Spisovatel Petr Urban prozradil, jak Práh na svět přišel

Město Práh přežilo apokalypsu, zároveň je metropolí, která se nám může zdát povědomá. Ale především je Práh hrdinou románu básníka a spisovatele Petra Urbana.

V knižním světě nejsi nováčkem, na kontě máš sbírku básní a povídkami Prkna, co znamenají sněť a Beze jména jsi přispěl do sborníku Úsvit nových bohů. Ovšem poezie nebo povídka jsou úplně jiný sport než asi čtyřsetstránkový román. Jaká byla tvoje cesta k Práhu?

Dlouhá a trnitá, plná probrečených večerů, že je to k ničemu, a nadějných rán (smích). Začalo to všechno moji láskou k psaní, prvními povídkami a básněmi… Úplně na počátku vlastně byla Martina Dari Antonín a její pobídka, ať zkusím něco napsat do soutěže O lahvičku miruvoru – a tak jsem s minimální znalostí Silmarillionu sepsal Věčnost a dotáhl to na druhé místo. A medaile motivují, no (smích).

Pak přišel kurz tvůrčího psaní s Luckou Lukačovičovou, který mi moc pomohl, další soutěže, povídky úspěšné i odmítnuté (a kolik!), pak asterionské sborníky povídek z Dračího doupěte… A až po tomhle všem jsem vytáhl ze šuplíku starý projekt, který jsem z Akonu přejmenoval na Práh, změnil ho skoro celý a vytvořil z něj knihu o hrdinech, kteří mě sice někdy štvali, ale většinu času mě hrozně bavilo s nimi pracovat. A když jsem si myslel, že je to dokonalé, ještě asi sedmkrát jsem to pročítal a upravoval a až pak odeslal do nakladatelství… A uvědomil jsem si, že místo na konci cesty jsem vlastně na začátku.

Kniha vyšla v nakladatelství Epocha. Jak se stalo, že Práh překročil hranici mezi snem a realitou právě u tohoto nakladatelství, a jak se ti na něm s redaktorkou Pavlínou Kajnarovou spolupracovalo?

S Epochou epochálního Zdeňka Pobudy jsem se znal díky jejich titulům a i díky fotbalu, protože Bohemka je a bude a především spojuje! Už jsme spolu předtím spolupracovali na mé sbírce Básně k pohlazení a já se při jedné schůzce zmínil, že píšu nejen verše… A měl jsem hrozné štěstí, protože jsem uslyšel ono dechberoucí „Tak nám to pošli, kouknem na to.“ A koukli.

První mi dal své poznámky k Práhu redaktor Jirka Kábrt, který mi umožnil se podívat na příběh Práhu z nového úhlu pohledu, což bylo skvělé. Po něm se mě ujala právě Pavlína Kajnarová a ta mi pomohla dotáhnout Práh až do konce. Prošla celý text a znovu a znovu se mě ptala, jak jsem co myslel, a pomohla mi to vyostřit, dovysvětlit. Takhle třeba vznikl malý mini příběh o pití kávy v postapokalyptickém městě, který se line celou knihou jako drobná linka… A je tam toho díky Pavlíně i Jirkovi mnohem víc. Moc za to děkuju.

Předobrazem Práhu je naše stověžatá matička. Proč sis vybral právě ji? Jistě to nebylo jen díky jejímu zvukomalebnému jménu?

Sám jsem rozený Pražák, a i když mě osud zavál z Vršovic na Černý Most (pro jistotu – je to pořád Praha, kontroloval jsem to :)), tak mám moc rád krásu tohohle města, jeho historii, malebná podloubí a zlatavé světlo pouličních lamp, jeho legendy… A říkal jsem si, že by se mi hrozně líbilo vytvořit novou Prahu, osázet ji postavami a příběhy, které budou působit tak, že jsou téměř na dosah ruky, jen proniknout jakýmsi mlžným závojem, překročit pomyslný práh mezi světy… Stvořit Prahu novou, napínavou a temnou, ale také poetickou… Protože kde není krása a poezie, nemůže být hřích. Ten je pak daleko děsivější. A tak je obojího v Práhu dost a dost.

V tvé knize se náboženská symbolika pevně snoubí s věcmi profánními. V Práhu můžeme zajít do baru Desatero a dát si v něm panáka andělovice, anebo také skončit v laboratořích Matoušova evangelia. Povíš nám o téhle zajímavé stránce města víc?

V běžném životě jsem učitel angličtiny a dějepisu a dějiny lidstva jsem vždycky vnímal v úzkém propojení s vírou a jejími proměnami. Kolik věcí, krásných i děsivých, se vykonalo ve jménu náboženství? Lidé v Práhu si prošli peklem, a proto je pro ně víra nadějí na lepší zítřky, snem, že dobro stále ještě existuje… Ale mocné elity města umí víru lidí obratně využít ve svůj prospěch. Dávají jim na vybranou – věřte v nás, nebo vás pohltí beznaděj. A v takovéhle chvíli… uvěří každý. Nebo téměř. A s nevěřícími se systém musí nějak vypořádat. A to je šachovnice, na které se odehrávají příběhy hrdinů Práhu – těch vznešených i… těch ostatních.

