Harry a pražská strašidla

Harry Potter místo do rychlíku do Bradavic omylem nastoupil do vlaku do Prahy. Než se v povídce Jana Procházky dostane zase domů, setká se s pražskými strašidly, musí najít sovu Hedviku a získat jeden tajemný grimoár.

Harry tu noc před odjezdem do Bradavic spal jako vždy špatně. Nebo spíš nespal vůbec. Postel v mrňavé ložnici v domě v Zobí ulici mu už byla trochu těsná, ale víc než nepohodlí mu nedávaly spát obavy z toho, jakou šikanu si na něj profesor Snape, a především Malfoy zase vymyslí. Nebylo tedy divu, že po probdělé noci místo do rychlíku do Bradavic omylem nastoupil do vlaku, který mířil do Prahy. Ostatně z King’s Cross odjíždí kouzelné vlaky i mimo hranice Anglie.

Hned jak umístil klec s Hedvikou a svým pojízdným cestovním kufrem na polici pro zavazadla, znaveně se sesunul na sedadlo a usnul. Ze spánku ho probudil až průvodčí, který ho dost nevybíravě vykopal z kupé. Rozespalý Harry se i s klecí a kufrem vykulil na nástupiště. Když se pořádně rozhlédl, nevěřil svým očím. Na tabuli s informacemi o příjezdu vlaků stálo „Hlavní nádraží Praha“.

Zdrcený Harry se zhroutil na kufr a dal se do pláče. Hlavou se mu honilo, že to bude děsný průšvih, když do Bradavic nedorazí včas, a že ho určitě vyloučí. Kdyby tady tak byla Hermiona, ta by si věděla rady.

Vzpomínka na kamarádku a její encyklopedické znalosti jako by otevřela v jeho hlavě tajný šuplík. Z tohoto pomyslného trezoru se teď zázrakem vynořila vzpomínka na jeden večer, kdy si Brumbál pozval do své kanceláře studenty Nebelvíru, aby jim udělil přednášku o legendárních rukopisech.

„Jedním z nejvzácnějších grimoárů je Voynichův rukopis,“ pronášel tehdy vlídně. „Moc bych si přál ho získat pro naši knihovnu, ale bohužel nikdo s jistotou nedokáže určit, kde se nachází, kvůli ochranným kouzlům. Jedna legenda praví, že se údajně nalézá v Praze za zdmi kláštera premonstrátů na Strahově, ale na honbu za pokladem jsem už příliš starý.“

Kdybych tu knihu Brumbálovi sehnal, určitě by mi ten pozdní nástup do Bradavic odpustil! Snad někde seženu mapu města a ten zpropadený klášter najdu. Praha je určitě mnohem větší než Prasinky, ale když tu mají nádraží, musí tu mít i turistické informace!

Přesunout se z kouzelnického nástupiště do nádražní haly mu trvalo jen okamžik a za chvíli už stál u přepážky v turistických informacích. Dívka za pultem se jen usmála. „Jedete na Comic-Con Prague, že? Ten cosplay Harryho je fakt přesný, už vám chybí jen plášť a koště.“

Já na žádný con nejedu, chtěl říct Harry, ale rychle si to rozmyslel a vyžádal si mapu města a informace o tom, jak se nejrychleji dostane ke Strahovskému klášteru. Slečna z informací mu vše dopodrobna vysvětlila, a dokonce ho nasměrovala i do směnárny.

„Galeon? Co to sakra je?“ vyvalil postarší směnárník oči na zlatou minci v dlani. „Ne, fakt ne, ty vám za koruny rozhodně nevyměním, my tady jedeme jenom doláče a eura, a to ještě papírový.“

S křivým úšklebkem Harrymu minci podal zpátky a chtěl se vrátit k rozečtené knize, ale když uviděl chlapcův ztrápený obličej, zželelo se mu nešťastného turisty a dodal: „Ale jestli jsou zlatý, tak je zkuste prodat nějakýmu starožitníkovi, nebo ve zlatnictví. Jedno je v Jeruzalémský vedle synagogy, to je tady hned naproti přes park. Ale měl byste si pospíšit, brzo budou zavírat.“

Harrymu se nechtělo trmácet s kufrem přes park, ale napadlo ho, že by ho mohl na chvilku uložit u té milé slečny z informací. Nemusel ji ani moc ukecávat, stačilo si s ní udělat selfie. Přeběhnout přes park a ve zlatnictví prodat mince mu netrvalo ani moc dlouho. A brzy, už bez kufru, který uložil v úschovně zavazadel, zamířil ke vchodu do metra. Sova se na další cestování v kleci netvářila moc nadšeně, a tak ji Harry na chvilku vytáhl ven, aby si protáhla křídla. S Hedvikou na rameni přistoupil k automatu na lístky, když se stalo něco strašného. Na piano, které stálo kousek od vstupu do metra, začal kdosi falešně, a především strašně nahlas hrát Williamsův Imperial March z Hvězdných válek. Neskutečný randál vyplašil sovu na Harryho rameni. Hedvika poplašeně zahoukala, zamávala křídly, a než se Harry nadál, už mizela ve východu z nádražní haly.

„Zatraceně, Hedviko!“ vykřikl chlapec a rozběhl se ven.

Hedvika usedla na nejbližší lampu veřejného osvětlení a zobákem si začala čechrat peří. Udýchaný Harry se ji marně snažil voláním přilákat zpět. Asi už měla Harryho pobíhání plné zuby, nebo ji lákal průzkum jiného velkoměsta, než byl starý známý Londýn, či dokonce zatoužila po nějaké myšce do žaludku, ale ať už se jí hlavou honilo cokoliv, znovu roztáhla křídla a odplachtila do houstnoucího šera.

Safra, takhle ji můžu nahánět třeba týden. Chtělo by to nějaké kouzlo.

„Mysli, Harry, mysli. Ach, kdyby tu byla Hermiona, ta by určitě věděla, jaké kouzlo použít,“ brumlal si polohlasně.

„Hej, mládenče!“ ozvalo se mu za zády. Harry se otočil po hlase, aby zjistil, kdo to na něj volá. Na lavičce ve stínu tisového keře seděla hřmotná postava navlečená v dlouhém kožichu.

„Hagride? Co ty tady děláš?“ vykřikl radostně chlapec a už už se hrnul k muži.

