Dvůr touhy a zlata – Dokáže obyčejná zlatonoška porazit mocné vladaře a přežít? (PR)

Severská mytologie a sexy Vikingové – to je čtyřdílný románový cyklus Královna spoutaná stíny, který se rychle stal romantasy fenoménem a z britské spisovatelky Elizy Raine udělal světovou hvězdu. Dvůr touhy a zlata staví mezi osudem stíhané milence nemrtvá monstra, šílenou královnu, magické kletby i tajemství obestírající prastarou rytinu.

Hrozby na Dvoře stínů narůstají. Netýkají se přitom jen zlatonošky Reyny, ale také faeského prince Mazrita. Na jeho třicáté narozeniny jsou vyhlášeny hry zvané Leikmot, ve kterých má Reyna, kvůli intrikám královny Dvora stínů, zemřít.

Reyna se však odmítá podvolit královnině zvůli a hledá způsob, jak prolomit Mazritovu kletbu. Bude však vítězství ve hrách stačit, aby si zachránila život? Nebo je Leikmot pouhou zástěrkou k něčemu mnohem děsivějšímu, co pro ni a prince Mazrita královna teprve chystá?

ANOTACE:
Hrozby na Dvoře stínů narůstají. Netýkají se přitom jen zlatonošky Reyny, ale také faeského prince Mazrita, který ji nejdříve unesl, aby se s ní posléze zasnoubil. Navzdory pověstem však Reyna brzy poznala jeho pravou tvář. Ačkoli je drsný a krutý, je také vášnivý, nezkrotný… a teď navíc přišel o magickou moc.

Jeho nevlastní matka, královna Dvora stínů, zatím spřádá své temné plány. K Mazritovým třicátým narozeninám vyhlásí hry zvané Leikmot a jako šampionku určí Reynu, zdánlivě obyčejnou smrtelnici, aby ponížená zemřela během festivalu. Reyna, která se odmítá podvolit královnině zvůli, zatím hledá způsob, jak zlomit Mazritovu kletbu.

Nemrtvá monstra, šílená královna, magické kletby i tajemství obestírající prastarou rytinu soupeří o to, kdo jako první zničí oba milence. Bude však vítězství ve hrách stačit, aby si Reyna zachránila život? Nebo je Leikmot pouhou zástěrkou k něčemu mnohem děsivějšímu, co pro ni a prince Mazrita královna teprve chystá?

INFO O KNIZE:
Vydá: Mystery Press, 6/2026
Originální název: Court of Greed and Gold
Překlad: Lucie Syrovátková
Vazba: brožovaná s klopami
Počet stran: 304
Cena: 399 Kč

O AUTORCE:
Britská spisovatelka Eliza Raine vystudovala historii a zároveň se vášnivě zajímá o mytologii. Mezi jejími bestsellery se vyjímá čtyřdílný cyklus Královna spoutaná stíny, který pro změnu čerpá ze severských legend a historie Vikingů. Eliza žije nedaleko Readingu s manželem, třemi kočkami a jedním roztomilým psíkem. Více o autorce na www.elizaraine.com.

UKÁZKA Z KNIHY:

Sklouzla jsem ze stromu dolů a srdce mi bušilo tak silně, až mi z toho bolest vystřelovala do žeber.

„Vorore, žije ještě některá z těch věcí?“ zeptala jsem se, když se mé nohy dotkly země a já se neochotně zadívala na hromadu různých částí těla.

Sova se snesla a přelétla nízko nad těmi jatky. „Nežily ani předtím,“ odpověděla suše. Strach, který jsem předtím slyšela v jejím hlase, zmizel. „Jejich pach je neuvěřitelně odpudivý.“

„Jsme v bezpečí?“ Do žil se mi začínala vracet energie a odplavovala zbytky ochromujícího strachu.

„Zformují se znovu, ale nějakou dobu to potrvá.“

„To je Arthur? Ten medvěd z paláce?“

„Ano.“

Medvěd se jako na zavolanou zvedl od jednoho z hladových, kterému ještě před chvílí trhal hrdlo. Upřel na mě oči, ale nepohnul se. Neohrabaně jsem vykročila mezi roztrhanými kusy těl k princi.

Voror nelhal. Ten pach byl horší než jen odpudivý. Dýchala jsem mělce ústy a soustředila se na princovo bezvládné tělo.

„Reyno, řekl ti, že královna přichází. A řekl ti, abys utíkala, z důvodu, který není radno zpochybňovat. Jestli tě tady najde, její chování může být… nepředvídatelné.“ Vororův hlas zněl rozvážně, ale naléhavě.

