Neal Shusterman: Virus štěstí

Může štěstí způsobit konec světa? V nakladatelství Yoli vyšel dystopický young adult román Virus štěstí, neodložitelný sci-fi thriller od bestsellerového autora Neala Shustermana.

 

Světem se šíří nový virus – a kdokoliv se jím nakazí, stane se neskonale šťastným. Žádný stres, smutek, deprese, chamtivost. Jenže bohatí a vlivní si brzy uvědomí, že na šťastných lidech se špatně vydělává, a začnou proto šířit informace, že štěstí je nebezpečné a uvrhne svět do chaosu. Ale kde je pravda? A jakou roli v celé situaci budou hrát dva teenageři, kterým se nedopatřením dostane do rukou šance ovlivnit osud celého lidstva?

 

Neal Shusterman je autorem mnoha knih pro mládež, z nichž dosud nejúspěšnější je série Bez šance (Unwind). Byl nominován na desítky čtenářských cen. V roce 2015 získal National Book Award za literaturu pro děti a mládež a v roce 2017 obdržel za svůj román Smrtka prestižní The Printz Award. Píše také scénáře k filmům a televizním programům, jako jsou Animorphs a Husí kůže (Goosebumps). Neal je otcem čtyř dětí a žije v jižní Kalifornii.

 

 

Vydalo: Yoli, 8/2026

Překlad: Petr Kotrle

Vazba: brožovaná

Počet stran: 536

Cena: 599 Kč

 

 

 

Žít v té době na ulici nebyl dobrý nápad.

 

Ne že by to někdy dobrý nápad byl, ale tahle nová nemoc… nabírala obrátky, hrozila přerůst v další pande– Ne. Ne, Mariel na to slovo začínající na P nechtěla ani pomyslet. Jako by to jen tím mohla přivolat.

 

„Není to taková hrůza, holčičko,“ řekla její máma. „Přece se nemusíme k žádným lidem přibližovat. I tady můžeme najít způsoby, jak se izolovat. Nemusíme se přibližovat k nikomu, když nechceme.“

 

Marielina matka žila ve světě popírání. Skutečně v něm žila. Kdyby popírání byla hmotná parcela, Gena Mudrochová by na ní měla vilu. Nebo alespoň garáž, aby konečně měly bezpečné a legální místo na zaparkování své otlučené fiesty.

 

Jistě, momentálně zaparkovaná byla. Za plotem odtahového parkoviště. Proto teď Mariel a Gena stály uprostřed noci na tmavé ulici v nejšpinavější průmyslové části města a čekaly na někoho, kdo jim měl teoreticky pomoci dostat jejich auto ven.

 

Mariel na rozdíl od své matky nežila ve stavu trvalého popírání. Byla praktická. Realistická. Jinak to ani nešlo; praktičnost byla víc než technika přežití – byla to superschopnost. Bez ní by totiž její máma byla mrtvá a na Mariel by si už před léty smlsnul systém pěstounské péče.

 

„Možná…“ začala Mariel. „Možná bychom s lidmi být měly.“

 

„Jako abychom to chytily? Ani náhodou!“

 

„Třeba by bylo lepší mít to za sebou co nejdřív. Chápeš – než se zaplní nemocnice, aby pro nás ještě fungovaly nějaké služby.“

 

Její máma si odhrnula z očí neupravené vlasy. „Já vím, co se ti honí hlavou,“ řekla a zpražila Mariel podezíravým pohledem – tím, který si obvykle vyhrazovala pro všechny ostatní. „Přece bys nevěřila tomu, co ti blázni venku říkají.“

 

„Vím, že se to říká… venku… ale vždycky je možnost, že by to mohla být pravda.“

 

„Copak, odkdy věříš fámám? Ty, která musíš mít všechno pod sluncem vědecky dokázané!“

 

Její máma měla pravdu – fámy byly platidlo nevědomosti. Jenže i osobní svědectví musí mít nějakou váhu. „Viděla jsem rozhovory s lidmi, kteří to měli,“ řekla Mariel mámě. „Vypadají… Já nevím… prostě jinak.“

 

„Jak můžeš vědět, že jsou jiní, když jsi je předtím neznala?“

 

Mariel pokrčila rameny. „Mají něco v očích, mami. Nějakou… moudrost.“

 

Její máma vybuchla smíchy. „Věř mi, nikdo se nestane chytřejším tím, že onemocní.“

 

„Já jsem taky neřekla ‚chytrost‘. Řekla jsem ‚moudrost‘.“

 

Jenže ani „moudrost“ nebylo to správné slovo. Spíš „soustředěnost“. Jako někdo, kdo je doma. I když žádný domov nemá.

 

„Zasnila ses,“ poznala její matka. „To je v pořádku, můžeš.“

 

Přestože Mariel musela být praktická, aby život se svou matkou přežila, občas se neubránila tomu, aby popustila uzdu fantazii. Obzvlášť když jí to dávalo naději. Říkala si, že lpění na naději nemá nic společného s matčiným trvalým stavem popírání, jenže v hloubi duše věděla, že naděje a popírání jsou neochotní sousedé. Mračí se na sebe přes stejnou bahnitou řeku osudu.

 

Po druhé straně ulice šel nějaký muž rázným krokem, který však zároveň působil trochu volně, jako by měl klouby z gumy. Muž zůstával sice většinou ve stínu, ale Mariel si všimla, že se po nich podíval. Je to on? Nebo je tohle jen někdo, s kým budou potíže? Ukázalo se, že jedno ani druhé: muž veselým krokem pokračoval tam, kam gumový člověk chodí ve dvě hodiny ráno.

