Jan Kotouč: Válečné hry

Ve sbírce Válečné hry je šestnáct povídek pokrývajících více než dekádu publikační činnosti spisovatele Jana Kotouče. Objevují se tu i úplně nové povídky z cyklů České země, Centrální impérium a Sektor Hirano.

ANOTACE:
Za Rýnem se v roce 1945 dostala do spárů nacistů mimozemská loď a veškerá její technologie. Na nukleární válkou zničené Moravě pátrá lékař po vzácném léku. Česko-slovenské palubní bombardéry startují proti Smolensku. Vysloužilý voják zjišťuje, že mír může být nebezpečnější než lecjaká válka. Za hranicemi známého vesmíru číhá nejenom nebezpečná mimozemská rasa, ale i politický konflikt. Skupina hackerů se musí bránit sabotáži na vesmírné stanici.

Lukáš Berg, Hila Ebanová, Michael Kowalski a další hrdinové ze světů spisovatele Jana Kotouče se vracejí v této průřezové sbírce povídek, mapující autorovu tvorbu za poslední dvě dekády. Příběhy z žánru military sci-fi, alternativní historie, post-apo či čistokrevné fantasy se poprvé objevují na jednom místě v upravené podobě a naleznete zde i úplně nové příběhy z autorových světů „Sektor Hirano“, „Centrální impérium“ a „České země“.

O AUTOROVI:
Jan Kotouč (*1987) je jedním z nejúspěšnějších českých autorů sci-fi a alternativní historie. Od roku 2009 vydal na dvě desítky románů. Píše převážně z žánru military sci-fi a space opery, do kterých spadají jeho rozsáhlé cykly Sektor Hirano a Centrální impérium. Do žánru alternativní historie vstoupil se svou válečnou sérií České země. Kromě toho svými povídkami pravidelně přispívá do prestižních žánrových antologií a je také jedním z mála českých autorů, kdo prorazil na anglicky mluvící trh s úspěšným překladem série Centrální impérium.

V angličtině také mimo jiné přispěl do světa Honor Harringtonové od Davida Webera. Kromě psaní pořádá kurzy tvůrčího psaní, učí na vysoké škole a účastní se besed na řadě českých conů.

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon; 5/2026
Obálka: Tomasz Maroński
Doslov: Vilma Kadlečková
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 550
Cena: 698 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Předmluva

Vždycky jsem se považoval spíše za romanopisce než za povídkáře. Není to ze žádného vědomého rozhodnutí nebo z komerčních důvodů. Pravda je taková, že rád vytvářím rozsáhlé a komplexní světy a v nich potom vyprávím velké příběhy. Moje první fanfikce, kterou jsem napsal ve čtrnácti letech, měla šedesát normostran. Mojí přirozenou formou jsou tedy spíše romány, a hlavně románové série. Jako autor jsem měl štěstí, že je to zároveň to, co se líbí mým čtenářům.

Jsou autoři, kteří se proslavili hlavně jako geniální povídkáři, například Harlan Ellison nebo Ben Bova. Já nikdy neaspiroval na povídkáře. Když jsem napsal povídku, většinou to byl menší příběh z nějakého už vytvořeného světa.

Každý autor navíc vědomě či nevědomě inklinuje k tomu, aby psal podobně jako autoři, které on sám rád čte. Platí poučka „pište to, co byste sami rádi četli“. Já vždycky raději četl romány než povídky. U psaní jsem začínal na fanfikcích a hodně z nich mělo rozsah románu. Když jsem potom začal psát příběhy z vlastních světů a kamarádka mi doporučila zkusit něco poslat do Ceny Karla Čapka, napsal jsem novelu Příliš blízké setkání, která měla sto osmdesát normostran. Od té doby jsem dlouho psal jen romány.

Nicméně postupem času jsem si k povídkám vytvořil lepší vztah. Zjistil jsem, že si rád od velkého románu někdy odskočím k malému semknutějšímu příběhu. Občas dostanu nápad na příběh, který by se pro román nehodil a víc by mu seděla kratší forma. Příběh je vždy na prvním místě, ale občas pro něj funguje neotřelejší styl vyprávění a v povídkách si můžu dovolit víc experimentovat, ať už s formou, nebo se stylem.

