René Vaněk: Kovové nebe

Na první pohled byste do Thea neřekli, že je biotechnologicky vylepšený nadčlověk a tajně pracuje pro monstrózní korporaci SVS.

ANOTACE:
Když zrovna neřeší banální kriminální kauzy, zabíjí čas hraním počítačových her, sledováním zvrhlých televizních show a požíráním hořkosladkých orchidejí. Bydlí pod Kovovým nebem, ostatně jako všichni v technologicky vyspělém a morálně pokleslém městském státě Tyfu.

Zatímco si však Theo užívá radovánky s nekomplikovanou přítelkyní a prokládá je marným sněním o sofistikované kolegyni, dělá si jeho šéfka, ředitelka SVS, stále větší vrásky. Kdo za to může? Přece pan Zázračný. Zjevuje se zcela nečekaně a prochází zdmi, ale na obyčejný přízrak je až příliš hmatatelný. Bere si, co potřebuje, občas někomu vycucne mozek a zase stejně nevysvětlitelně zmizí. A především: správně by vůbec neměl existovat. Odkud se vzal, jaké informace sbírá a na čí příkaz pracuje?

Ředitelka SVS. vkládá naděje právě do Thea a jeho malé geniální kamarádky, kovové stonožky. Otázkou je, zda má vůbec někdo šanci uspět proti panu Zázračnému, přeludu ve skautské uniformě, od kterého se kulky odrážejí jako gumové míčky.

Vkročte s námi do ponurého světa Tyfu, kde ovzduším poletují hymenoptéry, po ulicích se prohánějí živoucí bio-auta, mobilní telefony mají vlastní vědomí a ekonomika leží na bedrech geneticky upravených hybridů. Ovšem nezapomeňte se každou chvíli ohlédnout, jestli nemáte za zády krvelačného Skautíka. Lov na nepolapitelný přízrak právě začíná.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print; 9/2024
Obálka: Martin Kapošváry
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 359 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

I.

Hluboko pod vrstvami optických kabelů, mízovodů a krevních cév se probudila Matka. Všechno se zachvělo, pokličky malovaných hrníčků na polici v kuchyni zazvonily jako každé ráno, prasklé sklo v okně ložnice zadrnčelo, div že se nevysypalo z rámu, a z hlubiny pod naším městem vyrazil stovkami rezavých komínů černý dým a stoupal ke Kovovému nebi.

Podsvětí se pustilo do práce.

Fascinující mechanismus. Obdivovat ho nutně musí každý ekonom, nekrofil, filantrop i technoestét. Kovový odznáček v podobě ozubeného kola s velkým písmenem P uprostřed má dnes na kšiltovce i ten nejposlednější obrýlený školáček. Prvně jsem do Podsvětí zavítal ještě za svých studentských let během nepovinné exkurze. Dlouhá cesta výtahem, v němž jsme se mačkali jeden na druhého jako vyřazení podlidé napresovaní do plynové komory, a pak Matčin dóm.

Ten pohled vyráží dech. Chrám biologických strojů. Nepoznáte, co je živé a co jen mrtvý kov nebo plast. Pohybující se živočišná tkáň, žíly, svaly, to vše se prolíná s neživými polovodičovými bloky, traverzami a nosníky. Uprostřed všeho toho masového ruchu, řízených epileptických záchvatů, kvílení řetězových pil, mezi mílemi běžících pásů a labyrintem elastického potrubí dlí Matka. Je úžasná. Neřekli nám, kolik měří, ale odhaduji, že tenkrát mohla mít něco kolem dvou kilometrů. Dnes bude zákonitě ještě mnohem větší. Na jednom konci do ní automatičtí trubci lili hektolitry růstových stimulátorů, progesteronu a cukerného roztoku, na druhém konci se z ní jako mák ze suché makovice sypaly průhledné kožovité vaky s lidskými embryi.

„Dobře se koukejte, odtud jste všichni přišli,“ ukazoval tehdy náš instruktor ke stahujícímu se monstróznímu orgánu podobnému obří řiti, a my jsme koukali a viděli, jak se těch drobných buněk se zárodky samotného lidství ihned po opuštění mateřského organismu zmocňují mechanické panožky, vyřazují očividné zmetky a odhazují je na pás, který je s nekonečně milosrdnou něhou dopravoval k ocelovému šneku kafilerního drtiče, nad nímž bůhvíproč pableskoval hologram Panenky Marie s Ježíškem v náručí.

