Sarah A. Parker: Když se líhne měsíc

Nakladatelství Laser vydalo román Když se líhne měsíc, první díl temné fantasy série Padlý měsíc ze světa, kterému vládne magie živlů a prohánějí se v něm draci ve službách elfích králů.

ANOTACE:
Raeve je elitní vražedkyně ve službách povstalecké organizace Fíur du Ath. Jejím úkolem je tiše a efektivně zabíjet zkažené aristokraty. Když ale tyranský král vyšle po stopách Athu nechvalně proslulého lovce odměn, Raevin svět se obrátí vzhůru nohama. Dojde ke krveprolití, Raeve přijde o vše a je vydána na milost a nemilost Radě šlechty, která z ní hodlá udělat odstrašující příklad. Jediná možnost, jak může vyváznout… je smrt. 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 11/2025
Překlad: Aleš Jan Procházka
Vazba: brožovaná
Počet stran: 688
Cena: 599 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

RAEVE

5 000 165 fází roků Kamene

Nahrbím ramena a zaujmu postoj osoby, která působí uťápnutě.

Vyděšeně.

Obejdu roh a vstoupím na spodní odpočívadlo schodiště. Pronásleduje mě pergamenový skřivan, který se třepetá tak blízko, až mě překvapuje, že do mě přímo nešťouchá, abych ho ze vzduchu vylovila.

Pootočím železným prstenem na prsteníčku a zabloudím očima ke strážnému zakutému v brnění, který blokuje ponurou chodbu přede mnou. Ruce má založené na prsou, oholená hlava mu sahá skoro až ke klenutému stropu, a do dřevěných dveří za ním vytrvale naráží hejno pergamenových skřivanů. Je dvakrát těžší než já a mračí se, jako by mu to mělo zůstat.

Nesouhlasným pohledem spočine na zářezu v mém levém uchu, je hned pod ostrou špičkou. Jako by si nějaký tvor s malou tlamičkou z vnější strany chrupavky kousek uhryzl.

Na mém štěpu.

„Bez žetonu vás dál nepustím,“ zavrčí; okamžitě si na mě udělal názor. Jsem nicka. Jsem někdo, kdo neslyší žádnou ze čtyř písní živlů.

Sáhnu do kapsy, vytáhnu z ní kamenný žeton, do nějž je z obou stran vytesán znak tohoto prestižního klubu – kruhová tlama, do jejíhož středu míří ze všech stran trojúhelníkové zuby. Předstírám, že se mimoděk otřesu, a podám mu ho. Cítím, jak si mě muž prohlíží od hlavy k patě, potom žeton otočí na druhou stranu. Modré brnění mu při tom pohybu zacinká.

Zajímalo by mě, proč nechá pergamenové skřivany, aby se hromadili u dveří, místo aby je pustil dovnitř, ale takhle proříznutou pusu má Raeve, a v tuto chvíli s Raeve nemám nic společného.

„Jmenuji se Kemori Dafidonová,“ oznámím tiše a poslušně. „Jsem potulná bardka.“

„Odkud pocházíte?“

„Z Origu.“

Orig je město ve zdi, do kterého jsem nikdy nevkročila, ale kdyby se ptal na podrobnosti, jsem připravená o něm žvanit celou věčnost.

Mou zbrojí je příprava. Pokud se do ní nezahalím, zemřu.

Prozkoumá můj žeton a vrátí mi ho. „Závoje nejsou povolené,“ zabručí neurvale.

Pohlédnu na něj zpoza řas, ozdobených barevnými peříčky. „Patří k mému vystoupení. Je to na dnešním programu.“ Vytáhnu z kapsy svitek pergamenu a napřáhnu ruku k němu. „Stran pravidla ohledně závojů mě varovali předem, proto jsem si zakryla jen spodní polovinu tváře.“

Zachmuřeně svitek rozvine, prasečími očky přejíždí po mojí smlouvě tak mučivě pomalu, že mě z netrpělivosti rozbolí za krkem.

Konečně se mu v očích objeví poznání. „Aha, vy jste ta náhradnice!“

Stydlivě a ostýchavě přikývnu, přestože bych mu nejradši otloukla hlavu o zeď.

A to tak, že co nejsilněji.