Když učím kurzy tvůrčího psaní, radím studentům, aby se rozepsali na povídkách. Není to proto, že by povídka byla nezbytnou mezifázi pro napsání románu, to ne (je spousta skvělých povídkářů, kteří mají s románem problémy), jde spíš o to, že na povídce právě snadněji můžete experimentovat, zjistíte, co pro vás osobně funguje a co ne, a také se snadněji vypíšete a poučíte z chyb. I největší romanopisec by si měl občas střihnout nějakou povídku.

Pro čtenáře, který si chce vyzkoušet práci pro ně neznámého autora, je navíc snadnější sáhnout po povídkách.

Ve sbírce, kterou právě držíte v ruce, je šestnáct mých povídek pokrývajících více než dekádu mé publikační činnosti. Některé vyšly v časopisech, jiné v antologiích, další jsem napsal na zakázku pro webziny, nebo dokonce do doplňkových materiálů jedné mezinárodní soutěže. A protože vím, že čtenáři se rádi ptají na něco nového z mých sérií, ve sbírce se objevují i úplně nové povídky z cyklů České země, Centrální impérium a Sektor Hirano.

Příjemnou zábavu!

Jan Kotouč
12. února 2026

 

Válečné hry

Když mě Vlado Ríša požádal o povídku do chystané sbírky Zpěv kovových velryb, zadání bylo „město“, ať už ve sci-fi nebo fantasy. Tehdy jsem si pohrával s jiným nápadem, příběhem o vojácích, kteří jsou napojení na centrální počítač, přes něhož velitelé ovládají jejich těla. Rád hraju real-time strategie typu Command & Conquer nebo StarCraft a přemýšlel jsem, co si asi myslí vojáček, na kterého klikám a pořád ho po mapě posílám sem a tam. Z toho vzešel nápad na dystopickou společnost, kde jsou podobným způsobem vedeny války, v nichž někdo na dálku řídí těla svých vojáků.

Abych splnil zadání, umístil jsem celý děj do velkého města, které se rozpíná pomocí těchto na dálku řízených pěšáků. Za hranicemi města jsou rebelové, kteří se snaží uhájit svou svobodu. Konflikt byl na světě a s ním i příběh.

Marco

Hlavně klid, jen klid. Je to jako první den v práci.

Marco Nester se snažil svůj neklid zakrýt a působit přirozeně, ale prostě to nešlo.

Před několika měsíci dokončil poslední zkoušky na akademii, před dvěma týdny odpromoval jako druhý nejlepší z ročníku a osobně mu poblahopřál komandant akademie generál Chandler.

A teď měl jako čerstvý poručík Obranných sil města Pax Civitas nastoupit na své první umístění jako velitel bojového terminálu na Severním velitelství. Pod jeho velením se ocitnou stovky a později tisíce vojáků, o bojové technice nemluvě. Na Severní velitelství ho navíc doporučil komandant akademie, protože mu věřil. Marco se zkrátka chtěl ukázat v nejlepším světle a nehodlal selhat.

Podle odrazu ve skle přepravní kabiny si naposledy urovnal uniformu (stříbrné knoflíky jako šílenec leštil ještě dnes ráno). Rukou si přejel po krátce zastřižených černých vlasech a postavil se ke dveřím kabiny.

Kabinka jedoucí skrz město po magnetické koleji vjela do obří budovy s erbem Pax Civitas umístěným hned nad kolejemi. Zastavila se a Marco nasadil profesionální výraz, zatímco se otevíraly dveře.

Na nástupišti už čekala krásná žena s vlídnýma očima.

„Poručík Nester?“ zeptala se a zasalutovala.

„Ano, poručík Marco Nester. Hlásím se do služby v Severním velitelství Obranných sil Pax Civitas,“ řekl Marco a zasalutoval v odpověď, přičemž si prohlédl výložky na ženiných ramenou. „A vy jste, seržante?“

„Eva Mesmerová, pane, vaše nová operátorka bojového terminálu. Vítejte v Severním velitelství.“

„Děkuji, seržante.“

„Pojďte prosím za mnou, pane. Generál Roskov vás chce osobně přivítat.“

„Děkuji, seržante,“ zopakoval Marco a znovu cítil, jak v něm narůstá nervozita.

