Peter S. Beagle: Obávám se, že máte draky

Peter S. Beagle ve svém nejnovějším románu Obávám se, že máte draky opět dokazuje, jak mistrným vypravěčem je a jak lehce a nenápadně vás přinutí jím vytvořené postavy milovat…

ANOTACE:
V zapadlém království Bellemontagne se draci vyskytují běžně a jejich velikost sahá od myší havěti až po hradní monstra.

Gaius Aurelius Constantine Heliogabalus Thrax (který by byl mnohem raději, kdyby mu lidé říkali Bob) nedávno zdědil po svém zesnulém otci řemeslo hubiče draků, což je činnost, kterou z celého srdce nenávidí, zčásti proto, že má draky rád, ale především proto, že jeho snem vždy bylo překonat svůj skromný původ a stát se jednou komorníkem.

Netřeba dodávat, že osud má v plánu něco docela jiného…

O AUTOROVI:
Peter S. Beagle je americký autor fantasy, i v současnosti stále jedna z nejvýraznějších tváří žánru. Poprvé zaujal románem Poklidné a tiché místo, laskavým příběhem o lásce a smrti, o touze po životě i strachu z něj. Následoval dnes už kultovní Poslední jednorožec, kterého možná znáte ze stejnojmenného animovaného filmu.

Z dalších knih stojí za zmínku romány Krčmářova píseň, Tamsin, či novinka Obávám se, že máte draky. Čile se věnuje i kratším pracím, z nichž nejznámější jsou krátká povídka Vstupte, paní Smrti a cenami ověnčená povídka Dvě srdce. Poslední jmenovaná práce vyšla spolu s novelou Zuza v souboru Cesta domů, jenž volně navazuje na slavného Posledního jednorožce.

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo; 9/2026
Původní název: I’m Afraid You’ve Got Dragons
Přeložila: Petra Diestlerová
Ilustrace na obálce: Justin a Annie Gerardovi
Vazba: vázaná
Počet stran: 256 Kč
Cena: 488 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG
Varování přišlo v podobě silného větru, náhlého a chladného, který se přihnal ze západních hor jednoho zcela obyčejného a bezmračného letního dne. Spolu s ním se dostavili uhlíři, lovci i zbytek lesních lidí – dřevaři, pasáci vepřů, bylinkářky, dokonce i příležitostný poustevník a ještě příležitostnější psanec – a všichni hledali útočiště v nedaleké vsi. Vesničani je ochotně přijali, rádi, že mají další ruce, které mohou chvatně zatloukat dveře, okna, police a sklepy a ze štítů a okrajů doškových střech zavěšovat kameny v naději, že udrží v sílící vichřici domy pohromadě. A při práci se modlili, aby to byl skutečně jenom vítr.

Tři Moudré ženy této vesnice – větší město by jich mělo až sedm – se jako jediné odvážily zůstat bez ochrany stát na polích na straně vsi, která byla obrácená k horám. Vlasy a oděvy kolem nich povlávaly, když se dívaly, jak se les ohýbá a zmítá, jako by jím kroutily neviditelné ruce. Vzduch nyní houstl prachem, větvičkami a utrženými listy a ony přes sílící kvílení slyšely, jak se větve lámou a praskají jako kosti.

Moudré ženy se dívaly, dělaly si starosti a diskutovaly.

„Tohle není žádná bouřka,“ prohlásila Uska, nejmladší z nich, a jediným zdravým okem zkoumala podivně jasné nebe. „Vracejí se Králové.“

„Nesmysl,“ odsekla Yairi. Ve třiašedesáti byla o třicet let starší než Uska. Nikdy nepromeškala příležitost naznačit, že Uska získala své místo příliš brzy a nedostatečně prověřená. „Králové odešli dávno předtím, než ses narodila, a nikdo z jejich potomků by tohle nedokázal. A navíc je ten vítr studený. Já si Krále pamatuju. Při jejich příchodu byl vítr vždycky žhavý, skoro až příliš, než aby se dal dýchat, a jejich křídla byla z ukradeného slunce. Tahle vichřice má úplně jinou příčinu. Možná nějaký vzdálený posun v zemi či v moři, jehož ozvěna se zdáli donesla až sem. Jen se dívejte. Vyzuří se a rozplyne.“

