Samostříl ostře zadrnčel a Borkovo bezvládné tělo se svezlo pomalu k zemi. Warp ze sebe vyrazil zoufalý výkřik a přiskočil k němu.

„Já jsem ho zabil!,“ zašeptal nevěřícně. „Já – já jsem ho zabil…Zabil jsem Borka…“ Zhroutil se na podlahu a upadl do apatické ztrnulosti. „Zabil jsem Borka,“ šeptal neustále, „zabil jsem Borka…“

Probral ho až slabý šustivý zvuk od Degorweltova sudu. Pohlédl tím směrem – upír seděl ve svém loži a prohlížel si ho rudě zářícíma očima.

„Dnes nemusíš za svou obětí daleko,“ řekl mu Warp. „No tak dělej…“

Další sotva postřehnutelné zašustění a upír stál náhle těsně vedle něj. Nastavil mu hrdlo a zavřel oči. Na pravé straně, přesně na krční tepně, ucítil dvojí vpich ostrých špičáků. Uvolnil se a čekal, co bude dál.