„Nejsem žádnej Hagrid, menuju se Žito, taky jsem bejval kouzelník jako ty. Jenže to už je dávno. Teď je ze mě strašidlo,“ promluvila postava lámanou angličtinou. „Ten váš zparchantělej jazyk mě naučil Kelly. No, ale upřímně, jako posmrtnej učitel byl ještě horší, než když se zaživa zkoušel uživit alchymií. Ale to je teď jedno. Slyšel sem, co sis brumlal, že bys potřeboval nějaký kouzlo, který by ti pomohlo najít tu tvoji sovu.“

„To je pravda, bez vyhledávacího kouzla Hedviku v tomhle zatraceném městě nikdy nenajdu.“

„No právě! A já vím, kde bys ho mohl sehnat. Je to na Starým Městě, u Turka z Ungeltu, kousek vod Tejna. Třeba aspoň na chvíli přestane fňukat, aby ses s ním dokázal dohodnout. To kouzlo dokáže vyhledat cokoliv, na čem ti vopravdu záleží.“

„Děkuju! Ale… jak se vám odvděčím? Peněz moc nemám,“ řekl rozpačitě Harry.

„I co bys platil? My kouzelníci si přece musíme pomáhat!“ zašveholil duch kouzelníka Žita a rozplynul se ve tmě. Harry teď už nepotřebnou klec odnesl do úschovny zavazadel a konečně sjel po eskalátorech do metra, aby nastoupil do soupravy směr Muzeum.

Cesta metrem, přestup na trasu A a za necelou půlhodinku Harry už pelášil Kaprovou ulicí. Staroměstské náměstí se už nořilo do tmy, když proběhl kolem pomníku mistra Jana Husa k ústí Týnské.

„Kvaltování všeliké toliko pro hovado dobré jest!“ zaslechl za sebou ještě kazatelovo pohoršené reptání a už se smykem vyhýbal jeptišce, která právě vyšla boční zdí Týnského chrámu. Ještě že zvon, kterým se chystala chvátajícího mladíka přetáhnout po hlavě, byl stejně nehmotný jako nebohé strašidlo.

„Promiňte, nechtěl jsem do vás vrazit!“ houkl Harry přes rameno a uháněl dál uličkou. Celý zadýchaný se zastavil až na malém náměstíčku na konci Týnské uličky. S jednou rukou opřenou o zeď domu U Zlatého prstenu vytáhl ze zadní kapsy kalhot mapu.

„Zatraceně, tady je tma jako v Tajemné komnatě, nesvítí tu ani jediná lampa,“ zavrčel a chystal se přesunout někam jinam, když tu se za jeho zády z apsidy Týnského chrámu vypotácel plačící muž. Nebylo divu, že duch kvílí jako raněná banshee, vždyť jeho ruce plápolaly jako pochodně.

„Hej! Pane, prosím vás!“ zavolal na něj Harry. „Mohl byste mi prosím posvítit tady na tu mapu?“

Duch se nejdříve zarazil, ale pak přeci jen tiše přikročil k mladíkovi. Harry znovu vytáhl mapu a ve světle hořících rukou bývalého zloděje kostelních svíček našel označené místo.

„Ungelt… To je hned za rohem! Díky, pane, za pomoc!“ poděkoval přízraku a vběhl do blízkého průjezdu. Ani si nevšiml, že se duch, kterého právě vysvobodil z jeho prokletí, s orgastickým povzdechem rozplynul.

Průjezd opravdu vedl na náměstí sevřené ze všech stran hradbou starobylých domů. Bývalou celnici Ungelt, jak se dozvěděl od kouzelníka Žita, obývá duch žárlivého Turka. A opravdu, sotva se Harry trochu rozhlédl kolem dokola, spatřil jeho turbanem ověnčenou kebuli. Turčín seděl na obrubě bývalé kašny a zády se opíral o litinovou pumpu, která stála před domem číslo 641. Svíral svou hlavu v dlaních a na první pohled vypadal, že spí, ale když k němu Harry přišel blíž, uslyšel mužův tichý pláč. Teprve teď si ve slabém světle, které sem dopadalo jedním z oken, všiml druhé, tentokrát dívčí hlavy, kterou mohamedán choval v klíně.

„Pane? Pane! Haló, můžu vám nějak pomoct?“ oslovil ducha Harry.

Uplakaný Turek spustil ruce do klína a zadíval se na mladíka uslzenýma očima. „Můžeš snad vzkřísit mou nebohou milou? Můžeš snad odčinit její smrt, kterou způsobila má žárlivost?“

Harry věděl, jak to v takových případech chodí, ostatně v Bradavicích měli různých duchů a prokletých duší plno.

„Jsem kouzelník a vím moc dobře, co uleví vaší duši,“ prohlásil sebevědomě. „Když mi dáte svolení hlavu vaší milé pohřbít do posvěcené půdy, zbavíte se svého trápení!“

Duch na něj nevěřícně vytřeštil oči. „To… to bys pro mě opravdu udělal? Vypravil by ses na židovský hřbitov u synagogy a tam mou milou Hannelle pohřbil? Ale co za to budeš chtít?“

Harry se jen pousmál. „Prý znáte kouzlo, pomocí kterého bych dokázal vypátrat toho, koho mám rád. Když mě ho naučíte a řeknete mi, kde přesně mám hlavu vaší milé pohřbít, s radostí ji do posvěcené půdy uložím.“

Turkovi zazářily oči nadšením. „Ano… Ano! Musíš ji pohřbít pod náhrobkem, který stojí hned vpravo vedle hrobu slovutného Jehudy ben Becalela. Ten poznáš snadno, je zavalený spoustou kamínků, které na něj lidé přinášejí.“ A s těmi slovy předal Harrymu dívčí hlavu, kterou během řeči zabalil do plátěného šátku. „A teď už utíkej, poznám, že jsi svou část úmluvy dodržel, a pak i já splním tu svou.“

Aby se vyhnul naštvané jeptišce, proběhl Harry Týnskou uličkou a dál Dušní kolem zadního traktu kostela U Salvátora. Celý zadýchaný se zastavil až u Španělské synagogy před sochou Franze Kafky.

„Chlapče, chlapče,“ promluvil na něj liliputu podobný spisovatel, vesele se šklebící z výšky bezmála čtyř metrů. „Ty jsi tady v té naší stověžaté matičce ztracený jak ten můj Řehoř Samsa ve své hlavě!“

Teprve teď se Harry otočil po hlase.

„No to je dost, že sis mě všimnul, chlapče! Tady hrob Jehudy ben Becalela nenajdeš!“

„Jak to? Vždyť tady jsem u synagogy, nebo ne?“ odvětil trochu nejistě Harry.