Viděli jsme, jak trubci reflektorem prozařují to, co zůstalo po primární selekci, hledají a nemilosrdně likvidují další defektní jedince, všechny ty groteskní zrůdičky, kyklopy, harlekýny a siamská dvojčata – zkrátka ty, kteří před staletími končili jako cirkusové atrakce nebo živé součásti sbírek kuriozit potrhlých šlechticů. Viděli jsme zařízení, jež nesmírnou rychlostí provádělo test karyotypu. Připomínalo šicí stroj, který ocelovou jehlou chladnokrevně a systematicky bodal do zárodků a odebíral vzorky plodové vody. Celá ta hlučná, kompletně automatizovaná mašinérie je vlastně jen a jenom o odstranění hlušiny, nehodnotného plevele. Je to jeden velký filtr na lidi. Neperspektivní jedinci, máte smůlu. Promiňte.

Přibližně dvě promile zárodků, které projdou všemi zlopověstnými, chirurgickou ocelí se blýskajícími nástrahami Podsvětí, jsou uzavřena do samoaplikačních uren, zapečetěna, dopravena na zemský povrch a rozvezena do eugenických stanic, kde jsou na základě žádostí přidělena manželským párům dychtícím po potomstvu.

Je to tak prosté.

Je to tak krásné.

Je to tak účinné.

Sbohem, degenerace, ty šedivá důchodkyně s obličejem rozežraným tumory, kterou jsme my, lidé pozemští, k sobě přivábili všemi těmi úžasnými svinstvy, krví těla vesmírné civilizace!

Z Podsvětí vyšla už čtvrtá generace dětí. Ale nejen jich. Část zárodků nehodných osvojení putuje potrubím do přidružených pěstíren otroků. Nekvalitní embrya, která jsou ale dostatečně vitální, se geneticky upravují a nechávají dozrát v kultivátorech, z nichž je po šesti měsících kontrolovaného zrání vyjmou kovové ruce trubčí chůvy a pryžový potěh přinutí takového podčlověka k prvnímu nádechu života. Tyto budoucí složky živé síly, na které je založena podstatná část současné ekonomiky Tyfu, se poté několik neděl vykrmují pasterizovanými pomejemi, dokud nedosáhnou požadované hmotnosti. Ihned poté se posílají do socializačního střediska, kde se jim krom intenzivní pracovní instruktáže dostane strojové kastrace a na pravou půlku hýždí je jim vypáleno logo Podsvětí.

Každý večer před usnutím děkuji sám sobě, že jsem měl před těmi třiceti lety, po která se plahočím pod Kovovým nebem, v Podsvětí tolik štěstí a narodil se jako člověk.

Jenže teď je ráno.

Je čas vyhrabat se ze zpocených přikrývek, postavit se na nohy, alespoň trochu se zkulturnit a vyrazit ven. Vymočím se do umyvadla, z kouta místnosti sledován tlustým pokoutníkem, a zalezu do sprchy. Ohřívač už je zase v tahu. Z trysek nejdřív syčí zatuchlý vzduch, poté na mou kůži dopadne proud ledové vody. Po třech minutách čirého masochismu celý zmrzlý opouštím sprchový kout, čistím si zuby, pomocí voskové pásky depiluji obočí, pneumatickou odsávačkou likviduji ohavný vřed, co mi ve spánku vyrašil na nose.

Snídaně. Ovesné vločky, bílý jogurt, ředkvička, půl tabulky hořké čokolády a sklenice Matčina mléka. Všechno sežeru, obléknu se a hurá do města.

Je půl sedmé. Někde nad krunýřem Kovového nebe teď nejspíš vychází slunce, ale jestli ne, pak je to úplně jedno. Svět zatím ozařují jen plameny bahenního plynu v cylindrech veřejného osvětlení a hořící odpad v kovových koších. Ulice jsou tady v Propadlištích, jedné z nejdomáčtějších a přitom nejprotivnějších čtvrtí města, plné konejšivého světla, hladkého a přívětivého jako ženské lůno. Brzy se ale rozzáří statisíce luceren Kovového nebe a veškerá špinavá a přitom tolik krásná pouliční intimita Propadlišť vezme za své.