* * *

O dvě hodiny později Marco následoval Evu k počítačovému terminálu vyhrazenému jeho jednotce. Byl mnohem větší než ty, které mívali na akademii. Obrovský monitor pokrýval téměř celou jednu stěnu a Marco si mohl zvětšit nebo zmenšit libovolný úsek ve strategickém poli, sledovat své jednotky a dávat jim rozkazy. Velitelé bojových terminálů byli nejžádanějšími členy Obranných sil. V Silách samozřejmě sloužila spousta IT techniků, bez kterých by se celá armáda ani nepohnula, stejně jako programátorů, operátorů, logistiků, chirurgů, kteří obsluhovali zařízení na vytváření nových vojáků, a mnoho dalších důležitých funkcí. Ruku, do níž zbytek Obranných sil vloží meč na obranu Pax Civitas, ovšem zastupovali velitelé bojových terminálů.

Pax Civitas, největší město na světě, obranu nutně potřebovalo. Představovalo sice zářivé centrum civilizace, které se neustále rozšiřovalo a nabízelo prosperitu i okolním městům, ale mělo řadu nepřátel. V okolí se nacházela nepřátelská města vedená skupinami barbarů, kteří chtěli jen chaos. Úkolem lidí jako Marco Nester bylo zabránit těmto živlům, aby město ovládli.

„Mohu vám zobrazit strategické rozhraní, pane?“ zeptala se Eva, když se oba usadili ke svým konzolím. Marco přikývl.

Na obřím monitoru se objevila část města. Šlo o nově vybudovaný úsek, kde se obranná postavení ještě vytvářela. Toto město se k Pax Civitas připojilo teprve před několika měsíci a bylo jasným slabým místem na severní hranici města, kde neustále útočili barbaři. Marco opravdu nechápal, proč ti barbaři Pax Civitas tolik nenávidí. Samozřejmě že žádné město nebylo dokonalé, ale péče o nezaměstnané v Pax Civitas neměla obdobu; nezaměstnaní jednoduše měli možnost sloužit pro blaho všech a každý se mohl tvrdou prací stát občanem.

Stačilo se podívat na vedení války. Barbaři byli jen divoši, kteří používali k boji všechno, od starých samopalů až k nožům. Primitivní postupy. Vojáci Pax Civitas měli nejlepší zbraně a vybavení a také téměř dokonalou koordinaci pomocí bojových implantátů v každém vojákovi, které byly napojeny na centrální operační systém. Ten obsluhovali lidé jako Marco.

„Tento úsek obrany měl původně na starost kapitán Hefner, pane,“ řekla Eva a vyznačila linii nedokončených obranných věží chránících těžkou techniku, která budovala za linií infrastrukturu a pomáhala rozšiřovat město. „Velení této skupiny je nyní na vás. Z kasáren se k vašim jednotkám brzy připojí další várka vojáků, aby nahradili ty, o které jsme přišli při posledním útoku. Důležité je, abychom obranný perimetr dokončili co nejdříve.“

„Ano, seržante, to mi zdůraznil i generál Roskov,“ řekl Marco a vzpomněl si na rozhovor s legendárním generálem, který řídil Severní velitelství už dvanáct let a pod jehož velením se město rozšířilo na sever o dalších osm set kilometrů.

Byl živoucí legendou a Marca znervózňoval. Nyní ovšem seděl u monitoru, pod sebou viděl své jednotky a veškerá nervozita z něj opadla. Tohle byla jeho práce a on ji uměl dělat výborně.

„Tak se do toho dejme, seržante.“ Dvakrát poklepal prstem na první jednotku na svém monitoru a pustil se do práce.