„Jaký obrovský zlom či příval, jakkoli vzdálený, pohne stromy, a nedotkne se nebe? Jsou to Králové. Musíme zapálit majáky, aby si nás ještě všimli a vyhnuli se nám. Musíme připravit runové šípy, žádat o odpuštění a prosit, aby nás ušetřili.“

„Jsi mladá, neotesaná a ničemu nerozumíš.“ Yairi se ani nepokusila zastřít své pohrdání. „Svět má mnohá tajemství. Nemám pravdu, Brugge?“

Nejstarší z Moudrých žen zvedla kostnatou pravici naplocho před sebe a nepatrně s ní pohnula sem a pak tam: možná ano, možná ne. Kůži měla téměř průsvitnou věkem. Zamračila se na své společnice, dvakrát se nadechla a chystala se promluvit, ale než stihla otevřít ústa, změť křížících se vzdušných proudů náhle způsobila, že vzduch na chvilku znehybněl. V náhlém tichu k nim z lesa dolehl nový zvuk: hluboký temný rachot, který se zvedal a klesal ve vlnách a zdálo se, že ho tvoří spousta dalších zvuků, které se slévají a mísí. Když se vítr zvedl nanovo, přehlušil ten lomoz, ale ony přesto slyšely, jak sílí.

Bylo to, jako by cosi osedlalo všechny blesky světa a nyní to na nich uhánělo směrem k jejich vesnici.

Brugge měla pevnější postoj a jasnější zrak, než by odpovídalo jejímu věku, který si pamatovala jen ona sama. Ale nyní se jí hlas zbarvil nejistotou a tato změna u nezpochybnitelné hvězdy jejich hierarchie vyděsila posluchačky víc, než by kterákoli z nich byla ochotná té druhé přiznat.

„Střílej své šípy dle libosti, sestro, jestli si myslíš, že to k něčemu bude. Zapaluj majáky, jestli si přeješ. A ty, Yairi, která tak přezíravě zavrhuješ podivnosti a tak spěšně se snažíš potlačit vlastní neklidné myšlenky: nevěřím, že se tomuhle budeme dnes večer, nebo zítra, nebo kdykoli v blízké budoucnosti smát.“

Vichřice byla stále zběsilejší a tři ženy se v jednu chvíli úzkostlivě ohlédly k vesnici v obavách, že uvidí třeba jen jediný oheň z krbu vytažený větrem z jediného komína, který by mohl přeskočit z jedné střechy na druhou a celou osadu zapálit. Nespatřily však žádný náznak přinejmenším této katastrofy.

„Svět se hlasitě otočil ve spánku, jako nemluvně vyrušené v kolébce, které se zmítá a pláče, dokud nezapomene sny, které je rozrušily. Králové teď nepřicházejí, aby nám ve své nesmírné lhostejnosti uškodili. Uvolnilo se něco jiného a páchne to magií.“

„Vážně? A co udělá on?“

Ačkoli trvala na tom, aby ji její společnice nahlížely jako nesmírně ctihodnou, bylo mimořádně vzácné, aby Yairi takhle otevřeně zpochybnila Brugginu autoritu – vždycky na ni raději útočila ze zálohy a pak se rychle stáhla s nějakým neslyšným zamumláním. „Jestli přijde zase tenhle, aby vyzval na souboj naši údajnou moudrost, naši legendární moc úplně naposledy… jak si myslíš, že mu budeme čelit, sestro?“ To poslední slovo blýskalo a hryzalo opovržením, což bylo přesně jeho účelem.

Nejstarší ze tří Moudrých mlčela tak dlouho, až od ní Yairi začala ustupovat, ačkoli se zároveň ze všech sil snažila nedat na sobě znát strach. Žádná z ostatních Moudrých nikdy neviděla Brugge zuřit a Yairi si náhle palčivě uvědomovala, že ona nechce být první. Ale když stařena promluvila znovu, zněl její hlas docela klidně, což mladé Usce připadalo nejděsivější ze všeho. Brugge nakonec znechuceně potřásla bílou hlavou. „Uděláme to,“ prohlásila nakonec, „co Moudré dělají vždycky, když moudrost selže. Budeme zpívat a zaklínat ve všech jazycích, které známe, použijeme každou modlitbu, každé zaříkadlo, které máme k dispozici, a budeme se snažit, aby nás to, co se blíží, nechalo v míru. A ono… ono to udělá, co to udělá. Začněme.“

Poklekly společně, Bruggina autorita byla pořád dost silná, aby je spoutala. A upřímně řečeno, kam jinam mohly jít? Co jiného vůbec mohly udělat?