Dojdu k zastávce tramvaje, z kapsy saka vytáhnu sudoku a dám se do luštění. Na lavičce vedle mě sedí stará sousedka Klůnová. Nemluvíme spolu. Dívá se na mě jako sup, ve špinavých pazourách drží hliníkový ešus a čeká na svou tramvaj. Dřív pracovala jako kuchařka, teď je prý zaměstnaná v továrně na umělá hnojiva. Šťastný to netvor, babizna jedna šeredná.

Můj pohled přitahuje prasklina ve skle budky. Připomíná jemnou pavučinu. Strašně mě znepokojuje, ale nejsem schopen říct proč.

Za chvíli je tu můj spoj. Uvnitř vozidla to páchne lidským potem a mokrým oblečením. Osvětlení nefunguje, místo lidí mám kolem sebe jen kašlající tmavé siluety. Nemůžu pokračovat v luštění, takže sudoku vracím do kapsy a zírám do plamenů hořící skládky za řadou výměníkových věží. Zírám do nich každé ráno. Oranžové plameny žerou pneumatiky proložené těly mrtvých podlidí, ke Kovovému nebi se valí mračna kouře černého jako sama beznaděj.

V šeru tramvaje se někdo potichu modlí. Třaslavý stařecký hlas. „Bože, dej lidem klidný spánek a hodně tučného jídla, nocím tmu a dnům světlo. Zvířata ať nepoznají nemoci a rostliny ať nikdy nenapadne sněť. Synové Tvoji milovat Tě budou stejně tak jako dcery, k tomu nám Ty sám dopomáhej, amen.“ Se slovy neviditelného věřícího kontrastují tlumené basy trancedechovky, které se bez pochyby linou ze sluchátek někoho stejně tak mladého jako naivního.

Takhle tramvajemi jezdím už tři týdny a docela jsem si ty drncající zinkové rakve v nadživotní velikosti oblíbil. Člověk v nich tak nějak splyne s masou a jejím masem, stane se nezajímavým proletářským tvorem, jejž nikdo neotravuje. Žádní somráci, bezdomovci ani agresivní vozíčkáři, co bláhově věří v jakousi vyšší sociální spravedlnost a myslí si, že je snad povinností ostatních dělit se s nimi o kapitál a plnit jim plechovky od piva drobnými. Přesně tohle jsem ze zásady nikdy dřív nedělal, ale teď čas od času nějakého toho somráka podaruji, jen abych si vychutnal nevěřícný výraz, který nasadí, když si uvědomí, že mu na chlast přispívá někdo, kdo vypadá, že sám co nevidět skončí na chodníku. Tyhle tři týdny jsou úžasným protikladem k tomu, jak jsem si žil před nimi.

Týna Stainová je přesvědčená o tom, že když si ze mě na čas vyrobila tohohle umolousaného dělnického fouňu, jehož smyslem života je válení se u staničních terminálů a požírání housek napěchovaných olejnatou sekanou, dala mi tím úžasně za vyučenou. Věří, že skřípu zuby.

Přesně tohle je důkazem toho, jak málo mě zná. Stereotypní chození odkudsi někam, mozek většinu času v úsporném režimu, žádné významnější vnější problémy, žádná tenze. Prostě jen svébytná dovolená.

Samozřejmě. Kdyby celá tahle věc nesouvisela s Alicí a naším společným maličkým dobrodružstvím, asi bych se trochu kroutil, nicméně tohle všechno, v čem se brouzdám, s Alicí souvisí, a to tak, že přímo. Takže dovolená. Nic než dovolená, Týno.

Za mostem přes Ledovku odbočí tramvaj vlevo. Projíždí průmyslovou zónou, místem, kde jedna továrna volně přechází v druhou. Vzduchem plují těžkopádné dopravní vážky a ve svých spárech nesou betonové panely. Vzdušný rej koordinují nikdy nespící orby vznášející se nehnutě vysoko nad zemským povrchem za pomoci heliových měchů. Víčka jejich ohromných očí jsou pevně zafixována držáky z nerezavějící oceli, aby se zabránilo svévolnému mrkání. Na bulvy se práší, a tak na ně co chvíli musí tlaková tryska chrstnout pár desítek litrů umělých slz. Zdálky to vypadá, že orby neustále pláčou.

