Adéla Rosípalová: Ocelová liga

Nakladatelství Fragment vydá román Ocelová liga, akční LGBTQ+ fantasy inspirovanou světem starověkého Říma.

 

Každý tuší, že na Akademii smrtících umění se studenti učí bojovat, rozpřádat intriky a v případě nutnosti taky zabíjet. Když je však během školní slavnosti bohyně života nalezena studentka posledního ročníku mrtvá, začíná jít do tuhého.

 

Vitus Asader sice ví, jak se udržet vysoko ve školní lize, jenže odhalit vraha je něco docela jiného. Zvlášť pro někoho, jehož minulost je tak temná, že ji skrývá i sám před sebou. Povídá se, že za tím stojí někdo ze studentů, jenže jak najdete vraha mezi vrahy?

 

Adéla Rosípalová příběhy tvoří prakticky bez ustání už od doby, co udržela tužku v ruce. Pochází z Mohelnice, v současnosti studuje českou a anglickou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a vášeň pro oba jazyky úročí i jako lektorka. Láska ke knihám ji přivedla i do knižní blogosféry, v níž se pohybuje od roku 2013. A pokud zrovna nečte ani nepíše, pravděpodobně se dívá na animáky, sedí u klavíru nebo cestuje po krásách Česka.

 

Vydá: Fragment, 8/2024

Vazba: brožovaná

Počet stran: 288

Cena: 369 Kč

 

 

I

Livia

V místnosti je chladno a oči Anny Javorovy se nehýbou.

Bylo mi dvanáct, když jsem se do nich podíval poprvé, ještě s jakousi bázlivostí a aspoň špetkou úcty, jakou většinou noví studenti chovají k těm, co se jim snaží dělat autoritu. Od té doby se vůbec nezměnily. A přesto se mi do nich už určitou dobu dívá trochu jinak.

Ty oči mi toho nejspíš řeknou mnohem víc než ona a ředitelka dohromady. Čtou mě. Zkoumají mě. Odhadují mě. Dělají přesně to, co se od nich naučily ty moje.

Takže jestliže já vidím, že se nevyspala, že je naštvaná, že tu se mnou musí trčet, a nejspíš už mě podezírá z toho, proč se jí do těch modrých očí dívám jinak… co vidí ona?

Dveře za mými zády prásknou a mé prsty položené na stehnech trochu cuknou.

„Tak, Asadere,“ zazní zvučný hlas Maerigoldy Femer jen okamžik předtím, než mi ředitelka vstoupí do zorného pole. 

Snad nikdy jsem ji neviděl v něčem jiném než v černé uniformě a sukni, kterou si i teď musí trochu vykasat, když si  sedá. Během prvních let tady jsme si s ostatními dělali legraci, že to je taková naše Smrtka. Ne že by pro naši poslušnost potřebovala masku bohyně smrti nebo pronikavý pohled své zástupkyně.

Práskne složkami o stůl, opře se o něj lokty a nakloní se blíž ke mně. „Jste už čtvrtý v pořadí, tak jsem zvědavá na vaši verzi pohádky. Můžete spustit.“

Čtvrtý? Vím, že přede mnou tu byli Ellery a Hadrian, přičemž ani je­dnoho jsem od snídaně neviděl. Kdo ksakru byl ten poslední?

Anna zlehka nakloní hlavu. Je mi jasné, že ve mně zase čte. Nestuduju tady prvním rokem, probohy. Možná jsem do školy nastoupil o dva roky později než ostatní, ale i za tu dobu se člověk naučí víc než jen jak uniknout obviňujícím očím zástupkyně.

„Co chcete slyšet, paní ředitelko?“ odříkám první větu scénáře. Maerigolda přimhouří oči.

„Jak zemřela Livia Lattara?“

„Nevím.“ Pod stolem zatnu ruce v pěsti.

„S kým jste byl během Ersitiny slavnosti?“

„S Aeleriem Laem a Iovitou Stermes.“ Annin pohled ignoruju.

