Alan Moore: Veliké když (Dlouhý Londýn 1)

Legendární komiksový a v posledních letech i literární čaroděj Alan Moore přichází s první částí plánované fantasy pentalogie o magii, mordech a maniacích, zasazené do Londýna těsně po hrůzách druhé světové války.

ANOTACE:
Dennis Knuckleyard je osmnáctiletý zoufalec, který žije a pracuje v knihkupectví a antikvariátě. Jednou jej majitelka krámku Ada Bensonová pošle pro krabici vzácných knih; oba pak ale zjistí, že jedna z nich prostě nemůže existovat.

„Procházka Londýnem“ od reverenda Thomase Hampola je totiž fiktivní dílo, které se objevilo jen v románu od Arthura Machena! Ukáže se, že kniha pochází z jiného Londýna, zvaného také Veliké Když; z verze města, která leží mimo čas a v níž historické éry splývají jedna do druhé a realita se prolíná s nerealitou. A abstraktní pojmy, jako Zločin nebo Poezie, tu jsou ztělesněné coby úchvatné a strašlivé bytosti.

Navíc se Dennis dozví, že pokud knihu do toho druhého Londýna nevrátí, zabijí ho. Tím začínají Dennisova dobrodružství v Dlouhém Londýně. V tajuplném prostředí plném výstředních čarodějů, gangsterů a vrahů se Dennis ocitne v epicentru výbušných událostí, jež ohrožují jej samotného, ale i oba Londýny.

INFO O KNIZE:
Vydá: Argo; leden 2025
Původní název: The Great When
Překlad: Richard Podaný
Obálka: Nico Delort
Vazba: vázaná
Počet stran: 336
Cena: 498 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

HUDBA NA ZAČÁTKU

Dechy: za penzionem, kde nízko stojící zimní slunce potrousilo zlato po vysoko se tyčícím plevelu, umírají dva čarodějové nad čajem a sušenkami.

Starý brach se podobá ptáku, téměř křehkému a s úhledným bílým knírkem a bradkou. Ztratil hodně kilo a s nimi valnou část své pečlivě budované obludnosti a teď sedí s prošívanou dekou přes kolena a nic nepřipomíná víc než penzionovaného učitele výtvarné výchovy, nejspíš takového, co v mládí snil o tom, že z něj bude druhý Sargent. Za skládacím stolkem, na kterém leží čajový servis, si jeho návštěvnice z poměrně hrdinsky vyklenutého čela odhrne kadeř poletující ve větru. Je skoro o patnáct let mladší než on a nyní ho sleduje, jak nalévá kouřící se čůrek sieny pálené do porcelánových šálků, jež jsou každý jiný a jemu, kdysi postrachu své doby, se viditelně třesou ruce.

Jeden jí podá, na talířku poskakuje a drnká jako mlékařův vozík, a tázavě se na ni zadívá.“

„Děvče moje drahé. Chápu dobře, že jsi velice nemocná?“

Vysoký a zpěvavý hlas vždycky udiví. Ona přimhouří trvale zklamané oči, hostitelovy věštné schopnosti na ni nevolky udělaly dojem, a pak se konečně zasměje.

„To docela ušlo. Na chvíli jsem si až myslela, že jsi skutečný čaroděj. Ale samozřejmě víš, že jsi doslova ten poslední, od koho bych chtěla, aby se mě ptal, kolik si dávám cukru.“

On sklouzne pohledem dolů, až na provinilý trávník, a omluvně se usměje. Ona se na něj pár dalších chvil upřeně dívá, přemítá a široké buldočí rysy se skládají do zamyšleného podmračeného výrazu.

„Ačkoli, když se přidržím téže logiky… no propána. Ty taky?“

Vysoko nad nimi vítr smýká zmuchlanými lůžkovinami neustlaného hastingského nebe. S lítostí pokrčí rameny jako vyšisovaný světec z opršalé apokalypsy.