„Příteli drahý,“ odpověděl mužík. „Pleteš si holinky a hodinky. Tohle je Španělská synagoga! Ty musíš ke Staronové! Ukážu ti to na mapě.“

S těmi slovy sklouzl po obrovském předloktí svého bronzového bezhlavého nosiče jako po klouzačce a naklonil se nad mapou. „Teď půjdeš doleva tuhle Širokou. Na třetí křižovatce uhneš doprava do Maiselovy. Jen u Staronové synagogy si dej majzla na morové dětičky, ti malí hajzlíci by ti mohli svým chorovodem pěkně zamotat hlavu!“

Harry strčil mapu do kapsy a rozloučil se, ale slavný spisovatel ho ještě chytil za rukáv. „Počkej, počkej. Někde tu mám šem ha m’foraš, když ho vrazíš do otvoru v golemově hlavě, bude tě poslouchat. Toho starého mrzouta najdeš na půdě Staronové synagogy. Mohl by se ti cestou hodit.“

To už vytahoval z kapsy obrovského svrchníku dva starodávné svitky. „Tady máš šém a ten druhý svitek je zmenšovací kouzlo, bez něj bys golema z půdy nikdy nedostal. Když ho přečteš pozpátku, zase se zvětší. Ale nezapomeň, golem nesmí opustit tento břeh Vltavy! A teď už upaluj.“

„Díky!“ zašveholil Harry a rozběhl se k Židovskému Městu, jako by mu za patami hořelo. Cestou mu vrtalo hlavou, jestli Hlídáček, který kontroluje, aby nepoužíval kouzla mimo Bradavice, funguje i za hranicemi Británie, protože teď už se bez magie nejspíš neobejde. Svitky, instantní kouzla a žertovné předměty měly výjimku, ale třeba takové obyčejné nadnášející kouzlo, které použil Dobby na puding tety Petunie, mu dokázalo před časem ošklivě zavařit a on se chtěl přeci do Bradavic vrátit, a ne z nich být už navždy vyloučen… Ale brzy se měl přesvědčit, že si stejně jako Hermiona i on dokáže poradit bez hůlky.

Staronová synagoga stojí v dolíku, takže pro Harryho nepředstavovalo problém vydrápat se na jeden z jejích přístěnků. Vylézt po kramlích zaražených ve zdi synagogy až k zamřížovanému okénku pak bylo pro mrštného chlapce dílem okamžiku. Tady přišlo k dobru zmenšovací kouzlo, díky němuž se Harry nejen protáhl malým otvorem světlíku ve štítu synagogy, ale následně zmenšil na kapesní velikost i obrovského golema, který zabíral skoro celou půdu.

Jakmile se Harry ocitl zase zpátky na ulici, vytáhl hliněnou figurku z kapsy a pomocí kouzla ji zvětšil. Za chvíli už spolu pochodovali ulicí U Starého hřbitova, kde se Harry s golemovou pomocí hravě vyhoupnul na hřbitovní zeď. Vyndal hliněnému obrovi šém z hlavy a pomocí zmenšovacího kouzla z něj zase udělal miniaturní figurku do Dračáku. Jen ho pak neměl jak vytáhnout nahoru k sobě, protože se až příliš bál použít hůlku.

Ale co, v setmělé uličce si hliněného panáčka ležícího u hřbitovní zdi snad nikdo nevšimne, pomyslel si Harry, když se šikovně přesouval z hřebenu zdi do koruny javoru, který rostl hned vedle. Chytil se jedné z větví, pružně seskočil a z jednoho náhrobku si vypůjčil svíčku, aby viděl na cestu mezi zástupy náhrobních kamenů. Netrvalo dlouho a narazil na mapu hřbitova. Podle ní už našel rabínův hrob lehce. Sotva však začal ve světle svíčky, kterou položil k patě dívčina hrobu, vyrýpávat drny, ozval se za jeho zády pištivý hlásek.

„Co to tady děláš, ty sprostý zloději? Proč rušíš spánek spravedlivých?“

Harry se otočil po hlase. Kolem něj stálo deset nebo dvanáct dětí v roztrhaných košilkách a s tvářemi poznamenanými boláky. Safra práce, pomyslel si. To budou ty morové dětičky, pacholci zatracení. Jestli ztropí povyk, nebo mě utancují k smrti… Takto přemítaje, přehraboval se jednou rukou v kapse. Prsty se mu náhle přilepily na cosi rozplizlého. Ha! Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! Ty by mohly zabrat. Teprve teď se sebevědomým úsměvem obrátil na nejstaršího z otrhanců.

„Já tady nekradu. Naopak, přišel jsem sem pohřbít ostatky zavražděné dívky. Podívejte, tady leží její hlava. Když mi ji pomůžete uložit k věčnému spánku, dám vám za odměnu spoustu sladkých bonbónků.“

Morovým dětičkám se rozzářily chtivostí oči. Shlukly se do hloučku kolem nejstaršího a vzrušeně švitořily. Porada netrvala ani moc dlouho a nejstarší z otrhanců podával Harrymu ušmudlanou ruku.

„Ujednáno. My ti pomůžeme uložit hlavu nebohé do hrobu a ty nám dáš všechny sladkosti, co máš u sebe.“

Slovo dalo slovo a hlava dívky za pár chvil spočinula vedle svého těla. Jakmile zapadl poslední drn trávy na původní místo, zablesklo se, mrňata zděšeně vypískla, a dokonce i Harry leknutím poskočil. Ale nic strašného se nestalo, to jen Turek splnil svůj slib a na místě, kam před chvilkou udeřil blesk, spatřil Harry svitek s kouzlem, které mu mohamedán za splnění úkolu slíbil.

„Tak, šup šup, naval sladkosti!“ probral ho z okouzlení vůdce morových dětiček. Harry rychle hrábl do kapsy, švihnutím ruky rozhodil Bertíkovy fazolky mezi otrhance a s kouzelným svitkem v pevně sevřené pěsti druhé ruky se klopýtavě rozběhl směrem k nejbližší zdi. Ještě když se drápal na její hřeben, slyšel z temnoty hřbitova rozčilené hlasy.

„Fuuj, tohle chutná jako šušně!!!“

„Fujtajbl, tohle zase jako ušní maz!“

„Herdek filek, ten nás napálil! Tohle chutná jak zkažený vejce!“

Seskočil ze zdi, popadl figurku golema, strčil ji do kapsy a utíkal zpátky k synagoze.

