Aleš Pitzmos: Přízraky Býčí skály

V nakladatelství Nemeton vychází román z období protektorátu Přízraky Býčí skály, temný thriller s prvky fantastiky od Aleše Pitzmose (Světlo pulsaru, Synchronicita, Ztracené město…).

ANOTACE:
Býčí skála.
Jeskynní komplex ve střední části Moravského krasu, opředený mnoha mýty a legendami. V okolních obcích se šeptalo o bílém volu, který prý o temných nocích nahlíží do oken zdejších stavení. A o strašlivém průvodu kostlivců, mizejícím v samotné Býčí skále.
V každém mýtu je obsaženo zrnko pravdy. V Předsíni Býčí skály byl ve druhé polovině 19. století učiněn hrůzný archeologický objev několika desítek koster s uťatými hlavami či končetinami: podle jedné z interpretací zde došlo k masakru během krvavého pohřebního obřadu. Býčí skála je místem nasyceným negativní energií. Energií, která může probouzet přízraky…

Listopad 1944.
Emil Kmetz, toho času adamovský železniční zřízenec, žije svůj ponurý protektorátní život. Snaží se nevyčnívat a hlavně přežít. A také střežit Býčí skálu, k níž má díky svému dědečkovi vztah již od dětství. Komplex se však dostal do středu zájmu Němců, neboť jsou jeskyně Moravského krasu toho času přebudovávány na podzemní továrny. Navíc se o Býčí skálu zajímá i nacistická organizace Ahnenerbe, vědomá si jejího značného okultního potenciálu. Emil německé aktivity sleduje s nelibostí, nemůže však nijak zasáhnout, jinak by propadl životem.
Až smrt milovaného dědečka rukou okupantů ho přiměje k tomu, aby v sobě našel hrdinu, postavil se německé válečné mašinérii a… přízrakům Býčí skály.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Nemeton; 19. 9. 2025
Formát: epub, mobi, pdf
Počet stran: 228
Cena na Palmknihy.cz: 199 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola jedna: Mohyla

„Pomoz mi!“

Hleděl jsem do smaragdových očí překrásné dívky. Vlasy měla rudé jako plameny ohně a pleť alabastrovou, nikde žádné stopy po pihách, tolik typických pro rusovlásky. Tvář, v níž se zračil vyděšený výraz, jí zmáčely velké slzy.

„Toť oběť pro Býčího boha, strážce této jeskyně!“ ozval se hluboký ochraptělý hlas, zesílený akustikou podzemního prostoru, v němž se dívka nacházela. Patřil veleknězi – mohutnému muži oděnému do dlouhého splývavého roucha, které měl na rameni sepnuté sponou a přepásané opaskem.

Pohled na něj mě vyděsil.

Protože neměl lidskou hlavu, ale hlavu býčí. Velké rohy se úžily do ostrých špiček. Za ním se nacházela vatra, která hořela vstříc stropu podzemního dómu.

Poznával jsem ho, neboť to byla Předsíň mého milovaného jeskynního komplexu Býčí skála.

Bylo mi jasné, že jsem se ocitl ve velice živém snu, možná v noční můře. Chtěl jsem se z něj probudit, protože jsem věděl, co bude následovat – dobře jsem znal pověst, která se k Býčí skále vázala. Byl jsem však vězněm toho snu.

Statný bojovník, který svíral dívku – pohanskou princeznu –, jí smýkl k obětnímu oltáři před veleknězem. Druhý ji chytil za ruce, krášlené bronzovými náramky, a natáhl je přes plochou desku. V rukách velekněze se objevila velká dvoubřitá sekera, jejíž ostří se zalesklo v záři pochodní.

„Nechť je Býčí bůh spokojen a s ním i celá Devítka!“ zvolal velekněz, houf lidí za ním, který celé drama sledoval, se pohnul úžasem i strachem zároveň, a sekera těžce dopadla na předloktí dívky. Ozval se její výkřik a zvuk praskajících kostí.

„Ne!“ vykřikl jsem. „Ne!“

Velekněz se na mě otočil, jeho býčí oči se zaleskly.

Otřásl jsem se strachem. Ihned proti mně vyrazil s napřaženou sekerou, z níž k zemi kapala dívčina krev.

Pozadu jsem ustupoval, až jsem se zády dotkl rozeklané skály. Velekněz, který se nade mnou tyčil jako bájný titán, máchl sekerou k mému krku… a pak jeho býčí hlava, jež byla ve skutečnosti atrapou nasazenou na obyčejné hlavě lidské, vybuchla ve sprškách krve a mozkové tkáně.