„Ani jednoho jste nespustil z očí?“

„Ne.“

Maerigolda pozvedne obočí. „Zvláštní. Hadrian Tachas mi tvrdil něco jiného.“

Kaž­dej bude tvrdit něco jinýho, když bude mít jistotu, že si zachrání kejhák.

Zaryju si nehty do kůže. Nemůžu jít proti Hadrianovi, aniž bych tím zároveň nešel proti sobě. Takže mlčím.

Maerigolda si z mého ticha odvodí své. „Kde jste byl, když došlo k vraždě?“

„Se vší upřímností, paní ředitelko, ani pořádně netuším, kdy k té vraždě došlo.“

Což samozřejmě nevědí ani ony. Nachytat člověka, který se vás pokouší vyslýchat, jak vůbec neví, co vlastně chce slyšet, je vždycky krok k výhře. I teď jak Maerigolda, tak Anna trochu stáhnou obočí.

„Odhad je mezi jedenáctou a dvanáctou,“ řekne nakonec Maerigolda. Spíš bych tu půlnoc překročil, protože tímto sama přiznává, že k vraždě došlo ještě v době, kdy s námi byli i vyučující.

Vážně se snažím ne­usmívat. Místo toho si do těla vyšlu další bolest, když si zarazím nehty do ran. „Tím pádem u ohniště. Na pokoje jsme se vraceli až před jednou.“ Pár minut poté, co zazněl poplach a řev, ať se okamžitě vrátíme do budov, aniž bychom pořádně věděli, co se děje. Slavnost bohyně života narušená smrtí, jak poetické.

„Zápasů jste se neúčastnil?“

„Jistěže ano. Probíhaly hned vedle ohniště, nevzdaloval jsem se odtamtud.“

„A potvrdí vám to Lae i Stermes?“ skloní Maerigolda trochu hlavu.

Přikývnu.

„Byli jste si s Lattarou blízcí?“

„Moc ne.“

„Jaký byl vztah mezi ní a Stermes?“

„Nebavily se spolu.“

Maerigolda přimhouří oči. Prosím, ať ten jeden neznámý přede mnou nebyla Iova – ačkoli ta by se stěží u výslechu podělila o detail, že se s Livií od šestky nemusely. Kdybych teď něco dodal, stejně by to překroutily a došlo by jim, proč to dělám, takže opět mlčím.

A mlčí už i ony. Anna ze mě konečně spustí zrak, když se  natáhne po jednom z papírů, co přinesla Maerigolda, a něco v nich přeškrtne. V ředitelně je takové ticho, že se tah perem po papíru zdá jako blížící se hurikán. Možná to tak je. Kdoví, jestli si tam nenapsala, že na mně pořád lpí podezření.

Maerigolda se odtáhne a vzduch mezi námi jako by povolil. Ještě se však ne­odvažuju vydechnout. „Očividně tu s vámi ztrácím čas, Asadere,“ pronese, ale na očích jí vidím, že si to nemyslí. Maerigolda je nejvnímavější člověk, jakého znám. Jestli mě propouští, dostala aspoň polovinu toho, co potřebovala. „Můžete jít.“

Židle pode mnou zakvílí, když vstanu. Snažím se působit přirozeně – uvolnit ruce, aby to nevypadalo, že jsem je celou dobu zatínal, a zároveň ne­odhalit krvavé ranky, které jsem si způsobil. Dlaně se mi potí a štípou a strašně mě to štve, ale za pár sekund už odsud odejdu, takže to snad ještě vydržím.

Kývnu na obě a pak konečně opustím ředitelnu i Anninu pracovnu před ní. Ellery vždycky říká, že si mám na všem hledat pozitiva; aspoň se ne­učíme, když musí vyslechnout půlku školy. Jestlipak si zavolají i Mita?

Vydechnu, až když za mnou konečně zapadnou dveře. Chodba ale není prázdná. Na lavici, kde jsem ještě před několika minutami seděl, je Iova. Piluje si nehty, nohu přes nohu, na to, kvůli čemu tu jsme, vypadá docela uvolněně. Rezavé vlasy má spletené do dlouhého copu a na uniformě přišité barevné stuhy, očividně nehodlá ztrácet čas.

