Poslušnost je cennější než život – co všechno jste pro ni ochotni obětovat? (PR)

Když v mládí vstoupili do kláštera bojových mnichů, byli rozhodnuti změnit svět. Jak jej však postupně kolem sebe poznávali, začal svět měnit je… Jana Pavloušková rozehrává působivou new adult fantasy o dospívání, víře a lásce. Moucha, Myš a lži je příběh plný temnoty, touhy i odhodlání stát si za svým.

Třebaže Ultam a Felak pocházeli z různých společenských vrstev, při nástupu do kláštera boha smrti Iracheta se z nich stali nerozluční přátelé. Přijali krycí jména Myš a Moucha a podstoupili několikaletý výcvik v dokonalé válečníky – vražedné a poslušné. Jenže kluci jsou kluci, a jakmile jen trochu roztáhnou křídla, nepokojná povaha je nutí k rozletu.

První lásky, první zklamání, první známky odporu. Ačkoli se je řádoví mistři snaží držet za zdmi kláštera, neochota stát se poddajnou figurkou z nich učiní muže s krvavými šrámy na těle i duši. Ale právě takové je bude svět brzy potřebovat…

Temná new adult fantasy Moucha, Myš a lži vypráví dojemný příběh dvou dospívajících chlapců, kteří se v neklidné době mění v neklidné muže. Jana Pavloušková s nadhledem, citem a noblesou zachycuje rozervané emoce mládí, stejně jako niternou potřebu udržet pouto přátelství, i když se jej svět dospělých snaží rozervat na kusy.

ANOTACE:
Ultam přezdívaný Myš a Felak zvaný Moucha jsou přátelé od dětství. Bok po boku nastupují do přísné školy řádu boha smrti Iracheta – instituce, jež má z chlapců vychovat dokonalé nástroje řádu, poslušnosti a víry. Čekají je zkoušky lámající sebevědomí, tvrdý výcvik připomínající asketický život mnichů i blízké pouto s mistry, kteří je mají formovat… a zároveň zlomit.
Ultamova první láska, dluhy, zrada i smrt ale otřesou jeho vírou v řád i v boha, jemuž slouží. Společně s Felakem nakonec stanou před osudovou zkouškou, která je navždy poznamená: zvolit smrt, nebo zradu.
Když se nakonec do hry vloží i dlouho lhostejný bůh smrti Irachet, Ultam i Felak zjistí, že se nevědomky stali součástí smrtící hry o nového velmistra, kde každá volba i každá zrada mají své následky… a přežít znamená rozhodnout se, čemu nebo komu zůstat věrný.

O AUTORCE:
Jana Pavloušková pochází z Olešky, vesnice nedaleko Kouřimi, kde až donedávna žila. Nyní si zvyká na život v Kolíně. Od útlého dětství chtěla dělat chemii, vystudovala chemii a chemii se i věnuje.
Na základní škole také tvrdila, že bude spisovatelka, jak dokládá zápis v jejím památníku. Debutovala s retellingem O Šípkové Růžence, pak ovšem dala přednost odborným vědeckým textům. Většinou o chemii. K psaní beletrie se vrátila na rodičovské „dovolené“.
Povídky publikovala ve sbornících Mlok 2021, Povídky, které pomáhají, Za pět minut zvoní či V hrůze a krvi zrozeni. New adult fantasy Moucha, Myš a lži je její první román.

INFO O KNIZE:
Vydal: Mystery Press; 5/2026
Obálka: Katarina Kratochvílová
Vazba: brožovaná s klopami
Formát: 130 x 200 mm
Počet stran: 328
Cena: 399 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Bůh smrti hladově hleděl na své vyvolené. Tedy spíš mžoural jedním okem. Pravým, podlitým krví, které na klečící chlapce civělo z démonické poloviny sochy. Levé se dívalo soucitně a patřilo bledému mladíkovi.

Ultam se nemohl ubránit obdivu k sochařovu umění, s nímž dokázal dvě podoby smrti spojit do jediné tváře.

Tváře, před kterou po staletí prosebně klečela socha zakladatele Irachetova řádu Sulama.