Stočí svitek, vrátí mi ho a ustoupí, aby pro mě otevřel dveře. „Třetí patro. Cestou dejte pozor na vyděděnce. Ke konci cyklu aurory bývá obzvlášť hladovej.“

Tentokrát se otřesu doopravdy.

Vstoupím do teplého ovzduší Hladové jámy, prosyceného kouřem. Okamžitě mi na smysly zaútočí těžká pižmová vůně s nádechem síry, a pak se za mnou a hejnem rychle se rozprchnuvších pergamenových skřivanů zabouchnou dveře. Projdu tmavou chodbou do velké prostorné jeskyně ve tvaru obří kamenné plíce.

Strmé schody mě zavedou na jednu z mnoha cestiček, které se proplétají mezi světélkujícími horkými prameny, jimž z tyrkysových hlubin stoupá pára. Odpočívá v nich celá řada elfů, opřená o stěny. Hlavy mají zakloněné přes okraj lázní, libují si v teplých vodách. Je to jako malý soukromý ráj pro ty, kdo mají dost vlivu či známostí, aby byli zadobře s Korunou.

Hořce se zasměji.

Na místech, jako je toto, je snadné předstírat, že naše jásavě barevné království nespočívá na základech z kostí.

Do patra vede točité schodiště, vztyčené uprostřed jeskyně, které podpírají mechem porostlé sloupy.

Vyrazím k němu, proplétám se bludištěm cestiček, když vtom se v oblaku páry zhmotní bledá, vychrtlá bytost s očima černýma jako obsidián.

„Do hajzlu,“ zamumlám a zarazím se.

Vyděděnec nepřirozeně nakloní hlavu, pohlédne přímo na mě, začenichá a vyrazí ze sebe lačný nádech. „Ale, ale, ale… tvoje duše je chutná a šťavnatá.“

Ale ne.

„Děkuji, to je od vás hezké. Teď už bohužel musím–“

„Slyším křik těch, kteří by s tebou rádi mluvili. Co na to říkáš? Jen si maličko upiju z tvé duše?“ zeptá se mě ten tvor, a přísahala bych, že to zní, jako by se mu sbíhaly sliny. „Pak uslyšíš všechno, co ti touží říct.“

Tak to kurva ani náhodou, pěkně děkuji.

„Nemám zájem.“

Ani trochu.

Vyděděnec jako by mě neslyšel. Cukne sebou a sbírá oblaka páry, aby ke mně mohl natáhnout průsvitné prsty.

Otočím se na podpatku a jinou stezkou odspěchám – chloupky na zátylku se mi ježí.

Ohlédnu se a spatřím, jak se bytost naklání nad mužem, který leží líně opřený o stěnu horkého pramene, a z pootevřených úst mu cosi vysává.

Přeběhne mi mráz po zádech.

V duchu poděkuji Tvůrcům, že vyděděnci jsou vzácní a straší jen v mlžných oblastech, kde vyměňují zprávy od mrtvých za úlomky duší.

Horší obchod si ani nedovedu představit. Je mi jasné, že pokud se mnou nějaký nebožtík zoufale potřebuje mluvit, nebude mi chtít sdělit nic pěkného.

Ne, že bych se jim divila.

Naštěstí se ti požírači duší dají snadno rozptýlit.

Vyběhnu nahoru po schodech, vysoko nad dosah nenechavých výparů. Vkročím do patra a okamžitě mi uši naplní smích a cinkání sklenic hráčů skripi.

Okolo stolů se hromadí elfové, bafají z kouřových tyčinek, upíjejí opojné perlivé nápoje a k hrudi si tisknou vějíře herních střepů. Rachotí tu kostky a hromady dračího krvínu každou chvíli mění majitele.

Kradmo se rozhlédnu, v čem jsou oblečení; někteří mají šaty, které hrají všemi barvami, poseté drahokamy. Jiní nosí kabátky na míru a vlasy na spáncích mají umně vyholené tak, aby bylo vidět korálky živlů v ušních boltcích. Stavějí tak na odiv svou schopnost naslouchat písním živlů:

červený korálek označuje Igna.

Modrý Krůpěj.

Hnědý Rudara.

Průhledný Oblaku.

Vysoce postaveného elementála z Příšeří však bezpečně poznáte i bez korálků: obvykle se odívají do šatu, který má více než deset různých barev, jako by chtěli napodobit vzezření pestrobarevných draků, kteří vládnou obloze nad touto krajinou.