Ovšem Práh, to není jen náboženství, ale také lidé. Koho v jeho ulicích můžeme potkat? Kdo jsou občané Práhu?

Jak už je řečeno výše, v ulicích Práhu potkáte lidi různé. Ty obyčejné, prosťáky, kteří se nijak neliší od nás. Ale pověstným jablkem sváru jsou zde malefici, tedy ti, kteří v sobě nesou nákazu Mal-3, která jim propůjčuje určité zvláštní schopnosti, tzv. maleficia – někdy je to nadlidská síla, jindy postřeh, jindy něco daleko podivnějšího… Často jde pouze o oslabený imunitní systém, což není žádná výhra. To ale prostým obyvatelům Práhu nevadí. Čemu nerozumí, toho se bojí. A jak se zpívá: Je přece v Knize psáno, nenecháš čarodějnici žít… A tak v ulicích Práhu lidé žijí ve strachu. A na ty podivné si posvítí všudypřítomná městská Garda… A nejen ona.

Při čtení jsem k některým postavám přilnul, jiné takřka k smrti nenáviděl. Zvláště Štěpán Kastner mi pil krev. Prozradíš nám, jak se ti takový hajzl psal?

Štěpán je hajzl? Cože? (smích). Inu, možná trošičku. Je to syn velkého muže, který se chce vymanit z otcova stínu… Ale přitom jen obráží bary a místo nějaké změny nachází po ránu jen bolehlav. Psát tuhle postavu mě bavilo moc. Protože je vlastně hrozně lidský. Dělá chyby, mnohé vlastně kritické, neodpustitelné, je to v podstatě pitomec… Ale i pitomec se musí nějak poprat s životem. Tak se protlouká, jak se dá. Naložil jsem mu, myslím, dost. Ale co jiného by si takový floutek zasloužil? (smích) Je jen otázkou, jestli mu Práh dá ještě šanci. Snad bude Štěpán v tu chvíli alespoň trochu střízlivý, aby si jí všiml.

Narazíme v ulicích města nad řekou i na někoho, kdo by nám prosvětlil den?

No, prosvětlit je na temný, sarkastický Práh silné slovo… Ale i ve tmách je naděje, že? Myslím, že by vám dokázal udělat radost Fil Horák, soukromé očko, který se se vší tou temnotou v lidských i malefických srdcích bude rvát do roztrhání těla, aby neztratil sám sebe. Mohla by vám udělat radost Jasmína, barmanka z Desatera, nechvalně proslulého baru, kde se dá koupit bohovice a propít se až k radosti – teda, když máte čím zaplatit. Jinak vám to hledání světla tahle dáma pěkně vytmaví…

Zaujala mě postava sloupkařky Káti, jejíž články jsou nedílnou součástí knihy. Co nám povíš o ní a jejím zrodu?

Mapařka Káťa je další z postav, kterou mám rád. Přišla ke mně úplně náhodou, vlastně díky Aničce Kyšové, která hrála v larpu na letních kempech Prague by Night postavu mladé rebelky. A v jedné scéně někdo zadeklamoval osudné: „Káťo! Cos to provedla!“. A já si říkal: Ejhle, to je vlastně hrozně pěkné české jméno, tahle zdrobnělina.

V básních i v Práhu si rád hraju s češtinou a po nějakém tom zvažování a domýšlení se zrodila Mapařka Káťa, která píše své úderné sloupky do jakýchkoliv novin, které mají odvahu jí její kritické články otisknout. Aby se tak obyčejní Prážané dozvěděli, jak se věci, které řídí všemocné společnosti – Evangelia, doopravdy mají. Káťa má nadhled, osobitý styl psaní… Ale i tak je jen jedním odvážným hláskem uprostřed propagandistické tmy.

Město je město, ale každá metropole má své hranice. Dostaneme se i za ně, nebo si na příběhy ze světa za Hladovou zdí budeme muset počkat do dalšího dílu?

Za hradby Zápraží se zatím nedostaneme, stejně jako většina Prážanů. Vždyť za hradbami svatého města je jen prázdnota a zmar… A jestli je tam něco dalšího? Už si pomalu chystám batoh a peníze na úplatky, abych to tam mohl prozkoumat.

V druhém díle Práhu se tam určitě podíváme, tedy když tady pánové od tajné policie Práhu dovolí /Ozývají se rány obušky a křik, několik drsných hlášek a rádoby vtipných žertů. Prostě scéna jak z bijáku. Pak zatmívačka a šlus…/

Díky za tvůj čas a knize i tobě přeji spoustu spokojených čtenářů.

Potěšení na mé straně! A pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš čas a snad se vám bude v Práhu líbit!