Tváře, před kterou už i Ultam klečel celou věčnost. Proslov mistra představeného se totiž vlekl v monotónním rytmu klapotu vodního mlýna.

„Bezpečnost a pořádek ve vordéském království bude za čtyři roky ležet i na vašich mladých bedrech, takže nesmíte ve výcviku a studiu polevit ani na okamžik…“

Slunce pronikající vysokými úzkými okny chrámu se už stihlo posunout dva kroky od Sulamových pat k nohám mistra představeného. Uběhlo tak přinejmenším půl jarní hodiny, než se jeho záře přesunula od muže, kterému se bůh smrti osobně věnoval, k muži, který od něj nemohl slyšet jediné slovo. Irachet mlčel už…

Než ale Ultam stihl dopočítat roky od popravy posledního velmistra, dostal se představený k dlouho očekávané přísaze.

„A tak poklekněte na koleno blíže vašemu srdci, jak se před Irachetem patří,“ ukázal mistr na sochu boha.

Budoucí žáci s úlevou vyměnili kolena.

Všichni až na blonďatého chlapce, který se ramenem opíral o Ultama. Teď se probudil, rozhodil rukama a vyjekl: „Co je?“

„Právě se chystáte přísahat při Irachetovi, pane Rimko,“ poznamenal mistr jízlivě. „Doufám, že jste pro tento závažný akt dostatečně při smyslech.“

Uchazeči se ochotně zasmáli.

Všichni až na Ultama. „Promiň, Fele,“ sykl. „Nevěděl jsem, že spíš. Jinak bych…“

„V pohodě,“ zabručel Felak na půl úst a také si klekl na levé koleno. „Hlavně že jsem to nezmeškal.“

Ultam kývl. To by jim jejich otcové neodpustili.

Mistr představený se usadil na vyřezávané křeslo v patách sochy. Z houfu mistrů po jeho levici se zvedl jiný a začal předříkávat požadovanou přísahu.

„Já, vaše jméno, přísahám před zraky mocného Iracheta…“

„Já…,“ odpověděl mu sbor mladých hlasů.

„Ultam Vimaha,“ pokračoval Ultam.

„Vaše…,“ pokračoval Felak, ale na půl ucha poslouchající přítel ho dloubl loktem. „Ehm, Felak Rimka, přísahám…“

„… že využiji všech svých sil, umu a nadání,“ pokračoval mistr, „abych chránil bezpečnost a zájmy vordéské koruny. Dovednosti a vědomosti nabyté během výcviku i po něm neprozradím nikomu mimo Irachetův řád a poženu k odpovědnosti všechny, kteří by tak učinili. Ať mě Irachet ztrestá, pokud selžu.“

Výhrůžky a tresty. Ultam se třásl nedočkavostí, až se bude moci dozvědět ta důkladně střežená tajemství. Okolo vstupu do školní knihovny se ochomýtal už od svého příjezdu sem do Konguru před měsícem, ale bez žákovské uniformy byl vždy velmi rychle odehnán. A teď bude moct projít hlavní branou!

Zato Felak se děsil dveří do knihovny snad víc než vstupu do Podsvětí. Ale věděl, že ho zde Ultam ochotně zastoupí. Sám se těšil spíš na výcvik. Bojové schopnosti řádových bojovníků, sulamů, byly legendární. A jak mohl soudit podle mužů ze své rodiny, bude to stát za všechny přísahy. Už zítra se začne učit bojovat!

Mistr představený si znovu stoupl. „Povstaňte, žáci. Pamatujte na svou přísahu a dělejte čest našemu Řádu. A také si užijte zbytek dne, když už jsme u toho,“ dodal a gestem je propustil z chrámu.

Nemusel je dvakrát pobízet. Vyřítili se z blyštivých vrat pobitých mosaznými plíšky a vrhli se ke schodům. Ani je nenapadlo kochat se ohromujícím pohledem na okolní horské štíty a pestrobarevné střechy města krčícího se v průsmyku pod nimi. Soustředili se na střídavě černé a bílé stupně dlouhého schodiště spojujícího chrám s hlavním školním náměstím. Tam se nahrnuli k nástěnce na zdi velitelství. Během přísahy ji totiž zaplnily krasopisně vyvedené cedulky s jejich jmény a přiřazenými značkami, které budou mít vyšité na uniformách až do konce své služby.