***

Victor

Victor Cole nabýval vědomí pomalu, jako by se budil z dlouhého spánku po obzvláště akční noci. Vzápětí ale zpozorněl; nemohl přijít na to, kde je. Ležel na zádech pod tlumeným světlem v místnosti, kterou nepoznával. Hned poté si uvědomil, že se nedokáže pohnout. To ho vyděsilo.

Mohl mrkat, ale nic víc. Zkusil na delší dobu zavřít oči, samy se mu však otevřely, jako by měly vlastní vůli. Zbytek těla na jeho podněty vůbec nereagoval; dokonce ani nemohl otevřít a zavřít ústa.

Pokoušela se o něj panika. Co se to se mnou děje? Jak jsem se sem dostal? Jak jsem…

Najednou si vzpomněl: ta honička s verbíři na okrajích města. Centrální počítač označil jeho a Annu za osoby, „jejichž příjmy klesly pod minimální mzdu“ a které „nejsou schopné svou prací podporovat sebe ani město“, a tudíž „se o ně musí město postarat pro blaho všech“. Byly to všechno tak krásně zformulované věty… Město se o vás postará, pokud se ocitnete ve finanční nouzi. Ale oni věděli, co je čeká – město pokaždé rozhodlo, že se spousta lidí potýká s finanční nouzí, když potřebovalo víc vojáků pro svá tažení.

A tak utíkali. Victor se nakonec otočil, aby se dvěma verbířům postavil a umožnil Anně uprchnout. Vybavilo se mu, jak na ni zoufale křičel, ať běží dál a neohlíží se, když ho první verbíř zasáhl elektrickým obuškem. Padal k zemi a viděl, jak další dva verbíři pokračují dál za Annou. Určitě jim neutekla, byla to holka drobné postavy s náběhem na astma. Neexistovala naděje, že by se jí podařilo uniknout dvěma vazounům.

A teď Victor ležel na zádech a nemohl se hýbat. Podobné historky slýchal často, proto mu došlo, co se nejspíš děje. Napojili ho na centrální počítač.

Najednou uslyšel mužský hlas. Chvíli pátral po zdroji a potom si uvědomil, že hlas zní přímo v jeho hlavě.

„Dobrý den, vítejte v Obranných silách města Pax Civitas. Gratulujeme k vašemu rozhodnutí přejít na novou životní dráhu!“

Rozhodnutí? Victor netušil, že vládci Pax Civitas mají takový smysl pro ironii.

Hlas pokračoval dál tónem nadšeného prodejce ojetin.

„Určitě vám nyní běží hlavou spousta otázek. Ničeho se nebojte, na všechny vám během vašeho působení u Obranných sil odpovíme. Jako první byste měl vědět, že vaše tělo nyní ovládá centrální operační systém, nejvyspělejší kontrolní systém, jaký kdy lidstvo vyvinulo. Spolehlivě se stará o statisíce stejně šťastných lidí jako vy!

Ve vašem těle je umístěno několik implantátů. Nejzásadnější je nepochybně implantát umístěný ve vašem cerebellu – neboli mozečku –, který spojuje veškeré motorické funkce s centrálním operačním systémem. Jde o implantát Motoric 3.0, nejnovější verzi slavného implantátu. Je naprosto bezpečný. Ve starých verzích mohlo během zkratu dojít k vypálení mozku našeho vojáka. Jak nebezpečné plýtvání! Motoric 3.0 se však úspěšně používá už osm let a ve velmi nepravděpodobném případě, že by se zkratoval, se mozku nic nestane. V takovém případě prosím vyhledejte okamžitou pomoc technického personálu, aby vás znovu napojili.

Další užitečný implantát, jenž stojí za zmínku, je Endurance 4.0. Ne každý z vás je trénovaný a ne každý má velkou fyzickou výdrž. Pro tyto účely používáme implantát Endurance 4.0, který v případě, že vám dojde dech nebo budete mít problémy s výdrží, do těla zavede adrenalin.

S ním je spojený i implantát Boost 3.0, který bude do vašeho těla pečlivě dávkovat stimulanty pro lepší výkony v napjatých situacích.“

Victorovi by se z toho množství informací zatočila hlava, ale ani to už mu centrální operační systém nedovolil.

