Kristýna Sněgoňová: Bezčasí

Uprostřed Bezčasí se rozehrává hra o život i smrt, která ovlivní osudy generací. Hra, v níž se prolínají osudy bohů a smrtelníků a v níž má každé rozhodnutí své následky.

ANOTACE:
Bezčasí. Dvanáct hodin, během nichž se svět mění k nepoznání a bohové kráčejí mezi lidmi. Dvanáct hodin, během nichž ztrácí svou nesmrtelnost a mohou se stát obětí kohokoliv. V Československu roku 1932 se kněžka Dorota ocitá v centru událostí, které mohou změnit osud celého lidstva. O sto let později se Meda vydává proti proudu času, aby zabránila smrtící pandemii. Ale minulost skrývá tajemství schopná zničit budoucnost…

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2025
Ilustrace: Žaneta Kortusová
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 428
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Tři hodiny do zákazu vycházení

Střelím ho přímo do srdce, rozhodl se Jakub Trezner.

Za celých dvaadvacet let svého života sice z ničeho nevystřelil, ale měl dobrou představu o tom, kam pistoli namířit, a ruku dost pevnou, aby se mu to povedlo. Navíc, jak trochu doufal, s chutí do toho a půl je hotovo. A půl mu stačilo. Skrbenský nemusel umřít – i když ve svém současném rozpoložení měl Jakub pocit, že by to ničemu neuškodilo –, podle pravidel boje o čest stačilo, aby krvácel.

Tak jako od rána krvácela obloha.

Jakub zvedl oči a zadíval se na ni.

Kdo nemusel, ten v den, kdy začínalo Bezčasí, vůbec nevycházel. Rozhlas už od úsvitu nabádal, aby lidé zůstali doma, a četníci obcházeli ulicemi a doporučovali každému, koho potkali, ať se domů vrátí. Většina lidí je poslechla. A Jakub se tomu nedivil.

Z nebe se stala obrovská černočervená podlitina, ve které se občas zablesklo, jako by nad mraky zuřila bouře. Pohled z okna si dovolil každý, protože věděl, že nic podobného už nikdy neuvidí. A pak to okno zpravidla zavřel, a pokud ho přímo nezabednil, aspoň k němu přirazil prádelník. Lidé se na Bezčasí připravovali celý život. Učilo se o něm ve školách, šeptalo se o něm, když se blížilo, popisoval ho nespočet kronik a pamětí a v Československu i dva sešity nenáročných milostných příběhů, k dostání v tabáku. Ve skutečnosti ale mohli jen hádat, jak bude probíhat.

Pokaždé bylo totiž trochu jiné a snad nikdo na světě si nepamatoval víc než jedno.

Ani kněží netušili, jaké bude to nadcházející, i když rádi předstírali opak. Tvrdili, že stačí modlit se a nikomu se nic nestane, rozdávali lidem posvěcené obrázky bohů a požehnání jako ochranu před Bezčasím, a sami se připravovali strávit ho v chrámech, kde jim aspoň v drtivé většině případů žádné nebezpečí nehrozilo.

Jakub Trezner byl výjimka.

Starší kněz bohyně života, Paní slunečního kotouče, měl v jednu hodinu odpoledne, krátce před začátkem Bezčasí, namířeno k Lažanského náměstí. Kdyby ho potkal někdo ze známých nebo zastavil četník, asi by těžko vysvětloval, proč dal náměstí přednost před bezpečím svého chrámu. Ale možná by ani nemusel. Domluvit si setkání na Lažanského náměstí znamenalo jediné – souboj. I když na něm nestál žádný chrám, přezdívalo se mu Jezdcovo náměstí, protože občas si na konci duelu bůh smrti, Jezdec na novu, někoho odnesl. Radnice povolovala souboje jen do první krve, ne pokaždé to ale protivníci dodrželi. Ostatně ani dodržení toho pravidla nebylo zárukou, že přežijí oba duelanti.

Jakub s tím počítal.

A počítal i s tím, že krev nebude jeho.

I tak se ale ráno znovu pomodlil k bohyni života a do náprsní kapsy si schoval svatý obrázek.

Když přecházel ulici za chrámem bohyně hojnosti, Dámy s nádobou, na poslední chvíli před ním zastavila černá Praga. Za volantem seděl muž s dokonale navoskovaným knírem a vedle něho žena s norkovým límcem a šňůrou perel, kterou se nervózně probírala.

Zvědavci.

Jakub je nechápal.