„Netlačte se!“

„Au!“

„Uhni!“ Felak si rázně probíjel cestu. Byl o hlavu menší než ostatní chlapci, takže přes ně sice neviděl, ale jeho ostré lokty zasahovaly břicha spolužáků o to níž. Ultam, těsně přilepený k jeho zádům, se sice postiženým omlouval provinilým úsměvem, přesto postupoval k nástěnce.

„Moucha?“ vyprskl nespokojeně Felak, jen co mu padl zrak na šestinohou kresbu s křídly vedle svého jména. „Dělaj si ze mě srandu? Byl jsem mezi uchazečema nejlepší v boji a oni mi daj mouchu? Kterou rozmáčkneš mezi prstama?“ Luskl, aby to názorně ukázal.

„Pokud ji chytíš,“ zamručel Ultam a zkoumal svou značku. Měla čtyři nohy, protáhlý čumáček, kulatá ouška a dlouhý zatočený ocásek. „Myslíš, že by se to dalo označit za plcha?“

„Obávám se, že ten vůbec nebyl v letošní nabídce,“ ozval se zvučný hlas za jejich zády. Cestu davem si právě prorazil tmavovlasý mladý mistr a přistoupil k desce. „Všichni dva kroky zpátky!“ zavelel. „Tak, teď uvidíte všichni. Nějaké dotazy ke znakům?“

Ultam nesměle zvedl ruku.

Mistr se krátce otočil k nástěnce a štěkl: „Vimaha – myš. Dál?“

Padlo ještě několik dotazů, Ultam je ovšem neposlouchal. Hryzal si ret. Takže myš. Malé ustrašené stvoření zalezlé v koutě, které každý považuje za škůdce a chce se ho zbavit. Rychle zaplašil myšlenky, že mu značku přiřadili vlastně správně. Bratr ho považoval za škůdce a otec… Ten nejspíš ne, ale byl nanejvýš potěšený, že se alespoň Ultam rozhodl pokračovat v rodinné sulamské tradici a vydal se do nejstarší řádové školy v Konguru. Nebo to bylo proto, že se ho zbavil? Cesta do Konguru zabrala týden.

Mezitím dorazil i zbytek ze čtyřicítky mistrů pomalu scházejících z chrámu hnízdícího vysoko ve stěně Pařezu, severní ze dvojice hor lemujících kongurský průsmyk. Významně se rozestoupili po obou stranách nástěnky, každý s bílou papírovou cedulkou v rukách. Ještě něco totiž zbývalo přiřadit k žákům. Jména mistrů. Oproti žákovským jménům vytištěná na knihtisku, protože byla známa dostatečně předem a vyplatilo se na ně plýtvat penězi. Uchazeči své místo neměli jisté do poslední chvíle.

Však jich také včera deset odešlo s nepořízenou. Smutně se ohlíželi za školou a šancí na úspěšný život. Sulamové dělali ve Vordésii všechno důležité. Král potřeboval vybrat cla nebo daně? Poslal sulamy. Potřeboval udržet pořádek v rebelující jižní Lajniji? Poslal sulamy. Nebo by se mu snad zachtělo válečného dobrodružství v cizině? I tam by poslal sulamy. Proč by plýtval zlatem na obyčejné vojáky a úředníky, když měl studované bojovníky spřízněné s bohem smrti. Přes všechna možná omezení se zkrátka vyplatilo stát se sulamem. Nejen kvůli penězům, ale i respektu králových poddaných a možnosti dělat na šlechtu pomyslný dlouhý nos. Sulamové podléhali pouze králi. A bohu, alespoň teoreticky.

Žáci ztichli. Osobnost budoucího učitele a průvodce výcvikem mohla jejich životy ovlivnit podstatněji než oddrmolená přísaha před netečnou sochou.

