Chloe Chastaine: Nevěsta Krále plamenů

Nevěsta Krále plamenů je druhý díl trilogie Oheň a touha, žhavé romantasy s lidskými hrdiny, zasazené do fantasy světa plného magie a jezdců létajících na dracích.

ANOTACE:
Jeho vášeň je žhavější než oheň, ale neviditelné síly nás hrozí odtrhnout od sebe.

Byla jsem zdráhavou vyvolenou Krále plamenů, nevěstou, kterou sebral z pohřební hranice cizího muže. Zabriel mi byl předurčen osudem, ale já se své nezkrotné touze bránila ze všech sil.

Je sedm stop vysoký, létá na tom největším, nejumanutějším drakovi z celého hejna, je to Alfa, který si vezme, cokoli bude chtít, a spálí všechny, kdo se mu postaví do cesty. A přece uzdravil mé zraněné srdce, těšil mne slovy i ohnivými polibky, dokud jsem netoužila jen a jen po něm.

Mé první hárání se blíží. Zabriel si mě konečně vezme se vším všudy a já budu jen jeho. Jsem jeho Omega a jeho nevěsta, jsem ale i čarodějka. V Maledinu jsou mnozí, kteří by mě raději viděli na hranici než u oltáře se Zabrielem, nebo by dokonce raději zabili krále dřív, než si mě vezme.

Maska přetvářky na tvářích našich přátel zakrývá krvavé záměry. Nepřátelé z minulosti i z přítomnosti ostří své zbraně. Draci jdou po kořisti, a pokud budu chránit muže, kterého miluji, mé srdce možná skončí na hromadě popela, rozervané na kusy.

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 7/2026
Překlad: Mirka Palkosová
Obálka: Sylvia Frost
Vazba: brožovaná
Věkové doporučení: 18+
Počet stran: 424
Cena: 549 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
1
Zabriel

Prudká, spalující bolest. Projíždí mi tělem jako ohnivý pařát. Na kůži mi bublají puchýře a okamžitě praskají, a pokaždé přijde i čerstvý nával agonie, až se válím po zemi. Zatínám zuby tak pevně, že si je málem rozdrtím.

Ležím v propasti. Nade mnou se tyčí Scourge a znechuceně mhouří oči.

„Netvař se, jako bys v říji nikdy neprovedl žádnou hloupost,“ zahekám. Po tváři mi stékají kapky potu a padají do prachu. Jsem úplně nahý, lokty se opírám o zem, ruce v pěst, a i když mě všechno bolí, můj pták zarytě odmítá změknout.

Kolík mi doslova hoří.

Spaluje mě agonie, ale stále toužím po své Omeze. Isavelle běžela sehnat pomoc, když mě v hořícím hnízdě zasypala lavina řeřavých jisker. Záda mám spálená na uhel, ale dodržel jsem slovo. Její pokožky se nedotkl jediný uhlík.

Scourge si odfrkne a uhodí předními pařáty do země. I on je v říji, stejně jako já, a já nám to právě oběma zkazil. Utekla i Esmeral. Pronásledovali jsme je obě oblohou nad hradem, Isavellu i Esmeral, až jsme je konečně dostihli, u starého wyvernského hnízda na útesu. Když se naše Omegy skryly v budově, Scourge zapálil dřevěnou věž hnízda, a já se rozhodl, že právě nastala ideální chvíle, aby se má Omega stala skutečně mou. Nevyhnal jsem je ven, ale místo toho jsem z ní strhal šaty.

A ano, stala se mou. Když na to pomyslím, v kolíku mi škube. Poprvé jsem spatřil její nádherné tělo a svíral v dlani každou kyprou oblinu jejího těla. Ochutnal jsem ji. Šťávička jí stékala mezi stehny. Má Omega se ode mě nechala ošukat. Už jen ta vzpomínka mi v těle vyvolává tak silný příval horka a touhy, že málem omdlím. Skoro nic jsem nestihl. Nehárala. Byla příliš těsná, ale byla celá dychtivá.