Rozhlédnu se kolem sebe, a když se ujistím, že tu nikdo jiný není, přejdu k ní blíž.

„Neměli bychom se bavit,“ pronese Iova, aniž by zvedla zrak od svých nehtů.

„Stejně jako jsme se neměli rozcházet od ohniště.“

„Byli bychom blbí, kdybychom to udělali, co?“ Věnuje mi přeslazený úsměv. U Iovy se zřejmě nemám čeho bát.

Za zdí zaslechnu zvuk podpatků, takže se radši obrátím k odchodu. Ještě než Iova vstane, ucedím: „Jak zemřela, je první otázka.“

Iova tlumeně zakleje. „Tak to jsme prohráli všichni.“

Než vrznou dveře a Anna pobídne Iovu ke vstupu, už jsem pryč.

Odpolední vyučování je nahrazeno mší v kapli, jejíž prostory obvykle využíváme spíš pro absolutoria a podobné slavnosti, takže mi to přijde docela ironické. V jeden den vypustíme úspěšné absolventy, ať si začnou žít, v druhém tu nad dalším životem zavřeme knihu.

Upravím si límeček uniformy a prohlédnu se v zrcadle, které si Ellery vymohl bůhvíodkud, asi aby na sebe mohl pět ódy. Pokud vím, ve vedlejších pokojích disponují maximálně malým zrcátkem ve skříni, ale já mám tak aspoň možnost podívat se na sebe Anninýma očima. Studentská uniforma, přehlídka stužek na bicepsu za kaž­dou pitomost, kvůli které jsme se měli se spolužáky předhánět ve výkonech, k tomu smuteční bílá navíc. Vlasy mám moc kudrnaté, aby šly sčesat, jizva na tváři už pomalu začíná blednout. Ideální vrah, co, Anno?

„Do prdele,“ ucedí Ellery od své postele. Jeho odraz zápolí s bílou stužkou, která mu co chvíli sklouzává k těm již našitým. Má na paži o dvě stužky míň než já, a stejně mu to nejde. „Ksakru, já se na to –“

„Mám zavolat Iovu?“ pozvednu obočí.

„Ha, ha, strašně vtipný, Vite.“

Ještě chvilku ho nechám se trápit, než mu ji přidělám sám. Ellery si povzdechne a odvrátí hlavu stranou, zatímco mu dočasně přišívám bílou stuhu k ostatním. Kaž­dá stužka  reprezentuje nějaký úspěch, kterého jsme po určité době strávené ve škole měli dosáhnout – většinou zakončení předmětů, těžší zkouška nebo klidně speciální akce. A vedle nich teď jedna obyčejná, bílá, skoro jako výsměch těm ostatním. Připomínka, co je stejně silnější než naše dovednosti. Memento mori.

Biceps pod mýma rukama je napjatý a ne­uvolní se ani po pár vteřinách.

„Jsem z toho docela nervózní,“ přizná Ellery.

Suše se zasměju. „Není to první a rozhodně ani poslední mše za mrtvé, které se účastníme.“ Poplácám ho po zádech na znamení, že je hotovo, a Ellery se na zkoušku protáhne. Když zjistí, že stuha spolehlivě drží, znovu si povzdechne a promne si tvář. Tak to zkusím znovu. „Vždyť jsme ji skoro ani neznali.“

„Nesnáším pohřby,“ zamumlá.

„Není to pohřeb, tělo poslali jejím rodičům, udělají si ho sami.“

„Nemluv o tom tak suše,“ ucedí.

Chvilku se na něj dívám, jak si rukama projíždí dlouhé vlasy, spíš ve snaze se uklidnit než si je urovnat, a nakonec zavrtím hlavou. „Promiň.“

Odmávne to. Nevím, proč si vždycky tyhle události tak bere k srdci.

„No tak jdem, ať to máme za sebou,“ usoudí nakonec.

Chodby jsou tiché, netypicky i ty na naší koleji. Skoro jako by i škola věděla, co se děje. Trvá nám celou věčnost, než narazíme na první živou duši. Když konečně opustíme budovu s našimi pokoji a vejdeme do širokého atria, z chodby vedoucí k dívčí koleji se nesou hlasy. Oba známe, takže zvolníme tempo.