Teprve tam si konečně opřený o sloup pouliční lampy pročítal svitek s vyhledávacím kouzlem. Hm, funguje to jako nástěnná mapa, pomyslel si a pak šeptem pronesl: „Monstra mihi animal meum amissum.“

Sotva se poslední slabika kouzelné formule rozplynula do noci, zjevil se přímo před chlapcovou tváří plastický plán Prahy. Zářivě červená šipka, která se ve vzduchu zhmotnila spolu s ním, směřovala kamsi na druhý břeh Vltavy. Nad šipkou se vznášel nápis Čertovka.

„No to mě podrž! To jako Hedviku unesli nějací ďáblové?“ zamručel otráveně a kouzelnou mapu mávnutím ruky smazal.

„Oho, to bylo pěkné kouzlo! Takové neuměli ani ti faraónovi šarlatáni v Egyptě!“ ozval se v tu chvíli za chlapcovými zády burácivý hlas. Po všech zážitcích, které této noci Harry zažil, ho už nic nedokázalo překvapit. Proto se ani nedivil, když uviděl, jak se k němu přes trávník kolébá oživlá socha proroka Mojžíše, která doposud dřímala na podstavci.

„Dobrý večer, ctihodný proroku,“ pozdravil tedy slušně a pokračoval. „Víte, hledám svou ztracenou sovu a ta kouzelná mapa mi ukazuje, že je na místě zvaném Čertovka. Jenže já nejsem místní a ani s mapou pořádně nevím, jak se tam dostat.“

„Hmm, hmm. To je jednoduché, mladý čaroději. Odsud popoběhneš Meislovou, mineš křižovatku s Kaprovou a u Rónova Čtenáře v křesle odbočíš do Platnéřské. Tou pak půjdeš stále za nosem, dokud nedorazíš na Mariánské náměstí. Rabi Löw, co stojí na rohu Nové radnice, ti poradí kudy dál. Jen si dej pozor na Černého rytíře, který stráží vchod na náměstí.“ S těmi slovy se prorok obrátil na patě, ani na poděkování nepočkal a odpochodoval zpátky k podstavci. Dřív než se stihl uvelebit na svém místě, zahýbal už Harry za nejbližší nároží.

„Kéž bych tu měl svůj Nimbus 2000,“ zabručel Harry, když se celý uřícený zastavil na malém náměstíčku, kterému vévodilo veliké bronzové křeslo.

Chlapík, který na tom obrovském kusu nábytku seděl, odložil rozečtenou knihu a podíval se na Harryho. „Tady by ti kouzelnické koště nebylo k ničemu, chlapče. Stejně jako kouzla. Praha je magií prosycená až do svých základů. Proto tu fungují jen svitky. Ani proti místním strašidlům nemůžeš kouzla použít. Nezapomeň na to!“ S těmi slovy se zanořil ještě hlouběji do ušáku a znovu popadl rozečtenou knihu. Když se znavený Harry neměl k odchodu, houkl na něj mužík přes horní okraj knihy: „Tak už mazej a nezapomeň! Žádnou magii!“

Rušit čtenáře přehnanými díky nemělo smysl, a tak Harry zabočil do ústí Platnéřské. Rychle proběhnout tuto krátkou uličku mu netrvalo ani moc dlouho.

No vida, dilema s Hlídáčkem mám vyřešené, zašklebil se kysele. Už se chystal zahnout na Mariánské náměstí, když mu nad hlavou zazněl drsný výkřik: „Stůj, smrtelníče, dál ani krok! Vyzývám tě na souboj!“

Z podstavce, který se tyčil na rohu radniční budovy, s kovovým zařinčením seskočil obrovský rytíř v černé zbroji a zahradil mladíkovi cestu. Harrymu bylo jasné, že proti takovému monstru nemá šanci. Pravou rukou hmátl do kapsy po figurce golema, zatímco se snažil zformulovat slova.

„Ctěný rytíři, vidíš sám, jak jsem malý a nicotný. Ještě mi nebylo ani sedmnáct. Uznej sám, že souboj s dítětem by ti žádnou slávu nepřinesl.“

„To je pravda, poskvrnil jsem svou čest smrtí své milé, jejího otce i tím, že jsem se o život připravil vlastní rukou. Nenavýším seznam svých hříchů ještě o nečestný souboj. Zvol si tedy svého šampiona, který tě bude zastupovat. Nebo v míru odejdi,“ zazněl dutý rytířův hlas tlumený přilbicí.

Přesně na to Harry čekal. Zatímco jednou rukou vylovil z kapsy hliněnou figurku, druhou už vytahoval zvětšovací svitek. Jakmile miniaturní golem dopadl na zem, volnou rukou svitek rozvinul. Do noci zaznělo zvětšovací kouzlo a Harry s výskokem umístil golemovi šém do otvoru na čele.

Obrovy oči rudě zaplály a golem se dal do pohybu. Černý rytíř se sice snažil po hliněném muži seknout svým mečem, obouručák však nestačil ani zvednout nad hlavu. Golem ho s hbitostí, kterou by nikdo rozhodně nečekal, kopancem do rozkroku poslal k zemi. Řinčení kovu o dlažbu však přehlušil autoritativní hlas.

„Kdo to ruší mír tohoto místa?“

Teprve teď si Harry všiml vysokého starce, který k nim spěchal podél zdi radnice tak rychle, že za ním vlál nejen plášť, ale i úctyhodný plnovous.

„Dost! Dost! Goleme, ihned toho nech!“ Doběhl k hliněnému obrovi, jediným rázným škubnutím mu vytrhl šém z čela a pokračoval v tirádě. „A ty se styď! Ty hanbo všeho rytířstva. Marš zpátky na podstavec! A zpytuj své svědomí!“

Harrymu se zdálo, jako by se černý rytíř pod váhou starcových slov studem trochu zmenšil, když se s hlavou skloněnou sbíral ze země a podobný hromádce neštěstí kulhal ke svému podstavci.

Velebný kmet upřel svůj pátravý pohled na Harryho. „A ty? Kdo jsi a kde jsi vzal tu drzost probudit mého golema?“

Tak tohle je ten slavný Rabi Löw, pomyslel si. Nasadil tedy uctivý tón a spustil. „Jmenuji se Potter a jsem kouzelnický učeň. Ztratila se mi sova a já ji hledám. Omlouvám se, že jsem použil vašeho golema, nechtěl jsem ho ukrást, jen jsem si ho vypůjčil. Vrátil bych ho, přísahám!“ Už během své řeči si Harry uvědomil, že moudrý Rabi tohle všechno ví a jen ho zkouší. Starcova další slova jeho domněnku potvrdila.