„Zachránil mě. Musím zjistit, jestli je…“ Zarazila jsem se.

Jestli je co? Naživu? V bezpečí?

Co to do prdele dělám? Proč nevezmu nohy na ramena?

Klekla jsem si k jeho tělu a odhrnula mu z obličeje pramen vlasů.

Oči se mu pomalu pootevřely.

„Žijete,“ vydechla jsem.

„Ty nebudeš, jestli tě najde. Vezmi Arthura a uteč.“ Sípal a světlo v očích mu pohasínalo. Z úst mu stékal pramínek krve a víčka se znovu zavřela.

„Do hajzlu.“

„Nech ho být,“ naléhal Voror. „Královna mu pomůže. Musíme jít. Slyším koně.“

Zírala jsem na jizvy na Mazritově tváři a na tenký pramínek jasně červené krve, který mu stékal po čelisti. „Ne. Viděla jsem, jak se na sebe dívali. Pochybuju, že by váhala dokončit to, co hladoví začali.“

Voror hlasitě mávl křídly a přistál vedle mě. „Myslíš, že by zabila vlastního syna?“

„Nevlastního. A ano. A myslím, že to ví i on.“

„Tak proč sem přišel? Proč se takhle oslabil?“

Dobrá otázka. Mohlo to opravdu být kvůli mně?

Odhrnula jsem mu kožešinový plášť a hledala jeho hůl.

Horní část byla úplně roztříštěná, stříbrná lebka rozbitá na kusy.

Útroby se mi rozechvěly a zalil mě nepříjemný pocit, že je něco opravdu špatně. Sesbírala jsem, co se dalo, a úlomky nacpala do kapsy. Pak jsem pohlédla na medvěda. Ten na mě zíral s pohybující se čelistí, zatímco něco žvýkal.

„Vorore, dokážeš s ním mluvit?“

„Zjistím to.“

Sova se zvedla do vzduchu a měkce zahoukala. Medvěd tiše zavrčel a vydal se k nám.

Zvedla jsem se a donutila se necouvnout, když se Voror znovu snesl vedle mě.

„Potřebuju, aby prince nesl. Můžeš ho o to požádat?“

Sova zamrkala. „Zkusím to. Není příliš bystrý.“

„Zeptej se ho.“

Sova a medvěd si vyměnili pár zvuků. Zůstala jsem stát, když k nám Arthur došel, sklonil hlavu a čenichem se dotkl princova těla.

Z hrdla mu vyšel tichý, žalostný tón. Podíval se mi přímo do očí.

Polkla jsem a přikývla. „Já vím. Potřebuje naši pomoc.“

„A rychle. Máš asi pět minut, než k nám královna dorazí.“

Jeho slova mě přiměla dát se do pohybu a nervozita, kterou ve mně medvěd vyvolával, se rázem podstatně zmenšila.

„Zvednu ti ho na záda,“ řekla jsem Arthurovi.

Ten na mě zamrkal a pomalu si lehl na zem. Úleva mi projela tělem a padla jsem na kolena.

Jakmile jsem mu ale chtěla podsunout ruku pod tělo, princ se napjal.

„Odinovi dík,“ vydechla jsem, když se mu víčka zachvěla. „Vstávejte. Musíte vstát.“ Táhla jsem ho za mohutnou hruď.

Zaplavila mě nová vlna paniky, když jsem si uvědomila, že nemám šanci. Ani za nic ve Valhalle ho nezvednu. Měl minimálně dvojnásobek mojí váhy.

„Proč jsi neutekla?“ Jeho hlas zněl ještě slaběji než předtím, a když promluvil, po rtech mu stekla další kapka krve.

„Do hajzlu, zvedněte se!“ zapřela jsem se a snažila se ho dostat aspoň do sedu. „Jen k Arthurovi!“ Tvář mu zbledla, pak ztuhla. Pohlédl na obrovského medvěda vedle sebe.

„Na tři,“ vydechla jsem a co nejpevněji ho objala kolem hrudi. „Jedna, dva, tři!“

Omdlel v polovině pohybu, ale ještě předtím zvládl zvednout většinu své váhy.

Stačilo to.

Zhroutil se přes medvědí hřbet a já s ním. Sklouzla jsem až na druhou stranu a sykla, když jsem málem dopadla do zbytků něčeho, co jsem si raději ani nechtěla představovat. Vysoukala jsem se zpět s obavou, že Mazrit sklouzne taky, ale byl těžký jak mrtvola a naštěstí z Artura nespadl.