Ellery vypustí další nenápadný povzdech a rozhlédne se po atriu.

Akademie se nikdy nepyšnila kdovíjak barevnou výzdobou, takže bílé vlajky mezi těmi s emblémy školy až podivně září. Za celou dobu, co tu studuju, se žádná podobná sólo mše za mrtvého studenta nekonala. Za celou dobu, co tu studuju, tu ostatně nikdo nikoho nezavraždil. Nebo aspoň ne oficiálně.

Do atria konečně vstoupí Lucilla Satara s Iovou v závěsu. „Kdybys neměla pořád potřebu si něco dokazovat, Iovito…“ odsekává zrovna Lucilla. Blond vlasy, typické pro většinu obyvatel z nejsevernější Druhé republiky, má stažené do tak pevného culíku, že její rysy vypadají neuvěřitelně ostře.

„Já? Podívej se na sebe; poprvé jsi mě u Maerigoldy předběhla, a stejně ti to bylo k ničemu.“

Tak tady bychom měli čtvrtýho vyslýchanýho.

„To se teprve uvidí,“ zavrčí Lucilla.

„Jestli si myslíš, že ti vylepší status, když na mě ředitelce práskneš něco, co není pravda, tak promiň, Lucillo, ale takhle to tady nefunguje.“

„Nevím, kdo na mě číhal na chodbě, jenom aby mi řekl…“ Vtom si nás Lucilla všimne; ukončí jejich hádku, ukáže na nás obscénní gesto a nasadí rychlejší tempo, až se nám ztratí v přilehlé místnosti. Řekněme, že jsem Lucillu nikdy moc nemusel a že Elleryho krátký románek s ní nám ve vztazích taky zrovna nepomohl.

„Fakt lituju, že to místo Livie neschytala ona,“ odfrkne si Iova, sotva se k nám připojí. „Až dostudujeme, shodím ji ze schodů. Větší službu už republikám neprokážu.“

„Klidně ti dosvědčím, že to byla nehoda,“ zamumlá Ellery.

„Nene, chci, aby se hezky vědělo, že jsem to byla já.“

„Teď fakt není vhodná doba se o tom bavit,“ poznamenám. Iova jen semkne rty. Neviděl jsem ji od výslechu. Její výraz asi  odpovídá spíš roztržce s Lucillou, ale jeden nikdy neví. „Jak jsi dopadla?“ zeptám se tiše.

„Jak se dalo čekat,“ odpoví bez špetky emocí. „Maerigolda nevypadala nadšeně, že ze mě nic nevypáčila. Ta blonďatá kráva jí očividně nakecala hory doly o tom, co se na slavnosti dělo, všechny naše výpovědi budou vypadat fakt důvěryhodně.“

„U mě se taky odkazovala na Hadriana,“ pokrčím rameny. I když ten teda mluvil pravdu.

„Nevím, co chce zjistit,“ zamumlá Ellery. „Tolik let tě učí, co dělat, když tě chytnou, a pak spoléhá na to, že se prokecneš? Co když ten vrah ani není ze školy?“

„Co když to ani není vrah?“ nadhodí Iova. „Proč se automaticky počítá s tím, že ji někdo zabil?“

„Protože jsme ve škole plné vrahů?“

„Jsme v Akademii smrtících umění, to není to samý.“

Obrátím oči v sloup. „Viděli jste její tělo. Takhle by ji neroztrhalo žádné zvíře, které by se nějakým zázrakem dostalo na pozemky, ani by se takhle nezabila sama.“

Ellery se ošije, zatímco na Iovině rtech zahraje nenápadný úšklebek.