„A nyní musíme provést několik jednoduchých testů, zda všechna spojení fungují, jak mají. Začneme běžnou motorikou příčně pruhovaného svalstva.“

Victor se najednou posadil, tělo se otočilo a přehouplo nohy přes okraj obyčejné nemocniční postele. Jinak bylo v pokoji jen několik přístrojů a čtyři holé stěny.

Rozpažil a mával rukama, hýbal prsty, jako kdyby hrál na neviditelnou kytaru, a otáčel hlavou na všechny strany. Potom už ztratil přehled o všech pohybech, které horní část jeho těla vykonávala, aniž by k tomu dal pokyn. Seskočil dolů z postele a systém začal testovat spodní část jeho těla, včetně dřepů, poskakování a hopsání na jedné noze.

Victor netušil, jak dlouho tato bizarní hra trvala, ale nakonec to skončilo a prodejce ojetin se znovu ozval.

„Nyní je třeba vyzkoušet některé funkce hladkého svalstva. Vaše dýchání i činnost srdce pokračují bezchybně, ale musíme ještě vyzkoušet sekundární funkce vyžadující povolování a držení svalů.“

Ve Victorově podbřišku něco zčistajasna povolilo a on se počůral na studenou podlahu.

***

John

„Kapitáne, je tu doktor Gorkov.“

„Ať jde dál,“ řekl John Sartos a vstal, když hlídka přivedla do stanu prošedivělého muže s páskou přes levé oko. John mu podal svou medvědí ruku a vybídl ho, aby se usadil na jedné ze židlí, které původně sloužily jako autosedačky (než je Johnovi lidé vytrhli z auta).

Doktor se však odmítl posadit a jen se opřel rukou o dřevěný stolek, kam předtím rozložil mapu oblasti. Johnovi lidé tomuto stolu položertem přezdívali „operační velitelství“, protože ho John vždycky nosil s sebou z místa na místo, když přesouval svou odbojovou skupinu. Bál se, že jednou nastane doba, kdy o něj přijde v přestřelce s lidskými kyberzombiemi z Pax Civitas, ale doufal, že ten případ nikdy nenastane.

„Doktore, pročetl jste můj návrh?“

„Ano, pročetl.“

„A vaše závěry?“

Doktor Gorkov se na chvíli zamyslel, než se rozhodl odpovědět. Hlas měl ale vyrovnaný a jasný. „Je to možné.“

John pomalu přikývl. „Děkuji, doktore. Takže můžeme spustit operaci.“

„Uvědomujete si, že neumíme přesně odhadnout, co se stane? Nikdy? Je příliš mnoho věcí, které mohou selhat. Vaši nadřízení…“

„Své nadřízené už jsem přemluvil, moje skupina má nejvyšší procento úspěšných operací ze všech jednotek. Nemluvě o velkém procentu bývalých vojáků.“ John poklepal na přední stranu své kšiltovky s logem 10. horského pluku Armády Hannoverské republiky. Většina jeho lidí původně pocházela z této armády, dokud Nový Hannover nepadl při rozpínání Pax Civitas před pěti lety. Od té doby představovali jen jednu z mnoha guerillových skupin bojujících proti rozpínavému městu tady na severu. Většina vlád zdejších měst se už dávno složila, ale různé odbojové skupiny, kterým Paxané říkali „barbaři“, utvořily jakousi neformální koalici. Johnovi se teď podařilo přemluvit většinu skupin, aby s ním na tomto plánu spolupracovala.

Doktor Gorkov se mračil. „Víte, že pokud selžeme, celý sever padne a Pax Civitas se roztáhne až k moři.“

„Ano, ale Pax se rozpíná kousek po kousku posledních dvacet let. Tak, jak jsme bojovali doteď, je můžeme jen zpomalovat, ale nikdy ne zastavit.“ John poklepal rukou na mapu. „Tohle je hra vabank: všechno, nebo nic. Ale je to lepší než bojovat jako doteď a prohrát.“

Zhluboka se nadechl a zavolal na vojáka u vchodu do stanu. „Kyle, přiveď mi velitele čet. Spustíme operaci Teflon.“