Mocných Chrličů lávy.

Je v tom špetka ironie, protože ve chvíli, kdy by v dolech došla zásoba dračího krvínu, nechali by je bez mrknutí pobít do posledního.

Pokračuji dál po úzkém schodišti, vytesaném do protilehlé stěny sálu, a když jsem v polovině, rozběhne se shora proti mně kdosi vysoké postavy, s širokými rameny a hlavou zahalenou kápí.

Zastavím se, z tváře mu vidím jen hranatou bradu s tmavým, pěstěným plnovousem; zbytek obličeje mu halí do stínů kápě.

Nezpomalí.

Dál sbíhá po schodech, přestože si mě musel všimnout – mám na sobě křiklavé, jasně červené šaty.

Skoro zaskřípu zuby, ale včas si vzpomenu na kovovou plombu ve stoličce a zažehnám tak neplánované spuštění své tajné zbraně.

Na schodiště by se sotva vešel i on sám, což znamená, že pokud se kolem sebe máme protáhnout, bude to těsné.

No skvěle.

Jako všichni elementálové myslí jen na sebe.

Povzdechnu si, shrbím se ještě o něco víc a ustoupím stranou, po celou dobu si musím připomínat, že jsem Kemori Dafidonová, potulná bardka z Origu. Jsem ušlápnutá. Jsem vystrašená. A rozhodně tu nejsem proto, abych tomuhle muži náhodou nastavila nohu a sledovala, jak se kutálí ze schodů.

Ne, z toho by byly jen potíže.

Opřu se o zeď, sklopím zrak a čekám, až se kolem mě protáhne. Těžké kroky zní čím dál blíž. Jsou tak blízko, že cítím kouřové pižmo, promísené s tóny vůně čerstvě tesaného kamene a zjemněné nádechem máslového aromatu.

Zadržím dech, pak se bezděky nadechnu, jako bych se s tím těžkým, lahodným pachem, který může být tím nejlepším, co jsem kdy ucítila, loučila jen nerada…

Ustoupí a protahuje se kolem mě.

Zastaví se.

Jeho stín mě celou obklopuje, jako svíčku v temnotách. Srdce se mi rozbuší. Cítím v hrdle tep toho muže, sílí s každou dlouhou uplynulou sekundou.

Proč nejde dál?

Ustoupím a vyjdu nahoru po několika schodech, a vymaním se mu z dosahu. „Omluvte mě.“

Mám na práci důležitější věci. Kupříkladu sekání rukou.

Z hrdla se mu vydere hluboké zabručení, jako by probublávalo odněkud z hlubin.

Ve vzduchu cítím pohyb.

I já se pohnu.

Otočím se a bleskovou rychlostí ho popadnu za zápěstí. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet, oči sklopím k jeho velké, zjizvené ruce – natažené a zadržené v půli pohybu, kdy se chystal uchopit můj závoj a strhnout mi ho.

Parchant jeden.

I když mu nevidím do očí, cítím pronikavý pohled, který si mě měří s takovou intenzitou, že ani nemůžu popadnout dech; nakonec se stočí k půlkruhové dírce v mém uchu.

A pak mi sjede zpět k očím.

Na jazyku mám jedovatou slinu, kterou bych mu tak moc ráda vmetla do očí.

Pak si uvědomím, že lidé, kteří odporují elementálům, skončí jako žrádlo pro draky.

Proto urážky polknu. Nikdy si na to nezvyknu, ať už to dělám jakkoli často.

Uvolním sevření, skloním hlavu a ustoupím o pár kroků dál, zastavím se až ve chvíli, kdy jsem dost vysoko, abych na muže hleděla z výšky. Dost daleko, abych odolala pokušení ho praštit do ohryzku za to, že se mi pokusil strhnout závoj.

„Omlouvám se,“ procedím mezi zuby a snažím se, aby to znělo poníženě. Vůbec mi to nejde. „Ten závoj patří k rekvizitám pro mé vystoupení.“

Ticho se natahuje jako hustý sirup.

Pohyb, Raeve.

Vyklouznu mu z dosahu, otočím se a spěchám nahoru po schodech.