„Ale proč?“ nadhodí po chvilce Iova. Tváří se jako obvykle, ta nebetyčná snaha o to vypadat, jako že ji okolní dění nezajímá, ale pod její kůží vidím otázku a pravý zájem. „Proč by to někdo dělal? Zrovna jí?“

Pokrčím rameny. „Co ty víš? Mohla mít s někým nevyřízený účty.“ To v Akademii nebyla zrovna ne­obvyklá věc. „A tys ji taky neměla ráda, tak nemel.“

Iova se nadechne, ale to už vycházíme ze školy, takže si svůj argument nechá pro sebe. I pozemky působí ponuře. Ze dveří do atria vidíme pouze na několik venkovních hřišť, arénu vzadu a kapli na půli cesty. Před ní už stojí snad všichni, shluk  studentů se od dvoukřídlých dveří táhne pomalu až k nám. Někteří si nehledě na ostatní hlasitě sdělují dojmy, jiní vypadají, že by radši byli kdekoli jinde, jen ne tady. Pár očí si prohlédne i nás a kaž­dý z těch pohledů je jiný. Nejspíš se rozkřiklo, koho si dnes Maerigolda pozvala do ředitelny.

Zastavíme pod Kleanem, jednou ze soch bohů, které lemují cestu ke kapli. Loni mu kdosi přebarvil jeho atribut, kbelík vody, rudou barvou a doteď se to nepodařilo nikomu sundat. Ať už s tím přišel kdokoli, byl geniální. Rádoby krvavá voda se tak zasekla v prostoru těsně nad našimi hlavami, jako by nám patron vody žehnal.

S úšklebkem obrátím pohled zpátky k těm dvěma, jen abych zjistil, že se Ellery dost viditelně chvěje. Položím mu ruku na rameno a povzbudivě ho stisknu, ale nevypadá, že by vůbec vnímal.

„Podívejte,“ kývne Iova hlavou někam před nás. Následuju její pohled přes dav na trávníku k běžecké dráze, ale nevšimnu si ničeho, co by mohlo upoutat její pozornost. Až pak mi zrak sjede o kousek vedle k ohništím a kládám, prostoru, který obvykle vyhrazujeme pro slavnosti. Kolem plochy, na které se ještě před pár dny veselilo, a ještě o kousek dál, směrem ke křovinám, jsou zabodnutá kopí, mezi nimiž vlají dlouhé pásy látek. Pochybuju, že tam jsou jen proto, aby nám zabránily jít dál.

„Nenápadná připomínka,“ zamumlám. Iova zamračeně přikývne.

Dveře kaple pronikavě zaskřípou a studenti začnou vcházet dovnitř. Ellery zase o kousek zbledne, až si na chvilku myslím, že ho tu ještě budeme oživovat.

„Víš, proč máš ten červený pásek tady?“ zeptá se Iova a poklepe na stužku na Elleryho paži.

„Za krvavý měsíc…“

„Takže tohle by oproti tomu neměla být žádná věda, ne?“

Iovin úsměv je dost falešný, ale Elleryho to očividně povzbudí, protože se konečně přiměje k pohybu. Iova rudou stužku nemá a většinou je z toho dost na trní. Když ji zastihneme v dobré náladě, vtipkuje, že si ji zasloužila taky, protože si krvavý měsíc prožila spolu s námi – zatímco my po celý měsíc dle tradice šestých ročníků trajdali po provinciích Daecie a barvili naše čepele temnější a temnější rudou, ona většinu toho času strávila v nemocnici s tím, že se její krvácení z obvyklých pěti dnů protáhlo na patnáct. Vyšlu po Iově nenápadný úsměv, ale zřejmě ji už jen skutečnost, že se o krvavém měsíci sama zmínila, stála dost sil a ignoruje mě.

Závěsy uvnitř kaple jsou stažené, jediným zdrojem světla jsou svícny po stěnách, které tomu všemu akorát dodávají dramatičtější nádech. Kaž­dý náš krok se nese celou budovou, a ačkoli v Akademii studuje maximálně dvě stě studentů, zní to, jako by se tu štosovala armáda všech pěti svobodných republik. Maerigolda a Anna stojí vpředu u stupínku, obě v bílé. Zástupkyně na nás shlíží znechuceným pohledem. Hádám, že dopolední výslechy k ničemu nevedly.

Vedle nich je vyvýšený oltář ozdobený vším, co v téhle době ještě kvete, a zřejmě symbolicky z něj visí i několik trnitých šlahounů, typických pro bohyni smrti. Ellery sebou cukne a sklopí pohled dolů. „Chceš jít dozadu?“ zeptám se tlumeně.