Za závodem na syntézu K-chitinu roste nová gigantická stavba. Po konstrukci z traverz šplhá hmyz a vyplňuje volné prostory mezi železnými kostmi budoucího monstra rychle tuhnoucím sekretem. Radost na to pohledět.

Z tramvaje vystoupím u kontrolního železničního uzlu Luka. Kam až dohlédnu, všechno je pokryto jemnou rzí. Vítr ji zvedá do povětří a roztáčí v malých vírech, které poskakují mezi nádržemi na olej. U automatu na prezervativy kousek od vstupu do vestibulu stanice se krčí žebrák zabalený ve špinavých dekách. Hodím mu do žebrací misky hrst drobných mincí. Ani nezvedne hlavu.

Ještě nikdy ji nezvedl.

XXX

„Tak si představ, co jsem tady v noci zažil,“ vítá mě Marx, sotva vstoupím do místnosti dispečinku. Ve vzduchu je cítit vůně saponátu.

„Ty jsi uklízel?“ ptám se.

„Jo. Ještě před hodinou tady byl bordel jako v tanku.“

Odložím si kabát a usednu do koženého křesla ke svému počítači.

„Ve tři ráno dorazila na třináctku zásilka křemeliny,“ pokračuje Marx. „Poslal jsem dementy, ať ji přeložej do sila, ale jeden z těch kreténů uklouznul, slítnul z vykládací lávky na koleje, přerazil si haksny a zůstal tam ležet. Na kameře jsem si toho nevšiml a ty naši debilové taky ne, takže tam zůstal omráčenej asi dvacet minut, než byl vagon prázdnej a komp usoudil, že ho přesune na šestnáctou kolej. No a jak se to celý dalo do pohybu, tak to tomu dementovi dole na kolejích vzalo obě dvě hnáty těsně nad kotníkem.“

„Kolikátka to byla?“

„Sedmička. Řvala v kolejišti jako magor, to jsem snad ještě nikdy nezažil, aby takhle někdo ječel. Zbytek party nevěděl, co má dělat. Sjeli dolů, naložili ji do výtahu a přitáhli, ty vole, přímo sem na dispečink! Věřil bys tomu?“

„Asi byli v šoku,“ řeknu. „Jsou to všechno ještě mladý a neotrkaný kusy, zatím dohromady zažili úplný hovno. To se ale časem zlepší.“

„No jo,“ mávne rukou Marx. „Představ si to. Sedmička se mi tady válí na zemi, z pahejlů jí stříká rajská a ostatní dementi nad ní jen tak stojej a čučej! Nejraději bych je nakopal do prdele, fakt. Zařval jsem na ně, ať ji okamžitě vytáhnou na chodbu a nedělaj tady bordel, hodil jim dva starý hydraulický kablíky, aby sedmičce zaškrtili pahejly. Jenže ta na sebe nenechala sáhnout. Ječela jak na lesy, házela sebou, hele, krev úplně všude, fakt mě to nasralo, to je asi úplně zbytečný říkat, že? Prostě mi ruply nervy, vzal jsem detonátor a odpálil sedmičce v hlavě kapsli.“

„A to máme zrovna pondělí,“ řeknu. „Hezky nám ten týden začíná, co?“

„To teda kurva že jo. Všechno je už nahlášený, sedmičku jsem nechal odepsat a během dneška se ti snad ozve někdo z centrálního, dostaneme náhradu.“

Marx odchází. Je to jen typ přechytralého primitiva, přesvědčeného o tom, že je specialista na všechno, a jeho největším životním snem je vlastnictví sporťáku Bosch Livid a alespoň pětiminutová soulož s jeho nejmilovanější pornohvězdou Análií Aťkou Vylízalovou.

Ten blbec představuje skutečný důvod mé přítomnosti na stanici. Než pochopí, kdo doopravdy jsem, bude už pozdě. Pro něj, pochopitelně.