„Obávám se, že ano. Nic jistého, a pokud vesmír dá, možná ještě rok dva mám. Aspoň tak říkají karty a mince, ale co už, jsem stará troska a podobné obtíže se dají očekávat. Ale co ty? Vždyť jsi mládě, stěží v půli cesty mezi padesátkou a šedesátkou. To mi prostě připadá jako otřesná smůla.“

Uvnitř, v kuchyni, diabolistův nejnovější a poslední učeň znepokojeně chystá sendviče s vejci a řeřišnicí, kromě chleba a řeřišnice všechno obstaral mimo přídělový systém, a teď sendvičový chléb úzkostlivě krájí po diagonále. Venku velekněžka nakrčením nosu odmítá projevy soucitu.

„Chm. Anebo možná zlomyslnost Všemohoucího. Deo, non Fortuna. Bůh, ne náhoda. Pěkná myšlenka, dokud se ti daří dobře, jenže pokud ne, je to svinsky pitomé motto a svinsky pitomé jméno. Jak se zdá, trpím nevyléčitelnou chorobou. Prý to má něco společného s kostní dření, i když jsem o tom nikdy předtím neslyšela. Leukemie; kdyby mi řekli, že to je jméno Héřiny služebné, uvěřím jim. Teď ovšem mám několik měsíců na to, abych si dala do pořádku všechny záležitosti, a pak se vydám zjistit, jak moc z toho byla nakonec jen teorie. Doufám, že vydržím přes válku, ale asi ne, leda bychom zvítězili.“

Je zachumlaná v tlustém převlečníku a brada jí z něj ční tak odhodlaně, že ho to vždycky přiměje vzpomenout si na Churchilla. Narovná se na židli a se snahou ji uklidnit pokývne.

„Jistěže zvítězíme. Upřímně řečeno, překvapilo by mě, kdyby Německo přečkalo kriketovou sezónu. Vlastně je to škoda. Choval jsem tak značné naděje, že z toho bude můj Hórův eon, nelítostný a zářivý, pěkně i se slunečními koly, jenže tak to nebude. Vůbec se zdá, že jsem se mýlil v mnoha věcech.“

Upije, pak ze žloutnoucího kníru ucucne, co na něm zbylo. Žena si odfrkne.

„Hm, jako osoba, která polovinu své kariéry v magii strávila omlouváním se za to, jak pekelně jsi ty zvoral tu svou, bych řekla, že to je poměrně přesné tvrzení.“ Pak to ale přehodnotí a ubere na tvrdosti. „Ačkoli předpokládám, že i můj Věk Vodnáře bude brzy následovat tvůj Hórův eon na smetiště věků. Hlasy z éteru někdy naplácají děsivě moc pitomostí, nemyslíš?“

Oba se tomu kacířství uchechtnou, protože je překvapilo zjištění, jak velké zalíbení nacházejí v tom druhém, když jim nepřekáží všechna ta pantomima ze světel a tmy. Zvedne se krátký, ale prudký poryv větru, uschlé kopřivy zašustí, z nedalekých předměstských ulic se k nim donese ztahané zařehtání pivovarského valacha. Žena pocítí až trapný křečovitý nával citů k tomu rozklepanému magnetu na ďábly, předkloní se a lehce se jej dotkne na paži.

„Přes všechny naše neshody jsi pořád ten nejzkušenější kouzelník, od kterého jsem kdy co četla. To ale víš, ne? Mravně vzato jsi samozřejmě jednoznačně ten nejhanebnější tvor, jakého si lze představit, ale co se čar týče, nechovám k tobě nic než nejvyšší úctu, starouši.“

Navzdory vlastnímu očekávání zjistí, že mu to přijde absurdně dojímavé. Oběma jim chladne čaj.

„Stejně jako já k tobě, cara soror. Vždycky jsem si myslel, že jsi ze své generace ta nejnadanější.“

K obapolnému zahanbení a bez varování jsou náhle s pláčem na krajíčku, ale pak žena pohodí hlavou a pohrdavě si odfrkne, čímž situaci zachrání.