V té chvíli se v Předsíni všechno zbláznilo. Slyšel jsem bolestný křik lidí, viděl jsem uťaté údy a hlavy, létající vzduchem. Kouř a vůně pálených bylin ustoupily do pozadí, místo toho jsem v chřípí cítil jen pach krve a výkaly.

Sesul jsem se podél skalní stěny k zemi a chvíli jsem na ní spočinul. V hrůze, která mě jala do svých osidel, jsem zavřel oči a čekal jsem, až si smrt přijde i pro mě.

Nepřišla. Stále jsem žil. A v jeskyni bylo náhle ticho; už žádné sténání, žádný křik. Jen pach krve a výkalů zůstal.

Otevřel jsem oči.

Jeskyni zavládla temnota, jak vatra dohořela, stejně tak pochodně již zhasly. Kolem mě ležela rozsekaná těla, krev těch nebožáků se vsakovala do půdy Předsíně a živila ji. Byl to masakr. Učiněný masakr!

Chvíli mi trvalo, než jsem své roztřesené nohy přiměl k činnosti. Jakmile se mi to podařilo, vyrazil jsem k východu z Předsíně… když tu jsem zjistil, že někdo to vražedné běsnění přece jen přežil. Kousek od obětního oltáře se ze země zvedla temná postava.

Instinktivně jsem vykročil přímo k ní. Jako bych jí byl váben, lákán. Když jsem byl téměř u ní, vatra znovu vzplála a já v její záři spatřil onu rusovlasou dívku, pohanskou princeznu. Vztahovala ke mně zkrvavené pahýly svých kdysi krásných rukou, její tvář byla stažená v prosebném výrazu.

„Pomoz mi!“ vyslovila. „Pomoz mi!“

Přibližovala se ke mně. A pode mnou se náhle podlomily nohy. Žuchl jsem na kolena. Dívčiny pahýly byly už jen kousek od mého obličeje, za chvíli se mě jimi dotkne a já ucítím, jak mi tvář drásají ostré hrany přerušených kostí.

„Pomoz mi!“

Vykřikl jsem. A tu jsem se náhle probudil, zachumlaný do své naducané peřiny. Chvíli jsem jen ležel v posteli a dýchal jsem tak mohutně, jako bych právě uběhl maratón. Rovněž jsem se koupal ve vlastním potu, přestože ve světnici panovala třeskutá zima.

„Emile!“ uslyšel jsem dědečkův hlas a pak zaklepání na dveře. „Emile, hochu, jsi v pořádku?“

„Ano,“ pravil jsem. „Už ano!“

„Nezní to tak!“

Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem mlčel a třásl jsem se v posteli jako ratlík.

„Snídaně už je na stole. Vstávat, lenochu! Přednosta tě jistě nepochválí, když přijdeš na směnu pozdě!“

Ozvaly se kroky a bouchnutí dveří, jak dědeček zmizel v kuchyni.

Zašátral jsem na nočním stolku a popadl jsem náramkové hodinky. Ukazovaly sedm hodin ráno. Směna na adamovském nádraží mi začínala v osm. Snídaně to tedy bude velmi kvapná…

Vydrápal jsem se z postele a chvíli jsem se potácel po světnici, jako bych byl opilý. Vlastně jsem si tím příměrem vůbec nebyl jistý, protože jsem alkoholu neholdoval. Nikdy. Možná i kvůli tomu, že byl i dědeček, můj velký vzor, celoživotním abstinentem. Ale uměl jsem si dobře představit, jak něco takového vypadá, s opilci na dráze jsem měl bohužel neblahé zkušenosti…

Rychle jsem na sebe natáhl pracovní úbor, opláchl jsem se studenou vodou a pak jsem zamířil do kuchyně, kde již dědeček seděl u stolu a četl noviny. Snídaně to nebyla kdovíjaká, jen kávová náhražka a chleba se sádlem, zato však vydatná. Jen kdybych měl hlad! Ten sen stále zatínal spáry do mého mozku a žaludek jsem měl jako na vodě.

„Pomoz mi!“

Mimoděčně jsem se otřásl.

„Víš, že mi můžeš říct cokoliv,“ ozval se dědeček a složil noviny. „Naprosto cokoliv. Dělá ti problémy Janoušek? Obtěžuje tě? Pokud ano, promluvím s ním.“

„Ne. Vše je v pořádku.“

Dědeček mě chvíli studoval. Táhlo mu už na devadesát let, což bylo zde, v údolí řeky Svitavy, kde nebyl zrovna zdravý vzduch a na podzim ho často týraly mlhy, požehnané stáří. Nebyl však žádným invalidou, to zdaleka ne. Stále se ještě vydával do kopců, obden stoupal až k Alexandrově rozhledně, která se nacházela na vrchu Špičák, čnícím nad nádražím. Také tu a tam zamířil do jeskyní střední části Moravského krasu, přestože to bylo nyní, za války, nebezpečné a hlavně zakázané. On však protektorátním úřadům a německým nařízením ukazoval dlouhý nos. A světe div se, procházelo mu to.