Na dispečinku jsem úplně sám. Fóliové displeje září modře, nikde ani jedno poruchové hlášení. Na stolku pod obrázkem svatého Antonína leží můj hrnek na kafe. Použitý. Marx během těch tří týdnů, co spolu koexistujeme, pochopil, že nesnáším, když se někdo dotýká mých věcí, co si tady na stanici nechávám, a tak není dne, kdy bych se od něj nedočkal nějakého toho škodolibého svinstva. Zředím lógr na dně hrnku vařící vodou z konvice, zamíchám ho a posadím se zpátky k terminálu. Dívám se na řádky zdrojového kódu, vypisovaného bez hlubšího smyslu na okrajích displejů, a snažím si vybavit tvář sedmičky. Jde to těžko. Tváře podlidí jsou téměř jedna jako druhá a nestojí za to si je pamatovat.

Za sedm deset přijíždí náklad křemeliny sycené kyanovodíkem a já musím jít dolů osobně zkontrolovat stav zásilky. Barely nejeví známky poškození, pečetě jsou v pořádku, nikde žádný utečenec, nic nezvyklého, tak uděluji povolení a souprava vagonů pokračuje dál ke chřtánům do Podsvětí, kterými náklad pocestuje rovnou do plynových komor. Když se vracím zpátky na dispečink, všimnu si, že v kontejneru na železný šrot leží lidské tělo. Nejdřív zkoprním, ale pak mi dojde, že to je jen naše ztracená sedmička. Z uší, nosu a úst jí vytéká krev, zatímco vypoulené oči, které exploze kapsle vytlačila z důlků, se nepřítomně upírají ke Kovovému nebi.

Nitrolebeční kapsle se podlidem začaly vpravovat do hlav hned od první generace, aby nikdo nemohl revoluční pracovní sílu označit za nebezpečnou. Je to geniálně jednoduché. Podčlověk si postaví hlavu, majitel na něj namíří detonátorem a ustřelí mu ji. Prásk. Ve skutečnosti je ale podčlověk naprosto spolehlivé stvoření. Nebo výtvor. Výrobek. Nezáleží na tom, za co kdo podlidi považuje. Jsou něco, co produkuje Podsvětí, to znamená, že nesou punc bezchybnosti. Poslouchají na slovo, nikdy si nedovolí odseknout, neznají drzost. Takový podčlověk by si raději rozkousal jazyk a zadusil se vlastní krví, než aby vztáhl ruku na svého pána. Detonátor je funkce navíc. Prostředek, pomocí kterého marnivé továrnické paničky odstraní nepotřebného domácího otroka, když už je příliš zjizvený a hyzdí svou přítomností jinak naprosto bezvadný interiér supergotické vily.

Prohlížím si groteskně potrhanou hlavu sedmičky a potlačuji náhlou zvrácenou touhu dotknout se těch šílených očních bulev. Odráží se v nich Kovové nebe, mraky, havrani, sazové tankery, všechno, co mám nad hlavou a k čemu normálně nemá smysl věnovat větší pozornost.

Je jedenáct a další zásilka má dorazit až v poledne. Nemám co dělat, tak vytáhnu ze šuplete Život svatého Blažeje a čtu si. Pohodové dopoledne. Žádné vzruchy. Neděje se vůbec nic. Ze stanice odcházím odpočatý a plný síly. V mobilu si odnáším veškeré kamerové záznamy, které pořídil zdejší bezpečnostní systém.

XXX

Když mi skončí směna na stanici, jedu do Černých laboratoří. Chci se vidět s Rigelem. Takhle navečer je tu už jenom pár lidí. Tmavými chodbami se posunuje otrokářský trubec s partou podlidských uklízečů. Spousta paží vybavených pryžovými rákoskami se podrážděně vlní jako švábí tykadla. Když kolem stroje procházím, podezřívavě ke mně obrátí svoje strašidelné modré oko. Po mém těle se sveze zářivý skenovací pruh. Kdybych byl podčlověk, okamžitě by se na mě snesla sprška bolestivých úderů, byl bych nucen padnout na kolena, chopit se hadru a začít vytírat podlahu. Ale protože jsem člověk, trubec ode mě couvne a na displeji ve středu jeho sférického těla se objeví veliký rozesmátý emotikon. „Prosím, pokračujte,“ vybídne mě sladký ženský hlas, a tak jdu dál.