Neohlížím se, druhé skupině strážných s kamennými tvářemi ukážu svůj svitek a žeton, načež mě jeden z nich doprovodí k pódiu. Uvede mě do stinného doupěte, naplněného vůní medoviny a kouře z rašeliny, a náhlá změna prostředí mě zaskočí.

Ze stropu trčí krápníky, které místnost rozdělují do segmentů s klenutým stropem. Planoucí pochodně v držácích je barví do oranžova. Stěny lemují buňky s těžkými závěsy ve dveřích, které poskytují hostům soukromí.

Mezi stoly pobíhají číšnice a číšníci, do jednoho nicky, a nosí tácy s korbely medoviny a dalších kalných nápojů, které rozdávají veselícím se elementálům, shromážděným u kamenných stolů.

Zpoza zad strážného si bystře prohlížím různorodé hosty, a jsem čím dál více nesvá, když nevidím tvář, po které pátrám.

Prosím, ať je v některé z těch buněk.

Strážný mě dovede k hlavnímu pódiu, které obklopují stalagmity, připomínající pruty klece, a to ve mně skoro vyvolá smích – příhodnější podobenství si snad ani nedokážu představit.

Na stoličce za nimi sedí štíhlá elfka s jemnými rysy a svírá bílé housle, pokryté světélkujícími runami, jež nejspíš napomáhají, aby se jejich zvuk dobře rozléhal. Má na sobě jednoduché šaty, ne nepodobné těm mým, jen v modré barvě – a v pase je má popuštěné, aby skryla oblinu těhotného břicha.

Zatímco hraje smutnou melodii, má oči pevně zavřené, a z klenby stropu na ni dopadají skvrnky bílého světla, skoro jako sněžné vločky. Stejně jako vločky se jí rozplývají i na vyčesaných, světlých vlasech.

Poděkuji strážnému, vystoupám na pódium a usadím se na stoličku vedle hudebnice právě ve chvíli, kdy zvuk houslí přejde do rytmického crescenda. Začnu se shánět po zesilovací hůlce.

„Právě na ní pracuje jejich runi,“ zašeptá, skloní housle a změří si mě pronikavýma zelenýma očima s řasami zdobenými modrými peříčky. „V předešlém cyklu chvíli šla a chvíli ne.“

Aha.

„Za chvíli by měl mít hotovo. Mimochodem, jmenuji se Levvi.“ Kemori Dafidonová, potulná bardka z Origu.“

Přátelsky se na mě usměje, ale úsměv jí na tváři ztuhne, když si všimne čehosi za mnou.

Poskočí mi srdce, když se davem kolem nás proplete rusovlasý muž, oděný do nádherného kabátu v barvě čerstvé krve; ta barva ladí s červeným korálkem živlu, který hrdě staví na odiv.

Zaplaví mě úleva a ruce se mi nedočkavě sevřou.

Tarik Relaken.

Všimne si nás, chlípným pohledem mi přejede prsa, sešněrovaná v korzetu, a pak jde dál k buňce, v níž už jsou usazení tři další muži. Nechá závěsy roztažené a okamžitě se zapojí do živého rozhovoru, ale čas od času střelí pohledem ke mně. Kradmým, hodnotícím pohledem, jako bych byla kus masa, který se chystá zhltnout.

Vím o tobě, ty šmejde.

Zahlédnu, jak se potemnělou místností prochází muž v kápi, kterého jsem potkala na schodech–

Bodne mě u srdce.

Ostatních hostů si nevšímá, a zatímco moje mysl pracuje na plné obrátky, dorazí k prázdné buňce u protilehlé stěny místnosti…

Předtím se mohl přetrhnout, jen aby kolem mě proběhl dolů.

Teď se vrátil zpět. Proč ale?

Má tu s někým schůzku? Nebo je jen zvědavý? Či si z našeho setkání na schodech odnesl nesprávný dojem?

U Tvůrců, snad se nevrátil kvůli mně. Třeba to rád zkouší na nicky, a doufá, že před ním bez většího odporu padnu na kolena.

Otočí se ke mně, pohledem mi jako teplým, jemným štětcem přejede přes horní polovinu obličeje, a najednou by se vzduch mezi námi dal krájet.

Potlačím zasténání.