Viditelně si oddechne. „Jo, to by bylo fajn.“

Iova nám zabere místa v zadních řadách, kde sedí většina lidí z našeho ročníku. Někteří si Elleryho prohlížejí s neskrývavým zájmem. Pokud by ho snad chtěli podezírat, že za tím stojí on, vždycky se to dá svést na to, že mu Livia ležela na srdci. Posadím se trochu víc ke kraji lavice a zakryju výhled na něj, čistě pro jistotu.

Kapli protne důrazné zaklepání a šuškanda rázem utichne.  Maerigolda zlehka pohne hlavou a prohlédne si dav před sebou, veškeré studentstvo Akademie smrtících umění. Obviňuje někoho z nás? Má podezření na jedince, nebo na všechny, co si dopoledne povolala? Něco mi říká, že touhle šarádou to neskončí.

„Nerada se s vámi shledávám za takovýchto okolností, ale právě ty mi nedávají jinou možnost.“ Teď hýbe hlavou o něco pomaleji, skoro jako by si prohlížela jednoho studenta po druhém. Začíná odzadu, jak mi brzy dojde, takže rychle kopnu Elleryho do holeně, ať se vzpamatuje. Ellery se však dál choulí s hlavou sklopenou. To se ředitelce rozhodně líbit nebude.

„Před dvěma dny během slavnosti Ersity někdo zavraždil studentku desátého ročníku, Livii Lattaru. Dnes tu nejsem pro to, abych uctila její památku.“ Spousta lidí se automaticky narovná, když se Maerigolda předkloní. „Především vám chci připomenout, proč tu jste vy. Za co tu jste. Nevím, kdo z vás měl motiv k její vraždě, zda je Lattara nechtěnou obětí, nebo to byla vina situace, či cokoli jiného. Je mi jasné, že to byl někdo z vás.“

Na moment se odmlčí. V davu před námi si pár lidí vymění pohledy. Anna vedle Maerigoldy těká očima po kaž­dém pohybu a já si říkám, jestli už si do paměti píše jména, která si zítra pozvou do ředitelny.

„Dneska vás vyzývám, ať to vezmete tak, jak vás učíme,“ pokračuje Maerigolda. „Víte, co vás čeká, ale víte taky to, co vás čekat nemusí. Jste občané pěti svobodných republik Daecie, jste studenti prestižní Akademie smrtících umění. Využijte svoje práva a chápejte svoje povinnosti. Čas nehraje v náš prospěch, pokud to s ním ne­umíme. Svým činům ne­utečete. Vrazi jste tu koneckonců všichni.“

Tím ředitelčin proslov končí. U pultu ji vystřídá Anna, která začne pět ódy na Liviin prospěch a podobné hlouposti. Vrazi  jsme tu všichni, ale všichni nejsme stejní. Mám skoro chuť uzavřít s Iovou a Ellerym sázku, kdy se jim podaří zjistit, jak to celé bylo.

Vycítím, že mě někdo sleduje. Dovolím si odvrátit zrak od zástupkyně i ředitelky a následuju ten divný pocit davem před sebou. Vyhledám ho poměrně rychle.

Mito na moment sklopí pohled a pak se na mě podívá znovu. Nepatrně zavrtím hlavou a zase se obrátím k promlouvající Anně.

Po nekonečných proslovech a varhanní skladbě se konečně se stejným vrznutím otevře východ a vzduch v kapli je rázem mnohem snesitelnější. Já i Iova sehraně vezmeme Elleryho za paže a chvilku ho vlečeme, než si uvědomí, že má funkční nohy, a jde zase sám. Není jediný, kdo dává najevo slabost; projdou kolem nás studenti, kteří vůbec neskrývají pláč, spousta z nich si zachovává nejisté výrazy i chůzi. Nikdo by Elleryho nemusel podezírat.