Ivana Rigela najdu zcela nepřekvapivě v jeho pracovně, zamořené puchem nemytých nohou. Je vyvalený na koženém křesle, všude kolem něj září orgazovky počítačů a fóliové displeje. Jeho dlouhý, neupravený plnovous je plný kousků zeleniny a sójového masa. Na pupku, který mu vykukuje zpod vytahaného tílka, stojí prázdná pivní plechovka. Otočím knoflíkem přehrávače, který má Rigel kousek za hlavou. Pracovnou otřesou decibely kapely Poštěvákošunkofleky. Rigel zařve leknutím a probere se.

„Ty šuline, málem jsem se posral!“ křičí na mě. „To je sranda, děsit takhle starýho tlustoprda, co?“

„Klid, dědku,“ přemáhám smích. „Nešlo odolat. Znáš mě.“

Rigel se chvíli mračí, pak si otevře novou plechovku a třemi velikými žíznivými hlty ji vyprázdní. Mám ho rád. Je to člověk spadající do kategorie „co na srdci, to na jazyku“. Občas svět kolem sebe zasypává kurvami, hovny a zapařenými kundami, ale při svém významu pro SVS si může dovolit mluvit, jak mu zobák narostl. Nic nepředstírá, nenasazuje si masky jako ostatní idioti, které kolem sebe mám, nezáleží mu na tom, co si o něm kdo myslí. Je to prototyp bezbožného špindíry milujícího alkohol, extrémní sexuální praktiky a tučná jídla.

Můj hrdina.

„Přineseš mi konečně taky něco z toho tvýho podělanýho nádražíčka, nebo kam tě to teď Stainová nasadila?“ zeptá se vědec, když si po první plechovce odvzdušní žaludek dlouhým řvavým říhnutím.

„Tím něčím myslíš něco, co by mohlo nějak souviset s tvou specializací? Nějakej katalytickej humus, do kterýho bys mohl zálibně namáčet pazoury? Toho se asi hned tak nedočkáš. Marx si dává majzla. Jestli se něco přes stanici dostává z Podsvětí ven, tak jsem si toho ještě nevšiml. A já si všimnu kde čeho, to přece víš.“

„No jo,“ nacpe Rigel ruku mezi opěradlo křesla a svou zadnici a škrábe se. „Ty tvoje okulární a kochleární srágory. Thalamickej harmonizér se ti ještě nerozesral? Jestli jo, tak s tím něco uděláme. V Jádru tyhle věci do člověka šoupnou, a pak už se o to nestaraj. Prasárna.“

„Vše naprosto v pořádku,“ řeknu. „Funguje skvěle. Někdy mám skoro pocit, že bych díky němu mohl pohledem propalovat betonový zdi.“

Rigel, zvíře jedno, vyprostí ruku zpod svého obrovitého zadku a zálibně ji očichává. „Včera si mě pozvala Stainová na kobereček. Kecali jsme o hovadinách, pak se ale začala vyptávat na tebe. Trochu jsme tě proprali.“

„Fakt?“

„Jo. A víš co? Už vychladla. Prej se na tebe nezlobí. Ale ta tvá sranda s Alicí jí ještě leží v makovici. Neměl ses srát do toho, do čeho jsi neměl. Buď rád, že seš její oblíbenej pejsek, jinak bys na tom byl mnohem hůř.“

„Myslíš, že si to neuvědomuju?“

Rigel zívne, mávne rukou, dojde k ledničce, vytáhne z ní další dvě plechovky piva Bourák a jednu mi podá.

„Tady bychom asi neměli chlastat,“ říkám mu.

„My můžeme všechno,“ odpoví mi a zase zívne.

Otevřu plechovku a napiju se. Pivo má divnou železitou příchuť.

„Ukážu ti něco zajímavýho,“ řekne vědec. „To musíš vidět.“

S pivem se přesuneme k boxu, ke kterému je pomocí tlustých kabelů připojeno několik autonomních neurojednotek. Rigel zmáčkne tlačítko a víko hermeticky uzavřené schránky se s hlasitým zasyčením odsune do strany. Uvnitř, v namodralém oparu, který se vlní a přelévá jako hodně špatný sen, vidím kus lidské ruky. Část dlaně a tři prsty.