Tolik jsem se snažila tuhle operaci protlačit u nadřízených. Znamená pro mě všechno na světě. Jestli ten blbec naruší naše pečlivě zosnované plány, těžko říct, jak dlouho bude trvat, než dostanu další šanci. Pokud mi vůbec schválí další pokus.

„Ty jsi tady nová, zlato? Nevybavuji si, že bychom se setkaly.“

Přinutím se uvolnit napjatou tvář a otočím se k Levvi. Z vyčesané hřívy vlasů jí trčí uši, na jednom z nich je jasně vidět štěp, označující ji jako nicku.

„Dnes jsem tu jen na záskok.“

„Aha, jasně.“ Rozhlédne se po místnosti a zašeptá tak, aby se jí rty skoro nepohnuly: „Všimla sis toho muže s rusými vlasy, který prošel kolem? To je lord Tarik Relaken. Drž se od něj dál. Stává se, že když ho nějaká hudebnice upoutá, beze stopy zmizí.“

Vytřeštím oči, předstírám, že jsem šokovaná.

„Opravdu?“

Přikývne.

„Navíc, když vezmu v potaz barvu tvých šatů, tvou ostýchavost, tvoje dlouhé černé vlasy…“ Přejede mě pohledem od hlavy k patě, a pak ještě mi znovu pohlédne do očí. „Jsi přesně jeho typ.“

Neřeknu jí, že přesně o to jsem usilovala.

Doufala jsem, že to vyjde.

Přinejmenším do chvíle, než jsem získala tajného ctitele v kápi, který mě sleduje z protilehlé strany místnosti, zatímco sedí se založenýma rukama sám u stolu v buňce.

„Z tohohle klubu utíkají noví zaměstnanci z řad nicek jako o překot, a na vině zdaleka není jen to, že plat tu stojí za hovno,“ usměje se kysele.

Nemusím se jí ptát, proč tu stále pracuje; stačí mi pohlédnout na její vzdouvající se břicho. V Průrvě není pro nicky moc pracovních příležitostí, pokud se jim tedy nechce dřít v dolech. Kde by se ovšem těhotná žena uplatnila jen stěží. Lidé se protloukají, jak jen umějí, a snaží se přitom volit to nejmenší zlo.

„Díky za upozornění,“ zašeptám a vybavím si anonymní tip, který Sereme obdržela dnes během bdění, kdy už se náš plán rozběhl naplno. Napadne mě, že možná pocházel od Levvi – nejspíš se bála zapojit přímo a umazat si ruce spoluprací s Fíur du Ath, protože jakkoli jí naše cíle mohou být blízké, je pravda, že naše metody jdou až na krev.

Naprosto bych jí rozuměla.

Není snazšího způsobu, jak proti sobě poštvat našeho despotického krále, než paktovat se s jeho nepřáteli.

Přistoupí ke mně runi, z útlých ramen mu visí bílý plášť, tmavé vlasy má na zátylku sčesané do ohonu. Pohlédne na mě přes špičku nosu, a mně oči zabloudí k jedinému knoflíku, který mu spíná plášť. Do kulatého dřevěného knoflíku je vyrytý symbol dláta, což značí, že oplývá schopností vyřezávat prosté runy.

Z toho, jak spatra na mě hledí, bych čekala, že bude mít alespoň dva nebo tři knoflíky. Navíc možná nějaké výjimečné, jako třeba za krveznalectví nebo podobně vzácné nadání. Přinejmenším bych čekala, že jeho knoflík bude z materiálu vyšší úrovně – třeba ze stříbra nebo ze zlata.

No, co se dá dělat.

Převezmu od něj zesilovací hůlku, stydlivě pokývnu na znamení díků a pevně sevřu dutou kovovou trubičku, posetou vzorci z teček a kudrlinek, které pulzují energií.

Riskuji ještě jeden pohled na Tarika Relakena a skoro zaskřípu zuby, když moje oči přitáhne i zahalený pozorovatel, s jehož přítomností jsem nepočítala. Vzbuzuje ve mně neklid.

„Jsi v pořádku?“

Ne.

Připlachtí ke mně pergamenový skřivan, skloní hlavičku, složí křídla a spadne mi do klína. „Jen jsem ještě nikdy nevystupovala před tolika lidmi,“ zamumlám a zastrčím si zprávu do kapsy; přečtu si ji později.