Předtím se mě Isavelle moc a moc bála. Má vůně jí nic neříkala, nepoznala ve mně svého partnera a svého Alfu. Byly časy, kdy jsem si nebyl jistý, zda mi někdy dovolí, abych jí vtiskl polibek na rty, a tím spíš jestli jí budu smět do pohlaví zasunout jazyk a ptáka.

Ale každý ten týden, den, měsíc i sekunda čekání za to stály, stály za to slyšet, jak mě Isavelle prosí, abych do ní přirazil. To Isavelle mě chtěla, a ne proto, že by hárala. Pomalu jsem si získal její důvěru i touhu, a tak je naše spojení o to sladší.

Všechno šlo úplně skvěle, dokud se na nás nesesul hořící barák.

Záda mi hoří bolestí. Pro Maledince nejsou popáleniny ohrožením života, i když hodně bolí, ale snažit se je rychle vyléčit? To je příšerné. Zrudlé maso na mně vře a pálí. Na čele mi perlí krůpěje potu a stékají mi po nose.

Není to poprvé, co si musím protrpět ochromující bolest, když se hojí spálenina.

Když mi bylo sedmnáct, letěl jsem se Steshou a skupinou mladých dračích jezdců do hor, abychom chytili nepřátelského vrhače kleteb. Byl to lich. Mocný nemrtvý černokněžník, který sesílal ničivá kouzla a dokázal ovládnout a kontrolovat živé bytosti. Utekl ze své domoviny v Grendu a terorizoval obyvatele horských vesnic.

Měla to být jednoduchá výprava. Nilak, Steshova dračice, sledovala nekromantovu pachovou stopu a dovedla nás k jeho skrýši v horské jeskyni. Bylo nás šest, včetně mistra draků: já, můj bratr Emmeric, má sestra Mirelle, Steshova schovanka Zenevieve a můj nejlepší přítel Onderz. Byl jsem z nich nejstarší a Mirelle byla nejmladší, bylo jí teprve čtrnáct. Můj otec byl proti tomu, aby Mirelle letěla, protože byla příliš mladá a protože to byla Omega, ale matka si přála, aby její bojácná dcera nabyla trochu sebevědomí, než se oddá. Otec na mistra draků také naléhal, protože od něj čekal, že nedovolí, aby se skupinou pronásledovatelů letěla i slabá a neužitečná Omega.

Stesha si založil ruce a dlouho přemýšlel. Nebylo to milé, ocitnout se mezi králem a královnou. Jednoho z nich musel svou odpovědí zklamat a každý věděl, jak nebezpečné je zklamat krále.

Všichni byli překvapení, když se Stesha postavil na stranu královny a prohlásil, že každý jezdec na draku má právo a zodpovědnost sloužit Maledinu, a to platí i pro Omegy. A tak Mirelle letěla s námi.

Když se pak ocitla nahoře na zasněženém úbočí a spolu se svou dračicí Dianthe stála před vchodem do nekromantova hnízda, byla v obličeji bledá hrůzou. Všichni ostatní draci byli větší a proto nemohli vstoupit do dlouhé, úzké jeskyně, aby pomohli nalézt černokněžníkovu fylakterii – magickou nádobu, pomocí níž byla jeho duše připoutána k zemi pod námi.

Stesha stál na svahu, paže založené, obočí stažené do těsné linky, zatímco Mirelle s Dianthe pomalu a obezřetně vešly do jeskyně.

Onderz vyrazil za nimi. „Půjdu s tebou, Mirelle.“

Stesha natáhl ruku, aby ho zadržel. „Je to Omega a ne sněhová koule na slunci. Zůstaň stát.“

Když má sestra se svým drakem zmizela v jeskyni, Emmeric za nimi zavolal: „Buď opatrná a na nic nesahej. Nikdy nevíš, co ti v nekromantově jeskyni vyrve duši z těla.“

Slyšeli jsme ozvěnu Mirellina skuhrání, postupovala ale i s Dianthe hlouběji do jeskyně. Špička dračího ocasu zmizela ve skále, a pak už bylo v tunelu jen ticho.

