Rubrika: Literární recenze

Osud není. Není. Neexistuje. Nebo si jeho existenci zaklínač Geralt z Rivie jen nedokáže a nechce připustit? Protože kdyby tak udělal, přišel by o jednu z posledních věcí, která mu zbývá – o svobodu. Být slepě veden předurčením, být jen figurkou ve hře toho, proti komu se ani nemůže postavit. Nikdy neměl domov, nikdy nebude mít rodinu, je využíván, opovrhují jím a až jednou bude jen o vteřinu pomalejší, pravděpodobně někde sám uprostřed pustiny vykrvácí. Smířit se s tím vším je možné, myšlenka, že by neměl vlastní vůli, je ale nesnesitelná.

Ocitáme se ve válce Dávných, ve které spolu bojují Strážci a Hledači. Strážci hlídají posvátná místa, kterých se snaží Hledači zmocnit a čerpat z nich sílu, a pokud by se to stalo, lidé by skončili jako otroci. Tak to učí od dětství každého Ochránce. Ochránci jsou na světě od toho, aby odráželi Hledače, a proto musí poslouchat příkazy Strážců. Vedou spolu válku, která trvá celá staletí. Jenže nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Jsou Hledači opravdu ti zlí?

Ve městě Farewell se toho odehrává víc, než je na první pohled patrné. Čarodějové bojují s démony pocházejícími nejen od nás, ale i z jiných světů a dimenzí. Děj je popsán z pohledu několika hlavních postav a v každé kapitole se odehrává samostatný příběh. Postarší mágové mají dost svých vlastních problémů, ale vždy si najdou čas na pomoc přátelům a nové čarodějce.

Váhání je stejně romanticky smutně a mrazivě podáno jako předešlý díl Mrazení. Ač se tentokrát odehrává v březnu místo pochmurného listopadu, do jarního optimismu má daleko. Březen v Minnesotě je přece jen poněkud studenější než u nás.

Zaklínač, Vědmák, Wiedźmin, nájemný zabiják, netvor, který loví netvory. Možná vás s nimi jako malé mámy před spaním strašily, možná vás jako větší učily se jim vysmívat. A možná jste na svých cestách potkali toho bělovlasého, který je tak trochu jiný.

Ač ateista a skeptik, co se týče magických věcí v reálném životě, začetla jsem se do útlé knížky své oblíbené autorky Petry Neomillnerové s myšlenkou „darovanému koni na zuby nehleď“ a obavami, co následně napíšu o knize, jejíž podstata mi zřejmě unikne, protože prostě nejsem vhodná cílová skupina. Předmluva mne svým posledním odstavečkem přesvědčila, že snad i takový bezvěrec jako já, která se horoskopům vyhýbám obloukem, u tohoto dílka vydrží až do konce.

Slyšíte kosti? Slyšíte je zpívat?Kosti uchovávají vzpomínky a prožitky svých majitelů a jejich píseň je jednou z nejsilnějších drog, které ve světě Tristopolis existují…

Téměř třináctiletý upír Oliver Nocturno si připadá jiný než ostatní jeho druhu. Upír by totiž neměl mít záchvaty úzkosti a rozhodně by neměl soucítit s lidmi. Jeho však stále něco táhne k Emalie, a to je nepřípustné. Upíři a lidé se nemohou kamarádit.

Armáda nebezpečně vyhlížejících válečných strojů se nezastavitelně řítí vaším směrem, utíkat nemá smysl, před posledním výkřikem moderní techniky se zkrátka a dobře nikde neschováte. Zachránit vás může jedině zázrak…a ten se čirou náhodou, bez jakéhokoliv božího zásahu, stane. Otočíte se za nelidským zvukem a na obloze za vámi spatříte něco, co vzdáleně připomíná vzducholoď. To něco je tvořeno spletí mnoha tvorů, největší nosnou sílu však zajišťuje obrovský kytovec. Na boku „lodi“ se skví jméno nejvznešenější  – Leviatan.

Cassie je donucena se přestěhovat ze slunné Kalifornie do ponuré Nové Anglie a stále touží po svém starém životě. A to přesto, že cítí zvláštní spřízněnost s hrozivou skupinkou teenagerů, kteří terorizují její školu.