Přiřazování začalo od těch starších, přesněji řečeno služebně starších. Ultam se brzo dozvěděl výsledek, který ho potěšil mnohem víc než přiřazená značka. Vybral si ho mistr Selek – padesátník se jménem starého, významného a početného sulamského rodu. I Vimahové byli starý a významný rod, o nějaké početnosti se ovšem nedalo mluvit. Ultam měl jediného sourozence, staršího bratra, a ten měl z rodinného dědictví zájem jen o baronský titul a související majetek.

Felak se díval na plnící se nástěnku a neodvažoval se ani dýchat. Věděl, koho si přeje. Toho nejmladšího, bez titulů, majetku i mocných příbuzných. Toho, který svým bojovým uměním uchvátil celý Řád. Toho, který ze schodů seběhl jako první. Mistra Ojovského.

Předposlední mistr umístil svou cedulku a Felakovi se na rtech objevil spokojený úsměv. U jeho jména zbývalo jediné prázdné místo. A mistr Ojovský se na něj vesele zašklebil, když svou cedulku připíchl vedle značky s mouchou.

Mistři se po skončení ceremonie rozešli a houf žáků se rozdrobil do menších hloučků. Felak se hlasitě zasmál a ukázal na nástěnku.

„Bohové nám přejí, bratránku! Tys dostal evidentního kliďase a já toho nejlepšího bojovníka! Copak? Ty nejsi rád?“

„Jsem, jasně!“ snažil se znít přesvědčivě.

„Ale co?“

„Ale ta myš,“ povzdechl si Ultam. „Myslíš, že mi tím chtějí naznačit, že… Já nevím, že jsem naprosto bezvýznamný?“

„Nebo že jsi nejraději zalezlý v hnízdě z papíru?“ vyprskl Felak a poplácal kamaráda po zádech. „To je přece pravda, ne? Netrap se značkou, když není důležitá. Ojovský má jen vrabce, a jak je slavný. Ještě se třeba postaráme, aby Myš a Moucha z Konguru dobyly celý Řád! Ale začal bych nejdřív touhle školou,“ ukázal na vysoké budovy z medového kamene obklopující úzké náměstí. „Nebo ještě líp něčím menším. Třeba nejbližší hospodou,“ obrátil se k bráně představující jeden z mála vstupů z města do opevněného areálu školy. „Myslíš, že už nám nalijou pivo?“

„Pochybuju, Fele,“ zamručel Ultam. Na tvářích jim v jejich šestnácti letech rašilo sotva pár světlounkých vousků.

„Nebo bysme mohli pomoct nějaký služtičce s vodou od kašny. Třeba by nám pak dala odměnu,“ zasmál se a našpulil rty k polibku. „Nehodlám tu čtyři roky zůstat nepolíbenej.“

„Měli bychom si spíš vyzvednout uniformy. Ať už nám tam vyšili cokoli. A já hlavně musím napsat domů, což bys měl taky. Jen bohové vědí, jestli na to budeme mít zítra dost času.“

***

Neměli. Všichni očekávali, že výcvik začne stejně jako dosavadní zkoušení uchazečů. Pohodlná snídaně ve společné jídelně, za přiměřenou dobu hodina teoretických předmětů následovaná fyzickou přípravou. Samozřejmě, dosud se jen tak pošťuchovali a ukazovali svou zdatnost. Ale teď, po složení přísahy, se konečně dostanou ke střeženým tajemstvím Řádu.

Jenže je se svítáním vzbudil školní sluha bušící na dveře jejich kamrlíků.

„Snídaně! A za půl hodiny máš být v tělocvičně. Ty seš Rimka?“

Felak přitakal a podezřívavě se mračil na misku s nevábně vyhlížející kaší.

„Tak to je tělocvična tři E,“ koukl sluha do seznamu a postrčil vozík k dalším dveřím. „Misku nech přede dveřma.“

„Počkej, jak jako tři E?“ Doteď měli výcvik společný ve velké tělocvičně.

„Nevim. Hledej,“ zamručel sluha a už bušil na dveře dál po pavlači žákovského dormitáře.

Felak jen nevěřícně zíral na jeho záda.

