Přemysl Krejčík: Rochus

Strhující román o „profesionálních turistech“ v sobě mísí městskou fantasy, magický realismus, bedekr i akční thriller.

 

ANOTACE:
Měli jste na dovolené pocit, že vás někdo sleduje? Možná jste právě unikli jednomu z nás. Nenápadný muž letí z Budapešti do Pekingu přidat se k firmě stojící mimo zákony. Mladá žena dostává nečekanou nabídku poté, co na jihu Itálie spáchá zločin. K tomu se kolem dějí opravdu zvláštní věci: Lidem narůstají křídla i ploutve, sny vstupují do reality a ani kočky nejsou, čím se zdají být.

 

OHLASY:
„Od prvních stran tohohle podivuhodného bedekru budete mít pocit, že spolu s protagonisty příběhu cestujete po světě a celou dobu vám přitom kdosi dýchá na záda. Husí kůže, kterou tahle divoká jízda kontinenty plná popkulturních narážek s motýly nad hlavou a kočkami v patách vyvolá, ale bude víc než příjemná. Rochus je živelnou kombinací akčního příběhu, magického realismu a lásky ke světu a životu na vyhlídkách proslulých památek i v temných zákoutích evropských metropolí. Přečtěte si ho na cestách, ale dejte si přitom pozor na tu sympatickou turistku ve vlaku vedle vás – je to bedekr, co právě vytahuje z kabelky, nebo…“
Kristýna Sněgoňová, spisovatelka

„Přemysl Krejčík se vydává do nových, dosud neprobádaných území, ačkoli v textu snoubí svůj dřívější zájem o fantastickou a uměleckou literaturu. Rochus může působit jako přemostění mezi takzvaně vysokou a žánrovou četbou.“
Štěpán Kučera, spisovatel a redaktor Salonu Právo

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, květen 2024
Obálka: Tereza Novotná a Zuzana Martínková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 752
Cena: 649 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Jako v každé firmě

„Najdi ho rychle. Zabij ho pomalu.“
– z filmu xXx (xXx, 2002, režie Rob Cohen)

Měli jste někdy na dovolené pocit, že tamtoho zvláštního chlápka potkáváte až příliš často? Letěl s vámi letadlem, tam jste si ho všimli, ani nevíte proč. A najednou vyjdete ráno na ulici skrz ještě zavřenou recepci a on stojí ve dveřích protějšího domu a kouří. Nehledí vaším směrem, patrně si vás totiž vůbec nepamatuje.

A možná ten samý den se s ním potkáte ve frontě na zmrzlinu před římským Koloseem. A za pár dní zase: Čirou náhodou sedí u stolku v přecpaném Caffè Vaticano. Flirtuje s hezkou snědou holkou odněkud z Pensylvánie, která s kamarádkou projíždí Evropu, protože právě skončily vysokou. Nebo jste ho zahlédli, kterak hází pro štěstí pár mincí do fontány na Piazza del Popolo. A jaká shoda, zrovna ve chvíli, kdy jste přemýšleli, že uděláte to samé.

Možná, že jednou vám to nedá a toho člověka oslovíte. Jen tak, protože za těch pár dní vám začal připadat jako starý známý.

„To je ale náhoda, že?“

„Promiňte, my se snad známe?“ zeptá se překvapeně. Dost možná nějakou zvláštní řečí, které nerozumíte. A vám je trapně. Omluvíte se, že jste si ho s někým spletli. Ten chlápek si vás přece nikdy ani nevšiml a vy teď vypadáte jako stalker.

Ano, vy.

Odejdete a na celou věc zapomenete. Jenže jste se opravdu spletli. Nicméně jinak, než tušíte. Ten chlápek o vás ví mnohem víc, než byste byli ochotni kdy uvěřit. Jednoho dne se za vašimi zády objeví rychle se přibližující silueta. A než se nadějete, letíte z výšky na kamennou dlažbu. Tenkrát jste měli zbystřit. Ten chlápek jsem byl pravděpodobně já a o vás brzy napíší nějaké místní noviny. Jako o dalším turistovi, co porušil zákaz a na bůh ví jaké vysoké věži se příliš vykláněl ven. A to přesto, že všude, opravdu všude, mohl číst velkými písmeny upozornění, aby to nedělal, jak se dušují tiskoví mluvčí všemožných institucí a policie.

Pokud máte štěstí a vaše smrt z vlastní hlouposti a nedbalosti k něčemu poslouží, brzy se ony nápisy vedle italštiny objeví i anglicky. A dokonce možná do oken věže přibude pletivo a dalším návštěvníkům zkazí pěknou fotku na Instagram. Koneckonců, noviny doma ve vaší vlasti patrně uvedou, že právě taková pitomost vás stála život: Nakláněli jste se, abyste ulovili jedinečnou fotografii. Ale nebojte se, do večera se na vás stejně zapomene.