Onderz přecházel sem a tam a jediné, co mu bránilo rozběhnout se za svou partnerkou, byla skutečnost, že je Stesha větší a silnější.

Cítil jsem se nesvůj, že je má sestra v doupěti černokněžníka. Byla s ní sice Dianthe, aby ji ochránila, ale i tak.

Zdálo se, jako by uplynul celý eon, když se z tunelu začaly ozývat nějaké zvuky, a pak se obě objevily. Dračice nesla něco v zubech. Mirelle se na nás zeširoka usmála, celá zrůžovělá, jak byla hrdá na svůj úspěch. „Jeskyně na konci byla tak velká, že se v ní Dianthe mohla otočit, a podívejte se, co jsme našly.“

Dračice objekt opatrně položila do sněhu a my všichni se shlukli kolem, abychom si ho prohlédli. Fylakterie připomínala stříbrnou lampu, v níž hořely zelenkavé plameny.

Stesha pohlédl na Mirelle. „Musíme to zničit. Zhostíte se s Dianthe tohoto čestného úkolu?“

Má sestra se otočila k dračici a tiše s ní hovořila. Dračice se soustředila na lampu a hluboko v hrudi jí začalo hřmít. Rozevřela čelisti a všichni jsme museli uskočit, protože k lampě vystřelil proud žlutého dračího ohně a zcela předmět pohltil. Plameny roztavily sníh v okruhu dvaceti stop. Cítili jsme spalující žár ohně a slyšeli zvláštně nepřirozený křik, jak se cosi uvnitř svíjelo zlostí a bolestí.

Dianthe sevřela čelist, ale oheň hořel ještě několik minut. Když pak pohasl, Stesha si dřepl a pečlivě si roztavený, ohněm zkroucený předmět prohlédl. Lampa byla pohaslá a prázdná.

Vstal a ostře pokývl Mirelle. „Dobře.“

To byla z úst pána draků přímo záplava chvály.

Mirelle cítila takovou úlevu a radost, že objala štíhlý krk své dračice a málem se dala do pláče. Emmeric už už otevíral ústa, aby utrousil nějakou jedovatou poznámku, ale Onderz mu vrazil loket do břicha. Bratr se zlomil v pase a lapal po dechu, zatímco Onderz pevně Mirelle objal a zeširoka se usmíval.

Onderz a Mirelle si byli souzeni a tehdy to věděli teprve pár týdnů. Vidět ho se svou sestrou bylo… zvláštní. Můj neohrabaný, neopatrný přítel byl jako vyměněný. Už nebyl jenom Alfa. Kdykoli něco dělal, ji kladl na první místo. Ani nemusel vyslovit její jméno, ale já mu viděl na očích, že na ni myslí. Byl jsem o tři měsíce starší než Onderz a byl jsem korunní princ. Kde je moje Omega? Takhle to ale nefungovalo a já jen proto, že budu jednoho dne vládcem Maledinu, neměl žádné právo očekávat, že budu mít Omegu. Existovaly celé stovky Alfů, kteří věřili, že si to zaslouží, ale bohové jim nepřáli. Tak třeba Stesha. Měl druhou nejvyšší pozici v zemi, hned po mém otci, vyhrál každý turnaj a bojoval s cizími Alfy. Třebas to byl nevrlý perfekcionistický bastard, byl tvrdý jako dračí šupiny, takže byste si pomysleli, že si snad bohové budou přát, aby po Lenhale pobíhalo na tucet malých Steshů. A přece neměl Omegu a nikdy ji mít neměl. Už bylo pozdě, ale já měl ještě čas.

