Marek Skřipský: Děsy první republiky

Nakladatelství Laser vydalo povídkovou sbírku Marka Skřipského Děsy první republiky.

ANOTACE:
Může cesta k jiným světům vést z bohnického „hřbitova bláznů“ přes malebnou historickou Třeboň a zároveň keňskou džungli? Kolik děsivých tajemství skrývá ospalá, bohem zapomenutá víska poblíž Nového Jičína? Jak se stane, že při tahu noční Prahou uvíznete hned v několika realitách najednou? A proč každý z nájemníků brzy opustí ten krásný dům, co po staletí stojí v Pustkovci na Ostravsku?

V příbězích rámovaných lety 1934–1937 dávají čtyři staří muži nahlédnout do svých prazvláštních vzpomínek. Archeolog, četník, strojní inženýr a tovární jezdec tatrovky… ti všichni vydávají svá svědectví o dávných dnech, kdy bezpečný svět jejich domovů navštívilo – tolik vzdálené, a přitom tak blízké – znepokojivé neznámo.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 9/2024
Vazba: brožovaná
Počet stran: 240
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

STÍN Z ČERNÉHO KONTINENTU
(únor 1934)

Byl to věru krajně bizarní pohřeb. Několik příbuzných už jsem v minulosti pochoval, ovšem tady, na odlehlém a malebně uspořádaném hřbitově Zemského českého ústavu pro choromyslné v Praze-Bohnicích, jsem se ocitl prvně v životě. Co bych tady také kdy dělal? Naše středostavovská rodina měla svou hrobku na hřbitově U Matěje v Šárce a nikdo z mých známých nebydlel v bohnické kolonii, natož aby snad byl zaměstnancem, či dokonce pacientem zdejšího blázince.

Ustupující zima stále dovedla být protivná, zvlášť tady, bezmála v polích za starými Bohnicemi. Pršelo a z ocelově šedého nebe se mezi dešťovými kapkami snášely k zemi rovněž první nesmělé sněhové vločky. Stál jsem nad strýcovým hrobem sám, pouze v přítomnosti dvou hřbitovních zřízenců, hrobníka Slavaty a pátera Hrušky, duchovního správce bohnické léčebny. Oblečený do smutečního fraku jsem nad sebou držel roztažený černý deštník, poslouchal farářova důstojná slova a snažil se nevnímat hrobníkův odevzdaně tupý výraz.

„Dej proto, všemohoucí Bože, odpočinutí klidné a věčné tomuto muži, jenž překonával překážky, posouval hranice a žil pro poznání…“ Hruškova slova mi hnala slzy do očí. Cítil jsem řezavý smutek a zároveň lítostivý vztek, protože poslední rozloučení, poznamenané takovým nezájmem a opovržením rodiny i „přátel“, si strýc Metod rozhodně nezasloužil. Ani to, že zůstane ležet tady, na „hřbitově bláznů“. Ať jsem se totiž po jeho smrti snažil sebevíc, rodina zatvrzele odmítala převzít jeho tělo k uložení ke svatému Matěji.

Deštník mi v ono protivné dopoledne poskytoval jen částečnou záštitu a slzy pod víčky se mísily s vodou ze stovek dešťových jehliček.

„Vracíme zem zemi, popel popelu, prach prachu,“ deklamoval strážce bohnických duší, zatímco zřízenci začali spouštět rakev do vykopaného hrobu. Z hrobníkovy lopaty dopadaly na černé víko truhly první objemné lžíce hlíny.

Byť by se to z průběhu pohřbu mohlo nezasvěcenému pozorovateli zdát, můj strýc Metod Mikeš nepřežíval v ústraní ani nevedl osamělý život. Naopak. Společenský dobrodruh, bonviván a cestovatel mohl po většinu svých let sloužit coby příklad pořekadla „Slovan všude bratry má“. Teprve v posledním období se všechno nějak zvrtlo.

„I uslyšel jsem hlas z nebe, který pravil: Blahoslavení mrtví!“ Podle tradiční závěrečné formule jsem pochopil, že knězovo pohřební kázání je u konce.

Strýce Metoda jsem znal od raného dětství, možná od narození. Snad bych to přesně zjistil, jenže moji rodiče se od jisté doby o starším bratrovi mé matky odmítali jakkoliv bavit. S takovou jsem byl odkázán toliko na vlastní vzpomínky. Že jich ale bylo!

Metod Mikeš představoval v mém životě nikoliv nevýraznou postavu. Povoláním byl zeměměřič, přičemž právě z titulu svého zaměstnání projel pořádný kus světa. Vyměřoval při stavbě bulharské železnice, ropné rafinerie v Rumunsku i zoo v pražské Tróji. „Já můžu dělat jak někde v Zanzibáááru, tak za humnama, viď, Miluško?“ říkával častokrát, a vždy se přitom s úsměvem obracel k chápavě přikyvující tetě. Strýc se však ve svých aktivitách neomezoval pouze na zeměměřičské živobytí. Jakožto renesanční člověk mnoha zájmů se dokázal nadchnout pro turistiku, lov, historii nebo folklor. Před pár lety mu dokonce vyšla kniha Mýty pražských dvorů, jakási sbírka současných městských pověstí.