Nikdo se nedozví o stínu, co vám v posledních vteřinách nahnal strach.

Je mi jedno, kdo vás z té věže strčil. Já jsem to nebyl. A je mi jedno, proč se to stalo. Já jel do Říma na dovolenou a krásně jsem si ji užil. Navštívil jsem s vámi pár restaurací, snědli jsme si pizzu a objednali víno. Další den vystáli několik front a prohlédli si Pantheon. Taky jsme spolu nakupovali suvenýry. A kdyby to nebylo proti etice mého chlebodárce, snad bych vás i upozornil, ať neutrácíte za tu bustu Marca Aurelia, ale raději si dáte ještě jednu pořádnou večeři, klidně v dražší restauraci než obvykle. Teď už se šetřit nevyplácí, na poslední večeři už vůbec. Ovšem na druhou stranu… Co mně je po tom? Sledoval jsem vás, to je pravda. A možná i někomu sdělil, co jsem vypozoroval. Ale za nic, co se vám stalo později, nenesu ani drobet odpovědnosti.

Pokud jde o mě, neměli jste se tak hloupě vyklánět kvůli té fotce.

O smrti bych vám mnoho říci nemohl, navzdory svému povolání. A mluvím-li o své práci, věřte, že nezamlčuji nic, a co neříkám, to zkrátka nevím a – ať je ta fráze sebeohranější – ani vědět nechci. Pokud uvažuji o tom, co dělám, jsem naprostý profesionál. Jenže kdybychom se na věc měli dívat perspektivou zaměstnance, jenž zná perfektně svoji firmu a ví, jak se věci mají, rázem bych padl mezi naprosté amatéry. Vím jen tolik, kolik vědět potřebuji. O ostatním mám jakousi více či méně jasnou představu.

Jenže přesně tak to má být. Jsem dokonalý ve svém amatérismu. Avšak tím výčet kontrastů zdaleka nekončí. Kdyby se snad zhroutil celý systém a stalo se, s čím nikdo z nás nepočítá, v očích zákona bych měl na svědomí bezpočet trestných činů. Respektive napomáhání k nim. S plným vědomím jejich závažnosti a také – teoreticky – následků vlastního konání.

V očích svého zaměstnavatele jsem pouhý pěšák. Takový, který neví, co nezpochybnitelně nemusí.

Ve vlastních očích jsem jen turista. Někdy cestuji sám a smyslem mého výletu je navštívit někoho z obyvatel, s čímž nevyhnutelně spojím ochutnávku trochy z místního koloritu. Skutečného života mimo zraky dalších výletníků. Daleko od všech lákadel destinace.

Jindy cestuji v doprovodu. Procházím památky. Užívám si fronty a strkanice u nejslavnějších pamětihodností zapsaných na seznamu UNESCO. Nechávám se napálit a okrást od místních prodavačů.

Ať už jde o první nebo druhý případ, můj spolucestující či osoba, již se rozhodnu poctít svou návštěvou, o mně neví. O mé přítomnosti, o mé pouhé existenci. A když něco vytuší, ztratím se v davu.

Jsem tedy turista, jehož zajímají ponejvíce lidé. Co dělají, když si myslí, že se nikdo nedívá. Kam chodí na večeři. Jak připravenou pijí kávu a hlavně, kde si ji vychutnávají po náročném dni či na jeho počátku.

Možná by vás zajímalo, jak jsem vlastně začínal. Nikdo se nerodí jako profesionál. A stejně jako mnoho jiných lidí první den v nové práci i já si říkal, že „tohle není nic pro mě a zítra dám výpověď“. Jenže – přehlédnu-li, jaké by mohla mít výpověď následky – můj první den byl trochu krušnější než dejme tomu první den zaměstnance pojišťovny, který vrazí na chodbě do šéfa, rozbije kopírku a navrch si krásná kolegyně všimne skvrny od moči na kalhotách. Můj první den v práci se nemůže stát zábavnou historkou pro vánoční večírky. Přesto jsem si jistý, že byl zajímavější, než zažila většina z vás.

To je tak všechno, co vám o své práci mohu v této chvíli říct. Zbytek pochopíte cestou. Teď si musím jít zabalit kufry. Čeká mě náročný týden. Spousta chození po památkách. Spousta detailů, co si je jeden musí zapamatovat, ale nesmí zapsat. A taky spousta vzpomínek na další krásné místo, jen trochu zkažené přítomností davů.