A po ochutnání snídaně i na obsah misky. Kaše se mu málem vzpříčila v krku. Kuchař zřejmě při vaření ještě spal, nebo jim chtěl začátek výuky pěkně okořenit. Či spíš neokořenit, mazlavá mastná hmota postrádala jakoukoli chuť. Se sebezapřením spolkl pár soust, aby mu nekručelo v žaludku, hodil na sebe ještě nepomačkané hnědé kalhoty a halenu s vyšitou mouchou a vyběhl hledat tělocvičnu 3E. Opasek ze žlutě obarveného provazu značící žákovskou hodnost si zavázal až před vraty dormitáře.

Nebyl tam sám, v uličce se už zmateně rozhlíželo několik dalších žáků.

„Víte, kam máme jít?“

„Kde jsou malé tělocvičny? Slyšeli jste o nich?“

Novopečení žáci se ani po třech týdnech neorientovali ve složitém areálu školy stísněném mezi hradbami a Pařezem.

„Nebyly v té budově u zadní branky? Nebo té nad mistrovským dormitářem?“

K hloučku bezradných se připojil i Ultam. Ten jediný nevypadal ztraceně. Jako vždy znal odpovědi, pokud se daly někde vyčíst.

„Podle plánku, který jsem zahlédl na velitelství, by tělocvičny měly být nad náměstím. Poslední budova vlevo.“

Celý houf se vydal rychlým krokem úzkou uličkou na prostranství před velitelstvím. A pak po části schodiště k chrámu. Času už určitě moc nezbývalo, takže jej téměř vyběhli. Všichni zrudli. Až na Ultama, ten naopak zbledl.

„Co ti je?“ zeptal se ho Felak.

„Ta snídaně,“ zafuněl. „Moc mi nesedla.“

Přiběhli k nejvyšší terase v areálu. Rozlehlá budova zabírala celou plochu mezi otesanou skálou a nízkou zídkou, která směrem k městu spadala na níže položenou terasu. Mohli by se kochat výhledem na město a Špičák tyčící se na jeho jižním kraji, ale na takové malichernosti nezbýval čas. Vrhli se k vysokým vstupním dveřím. Až na Ultama, ten se otočil k zídce a vyzvracel přes ni snídani.

„Dobrý?“ poplácal ho Felak po zádech a opatrně nahlédl přes zídku. „Dokonce jsi ani nikoho netrefil. Tak pojď. Teď už ti to půjde líp.“

Měli štěstí. Ultam se nemýlil a budova skutečně ukrývala tři patra dveří označených číslem a písmenem. Jak zjistili krátkým nahlédnutím do 1A, kam vešel jeden ze spolužáků, každé vedly do prázdné místnosti vystlané rohožemi. Prázdné až na mistra, který už netrpělivě čekal na svého žáka.

„Mazejte ke svým mistrům!“ štěkl na okounějící kluky. „A ty zavři dveře!“

Vystřelili na pavlač a po venkovním schodišti nahoru. Ultam odbočil do druhého patra, k druhým dveřím.

„Hodně štěstí!“ houkl přes rameno na Felaka pokračujícího výš.

Kdyby tušil, jak dlouho ho neuvidí, asi by se rozloučil lépe.

Felak zabrzdil před posledními dveřmi, dvakrát se zhluboka nadechl, zaklepal a současně otevřel dveře.

„Dobré ráno, mistře.“

Ojovský odpoutal svou pozornost od podlouhlého okna vedle dveří. Vedlo na jih a v nížinách Felakova domácího kraje by výhled z něj považovali za obraz. Skalnaté štíty s ostrůvky svěží jarní trávy ozařovalo narůžovělé ranní slunce na pozadí blankytné oblohy. Těžko říct, jestli se výjev mistrovi už omrzel, rozhodně mu ale nedodal dobrou náladu.

