Autor: Supermartonátor

Některé příběhy nepotřebují mít tisíc stran. Obejdou se i bez velkých bitev nebo sáhodlouhých dialogů. A přesto jsou „velké“. Vyprávějí o hledání lásky, ale také třeba pomsty. Nebo o hledání sama sebe. Fantasy má mnoho podob a jednou z nich může být i relativně komorní příběh k zamyšlení.

Představte si, že byste mohli stejně jako ledničku, vysavač nebo telefon běžně používat spotřebič, který vás dokáže přenést, kamkoliv si usmyslíte. To nezní obyčejně, že ne?

Být volný jako pták. Rozlétnout se do všech koutů Údolí kostí. Jó, to bych si přál. A ono to jde.

Les může být krásný, tichý, živoucí nebo třeba uklidňující. Počkat, tak jsem začínal i minulou recenzi na knihu ze série Les mytág. Jenže u některých autorů se to má tak, že i když napíšou příběh, který se odehrává jinde a jinak než jejich nejznámější díla, stejně máte pocit, že to tam znáte. Jako byste se vraceli domů. Zpátky do lesa.

Na počátku bylo slovo. Ten jeden shluk písmenek dokáže divy. Nosným tématem antologie Pavučina příběhů, pod kterou se podepsalo pět autorů, je právě moc slov.

Stephen King je bezesporu literární velikán. Chce se vzápětí dodat – a král hororu. Jenže Hans-Åke Lilja chtěl ve své knize zdůraznit, že King je víc než pouhý hororový mistr.

Dobré příběhy mívají i zajímavé vedlejší postavy. Občas některá z nich může konkurovat hlavnímu hrdinovi. A autor o ní pak třeba napíše samostatný román. To se stalo Holly Gibneyové.

Velký příběh nemusí mít tisíc stran. Není ani třeba, aby byl složitý nebo rozvětvený. Někdy prostě stačí, aby byl lidský.

Cestovat volně mezi rozličnými světy, navštěvovat nejrůznější civilizace a zažívat stále nová dobrodružství. To zní jako sen, ne? Jenže nemít domov a jistotu, že se probudíte ve své posteli, to je spíš noční můra.