Rozhlížel jsem se po holé horské krajině a v hrudi mě bolelo. Jistojistě jsem cítil, že já bych měl mít Omegu.

Tak kde je?

Stesha nasedl na Nilak a zařval na nás, abychom sebou hnuli. Došlo nám, že zničená fylakterie přiláká liče zpátky do doupěte. Vyšplhali jsme na draky a vzlétli. Wingrunneři i zkušení jezdci na dracích museli mága ulovit, a to byl o hodně nebezpečnější úkol než nalezení schrány.

První známka, že jsme se zdrželi moc dlouho a že se nekromant vrátil, byla obrovská zelená magická koule, která letěla přímo na mě. Zaslechl jsem Steshovo varování, ale to už jsme se Scourgem stihli provést prudký úhyb a kouzlo jen prosvištělo kolem černého šupinatého těla mého draka.

Nekromant byl kdesi pod námi, na úbočí hory.

Natahoval jsem krk, abych viděl, co dělá Nilak. Pokud by si mistr draků přál, abychom uletěli, letěli bychom. Dokonale bílá dračice se zprudka snesla čumákem k zemi a vypustila pořádný příval dračího ohně. Srdce mi poskočilo, ale okamžik nato už se přidali i všichni ostatní draci. Zenevieve s Mintou. Emmeric se Sharem. Onderz na Zeith. Za chviličku stálo úbočí hory v plamenech. Kolem bylo tolik ohně a dýmu, že málem nebylo nic vidět, ale Scourge zahlédl temný obrys mága, jak utíká dolů po úbočí, a vrhl se za ním. Můj drak čaroděje snadno dohonil. Rozehřál se tak, že se mu rozzářily šupiny, a pak vychrlil ten nejsilnější proud plamenů, jaký jsem v životě spatřil. Lich s křikem zmizel v tekoucím ohni.

Létali jsme nad bojištěm a hledali jakoukoli známku, že se mág ukrývá pod horským štítem. Když plameny uhasly, přistáli jsme.

Slezl jsem a vytáhl meč, ale už bylo jasné, že z nekromanta toho moc nezbylo, jenom popelavá šmouha a kosti. Možná bychom mu mohli věnovat ještě jeden příval dračího ohně, jen tak pro jistotu, ale podle toho, co jsem viděl, bylo po něm. A to díky nám, díky jezdci a drakovi ve výcviku. Díky korunnímu princi a jeho drakovi. Byl jsem celý nedočkavý, abych se ukázal jako budoucí vládce Maledinu, a najednou mě pohltila bláhová pýcha a přehnané sebevědomí.

Vítězně jsem pozvedl meč a neuvědomil si, že Scourge už vyhověl mému nevyslovenému přání, aby nekromantovi dopřál více ohně, a rozevřel čelisti. Tekutý oheň pohltil mou paži a meč. Upustil jsem rozžhavený kov a s křikem se popadl za loket. Ruka a celé předloktí mi žhnuly plamenem, a cítil jsem, jak mi dračí oheň požírá maso. Bolest byla tak prudká, že jsem málem ztratil vědomí.

Pak už jsem slyšel, jak přistávají draci, jak někdo křičí, a dupot nohou.

Dva lidé, asi Onderz a Stesha, mě popadli každý z jedné strany, dotáhli mě ke sněhové závěji a donutili mě, abych do ní ruku ponořil. Sníh okamžitě zasyčel a odpařil se v oblacích páry. Všichni mi na ruku vršili další a další sníh. Víc a víc, dokud ohnivý svit konečně neuhasl.

Stesha stál nade mnou s rukama v bok a ledově modré oči mu zuřivě planuly. „Zabrieli, v životě jsem neviděl, aby někdo provedl tak strašný nesmysl. Co si jako sakra myslíš, že děláš?“

Chtěl jsem na pána draků zařvat Copak není jasný, co dělám? Mám šílený bolesti, doprdele. „Moje ruka, bohové, moje ruka.“

„Čí je to chyba, že jsi popálený?“ uhodil na mě Stesha.