Voror se snesl nízko k zemi a v zobáku držel zbytek rozbité hole.

„Budeš muset jet na Arthurovi. Na lidských nohách koně nepředběhneš. A musíš ho držet, aby nespadl.“

Z dálky se ozývalo dusání kopyt. Na žádné váhání nebyl čas.

Vyhoupla jsem se na medvěda, přitáhla si princovo mohutné tělo k sobě a jednou rukou se chytila černé srsti zvířete.

„Pojďme, Arthure.“

Medvěd se nečekaně rychle zvedl a vyrazil.

***

Jízda na obřím medvědovi, jak jsem brzy zjistila, se nedala srovnat s jízdou na princově koni.

Připadala mi stejně vzrušující, ale z úplně jiných důvodů. Jeho hřbet byl moc široký a udržet se na něm – zároveň s tím, abych udržela i Mazrita – bylo téměř nemožné.

„Vorore, řekni mi prosím, že ví, kam jde?“ křikla jsem, když jsme se řítili houštinami a stromy kolem nás mizely v rozmazaných pruzích. Periferním zrakem jsem zahlédla bílé záblesky – sova letěla vedle nás.

„Tvrdí, že někam do bezpečí,“ ozval se Voror pochybovačně.

Všude bylo bezpečněji než tam, kde byla královna. Co asi řekne na ty rozsekané hladové?

Jak je princ dokázal všechny zabít? Proto se mu rozpadla hůl?

A hlavně proč? Proč vůbec přišel?

Bylo mi naprosto jasné, že kdyby se neobjevil, už bych byla mrtvá.

Nebo hůř než mrtvá – roztrhaná a znovu sešitá, odsouzená žít věčnost jako nemrtvé, nenasytné monstrum.

Z té představy se mi zvedl žaludek. Přitiskla jsem se k princovu tělu ještě pevněji. Před očima se mi mihla vzpomínka na mou vidinu.

Až se probudí, odhalím Mazritova tajemství.

Jestli se probudí.

Asi po patnácti minutách, které mi ale připadaly jako hodiny plné klouzání, sjíždění a svírání, medvěd zpomalil. Dorazili jsme na okraj lesa, kde se před námi tyčila temná, skalnatá horská stěna. Stříbrný pás zdobící jeho mohutná ramena začal zářit a pak medvěd znovu zrychlil.

Svírala jsem ho pevně stehny kolem boků, zatímco jsme se řítili přímo ke stěně pokryté mechem.

„Arthure!“ vykřikla jsem právě ve chvíli, kdy se ve svahu objevila nepříliš hluboká jeskyně.

Medvěd zpomalil, ve vchodu se zastavil, posadil se a já s Mazritem v klíně sklouzla dolů. Dopadli jsme měkce na jednu hromadu.

Než jsem stačila cokoli říct, Arthur se otočil čelem k lesu a vyběhl z jeskyně. Stříbrné pruhy na jeho srsti zazářily jasněji a on se vzepjal na zadní.

Stříbrný pás na jeho kožichu se rozzářil a začal chrlit stovky run, které se spojovaly do krásného, jiskřivého štítu.

Runy tančily a třpytily se, dokud se nespojily do dokonalého oválu ozdobeného medvědí hlavou. Nikdy jsem u válečníků nic tak krásného neviděla a zůstala jsem zírat s otevřenou pusou.

Když Arthur dopadl zpět na všechny čtyři, štít se roztočil a vyslal oblouk jisker kolem vchodu jeskyně. Medvěd došel k vypálené čáře v zemi, očichal ji a spokojeně přikývl. Potom štít zmizel a záře stříbrných pásů na medvědově srsti pohasla.

Voror přistál vedle mě. „Zdá se, že ten hloupý medvěd přece jen k něčemu je,“ pronesl se spokojeným uznáním v hlase. „Tvrdí, že ten štít nás ukryje. Ale nepřekračuj runami utvořenou linii.“

Přikývla jsem, stále ohromená. A pak jsem si vzpomněla, že mám na klíně těžce zraněného muže.

Přesněji řečeno těžce zraněného prince Dvora stínů, který riskoval život, aby zachránil ten můj.

Zadívala jsem se na něj. Tvář měl bílou jako mramor a ani při pádu z medvěda se neprobral.

Co mám, pro Freyu, dělat teď?