„Vím, kdo jsi a jak ses dostal do mého města. Staropražští duchové mi o tobě přinesli zprávu. Dokonce i o Kafkovi vím a za to, že ti půjčil šém, ho poženu k odpovědnosti. Tvá sova se zatoulala až na Kampu. Doneslo se mi, že tu tvou Hedviku chytil vodník z Čertovky. Přemoci ho budeš muset lstí, magie a kouzla na území Prahy nefungují, ale to už asi víš. Měl by sis pospíšit, před chvílí odbyla třetí a čas máš jenom do svítání. Tamhle proběhni Seminářskou uličkou do Karlovy, k mostu je to odtamtud, co by kamenem dohodil. Jak se dostaneš k mlýnu, ti jistě někdo z místních poradí. Tak běž už! Ostatně i já mám práce dost. Golem se sám na půdu synagogy neodnese.“

Harry se tedy s poděkováním rozloučil a rozběhl se k ústí Seminářské uličky. Ani ne za pět minut si to už metelil Karlovou a právě míjel odbočku do Liliové ulice, když uslyšel klení a sakrování.

„Zatracená kobylo! No tak prr, potvoro!“

Otočil se po hlase a spatřil, jak se k němu Liliovou řítí přízračný kůň s bezhlavým jezdcem na hřbetě. Na první pohled bylo jasné, že se oř splašil a nebohý templář, jak ho správně Harry identifikoval podle pláště, mu visel omotaný kolem krku a marně se ho snažil zastavit. Mladík duchapřítomně skočil oři do cesty a nedbaje plamenů šlehajících mu z nozder uchopil koně za uzdu.

„Klid, hošku. Už je dobře,“ promluvil mírným hlasem na zdivočelého hřebce. Zvíře v tu chvíli přestalo divoce koulet očima a po pár minutách se uklidnilo úplně.

„Děkuji ti, ctný jinochu. Ta moje potvora se zase splašila. Stokrát mu můžu říkat, že se Ohnivého muže bát nemusí, ale je to stejné, jako bych hrách na stěnu házel!“ rozčiloval se jezdec.

„To nestojí za řeč, rád jsem pomohl,“ odvětil Harry a chtěl pokračovat ve své cestě za Hedvikou.

„Posečkej chvíli!“ vykřikl bezhlavý rytíř. „Musím se ti odvděčit, nemohu dluhem za dobrou službu pošpinit svou už hříchem zpronevěry pošpiněnou čest!“

„Ano, ano,“ vložila se do hovoru bezhlavá jeptiška, která se v tu chvíli vynořila ze zdi bývalé lékárny.

Safra, další bezhlavý duch, pomyslel si s údivem Harry, ale nahlas řekl: „Víte, hledám svou zatoulanou sovu. Prý ji vězní vodník z Čertovky. A taky hledám Voynichův rukopis. Ten prý snad má být v knihovně Strahovského kláštera, ale to nevím jistě.“

„Ho hó!“ rozesmál se templář. „S tím grimoárem by ti mohl pomoci svatý Norbert. Toho najdeš na klášterním nádvoří.“

„A s vodníkem by ti zase mohla pomoci jeho žena,“ zašveholila jeptiška. „Prý vychází na břeh v podobě velké černé kočky. Víc nic o ní želbohu nevím. Ale pospěš, čas se krátí.“

S těmi slovy se oba přízraky rozplynuly jako pára nad hrncem. Své „děkuji“ tedy Harry adresoval prázdné ulici.

Cesta na nábřeží se kupodivu obešla bez dalších komplikací a netrvalo dlouho a Harry proběhl branou Staroměstské mostecké věže na Karlův most. Jak poklusem míjel sochy a sousoší zdobící most, zdálo se mu, jako by na něj polohlasem volaly: „Spěchej! Spěchej, mladý čaroději!“

Když pak míjel sochu svatého Jana Nepomuckého, zastoupil mu králův zpovědník cestu. „Počkej, chlapče, zastav své kroky.“

Harry smykem zabrzdil, div že se nepřerazil o světcovy nohy.

„Klevetné jazyky mi donesly zprávu o tom, že ti vodník ukradl sovu. Také vím, že ti jeptiška z Liliové poradila, že by ti s ním mohla pomoci jeho žena Haninna. Abys ji však nemusel nahánět po celé Kampě, řeknu ti, že se přátelí s Kordulkou, která sedává na lávce z červených cihel vpravo, hned za vilou Jana Wericha. A to ti povídám, buď na ni hodný! To děvče nešťastné si život skokem do Čertovky vzalo a svým hříchem se stále trápí.“

„Určitě budu.“ Usmál se Harry při vzpomínce na minulý rok a své hovory s Ufňukanou Uršulou.

Světec spokojeně pokýval hlavou, a než se stihl uvelebit zpátky na podstavci, Harry už o zlom krk sbíhal po dvoukřídlém schodišti z mostu dolů. Zastavil se až na jeho úpatí, ale jen proto, aby se trochu zorientoval. Pohled do mapy, kterou si vyvolal pomocí svitku, mu napověděl kudy dál, a tak se rozběhl směrem k parku. Míjel jeden vchod zdobený domovním znamením za druhým a už minul i dórskými sloupy ověnčenou bránu Lichtenštejnského paláce a Werichovu vilu s proskleným průčelím. Právě se chystal proběhnout cestičkou kolem busty Josefa Dobrovského, když tu mu přes cestu přeběhla černá kočka.

To bude určitě ta Hannina! pomyslel si. Než stačil vymyslet, jak ji chytí, vběhlo zvíře na můstek, vyskočilo na jeho cihlovou obrubu a vrhlo se do vody.

„Zatracená práce! To mám jako skočit za ní, nebo co?“ hučel si polohlasně udýchaný chlapec a doklopýtal znaveně k můstku.

„To bych ti neradila,“ zaznělo jakoby z koruny smuteční vrby, která stála hned za zábradlím na pravé straně můstku. „To bys totiž zahynul stejně zbytečnou smrtí jako já,“ pokračoval tenký hlásek plačtivě.

Harry si teprve teď všiml postavy, která stála opřená o kmen, částečně skrytá povislými větvemi stromu. Hned mu došlo, kdo ta dívka s čepcem na hlavě a v sepraných záplatovaných šatech je. Pomalu a opatrně došel až k dívce, která se mezitím dala do štkavého pláče.