Bezčasí se bál, ačkoliv to byl jediný den, kdy se mohl setkat se svou bohyní. Opravdu setkat. Jenže to setkání bylo vykoupeno spoustou krve a on jako kněz bohyně života prolévání krve nesnášel.

Pokud tedy nepatřila Skrbenskému.

Procházet se ulicemi na přelomu Bezčasí považovala spousta lidí za úžasně vzrušující. Scházeli se před svatostánky, zapalovali na zemi tisíce svíček – bílé před chrámem bohyně života, černé k uctění boha smrti, modré bohyni moudrosti – a modlili se, aby bohové sestoupili zrovna do jejich města. V lužáneckém parku si rozkládali deky, vybalovali víno, maso a ovoce z proutěných košů a divadelními kukátky sledovali jako nádor odulou oblohu. Jako by se jednalo jen o zábavné představení.

Bylo to hloupé, ale zatím neškodné.

Do Bezčasí zbývaly celé tři hodiny. Procházet se na jeho skutečném počátku pochopitelně nemělo se vzrušující kratochvílí nic společného. Bylo to nebezpečné, děsivé a vzhledem k zákazu vycházení i nezákonné. Jakubovi bylo jasné, že nebude trvat dlouho a skupiny studentů a bohaté páry z ulic zmizí s nervózním smíchem a pocitem, že právě prožili životní dobrodružství.

Město se vyprázdní a zůstane jen rozechvělé očekávání, strach a…

Jakub pokračoval k parku. Pod paží nesl krabici s pistolemi a pokoušel se nevnímat přítele dva kroky za sebou.

„Rozmysli si to,“ požádal ho Ludvík Karmazín zase.

Jakub zavrtěl hlavou.

„Jsi kněz bohyně života,“ připomněl mu Karmazín. „Ty snad ani zabít nesmíš!“

„Nesmím,“ souhlasil Jakub. „A pokusím se to neudělat.“

„Držel jsi pistoli vůbec někdy v ruce? Krom dnešního rána?“

„Nebude to tak těžké, jak se mě snažíš přesvědčit.“

„Ve skutečnosti to bude mnohem těžší,“ namítl Karmazín. „Ale až budeš mrtvý, už na tom nebude záležet.“

Jakub nezastavil, ale aspoň trochu zpomalil.

Karmazín vycítil příležitost. „Opravdu ohrozíš všechno, na čem ti záleží, jen kvůli…“

„Kvůli čemu?“ zeptal se Jakub podezíravě.

Karmazín se zarazil.

Mluvit špatně o Anně byl led tak tenký, že stačilo pár slov a on cítil, jak pod ním praská.

Kvůli čemu vlastně?

Rozhodně ne kvůli cti, aspoň ne té Jakubově. A pokud šlo o Annu Friedmanovou, ta v sobě podle Karmazínova mínění měla cti poskrovnu. Jakub ji poznal teprve nedávno, i když Karmazínovi bylo na rozdíl od něj jasné, že ji ve skutečnosti nepoznal vůbec. Jenže kdyby to řekl nahlas, Jakub by možná hodil rukavici i jemu.

S Annou se potkali v chrámu. Lichotilo jí, že se do ní zamiloval kněz, navíc kněz bohyně života, a tak mu dovolila, aby ji obdivoval. Ovšem stejně, jako se nechávala obdivovat všemi ostatními. Když jednou Jakub před jejím bytem narazil na Skrbenského, Anna buď zazmatkovala, nebo se tou lží bavila – namluvila Jakubovi, že ji Skrbenský pronásleduje. Jakub se rozhodl dívku před nežádoucí pozorností ochránit. Přes prostředníka domluvil schůzku, na kterou Skrbenský dorazil napůl pobavený a napůl zvědavý, co mu může kněz chtít. Jakub mu vysvětlil, že pokud Annu nepřestane obtěžovat, způsobí mu to problémy. Skrbenský Jakuba vyslechl, potom ho nazval idiotem a doporučil mu, aby s určitými tělesnými částmi provedl cosi, co ve skutečnosti patrně není možné provést. Jakub se o to ani nepokoušel a posílen ve svém přesvědčení, že jediný idiot v Annině blízkosti je Skrbenský, navrhl souboj.

Když pak požádal přítele, aby mu dělal sekundanta, a současně odmítl jeho návrh, že se pokusí spor urovnat smírem, Karmazína poprvé v životě napadlo, že ty řády, které neumožňují kněžím vstupovat do svazku manželského, možná vědí proč.