„Co mi tak můžou udělat?!“ řekl mému otci během jedné z jejich častých hádek. „Zabít mě?! Ksakru, Jakube, vždyť už jsem stejně jednou nohou v hrobě!“

A tak dědeček dál na vše okázale kašlal, což mému „uvědomělému“ otci, který raději držel pusu a krok, přidělalo nejednu vrásku na čele.

Dědeček mě konečně přestal studovat a znovu se pohroužil do novin. „Slavná německá armáda si je jistá, že zadrží Sověty na Odře a provede protiútok na západní frontě! Pchá, jsou to jen lži, samé lži. Včera říkal prezident Beneš v rádiu, že je Říše těsně před zhroucením. Před zhroucením, chlapče! Nedávám tomu ani půl roku a budeme opět svobodní. A pak odsud všechny Němce poženeme svinským krokem, tak to Beneš slíbil.“

„Myslím, že bys měl být potichu, dědečku,“ řekl jsem a otočil jsem se k oknu.

„Že by nás snad poslouchal pošťák? Chlapče, my Adamovští držíme při sobě. Jsme vzorní Čechoslováci, patrioti. Tedy až na některé. Zatracený kolaborant Janoušek!“

Situace nebyla tak růžová, jak si dědeček představoval. Od jednoho z mých známých, který pracoval v adamovských strojírnách, které byly odnepaměti středem a srdcem naší obce, jsem věděl, že tam občas nastávají krušné časy, že ve velkém funguje udavačství a jsou tací Češi, kteří se velice chtějí zavděčit německému vedení továrny, přičemž se neštítí ničeho.

Kéž bych byl takový optimista jako dědeček!

Ukousl jsem si poslední sousto (zbytek chleba jsem nechal na talíři), zapil jsem ho náhražkou a vstal jsem od stolu. „Ať se ti dnes daří, dědečku. A prosím, raději si rozmysli výlet k Alexandrovce. Celou noc pršelo, cesty a skály jsou kluzké…“

„Pchá,“ řekl na to děda a mávnutím ruky mě propustil.

Vytlačil jsem z chodby svůj bicykl a sjel jsem ulici V Plotkách, kde náš dům stál, a Obchodní ulicí až k prostranství před strojírnou. Zde jsem přejel po novém mostě přes tepnu Adamova, řeku Svitavu, a pak jsem po rovněž nově vybudované silnici, spojující obec s Brnem, zamířil podél železniční tratě k nádraží, které se nacházelo půldruhého kilometru od strojíren.

Při tom mi myšlenky neustále ubíhaly k tomu zvláštnímu snu, co se mi v noci zdál. Byl tak děsivý, realistický… a ta překrásná dívka! Bože, nemohl jsem na ni zapomenout! Na její smaragdové oči. Na její prosby. A uťaté ruce…

V té chvíli mi na mokré vozovce podklouzla úzká pneumatika a já se poroučel k zemi. Pěkně jsem se při tom potloukl.

Když jsem se zvedal, hekal jsem bolestí a nadával jsem si do pitomců. Pohled na náramkové hodinky mi řekl, že je již za deset osm. Dobře jsem věděl, že přednosta stanice, Ludvík Zezula, nemá rád nedochvilnost, a tak jsem znovu vsedl na bicykl, byť mě bolelo celé tělo.

V té chvíli se po mé levé ruce, za Svitavou, nacházely rozestavěné tovární haly, budované na místě původní pily. Adamovský podnik, produkující v předválečných letech lokomotivy, plynové a benzínové motory, turbíny, tlakové brzdy, výhybky a další strojírenský sortiment, se s příchodem války a zejména po anexi Československa Německou říší přeorientoval na válečnou výrobu, přičemž okupanti potřebovali stále více a více munice. Kvůli tomu tedy adamovský podnik dále rozšiřovali, a to směrem k vlakovému nádraží.

Můj pád neušel jednomu z německých vojáků, který vznikající komplex střežil. Přiběhl ke břehu Svitavy a namířil na mě pušku. Bez jediného slova.

Šlápl jsem do pedálů, každou chvílí jsem očekával kulku v zádech. Nestalo se to. Ten bastard si se mnou jen hrál. A já… já se klepal strachem.