No to mi ještě scházelo, budu ji muset nějak utěšit, pomyslel si. Snad mi to půjde líp než s Ufňukanou Uršulou. Sáhl do kapsy a vytáhl kapesník. „Neplač, Kordulko, už ses naplakala dost. Na, utři si slzičky.“

K jeho překvapení se dívka sice smutně, ale přeci jen pousmála. „Kapesník mi nepomůže, ale tvůj soucit ano.“ Přesto si od Harryho kapesník vzala. Zatímco se snažila osušit si oči, pokračovala v hovoru. „Komu vlastně vděčím za soucit a milá slova?“

„Jmenuji se Harry a přicestoval jsem k vám z Anglie.“

„Stejně jako magistr Kelly. Ten sem chodil sbírat bláto. Tvrdil, že z něj vydestiluje lektvar dlouhověkosti,“ pokývala dívka hlavou. „Ale zpátky k tobě. Viděla jsem před chvílí, jak ses snažil chytit Haninnu. Jestli s ní potřebuješ mluvit, můžu ji přivolat, je to má přítelkyně. Co jí vlastně chceš?“

Harry chvilinku přemýšlel, jak nejdiplomatičtěji a nejstručněji vysvětlit své potíže s Hedvikou, ale pak to vzdal a frustrovaně vyhrkl: „Její muž vodník mi ukradl sovu.“

„To bude jistě omyl,“ rozesmála se Kordulka. „Kabourek je ten nejhodnější vodník na světě, ten by ani mouše neublížil! Natož aby někomu chtěl něco ukrást. Nevěřím, že by ti sovu ukradl, ale víš ty co?“ dodala, když si všimla nedůvěry v Harryho tváři. „Zavolám Haninnu, uvidíš sám, že se všechno rychle vysvětlí.“ Pak potichu, jakoby pro sebe, zašeptala: „Haninno ženino, vodní dívčino. Haninno vodnice, volám tě velice. Haninno, Haninno, přijď.“

Harry později nebyl schopen Ronovi a Hermioně popsat, co se ve chvíli, kdy doznělo Kordulčino přivolávací zaříkadlo, stalo. V jednu chvíli stáli pod stromem s Kordulkou sami dva, v druhé se mu o nohy otřelo černé kočičí tělíčko, a než bys řekl famfrpál, stála vedle nich mladá žena v dlouhé pruhované sukni a červené sametové kazajce.

„Proč mě voláš, Kordulko?“ otočila se k dívce „A kdo je tady ten?“ Šlehla pohledem tyrkysových očí z pod zelenkavé, pentlemi ověnčené ofiny po Harrym. Ten už se nadechoval k odpovědi, ale Kordulka ho vůbec nepustila ke slovu.

„Harrymu se ztratila sova, prý ji má Kabourek. Říkala jsem mu, že je to nesmysl. Ale nenechá si to vymluvit.“

„Přilétla sem dnes v podvečer. Můj muž ji našel zamotanou v drátech, které se zachytily v lopatkách mlýnského kola. Ošetřili jsme ji a nakrmili. Shodli jsme se, že až se trochu vzpamatuje, dáme jí tady Kordulce, aby jí dělala společnost.“ Haninny zelené oči se zkoumavě zavrtávaly do těch jeho. „Vážně je ta sova tvoje?“

„Ano, jmenuje se Hedvika. Je to velká sněžná sova, dostal jsem ji k narozeninám od Hagrida, to je můj přítel. Ráda předstírá, že je uražená, nebo se na mě zlobí, ale dobře se o ni starám. Opravdu!“

„Zdá se, že mluvíš pravdu,“ řekla po chvíli váhavě. „Skočím pro muže do mlýnice a všechno mu vysvětlím.“ S těmi slovy se vrhla přes plůtek do vody.

„Vidíš? Já ti říkala, že to je jen nedorozumění,“ švitořila radostně Kordulka. Její tirádu však záhy přerušil mužský, jako hluboká tůň mírný hlas.

„Tak tady máš svého páníčka, holka. Řádně se s ním přivítej.“ Od břehu potoka k nim přicházel muž v bílých plátěných kalhotách a haleně stejné barvy. Nebýt světle zelených vlasů pod placatou mlynářskou čepicí a bosých nohou zdobených mezi prsty blánami, Harry by ani nepoznal, že jde o vodníka. V ruce nesl proutěnou klec s bílou sovou.

„Hedviko!“ vykřikl Harry radostně a obejmul klec oběma rukama a zatočil se s ní, přestože sova uvnitř naoko pohoršeně zahoukala.

„Mrzí mě, že jsme ti způsobili potíže, mladíku. Ale neměli jsme tušení, že má ta sova někde pána,“ oslovil Kabourek rozradostněného chlapce.

„Není za co se omlouvat. Naopak. To já musím poděkovat vám, že jste ji vymotali z těch drátů a ošetřili. Jsem vaším dlužníkem,“ usmíval se Harry od ucha k uchu.

Natolik se soustředil na Kabourka a Hedviku, že si ani nevšiml vodnice, která se tu zjevila jako duch. „A kam máš namířeno teď, mladíku?“ zeptala se tónem, který zněl jako švitoření potůčku.

„Potřebuju za svatým Norbertem do Strahovského kláštera,“ odvětil Harry. „Ale jak se teď dívám na oblohu, nevím, jestli to stihnu před svítáním.“

„Možná bych ti mohla pomoci,“ broukla zamyšleně Haninna. Pak se naklonila ke svému muži a něco mu tiše šeptala. Kabourek pokyvoval hlavou, odkudsi vytáhl kus pergamenu a husí brk. Pak poodstoupil, položil svitek na zídku a rychlými tahy na něj cosi napsal.

„Kordulko, buď tak hodná, zaběhni s tím za drakobijcem.“

Dívka jen přikývla a už pelášila pryč, jako by jí za patami hořelo.

Haninna se znovu obrátila k Harrymu. „Požádali jsme Bruncvíka o pomoc, jeho lev tě donese na Jánský vršek.“

„Dál už bohužel jeho pravomoc nesahá,“ převzal slovo Kabourek.

„Ale to nevadí, na Jánském vršku pobývá Bezhlavý Švéd a půjčí ti koně,“ doplnila Haninna. „Ten tě vyveze na Pohořelec. A ty to ke svatému Norbertovi stihneš před svítáním.“

Harrymu se nad takovou přízní osudu nedostávalo slov. S hlubokou úklonou se právě chystal vodnickým manželům poděkovat, když tu ho cosi šťouchlo do zadku a on se rozplácl na zem jak široký, tak dlouhý. To právě přiběhl Bruncvíkův lev a s ním i Kordulka, která s dobrosrdečným smíchem pomohla chlapci vstát. Sotva se trochu oprášil, zvážněla.