Právě Metodovi do značné míry vděčím za to, že jsem po studiích archeologie zakotvil v Národním muzeu jako kurátor příslušných výstav a sbírek. Byl to inspirující, přesvědčivý strýc, kdo ve mně už v útlém věku vzbudil zájem o obor. A když jsem před třemi lety úspěšně odpromoval, rovnou z Karolina mě zkušeně odtáhl na pouť nejlepšími pražskými pivnicemi. Vnímal jsem ten pivní výlet jako krásnou tečku za studentskými časy a zároveň vzpomínku na všechny bláznivé i méně bláznivé příhody, které jsem s Metodem za ta dlouhá léta zažil. Jestliže mě paměť neklame, bylo to mé poslední setkání se strýcem před jeho odjezdem do Keni.

„Vážím si toho, že jste přišel, pane doktore,“ vyrušil mě páter Hruška z melancholického vzpomínání. „Vidíte, jak snadno se někdy mohou z těch oblíbených stát vyděděnci…“ pronesl trpce. „Koneckonců jako duchovní správce ústavu jsem takových případů zažil nemálo,“ pokračoval rezignovaně. „Více, než bych chtěl, věřte mi.“

Přijal jsem Hruškovo pozvání na sklenku vína do malého podniku asi dvacet minut chůze od hřbitova. Na starého pátera jsem dostal skvělé reference, tak trochu mi připomínal zrovna pohřbeného strýce Metoda.

Otakar Hruška nebyl žádná omezená svíčková bába. V bohnickém ústavu už bezmála pětadvacet let poskytoval útěchu, jakož i doprovod na věčnost těm, na které mnohdy všichni blízcí zapomněli. Sám navíc fušoval do historického bádání a literární činnosti. Než přišel do Bohnic, působil coby duchovní správce donucovací pracovny v Pardubicích. Další štace, kam se duchovní dvakrát nehrnuli. Tehdy, ještě v časech rakousko-uherské monarchie, mladý kněz docházel do restaurace U Střebských, kde patřil k aktivním členům „podvratné“ vlastenecké společnosti. Byl jsem rád, že strýce pohřbíval. Metod byl sice hrdý bezvěrec, avšak tihle dva by si dobře rozuměli.

„Není tomu tak dávno, co blízká i vzdálená rodina brala strejdu Metoda jako hvězdu,“ utrousil jsem s jakousi smutnou výčitkou, když před nás vrchní postavil druhou čtvrtku veltlínu. „Asi byste nevěřil, důstojný pane. Všude ho všichni zvali a na rodinných oslavách si chtěl každý urvat kus jeho přítomnosti.“

Hruška rozvážně poválel víno na patře: „I věřil, pane doktore, věřil. V příběhu vašeho strýce sice mám značné mezery, nicméně v základních obrysech ho znám. Problémy začaly, když se vrátil z Afriky, viďte?“ Farář se na mě upřeně zahleděl, jako by z mé tváře chtěl vše vyčíst dříve, než promluvím.

„Jak se to vezme,“ polkl jsem doušek. „Jisté ale je, že návštěva Keni v tom hrála zásadní roli. Když se strýc vrátil domů – koncem září třiatřicet – uspořádali jsme mu velkou oslavu U Hybernů. Už tehdy byl nezvykle zamlklý. Přičítali jsme to dlouhé cestě a především tomu, že teta Miluše v Keni zemřela.“ Oplatil jsem Hruškovi významný pohled. „O tomhle nejspíš víte…“

Páter přitakal: „Jistě. V závěru pobytu onemocněla malárií a zemřela na lodi, během návratu. Pohřbena do moře, podle starého námořnického zvyku.“ Hruška pokrčil rameny. „Jeho duševnímu stavu taková ztráta jistě neprospěla. I když zárodky šílenství si musel přivézt už z Afriky.“

Můj dotaz zněl zdánlivě jednoduše: „Co se u vás v Bohnicích dělo dál?“

„Já nejsem lékař,“ rozhodil Hruška rukama, pročež z toho gesta mi jasně vyplynulo, že toto téma mu není dvakrát příjemné. „Váš strýc byl bez vyznání, takže duchovní útěchu nevyhledával. Tím pádem jsme nepřišli nijak do styku. Zavolal si mě až… v posledních okamžicích. Blouznil. Z těch jeho zmatených slov se nedalo vyčíst nic.“

Stočil jsem pohled k deštníku schnoucímu na vedlejší židli. Pozvolna z něj stékaly drobné kapky dešťové vody. „Takže jistá je pouze příčina smrti. Úbytek mozku – atrophia cerebri. V ústavu asi nic výjimečného.“