Dokonce i když jsem se svíjel v bolestech, pán draků mě hodlal poučovat. „Já vím, já vím.“

„Ptal jsem se, čí že je to chyba?“ Rozhlédl se kolem po ostatních, aby se ujistil, že si tuhle důležitou lekci vyslechnou.

„Moje, mistře,“ procedil jsem zaťatými zuby. Vždycky je to chyba jezdce a ne draka. To do nás Stesha hučel ještě mnohem dřív, než nám vůbec dovolili nasednout. Pokud někoho ušlape, popálí, pokouše nebo rozsápe drak, je to jeho jezdec, kdo za to přebírá zodpovědnost. Draci nejsou hloupí, zdůrazňoval nám Stesha. Ale lidé ano.

Zenvieve pomáhala Mirelle obalovat mou ruku sněhem a věnovala mi soucitný pohled. Onderz mi na paži navalil takovou hromadu, že jsem pod ní málem zmizel celý.

Jen Emmeric stál opodál, šklebil se na mě a v očích mu hrál úsměšek.

Shar, krásný drak v barvě půlnoční modři, který patřil mému bratrovi, vycítil, že jeho jezdec má dobrou náladu, a na znamení spřízněnosti sklonil hlavu Emmericovi na rameno a poklidně odpočíval.

Emmeric ho okamžitě odstrčil a zamumlal: „Padej.“

Shar o několik kroků ustoupil a s hlavou skloněnou se schoulil na zem, jak to nešťastní draci dělají.

Sníh se konečně přestal tavit a já mohl ruku vytáhnout.

Kožená zbroj shořela, stejně jako značná část mých svalů. Paže připomínala zběsilou rudou směsici ožehlé tkáně, a dokonce byla vidět část kostí. Zašklebil jsem se, nebyl to veselý pohled. Až se tohle bude léčit, bude to pekelně bolet. Budu v Chrámu plamenů trčet několik týdnů.

Scourge si odfrkl a přitiskl mi plochý, hladký čumák na záda. Bylo mu to líto. Bylo mu to tak líto. Nechtěl mi ublížit.

Ale mě při pomyšlení na mého draka napadala jen jediná věc, a tu jsem k němu vysílal znovu a znovu. Jsi ten nejlepší a nejstatečnější drak v celém Maledinu.

„Krev a dračí chcanky, Zabrieli,“ zamumlal Stesha, protíral si oči a vzdychal. Na jednu bláznivou vteřinu jsem si pomyslel, že mi hodlá projevit trochu soucitu. Pak ale mávl rukou. „Budu s tím muset obtěžovat tvého otce.“

Ach, bohové, pomyslel jsem si sarkasticky. Korunní princ byl zraněn na Steshově misi. Maso a kůže mi dorostou a po zranění málem nezůstane ani stopy, ale co drahocenná reputace pána draků? To jsem ani neuvažoval, jak ochránit jeho dobré jméno, když jsem se rozhodoval se tak sobecky zmrzačit?

Stesha mi věnoval poslední upřený pohled, otočil se na patě a odkráčel zpátky za Nilak.

„Jak se ti s ním žije?“ zavrčel jsem tiše k Zenevieve.

„Ach, to je v pohodě. Pán draků není ani zdaleka tak drsný, jak vypadá,“ odvětila s pokrčením ramen a prohnaně se na mě usmála. „Ale já mu nejdu na nervy tolik jako ty.“

„Já se ale nespálil proto, abych podráždil Steshu,“ vyštěkl jsem.

Všichni věděli, že Zenevieve je Steshova oblíbenkyně, a ještě patrnější to bylo o patnáct minut později, když šla nasednout na svou dračici a řízla se do dlaně o napůl uvolněnou šupinu.