„Bruncvík ti posílá tohle,“ podala Harrymu svinutý pergamen. „Dej to Švédovi z Jánského vršku,“ řekla vážně.

„Doufám, že ten Švéd Bruncvíkův rozkaz poslechne a koně mi půjčí,“ podotkl pochybovačně Harry, zatímco se drápal na hřbet trpělivě vyčkávajícího lva.

„Ničeho se neobávej, strachu nepropadej.“ Usmála se na něj povzbudivě Haninna a podala mu klec s Hedvikou. „A jeď už, nebo to do svítání na Strahov nestihneš.“

Harry se pevně chytil lví hřívy a šelma se majestátně rozběhla Nosticovou zahradou do centra Malé Strany. Letěli s větrem o závod. Minuli Maltézské náměstí, kde je mohutným pokřikem povzbuzoval svatý Jan Křtitel s anděly. V Karmelitské si Harry všiml dívky v růžových bohatě řasených šatech, jejíž krk byl ozdobený nádherným náhrdelníkem, ovšem postrádal hlavu.

„To je Laura, herečka, co jí uřízl hlavu žárlivý manžel. Teď ji chudák holka marně hledá,“ zavrčel lev přes rameno.

Harryho napadlo, kolik už za dnešní noc potkal bezhlavých strašidel, přitom oni mají v Bradavicích jen Skoro bezhlavého Nicka.

Lev zabočil k Akademii múzických umění a proběhl průjezdem na Malostranské náměstí. Právě míjeli morový sloup, z kterého jim mávala svatá Ludmila spolu se svatým Prokopem a Vojtěchem, když tu se proti nim od Lichtenštejnského paláce obrovskou rychlostí valilo dvacet sedm litinových hlav. Lev měl co dělat, aby mezi hlavami českých pánů prokličkoval. V tu chvíli si Harry všiml kněze stojícího v ústí Nerudovy ulice. Fráter držel v jedné ruce lahev mešního vína a nepříčetně křičel.

„Nedopustím, aby se mi tu producíroval nedostudovaný černokněžník s přerostlou…“

Nejspíš chtěl říct „kočkou“, ale to už nestihl, neboť ho lev v plné rychlosti nabral bokem a odhodil na zem. Pelášili dál vzhůru Nerudovou ulicí a za zády slyšeli jen slábnoucí knězovy kletby. Když doběhli ke křižovatce u Jánského vršku, šelma smykem zastavila.

„Odsud už musíš sám, ale Švéda poznáš snadno, má na sobě plátovou zbroj a v rukou drží svou hlavu. Většinou se potlouká nahoře u Radnických schodů,“ řekl lev a rozběhl se ulicí dolů.

Naopak Harry zamířil vzhůru k Úvozu. Za zády uslyšel ržání koní, vyděšeně se otočil a spatřil velký kočár tažený dvojspřežím černým jako bezměsíčná noc, který se k němu řítil vzhůru z Jánského vršku. Taktak stihl uskočit. Ale kočár se jakoby kouzlem obrátil a pelášil zase Jánským vrškem dolů. Harry si všiml hořícího bezhlavého kostlivce, jak se vyklání z okýnka přízračného kočáru a cosi křičí. Teprve když kočár zmizel do noci, uvědomil si Harry, že přízrak volal něco o tom, že ten proklatý Švéd zase zkouší svést Evu. Nevěděl, o koho jde, a tak mu nezbývalo nic jiného než pokračovat ulicí dál.

„Ale jděte, pane Mikaeli. Já přece nejsem krásná! Ten bronz mi vůbec nesluší!“ zaslechl dívčí smích a škádlivé popichování.

Na pískovcovém soklu v nedalekém výklenku seděla obtloustlá dívka, o nedaleký strom se nonšalantně opíral bezhlavý zbrojnoš. Ten se právě chytal dívce oponovat, když spatřil přicházejícího chlapce.

„Nerad ruším, ale nesu urgentní vzkaz od knížete Bruncvíka,“ řekl Harry, vytáhl pergamen z kapsy a podal ho žoldnéřovi. Ten svitek rozmotal a přistrčil ho před obličej hlavě ležící na podezdívce u dívčiných nohou.

„Co to tam máte, Mikaeli? Co vám Bruncvík píše?“ dotírala na zadumaně se tvářící hlavu dívka.

„Mám tady tomu hochovi půjčit svého koně. Bruncvík mi za tuhle službu nabízí, že mi prozradí, kde leží ten poklad, který tu léta marně hledám.“

„Ale tím zlomíte své prokletí a já přijdu o vaši milou společnost,“ zakabonila se.

„A já o tu vaši, drahá Evo,“ smutně odvětil žoldnéř. Pak se obrátil k Harrymu. „Slyšel jsi to sám, chlapče. Srdce dámy je mi nad všechny poklady. Ale koně ti samozřejmě půjčím.“

Zpoza akátu, o který se žoldnéř opíral, se vykolébal zavalitý koník. Harry se bez jediného zaváhání vyhoupl do sedla a se slovy díků vyrazil Úvozem vzhůru ke Strahovskému klášteru.

Začínalo svítat, když koník zastavil před branou na Strahovském nádvoří. Harry seskočil na zem, zvíře se otočilo a rozběhlo se za svým pánem.

„To jsem zvědav, jestli toho Norberta budu muset nahánět po celém klášteře,“ mumlal si pro sebe, procházeje branou.

Nad hlavou se mu ozval velebný hlas. „Proč mě hledáš, chlapče?“

Harry vzhlédl a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Z vrcholu brány se obklopen třemi malými andílky jako na neviditelném obláčku snášel k zemi mladý muž oděný v modré roucho. Zlatem vyšívaný plášť na jeho ramenou povlával v mírném větříku, pod arcibiskupskou tiárou se na chlapce upíral pátravý pohled modrých očí. Harry musel stát s hlavou mírně zakloněnou, aby světci, vznášejícímu se ve vzduchu dva metry nad jeho hlavou, viděl do tváře.