„Nepochybuju, že nic podobného sis rozhodně nemyslel. Co ty tvoje narážky, jako ‚slečna Firthová si chodila pro rozumy do Radcliffe Hall‘? A to prosím od nevkusného mamlase, jako jsi ty! Jsi prostě jenom příšerný, příšerný chlap, který čirou náhodou výrazně vyniká v magii – i když nám oběma to bylo výrazně na prd. Všechny ty úchvatné hábity… a podívej se na nás teď, oba vypadáme, jako když se šatíme u Armády spásy. Mimochodem, jak tu vůbec vycházíš? Čím platíš za nájem?“

Nevinnost v jeho výrazu, to je drobný majstrštyk v oboru komiky.

„Jak asi, magicky, přirozeně. Zajistil jsem si střechu nad hlavou tím, že jsem majiteli útulku Netherwood poskytl tabletky, jež obnovují jeho chřadnoucí mužnost, protože jsou plné mojí vlastní jógické esence.“

Upřeně se na něj dívá a nechápavě mrká, teprve pak jí svitne a nemá z toho radost.

„Pro Boha živého. Řekni mi, že to není jenom drcená křída a tvůj ejakulát.“

On ostýchavě rozhodí rukama, kůži na nich má zvrásnělou jako kovovou fólii a nehty neupravené.

„Kéž by to tak šlo, má drahá. Kéž by.“

Všechno pod orvanými nebesy je prosycené dějinami, na celé zeměkouli se podrážděné nejistoty uchylují ke slizkým řešením. Ona na něj civí v čemsi, co by bylo nevěřícností, nebýt jeho nechutné pověsti, a pak se začnou culit: párek věkem zkřehlých a opotřebovaných dětí. Když jejich veselí pomine, starší kouzelník se revmaticky zadívá do střední dálky a začne být zachmuřenější. Všechno se změnilo, dokonce i procesí eonů nějak klopýtlo. Už nikdy nepřijde odpoledne, aby bylo takhle konkrétně modré jako cigaretový papírek. Po chvíli promluví žena.

„Víš, až tahle polštářová bitva skončí, v Anglii zůstane děsivá trhlina. Nevím jistě, jestli moji andělé vůbec pomohli. Ty V-bomby procházejí rovnou skrz ně. A až odejdeme my, zůstane naprosto úděsná díra i v magii. I když většina našich tvrzení byla pomýlená, oba víme, že něco nebylo. Okultisté, kteří budou našimi následovníky, o té věci přesvědčivě hovoří, ale nikdy tu věc nepřiměli, aby hovořila k nim. Nikdy to nebylo s nimi v jedné místnosti, celé chvějivé. Jediné jejich entity se nacházejí v knihách.“

Mladý Grant, s tím svým vzhledem filmové hvězdy, jako na zavolanou vyjde zadními dveřmi z domu, vlasový olej se zablýskne, na jedné vztažené paži balancuje talíř se sendviči. Usalašené Zvíře se na návštěvnici podívá očima, z nichž nejde pod ojíněným houštím obočí vyčíst nic.

„Vzpomínáš si na toho příšerného kocoura?“

Ona se na židli strnule narovná a střelí po něm vyčítavým pohledem. On si povšimne krátkého, nepotlačeného zachvění, které se ale očividně potlačit snažila.

„Samozřejmě. Přišel ke mně domů, když to na mě narafičila Moina Mathersová. Nejděsivější zážitek v celém mém životě.“

Dychtivý učedník se blíží, nese občerstvení, brodí se neupraveným trávníkem. A žena tlumeným hlasem vysloví poslední poznámku ke svému mravnímu protikladu, k jedinému ze sobě rovných, kdo ještě přežil.

„Vlastně… dost dobrým příkladem je ten druhý Londýn. To nebyly jen naše výmysly, že ne?“

Podívají se po sobě tak otráveně, že by mohli být staří manželé. A on velice vážně zavrtí hlavou.

„Ne. Ne, nebyly. Ten je skutečný.“

Dorazí pohoštění, jež ani jeden nemá dost sil sníst, a stíny všech se rozbalují přes neposekaný trávník jako černé koberce vítající půlnoční celebrity. Je únor roku 1945 – a jak tak ti dva sedí v uvadajícím světle anglické magie a vlídně a nesouvisle se hašteří, nějaký osamělý zpěvný pták odrazí svou rapsodii o klesající ionosféru.