Stesha slyšel, jak vykřikla bolestí, a spěchal za ní, aby se podíval, co se děje. Beta měla na dlani jen tenkou stružku krve a ruku držela za zády. Dračímu mistrovi ji ukázala jen proto, že jí to nařídil.

Kdyby si kdokoli kromě Zenevieve dovolil kvůli takovému škrábanci jen pípnout, schytal by plnou nálož podrážděnosti za to, že plýtvá Steshovým časem. Teď ale mistr zkoumal její dlaň, jako by se jednalo o vážné zranění, načež si olízl bříško palce a jemně jím přejel přes ránu. Sliny Alfů jsou léčivé. Součástí výsadku byli tři Alfové, ale nikdo se nenabídl, že olíže moje zranění.

Otáčel jsem černou zkroucenou hroudu, co mi zůstala po ruce a předloktí, v bledém svitu slunce na všechny strany. Možná jim nebylo co vyčítat, ani já bych si něco tak odporného nechtěl strkat do úst.

Emmeric pozoroval Steshu a Zenevieve, na rtech mu hrál zlý úsměv, jako by ho něco soukromě pobavilo.

„Co je na tom tak vtipný?“ zeptal jsem se ho.

„Hodně různých věcí, kterým ty ani zdaleka nemůžeš rozumět,“ odvětil mi bratr a ošklivě se uchechtl.

Ať už tím bylo myšleno cokoli.

Tou dobou jsem věcem, které Emmeric říkal, nevěnoval pozornost a namlouval jsem si, že má jen hodně odlišnou povahu. Nevěřil jsem, že by vůči mně mohl skutečně cítit třeba jen desetinu pohrdání, kterým mě zahrnoval a které dával najevo své rodině a svému drakovi. Bolestivé ponaučení přišlo až v letech, která následovala. Když vám někdo ukazuje, čím doopravdy je, pochybujete o tom vždy jen na vlastní nebezpečí.

Jakmile Stesha zamířil k Nilak a nemohl mě slyšet, zavolal jsem s předstíranou starostlivostí na Zenevieve: „Jsi si jistá, že to přežiješ?“

Zenevieve pozorovala, jak mistr draků odchází, a usmívala se, teď ale zahanbeně zrudla. „Neprovokuj mě. Víš, že když můj otec umíral, Stesha přísahal, že se postará o mé bezpečí. Bere své sliby vážně.“

Měl jsem chuť do ní ještě chvíli rýt a říci jí, že je jako jeho domácí mazlíček. Ale ačkoli jsem byl kvůli Steshovi velice podrážděný a v paži mi bolestivě tepalo, byl jsem rád, že se Zenevieve usmívá a že ji někdo tak svědomitě ochraňuje poté, co jí rodiče zemřeli. A navíc, pokud bych ji rozčílil, Stesha by přikázal Nilak, aby mě ocasem srazila z úbočí.

Poté, co jsme se vrátili do Lenhale, strávil jsem celý týden v bolestech na ošetřovně v Chrámu plamenů, zatímco mi na ruce kompletně dorůstala spálená tkáň.

Záda mě bolestivě pálí a zírám si na pravou ruku. O šest let později na ní prakticky není poznat, že jsem utrpěl tak vážné zranění. I teď by se hodil někdo, kdo by mi na záda navršil sníh, bohužel nedávno byla obleva.

Scourge vypouští z nozder dým a sálá z něj rozčilení.