Nástraze související s Annou se teď Karmazín rozumně vyhnul. „Ničemu. Ale je to hloupost.“

Jakub se zastavil. „Pomoc bezbranné dívce je podle tebe hloupost?“

„Jaká pomoc?“ Karmazín zavrtěl hlavou. „Skrbenského znám. Není to etalon morálky, ale se svým postavením a ostatně i vzhledem nemá zapotřebí nikoho špehovat. Z toho, co vím, se s ní ve skutečnosti schází dost často a…“

„To jsou pomluvy!“ přerušil ho Jakub.

„Kdo by je roznášel…“

„Lidé, které baví očerňovat druhé?“

Nikam to nevedlo.

Karmazín si povzdechl a zadíval se k náměstí. Pod černočervenou oblohou se už teď zdálo krvavé.

Najednou pochopil, co má Jakub v plánu.

Popadl ho za rameno a otočil ho k sobě. „Uvědomuješ si, že se blíží Bezčasí?“

„Těžko si nevšimnout.“

„A přesto spoléháš na svoje kněžství?“

Jakub přistiženě uhnul pohledem.

Karmazín zesílil stisk. „Pokud si myslíš, že se ti nic nestane jen proto, že sloužíš bohyni života, jsi blázen!“

Jakub se příteli vytrhl. „Blázen možná. Ale pořád její kněz.“

Karmazín bezmocně rozhodil rukama. „Jenže to před Bezčasím nestačí.“

Jakub zvedl volnou ruku a prstem si poklepal na rty. Od středu čela se mu přes nos a ústa táhla sotva znatelná zlatá linka, jako by mu na tvář skrze škvíru v samotném bytí dopadal proužek světla. Znamenalo to, že ho bohyně života při narození označila jako svého. Do služby mohl vstoupit každý, ale označené děti si bohové sami vybrali. Takové dosahovaly v řádech vysokého postavení a lidé věřili, že požehnání božích oblíbenců má mnohem vyšší váhu než ostatních kněží. Na první pohled nebylo snadné si toho znamení všimnout, ale když člověk věděl, kam se má dívat, pokaždé ho ohromilo. Karmazína taky, ačkoliv si uvědomoval, že ve chvíli, kdy Jakubova bohyně pomalu ztrácí všechnu svou moc, ani tohle není dost.

„Ona má teď ale jiné starosti než tebe,“ připomněl Jakubovi. „Za chvíli sestoupí na zem a sama na ní bude muset přežít. Nebude se starat ještě o tvé přežití.“

Jakub si pod paží posunul pouzdro s pistolemi. „Na odvolání je tak jako tak pozdě.“

„Na to není pozdě nikdy. Mohl bych…“

„Je, pokud nechci vypadat jako slaboch.“

Karmazín cítil, jak se ho zmocňuje vztek. „Komu záleží na tom, jak vypadáš před Skrbenským?“

„Před Annou,“ opravil ho Jakub důrazně.

„Anna je… Anna…,“ Karmazín naprázdno otevřel a zavřel ústa. „Jakube…“

Jakub jeho zoufalství chvíli pozoroval a potom znovu vyrazil k parku.

„A co Dora?“ zavolal za ním Karmazín.

„Ta se o sebe postará.“ Teprve když to vyslovil, si Jakub uvědomil, co řekl, a rychle dodal: „A já se tu umřít nechystám.“

Karmazín přítele chvíli bez hnutí sledoval a pak se pomalu vydal za ním.

Muž v antracitově šedém svrchníku, opírající se o lampu u vstupu do parku, se při pohledu na ně narovnal. S úsměvem, kterému neodolala dobrá polovina známých žen ve městě, cosi prohodil, ale Jakub ho zarazil zvednutou dlaní.

Karmazín se zhluboka nadechl. O tom, jak duel dopadne, si nedělal iluze. Lípa, pod níž se zastavil spolu se Skrbenského sekundantem, omamně voněla a Karmazína najednou napadlo, že se mu to celé jen zdá – že Bezčasí dávno začalo a nic z toho, na co se dívá, není skutečné. Pod podivnou oblohou vypadalo všechno přízračně, a dokonce i vzduch chutnal jinak, s příměsí čehosi ostrého. Podmínky souboje vyjednával s druhým sekundantem jako ve snách. Možná že kdyby se otočil a odešel, Jakub i Skrbenský za ním by se rozplynuli jako kouř.

A možná se otočit měl.

Nikdo by mu nemohl vyčítat, že se na to nechce dívat, natož když se to Jakubovi pokoušel do poslední chvíle rozmluvit.

Jenomže ho nedokázal opustit.

A jen proto byl nakonec u toho, že ačkoliv se Jakub umřít nechystal, přesně to se stalo.