Jak Hruška vzápětí konstatoval, nemýlil jsem se. „Společně s hydrocefalem nejčastější důvod skonu. To víte, blázinec,“ podotkl krapet cynicky. „Za Rakouska k nim patřila ještě tubera, ale s tou si republika vcelku slušně poradila.“ Hruška dopil, načež poručil dvakrát dokola. Fakt, že v mé sklenici trochu vína dosud zbývalo, ho nezviklal. „Možná bychom nějaký obraz poskládali, kdybyste věděl, co předcházelo jeho převozu do léčebny.“

Tak zrovna tohle jsem věděl, a tudíž mohl sloužit. „Jak povídám, první náznaky jsme viděli už na tom přivítání. Pak se stahoval čím dál více do sebe. To sice bylo překvapivé, ale nikoliv nejhorší. Začal se chovat divně. Až nebezpečně.“ Pátral jsem v hlavě proti proudu času, zatímco upíjející Hruška trpělivě poslouchal. Jako kněz musel být zvyklý.

„Prý ho pak vídali pozdě v noci nebo nad ránem na divných místech. Kostely, pohřebiště, zříceniny…“ Lokl jsem si veltlínu a zároveň uspořádával myšlenky. „I když tohle mohou být pouze nepotvrzené povídačky,“ připustil jsem. „Na rozdíl od těch Metodových střeleckých záchvatů. Ty jsou nade vši pochybnost skutečné.“

Hruška zpozorněl.

„Tím vlastně celá situace vygradovala,“ uváděl jsem sluhu Božího do obrazu. „Strýc Metod měl revolver. Zcela legálně, na zbrojní lístek. Chápejte, při těch jeho rajzech se mu občas mohl hodit. Učil mě z něj střílet, ještě před vojnou,“ vzpomínal jsem. „Byl to gasser, osmiranný bubínkáč. Ráže osm milimetrů. Na vojně jsme sice měli čezetu – devítku poloautomat, ale i tak se mi ta Metodova instruktáž plus minus hodila.“

„Ovšem kvůli tomuhle o tom asi nehovoříte,“ usrkl Hruška ze čtvrtky. Zase měl pravdu. Málo platné, duchovní každé víry je vlastně takový šaman, v podstatě kouzelník.

Zapálil jsem si jihoslovanský doutník a úlevně potáhl: „Ne, kvůli tomu opravdu ne. Víte… kromě nevysvětlitelné odtažitosti a celkovému zpustnutí na sebe upozornil i jinak. Z nějakých důvodů – čert ví jakých – strýc z toho kvéru u sebe v bytě pálil jako u Verdunu. Několikrát! Takže brzy dosáhl četných sousedských stížností. Nejdřív to jaksi usmlouval, ale po nějaké době pohár jednoduše přetekl.“

Trochu nervózně jsem do popelníku odklepl nevídaně rychle stvořenou špici popela. Přeci jen – strýce Metoda jsem zkrátka měl rád a nikdy bych tyhle věci nevyprávěl, pokud bych nechtěl přijít celé té podivnosti na kloub. „Takže… když ho navštívili dva policajti, aby mu revolver vzali, nedal se zadarmo. Než ho přemohli, jednoho postřelil. Více vlastně nevím, protože tentýž den strejdu Metoda zavřeli do vazby. Tam se musel projevovat hodně zvláštně. Soud totiž rozhodl o jeho umístění k vám do Bohnic.“

Zdálo se, že Hrušku mé líčení zaujalo. „Vidíte,“ odkašlal si rozpačitě. „Pak se hned dostal k nám. Z toho, co vím, už se tady v ústavu choval skutečně jako blázen. S prominutím,“ dodal omluvně. „Včetně těch známých doprovodných projevů jako třas, úzkosti, blouznění…“

Smířeně jsem konstatoval, že v takovém případě bylo snad i dobře, že strýc dožil v naprostém odloučení a nikdo z blízkých ho v jeho konečném, žalostném stavu neviděl. Hruška souhlasil, avšak upozornil mě, že Metodova samota nebyla úplně stoprocentní. „Dvakrát se za ním stavil jakýsi muž. Velmi snadno zapamatovatelný,“ vybavil si Hruška. „Vypadal totiž hodně zvláštně. S papírově albínskou pletí. Jako by ho snad kdosi nakreslil. Mluvil německy. Každopádně druhou návštěvu mu lékaři nepovolili, protože při té první začal váš strýc běsnit a málem ho napadl. Dva dobře stavění ošetřovatelé ho zvládli jen tak tak. Vy toho člověka znáte, pane doktore?“

Ne, nikoho známého mi farářův popis nepřipomínal, ale dohodli jsme se, že Hruška nahlédne do knihy návštěv a dá mi vědět, o koho se jednalo. Dopil jsem čtvrtku, rozloučil se a vyrazil k domovu. Měl jsem za to, že uložením strýce Metoda do bohnického hrobu pro mě jeho příběh skončil. Už den nato jsem se přesvědčil o svém hlubokém omylu.