„Přestaň na mě zírat. I já bych chtěl být až po kolík ve svý Omeze. Jakmile se budu moct postavit, půjdeme je najít.“

Ano, nechal jsem se unést tím svým To já jsem oheň, ale v říji se každý Alfa napůl zblázní a nedovedu si představit, jak bych si mohl zachovat soudnost, když to bylo poprvé, co jsem pod sebou měl svou Omegu, mokrou, uvzdychanou a celou dychtivou, a poprvé jsem si ji mohl vzít? Čekal jsem celé měsíce, až mě Isavelle konečně přijme, a třebaže jí nezazlívám ani jediný den, trpělivost nebývá vlastností, již by měl Alfa v povaze. Nakonec jsem musel celé týdny potlačovat instinkty, které mi velely se jí zmocnit. A když jsme byli spolu, v oblacích jisker, dokázal jsem už myslet jen na to, jak dokonalé je, že s ní mohu strávit svou první říji, uprostřed popela a plamenů. Isavelle se ani zdaleka nepřiblížila bodu, kdy by mě do sebe pojala celého, ale má slaďounká dívenka se o to stejně snažila. Až ji budu mít při falešném hárání, pravděpodobně zvládne celou moji délku až ke kolíku. A pak, až bude konečně hárat… probohy.

Jeskyně je skalnatá, šerá a prázdná, jsem v ní jen já a obrovitánský Scourge. Po celém těle cítím vůni smažených jablečných lupínků a zimolezu. Šťávička z mojí Omegy.

Zasténám a prohrábnu si vlasy, jak mnou projede čerstvá vlna touhy. Posadím se a vyju. Říji nemám ani zdaleka za sebou. Kolík mě pálí. Kde je doprdele moje Omega? Nikdy jsem jí nevysvětlil, jak to Maledinci mají s ohněm. Kdybych byl člověk, byl bych v tuto chvíli už mrtvý, je ale velice těžké způsobit zcela dospělému maledinskému jedinci zranění popálením. Pohltil jednu nebo dvě končetiny dračí oheň? To se dá přežít. Podlehlo plamenům ještě víc? Možná se přežije i to.

Kdyby se Isavelle zdržela jenom o chvíli déle, viděla by, jak se moje tkáň začíná sama od sebe hojit. Vyškrábu se na nohy, belhám se propastí a kolík mi při každém kroku naráží do stehen. Za mnou jde Scourge, nemůže se dočkat, až bude moci zabořit zuby Esmeral do krku. Pravděpodobně odletěla i se svou jezdkyní do Chrámu plamenů, aby poprosila hratha’len o pomoc. Představuji si, jak Chrámová matka jemně ujišťuje mou Omegu, že její partner je naprosto v pořádku a že se má k němu rychle vrátit, a jak se přitom musí usmívat. V tuhle chvíli už je Isavelle pravděpodobně na cestě za mnou. Narovnám záda a přidám do kroku. Pořád mě to bolí, ale síla už se mi vrací.

Ze vzdáleného konce rokle se od dračích pozemků ozve pronikavý výkřik. To křičí Esmeral, a hlas má plný vzteku a hrůzy.

Cítím vlnu nepokoje. „Isavello.“

Scourge mi uhání v patách a jakmile má dost prostoru, aby roztáhl křídla, vrhne se k obloze a vznáší se nade mnou. Jakmile dorazím na dračí pozemky, vidím, že je celé hejno namačkané k sobě a že draci natahují krky a slídí. Smykem zabrzdím a zhluboka se nadechnu. Hledám Isavellu. Pach mojí Omegy visí ve vzduchu, nikde tu ale není.

Malá tyrkysovo-zlatá dračice se otáčí na místě a hledá svou jezdkyni. Scourge nám řve nad hlavou a draci se rozestoupí, ale Isavellu pořád nikde nevidíme. Pak můj drak přistane vedle Esmeral a šťouchá jí temenem hlavy do boku. Vyzývá ji, aby mu sdělila, co se stalo.

Rozběhnu se k nim, srdce až v krku. Scourge na mě zařve a vyjede po mně, a to, co mi následně vyšle do mysli, mě málem srazí k zemi. Pomocí obrazů a pocitů mi předá všechno, co viděla Esmeral.

Vidím Isavellu, jak ji vtahuje podivná, roztřesená brána uprostřed prázdného prostoru, a jak náhle zmizí.

Isavelle je pryč.