Hmm, tak to bychom měli, pomyslel si a pak rozpačitě vyhrknul „Hledám Voynichův rukopis, prý…“

„… se ta prokletá kniha nalézá v mém klášteře,“ dokončil za něj světec se zachmuřenou tváří. „Doufal jsem, že když nechá opat Questenberk přenést moje ostatky z toho zatraceného Magdeburgu sem na Strahov, tak konečně dosáhnu pokoje. Ale ti hlupáci s sebou přivlekli i ten pohanský spis, kvůli kterému jsem neměl klidné spaní. Teď si ho ti pitomci vystavují v knihovně jako nějakou relikvii.“

No to snad není pravda, on se té knihy chce snad zbavit! zaradoval se Harry. „Zdá se, že si můžeme navzájem pomoct. Já vás toho rukopisu rád zbavím. Stačí, když mi umožníte přístup do knihovny.“

„Ale to nebude potřeba,“ rozzářily se radostně světcovy oči. „Jofieli,“ obrátil se k jednomu z andílků. „Přines ten zatrolený grimoár.“ Anděl jen kývl hlavou a byl fuč. „Doufám, že to odvezeš někam hodně daleko, hochu. Nechci ho už nikdy vidět.“ Obrátil se poté na Harryho.

„Je pro vás Británie dost daleko?“ odvětil s vítězným úsměvem Harry, když od právě se zhmotnělého nebešťana přebíral objemnou knihu, vázanou v hodně ohmatané vepřovici. Odpovědi se však už nedočkal, protože světec se v tu chvíli se slastným povzdechnutím rozplynul.

„Máme vyhráno, Hedviko!“ Harry se usmál na sovu. „Teď ještě vykoumat, jak se dostaneme zpátky do Bradavic. Ale třeba nám poradí ten grimoár, co říkáš?“

Sova na něj povzbudivě mrkla na souhlas, a tak si sedl na lavičku, která stála hned za branou, a pustil se do listování.

Zářijové slunko už začalo lehce připalovat, když konečně našel něco použitelného. „Ha! Mazání Všudybyl! Zajímavé…,“ svraštil Harry zamyšleně obočí. „Není to kouzlo, ale není to ani lektvar, spíš to připomíná nějaké skřítčí kouzlo. To by mohlo zabrat, když v Praze kouzla nefungují a v Bradavicích se nikdo jiný přemisťovat stejně nemůže! A je to tak jednoduché! Lidský vlas, trocha hlíny, ušní maz, krapet špíny, přimíchat k tomu sliny… Vzniklou mastí potřít botu nebo ponožku a další krok dotyčného mága dopraví, kam si jen bude přát. Ideální!“

Pod lavičkou našel pohozený kelímek, sesbíral ingredience a pomocí klacíku z toho všeho upatlal kašičce podobnou hmotu. Poté nabral krapet té nevábné směsi na prst a rozmázl si ji po špičce boty. Zavřel oči a s grimoárem v jedné a s klecí v druhé ruce zašeptal: „Hlavní nádraží Praha!“ a vykročil.

Hups, to bylo rychlé, pomyslel si, když při došlápnutí ucítil místo cesty kamennou podlahu. Přestože nádražní hala tepala ruchem všedního dne, jeho náhlé zjevení v tom zmatku, který tu panoval, nikdo nezaregistroval. Vyzvedl obě zavazadla a v kabince veřejných záchodků pak přemístil sovu do její staré klece, aby mu zase náhodou neuletěla. Manuskript uložil do kufru, ke kterému poté důkladně přivázal klec, pevně ho uchopil za madlo, zavřel oči a s úsměvem na rtech zašeptal jméno své milované školy.

Otevřel oči a šťastně vydechl. Před sebou spatřil Velkou síň, snídající spolužáky a stoly prohýbající se pod desítkami druhů cereálií, topinkami, vajíčky, párečky, marmeládami a dalšími dobrotami. Až teď mu došlo, jaký má ukrutný hlad a jak dlouho vlastně nejedl.

„JAU!“ ozvalo se za Harrym rozezleně.

Otočil se a sevřela ho čirá hrůza. Mazání Všudybyl ho přeneslo přímo do cesty obávanému profesorovi lektvarů, který právě vcházel dvoukřídlými dveřmi dovnitř. S vražedným pohledem zavrtaným do svého nejméně oblíbeného žáka si mnul nohu naraženou o Harryho kufr.

„Ale, ale, ale,“ zasyčel Snape skrz zaťaté zuby. „Koho to tu máme? Tak jste nás konečně ráčil poctít svou přítomností, pane Pottere? Nebo je snad pod vaší rozlišovací úroveň Vyvoleného, že školní rok začal už před dvěma dny?!“

Poslední věta zasáhla Harryho jako šlehnutí bičem.

„Já, já, já jsem…“ pokoušel se rychle ohradit.

„Mě nezajímají vaše chabé výmluvy! Odebírám Nebelvíru padesát bodů za váš pozdní příchod, nerespektování pravidel a školního řádu a… A dalších deset bodů za to bláto, co vám odpadává z boty!“

„Ach, Severusi!“ přerušil jeho tirádu profesor Brumbál, který právě vcházel Snapeovi za zády do Velké síně. „To jsem rád, že jste našel pana Pottera! Dostal ode mě hned na začátek roku dva dny studijního volna, aby splnil důležitý úkol a získal pro naši knihovnu jeden slavný grimoár! Věděl jsem, že už by měl být na pozemcích školy, ale nebyl jsem si jistý, jestli se po tak náročném dobrodružství nešel rovnou vyspat!“ A pak se s jiskřičkami v očích za půlměsíčkovými brýlemi obrátil k překvapenému chlapci. „Tak co, Harry? Můžu udělit Nebelvíru sedmdesát bodů za získání Voynichova rukopisu?“

Epilog

Když toho večera seděl s Ronem a Hermionou v nebelvírské společenské místnosti a vyprávěl jim o svém pražském dobrodružství, vrtěli nad tím nevěřícně hlavou. Jejich námitky ale náhle uťal Dean Thomas, který si v křesle u krbu četl Denního věštce.

„Já si myslím, že si Harry nevymýšlí. Tady zrovna čtu, že z knihovny Strahovského kláštera zmizel Voynichův rukopis a mudlové kolem toho zahájili rozsáhlé vyšetřování. Zdá se, že české ministerstvo kouzel už kontaktovalo to naše s prosbou o pomoc.“

„No to mě podrž!“ vykulil Ron překvapeně oči.

„Harry!“ vydechla zděšeně Hermiona. „Musíš ho vrátit! Tohle je velký malér! Mohli by tě zavřít, nebo hůř, vyloučit!“

„Ale prosím tě, Hermiono,“ odfrknul si Ron. „Brumbál po tom grimoáru toužil tolik let, že jediné, co Harrymu hrozí, jsou akorát další body.“