„Rozumím,“ Levvi mi věnuje chápavý úsměv. „Neboj se, většinu času nám vůbec nebudou věnovat pozornost. Nejvíc ze všeho se zajímají sami o sebe.“ Chopí se houslí a vloží si je pod bradu. „Znáš ‚Baladu padlého měsíce‘?“

Z tváře se mi vytratí barva, hlavou mi probleskne vzpomínka. Čas ji zbavil všech pocitů. Veškeré krásy.

Veškeré bolesti.

Stal se z ní přízrak něčeho, co sotva dovedu pojmenovat – odumřelý pozůstatek minulosti, zakotvený v hloubi mé ledově chladné duše. Duše, širé jako Ergorské pláně, po kterých jsem kdysi sama a na kost vychrtlá bloudila, oděná v hadrech, na nichž mrzla cizí krev.

„Ano,“ odpovím chraplavě. „Tu píseň znám velmi dobře.“

Levvi přejede smyčcem po strunách ze žíní z ocasu Lunosvita, které v přítmí vydávají tlumenou zář, a vykouzlí první tón – je tak silný a dlouhý, až mám pocit, že ho mohu nahmatat. I ty další hraje s takovou vervou, jako by tu píseň sama napsala.

Jako by líbivá slova té báchorky vzešla z popela její vlastní trudné minulosti.

Ke rtům za závojem si přiložím hůlku a zhluboka se nadechnu, trochu se pohnu, aby mě dýka ukrytá v korzetu nedloubala do žeber. Zavřu oči a ponořím se do písně tak, jako jsem se dřív nořila do nástrah života – tentokrát však používám slova, kterými jsem se naučila mu čelit. Hrůzy, jimiž jsem si prošla, mi propůjčily ochranu.

Spalující hrůzy.

Hrůzy, ze kterých jsem málem zešílela.

Obecenstvo se mi rozplývá před očima, když zpívám o inkoustově černé samici Šavlotrna, která stoupá sametově hebkou černou oblohou, na níž se schoulí a zemře v temnotách, kde ji už nikdy nikdo nespatří. A o Lunosvitovi s lesklou kůží, který se pod uhlově černou dračicí stočí, a ozáří její obrys.

Propůjčí jí svou vlastní záři.

Zpívám o tom, jak Lunosvitův lesk postupně hasne. Jak jej samice Šavlotrna kousek po kousku vstřebává, a šupiny se jí barví doběla. Když zpívám o tom, jak Lunosvitův stisk slábne, až se jí pustí, píseň přejde do hlubší, dramatičtější tóniny.

Zpívám o jejím pádu.

O tom, jak se samice Šavlotrna odtrhla ze svého hřadu mezi hvězdami, rozzářená propůjčeným životem a světlem, a vydala se k zemi, aby pátrala po svém zmizelém druhovi. Jak prohrabávala černé úlomky skal, roztroušené na bílém sněhu, a snažila se je poskládat.

Neuspěla.

Nejistě otevřu oči a jako ve snách si uvědomím, že nás sledují všechny zraky v sále. Tváře obecenstva jsou buď stažené závistí, nebo smáčené slzami, které jim stékají po napudrovaných lících.

Mou pozornost ale nejvíc ze všech poutá zahalený muž. Horní polovinu tváře mu stále halí stín, který vrhá jeho kápě. Přesto na sobě cítím jeho pohled, který mě přes celou místnost svírá v železném stisku, z něhož se nemohu vymanit.

Zatímco stále zpívám, uvědomím si, že tento muž, ze všech v místnosti nejpůsobivější, ať už bereme v potaz jeho rozložitost či sílu jeho osobnosti, je nebezpečný. Pohybuje se s nedbalou sebejistotou někoho, kdo je nad ostatní povznesen.

Náhle si uvědomím, že Tarik, usazený ve své buňce, mě sleduje jako vyhládlý dravec a získám jistotu, že mě bude sledovat, až odsud odejdu, a proberu se z omámení, jako by mi někdo vrazil facku. Přesně o tohle jsem usilovala.

Nicméně…

Znovu se obrátím k zahalenému pozorovateli a zahledím se do stínů, skrývajících jeho totožnost.

Přišla jsem sem, abych svedla jedno monstrum – a upoutala jsem pozornost hned dvou.