 

„A stejně nemáš pravdu,“ řekla mámě, která už zapomněla, o čem spolu mluvily, a potřebovala to připomenout. „Stane se, že lidé vyzrají, když onemocní. Co třeba děda – změnil se. Když zvítězil nad rakovinou, získal úplně jinou perspektivu.“

 

Její matka se tiše zasmála, ale byl to smutný smích. „Tím bych si nechtěla projít jen proto, abych získala určitou perspektivu. A navíc, o rok později ho zabil infarkt, tak čemu ta perspektiva pomohla?“

 

Mariel na to neměla odpověď. Teď její máma mluvila jako realista.

 

„To zvládneme, holčičko,“ řekla. „Najdeme místo, kde můžeme bezpečně a legálně zaparkovat, tam si hezky zalezeme a přečkáme to, jenom co dostaneme Grinche ze soudní úschovy.“ Grinch byl jejich zelený Ford Fiesta. Máma si potrpěla na pojmenovávání neživých věcí.

 

Muž, který jim měl přijít na pomoc, měl zpoždění. Máma říkala „kolem druhé“, jenže to bylo od někoho, kdo se znal s někým, kdo se znal s jeho mámou. Tři stupně odloučení od bezejmenného člověka, který už měl jejich peníze.

 

Realismus Mariel říkal, že nepřijde. Naděje jí říkala, že se třeba stane něco lepšího.

 

Mariel se odjakživa snažila sladit svou potřebu naděje se svým praktickým založením. V tomto případě jí obojí napovídalo, že možná je nejlepší tuto pandemii přijmout takovou, jaká je – a ano, použila to slovo, neboť bylo zřejmé, že se z toho pandemie stává. Ale odlišná. Velice odlišná.

 

Ta předchozí byla samozřejmě ničivá. Miliony mrtvých po celém světě. Lidé odmítali vědu, chytali se absurdních konspiračních teorií, fám a nahodilých příspěvků ze sociálních médií, dokonce i na smrtelné posteli. A lidé, kteří se vědou a pravidly řídili, přáli smrt těm, kteří to nedělali. Ta pandemie obnažila na všech stranách to nejhorší z lidské povahy.

 

Její máma samozřejmě patřila k odpíračům a chodila na večírky, když byla situace nejhorší. Nakazila se covidem brzy, na rozdíl od Mariel, která jej nedostala vůbec, ale její máma měla tak těžký průběh, jako by si to vybrala za obě. Tak těžký, že skončila v nemocnici. Tenkrát ještě měly pojištění, ale stejně to bylo jedno, protože žádné ventilátory k dispozici nebyly. Máma přežila – ale trvalo to celou věčnost. Měla syndrom dlouhého covidu – fakticky už nemocná nebyla, ale ve skutečnosti se její stav nezlepšoval. Měsíce nemohla pracovat, a když pak mohla, její místo bylo pryč. Restaurace, v níž pracovala, natrvalo zavřela, tak jako mnohé restaurace v San Francisku.

 

A pak už to byla jízda z Vesmírné hory.

 

Tak aspoň Mariel říkala matčině překotné sestupné spirále – po které zásadně sjížděla s očima pevně zavřenýma a ve tmě. Sice se jí tu a tam podařilo najít nějakou práci, když se svět znovu otevřel, ale škoda se už stala. Škoda na tolika úrovních, že se ani nedaly spočítat.

 

„Nebylo jednodušší z těch peněz zaplatit pokutu a poplatek za odtah, místo abys je dala někomu, koho ani neznáš?“

 

Její matka na to odpověděla jen neurčitým zamručením.

 

Ty peníze, které se musely zaplatit předem, byly v podstatě veškeré finance, jež jim zbývaly. Poslední, které dostaly od Marielina strýce s tím, že je to opravdu naposledy. Ale to říkal vždycky.

 

„Ten hajzl nepřijde,“ prohlásila nakonec její máma. Potom si povzdechla. „To jsme to dopracovaly.“ To byl její oblíbený výraz. Společně s „tak to prostě je“.

 

Ale Mariel se odmítala smířit s tím, že je to tak. A odmítala se smířit s přístupem „to jsem to dopracovala“. Sebelítost nemohla nikomu pomoci, a jí ze všech nejmíň.

 

Jenže poslední rozhovor, který viděla… Jestli se její podezření potvrdí, může to všemu pomoci. Všechno změnit. Snad.

 

Bylo to před několika dny. Seděly v baru, který si říkal gastropub, aby mohl být dražší, a jedly jídlo, za které máma zaplatí jen asi třetinu, než vezme roha. Mariel si toho na matce vážila: nikdy neodešla jen tak bez placení, vždycky něco nechala.

 

„Přece nenechám obsluhu bez spropitného,“ řekla. „Zaslouží si víc, než kolik můžeme dát.“ Doufala, že obsluha si peníze vezme jako spropitné a nechá restauraci jídlo odepsat.

 

V gastropubu byly tři televizní obrazovky, z nichž na dvou běžel sport, ale třetí ukazovala zprávy. Dělali rozhovor s mužem hospitalizovaným s „coronou regis“ neboli „korunovkou“ – jak se nové formě koronaviru říkalo. Na někoho, kdo se právě ocitl na prahu smrti, vypadal celkem spokojeně – a nebylo to jenom úlevou, že je naživu.

 

„Jak se teď cítíte?“ zeptala se reportérka. Hloupá, ale povinná otázka.

 

Muž se upřímně usmál a věnoval reportérce soustředěný pohled, jako by v jejích očích viděl něco nádherného.

 

„Je mi líp než kdy dřív!“ prohlásil. „Opravdu – líp než kdy dřív!“ A potom se zasmál. Skutečně se zasmál. Jako by všechny jeho starosti a obavy zmizely spolu s horečkou a neměly se už nikdy vrátit.