Hodiny zpěvu proběhly bez účinku. Při západu slunce byla obloha stále příliš jasná; vzduch pod jejím temným stropem běsnil a zvuky z lesa byly drsnější a silnější než cokoli, co by svět mohl pojmout. Ačkoli ty tři ženy křičely svá tajemství do vichru, který se na ně valil, a snažily se otupit jeho zuřivost, už neslyšely jedna druhou ani sebe sama. Jejich slova jim vítr rval od úst a rozháněl je, jako by nikdy neměla žádnou podobu či smysl.

A pak už žádná slova nezůstala.

JEDNA
Robertovi se zdál sen…

Byl to TEN sen – ten, který ho navštěvoval tak často, že už ho dávno přestal děsit a začal být stejně únavně předvídatelný jako ty, v nichž ho z města vyháněl povykující dav plný posměváčků, nebo zjistil, že klečí, vyznává lásku pekařově dceři Violette-Elisabeth, a náhle je nahý a růžový jako kreveta. Přesto v něm TEN sen zanechal jakési podivné nadšení – byť trochu zlověstné –, když ho probudilo, jak na něj matka zpod schodů volá: „Gaie Aurelie! Gaie Aurelie Constantine!“

„Teď ne, teď ne,“ zamumlal do polštáře a otočil se v marné snaze zachytit posledních pár vlákének spánku. Ale to už na posteli přistála Adelise, drobnými ostrými zoubky z něj stáhla pokrývku a rozeklaným jazykem ho pošimrala na uchu. Slyšel, jak se neohrabaný Fernand snaží zachytit na rozvrzaném sloupku postele, což znamenalo, že vzápětí dorazí Lux a pak Reynald – chudák malý Reynald, vždycky ve všem poslední.

Volání se ozvalo znovu. „Gaie Aurelie Constantine Heliogabale!“

Pokusil se zakřičet: „Jsem vzhůru!“ ale vypravil ze sebe jen zaskřehotání, zatímco se nutil zvednout do sedu. Co to bylo včera večer v té nové várce u Jarolda za utrejch? „Zmiz, Adelise, jsem vzhůru, jsem vzhůru… Ach bože, je po mně, ale jsem vzhůru.“ Nad okrajem lůžka se objevila Reynaldova protáhlá šarlatová hlavička a pronikavě zavřeštěla, jak se dožadovala pozornosti. „Reynalde, ztlum to trochu, není mi dobře.“

„Gaie Aurelie Constantine Heliogabale Thraxi, dělám kaštanové lívance – a jestli za dvě minuty nebudeš v kuchyni, bude z nich kejda pro kance!“ Tři prasátka, která sklíčeně ryla na malé pastvině vzadu, se dala prohlásit za kance zhruba stejně jako Robert, ale Odelette Thraxová byla ve všech ohledech optimistka. „A čeká na tebe práce, Gaie Aurelie –“

„Neříkej mi tak!“ To ze sebe vypravil dostatečně nahlas, aby se všichni čtyři dráčci rozprchli, když se vymrštil z postele a začal se ztuhle soukat do těžkého pracovního úboru. Robertova matka byla střídavě jeho nejlepší kamarádka a bolehlav horší než ten, který ho už trápil – občas dokázala zvládnout obojí naráz –, ale za všech okolností měl v mimořádné oblibě její kuchyni.

Když dusal po schodech dolů, Adelise mu vyskočila na rameno a drápky se jí smekaly po kazajce z dračí kůže, kterou si bral na práci a jejíž původ ona ani ostatní dráčci zjevně nedokázali vycítit. On tu kazajku i zbytek zbroje patřící k jeho povolání nenáviděl víc než jakýkoli jiný kus oděvu v životě – dobrá, s výjimkou té pitomé zelené lesnické čapky, kterou ho matka nutila nosit, když byl ještě kluk –, ale jeho zákazníky ta výstroj uklidňovala a považovali ji za jakousi záruku jeho schopností a při každodenní práci měla jisté praktické výhody, navzdory tomu, jak nepohodlně byla tuhá. Zvedl ruku, aby ostražitě balancující dráče pohladil, a ucítil pod rukou tmavozelené šupiny, hebké jako peříčka. Ještě potrvá asi rok, než ztvrdnou tak, že budou téměř neproniknutelné. Ženy na Dračím trhu je mají rády právě takové. Muži dávají přednost ročkům.