„Neptej se mě, co to je,“ zaťuká Rigel ukazovákem na víko boxu. „Nevím a ještě nějakou dobu vědět nebudu.“

„Chceš pomoct?“ řeknu. „Tohle je něčí ruka.“

„Vypadá to tak, co? Je to kus neznámýho chlápka, kterej se včera přesně v pravý poledne jen tak objevil u nás v Jádru a začal se tam, jako by se nechumelilo, hrabat v terminálu.“

„To jako bez prdele?“

„Úplně bez prdele.“

„Jak se tam dokázal dostat?“

„Nikdo ho neviděl přicházet, nikdo ho nezaregistroval, snímače v atriu nic, kamery nic. Prostě si tam najednou jen tak stál a hrabal se v terminálu. Samo, že si ho po chvilce všimly ramba, jak by taky ne, představ si, ten debil měl na sobě uniformu skautskýho vedoucího. Takovou tu klasickou, jako z historickýho časáku. Krátký hnědý gatě, košile, pod krkem červenej šátek, klobouk. Takže teda ramba za ním a prej, co to tady jako dělá a kde se tam vzal a podobný hovna. A chlapík se do nich dal. No, hochu, takovou rychtovačku jsi ještě neviděl. Ten Skautík měl sílu jako lokomotiva. První rambo chytil za nohu a prohodil ho takovým tím skleněným chráněním u kancelářskejch kójí. Druhý vzal pěstí na solar a prorazil mu břišní stěnu. To už tam běžely další ramba s bouchačkama a začaly to do něj prát. Chlápek vyrval z terminálu disk se staženejma sračkama a rozeběhl se směrem k hajzlům. Ramba za ním. Zdálo se, že tam ho dostanou, je to totiž uzavřená sekce bez jakýhokoliv únikovýho východu, žádný okna, průduchy, nic. Jenže ten chlap, představ si, těsně před hajzlama najednou prudce zabočil doleva, naběh do zdi a zmizel.“

„To myslíš jak?“

„Tak, jak říkám. Naběh do zdi a zmizel. Vypařil se jako duch.“

„A dál?“

„Chvíli se nic nedělo. Ramba na sebe navzájem čuměly jak idioti a drbaly se na kokosech. Pak začal řvát bezpečnostní systém. Našel Skautíka v inženýrský chodbě na stejným patře. Stál vlastně jen pár metrů od těch debilů. Vtip byl ovšem v tom, že mezi ním a rambama byl asi takhle tlustej flák železobetonu. Systém na Skautíka okamžitě poslal lovčíka. Ten zmetka chvíli proháněl mezi mízovodama a horkovzdušnejma trubkama, jenže pak se Skaut rozhodl zmizet nadobro. Znova skočil do zdi, vypařil se jako předtím, jenže tentokrát si něco mezi těma kabelama zapomněl…“

Rigel znovu zaťuká prstem na box. „Vypadá to jako úplně normální ruka, anatomie je na první pohled lidská, dokonce vypadá jako lidská i na buněčný úrovni, jenže to je jenom kamufláž. Ve skutečnosti to totiž vůbec není organický.“

„A z jakýho je to teda materiálu?“

„Kdybych věděl, tak už jsem ti to řekl. Představ si, že to tady několikrát samo od sebe na chvilku přešlo do superkvantovýho stavu.“

„Takže fázovej posun? Díky tomu se ten člověk dostal do Jádra?“

„Vidím, že jsi ve škole dával pozor, ty chytrej zmetku. Přesně tak. Fázovej posun. Ta věc si dokáže přidat jeden prostorovej rozměr k dobru a může díky tomu projít atomovou mřížkou jakkoli pevnýho materiálu. Technologie procházení koherentní bariérou.“

„Hodně zajímavý,“ řeknu.

„Neví se, odkud něco takovýho mohlo přijít,“ hledí Rigel skoro až nenávistně na ten kus těla. „Stainová pochopitelně vyšiluje jak patnáctka, když se do ní vysemení její frajer. Do tejdne s tím mám pohnout, SVS má o tu věc ohromnej zájem. Nedivím se, doprdele, fakt se nedivím. Takovejhle bezpečnostní lapsus jsme ještě nezažili.“

„A co ten chlápek ve skautský uniformě?“

„Nic. Prostě zmizel. Jestli tě to zajímá, vezmi si ode mě kamerový záznamy a koukni na ně.“

Když jsou záznamy v mém mobilu, vyrazím domů.

Za dvě hodiny mě čeká večeře se Sárou v Olověné ústřici.