„To je dost, že jdeš,“ odfrkl si. „Dochvilnost ti asi nic neříká.“

„Omlouvám se, nevěděl jsem… my všichni jsme nevěděli, kam máme jít. Ale to se zlepší, slibuju.“

Mistr se ušklíbl. „Jistě. Protože odteď si pro tebe vždycky přijdu. Nebudeme pokaždé začínat tady, a jestli ses nedokázal ve škole zorientovat doteď… Nejsem tu od toho, abych tě hledal.“

Felak by mu už už něco odsekl, ale na poslední chvíli si uvědomil, že by to asi nebyl nejlepší začátek výcviku.

„Ano, mistře,“ řekl tedy.

Ojovský úsečně kývl. „Tak se do toho dáme. Běhej.“

„Ehm. Jak?“

„Za prvé, oslovuj mě vždy mistře. Za druhé, když řeknu, že máš něco udělat, tak to uděláš a nebudeš se pitomě ptát. Za třetí, budeš to dělat tak dlouho, dokud ti neřeknu, že máš přestat. Pokud tedy nechceš skončit nadobro. A já jsem řekl, že máš běhat. Tak běhej!“

Panovačným gestem ukázal kolem místnosti. Na šířku mohla mít tak sedm kroků. Sedm gradů, jak se nazývala délková jednotka používaná v celém království. Od dveří k severní stěně obložené policemi s cvičebním náčiním to muselo být o trochu dál, tak devět gradů.

„Ano, mistře,“ zamumlal Felak a měl co dělat, aby vzteky neskřípal zuby.

Rozeběhl se. A běžel.

Už jako uchazeče je docela proháněli. Běhali kolem školního náměstíčka, po schodech k chrámu nahoru i dolů, úzkými uličkami mezi dormitáři, školními budovami i hospodářskými staveními. Potřebovali sílu, ale hlavně vytrvalost. To jim vštěpovali od prvního dne. Vydržet. Necouvnout. Nezakolísat. Protože oni budou ti, na jejichž houževnatosti bude záležet osud vordéského království.

A tak tedy běžel. Jak dlouho? Těžko říct, žádné hodiny neviděl. Ty nejbližší na věži radnice zakrývala střecha velitelství. Ale stín vrhaný Špičákem už postoupil městem od západních hradeb k náměstíčku u volské kašny. Což nebylo zrovna blízko.

Felak běžel a v duchu přepočítával vzdálenost na čas. Jeho starší bratr, který kongurskou školu absolvoval už před třemi lety, mu vyprávěl o tom, jak se dá stín Špičáku použít jako obří sluneční hodiny.

„Když je na Sulamově náměstí, je čas na oběd. Když u kozí kašny, je čas jít do postele. A než dojde k východní bráně, musíš bejt už zase zpátky v dormitáři,“ smál se svému košilatému vtipu, který Felak pochopil až mnohem později.

Teď spíš nechápal, jak tu mohl bratr vydržet celé čtyři roky. Protože on už nemohl. Docházely mu síly a ještě ani nebyl čas na oběd. Kradmo se podíval na mistra, který se soustředěním rovnal cvičné zbraně na polici. Felakova čím dál hlasitějšího funění si nevšímal.

Všiml si, až když jeho žák zakopl a s hlasitou nadávkou přistál na rohožích.

„Běhání už stačí,“ řekl pomalu. „Teď by mě zajímalo, kolik dokážeš udělat shybů.“

„Ale… mistře… Nemyslíte, že… že bysme už mohli začít… s výcvikem?“ lapal Felak po dechu.

Mistr pozvedl obočí a přišel blíž. „Ty bys chtěl začít s výcvikem? Hm…“

„Nevím, jestli jste mě viděl ještě jako uchazeče,“ pokračoval Felak povzbuzený jeho zájmem, „ale boj mi vážně šel. Dokonce bych řekl,“ pronesl s hrdostí, která mu vypínala hruď už pár týdnů, „že jsem byl nejlepší. Ale to asi víte, když jste si mě vybral.“

Mistrův pohled se napřed zastřel zvláštní bolestí a pak se zatvrdil. „Abys věděl, byl jsem se na tebe podívat. Ale nevím, proč si myslíš, že jsem si tě vybral dobrovolně. Protože pravda je, že jsi na mě zbyl. A to z toho důvodu, že stojíš za hovno.“