Když si sedal k matčinu stolu, z představy Dračího trhu se mu zvedl prázdný žaludek. Odelette stála u sporáku zády k němu a chystala dnes už třetí snídani. Robertovi mladší bratři, Caralos a Hector, už byli samozřejmě vzhůru a v pilné práci se sousedovými volky – odešli za svítání. A Patience s Rosamonde teď hltaly vlastní snídani, aby nepřišly pozdě na vyučování, a chvátaly tak, že ho ani nepozdravily.

Robert své mladší sestry miloval, ale taky jim strašně záviděl. Vždycky mu připadalo nespravedlivé, že dívky ze vsi můžou dostat pořádné vzdělání, zatímco kluci musejí v raném věku do učení, a když mají štěstí, číst a psát se naučí doma, stejně jako on. Často nakukoval sestrám přes ramena, když se učily, dokud si na to nezačaly stěžovat a matka ho nezahnala.

Než Patience s Rosamondou odešly do scholy, přičemž za sebou trousily sliby slušného chování, které dodrží, pouze když to bude naprosto nezbytné, Robert svůj názor na tento den stihl přehodnotit. Kaštanové lívance, u okrajů dokonale hnědé… sirup z granátových jablek… čerstvé mléko… Život má přece jen dobré stránky. Zatímco se cpal třetím lívancem, s plnou pusou se zeptal: „Kdo je ten engagé?“ Nikdy o lidech, kteří si ho najímali, nemluvil jako o zákaznících, protože to byl výraz, který používali kupci, lidé, kteří prodávali věci, ne ti, kteří propůjčovali ostatním své dovednosti. Zcela upřímně mu to bylo úplně jedno, ale matka si na tom dost zakládala. Palčivě si uvědomovala, že povolání jejího zesnulého manžela, které nyní podědil Robert, jejich rodinu umístilo na nejnižší příčku příkrého a nemilosrdného společenského žebříčku.

„Medwyn a Norvyn, za sýpkou.“ Odelette se v tu chvíli otočila, a když na jeho rameni uviděla Adelise, zamračila se. „Musí tohle slyšet?“

„Běž pomoct ostatním s postelemi, Adelise,“ vybídl ji Robert vlídně. Dráče zakmitalo jazykem, roztáhlo miniaturní křídla s vnitřními letkami fialovými jako bouřková mračna, pak se sneslo na podlahu a vyběhlo po schodech do Robertovy ložnice. Ti čtyři vždycky nejdřív ustlali jeho postel, ačkoli se je usilovně snažil přimět, aby svoji rutinu změnili. Občas se snažili stlát, když v té posteli ještě ležel.

Jakmile si byl jistý, že je malá dračice z doslechu, obrátil se Robert zpátky k matce. „Medwyn a Norvyn? To bude ošklivé. Vsadil bych se, že jde o další hejno Serpens flamma vegrandis – dobře jim tak, když mi posledně nedovolili zkontrolovat, jestli tam nezůstala vejce. To už je pátý, šestý rok po sobě, ne? Jeden by si myslel, že se poučí.“

„Tvého otce neměli rádi. Tebe mají. Třeba je dokážeš přesvědčit.“

„Tomu moc šancí nedávám, dokud vedou účetnictví oba. Mají příliš mnoho práce s tím, jak se snaží jeden druhého podfouknout, takže nepoznají výhodnou nabídku, dokud jim něco nezačne opalovat kotníky. No dobrá,“ povzdechl si a odsunul se od stolu, „další jídlo na stole a nové svitky pro dvojčata. Jsou horší způsoby, jak si vydělávat na živobytí.“

Ale později, když odešel z domu vyzvednout Ostvalda a nářadí, musel sám sobě přiznat, že ho žádný nenapadá.