Když to prohodím nahlas, Iova si odfrkne. „První, na co myslíš, je, kdo je jak nápadnej? Zabili jednu z nás, přímo tady. Nemyslíš, že to semele dost lidí?“

Za námi si někdo odkašle. Mito stojí jen pár kroků stranou a nic neřekne, ani když se na něj všichni ohlédneme. Bohové, to je idiot.

Kývnu na Iovu a ještě jednou poplácám Elleryho po zádech. „Běž za Bernardou. Vsadím se, že jak tě uvidí, bez tří tun horké čokolády tě z ošetřovny nepustí.“

Konečně mu na rtech zahraje úsměv. „Tak to si asi ještě rozmyslím.“

Iova na mě mávne a pak společně zmizí v davu ostatních studentů. Sám zamířím opačným směrem; pryč od kaple i od školy, po cestě, která se stáčí kolem cvičiště, ačkoli přes atrium  bychom se na koleje dostali o chvíli dřív. Nemusím se ani ohlížet, abych věděl, že Mito pochopil a je mi v patách.

Nebe se za dobu, co jsme byli uvnitř, stihlo zatáhnout, a než dorazím ke dveřím chlapecké koleje, schytám pár kapek deště. Ohlédnu se k ponurým pozemkům. Vypadá to, že jsme jediní, kteří si vybrali tuhle trasu.

„Rozumíš neverbální komunikaci?“ zeptám se, než Mito stihne vůbec otevřít ústa.

„Ehm… jasně?“

„Tak kdy ti ušlo, že vrtění hlavou znamená ne?“

„Myslel jsem, že… že vrtíš, jako že jsi to ne­udělal.“

Ticho.

„Ne, myslel jsem, abys za mnou nechodil.“ Vrazím si ruce do kapes a pohodím hlavou, ale ne­odbytné myšlenky nevytřesu. „Opravdu ti to musím potvrdit?“

„To jsem neřekl.“

„Ale očividně sis to myslel, když to bylo to první, co tě napadlo.“

„Já vím, že bys to ne­udělal.“

Zní docela přesvědčeně. Rty mi cuknou v úsměvu, který se mi nepodaří úplně potlačit.

„Všichni jsme tady vrazi, Mito,“ pozvednu obočí. „Maerigolda to řekla dost jasně.“

„Chceš teď ty přesvědčit mě, že jsi to udělal?“

„Probohy svatý , Dimitriji.“ Než ho stačím zastavit, natáhne ruku a odhrne mi mokré vlasy pryč z čela, prstem setře zbloudilé kapky, které mi zůstaly na kůži. Znovu zavrtím hlavou. „Myslel jsem vážně, že za mnou nemáš chodit.“

„Podle mě tě nepodezírají. Volali si většinu desáťáků.“

„I tak ne. Ellery se málem složil, dneska ho nevykopnu. A ne,“ zarazím ho, než stihne přijít se svým spolubydlícím, „prostě ne.“

„Fajn.“ Zkoumavě si mě prohlíží, už podruhé za tenhle den hledím do světle modrých očí, jen s tím rozdílem, že tyhle se doslova hýbou životem, pokud se tak dá mluvit o pitomých duhovkách.

Mlčíme. Nevím, jestli mi chtěl říct ještě něco. Mě nic nenapadá, takže nějakou dobu stojíme jen zlehka schovaní pod střechou přede dveřmi na chlapeckou kolej. Mito nakonec pokýve hlavou a vejde dovnitř jako první; podrží mi dveře, ale pak na mě nečeká.

Zatímco sleduju jeho vzdalující se postavu, říkám si, že mu možná nešlo o to být s někým. Spíš o to být spolu. Ale než mě napadne, co bych mohl říct, zmizí v patře nade mnou.

Když vejdu do našeho pokoje, Ellery spí. Pořád je oblečený v uniformě, bílou stužku má stále přišitou a leží v dost ne­umělé poloze. Nejspíš brečel, soudě podle jeho tváře. Možná nakonec nejde ani tolik o Livii. Domněnku mi potvrdí zmuchlaná kulička papíru na cestě ke koši.

Udělám mu laskavost a vyhodím ji. Papír mezi prsty mi připomene, že bych nečekaný volný čas mohl využít k dohnání restů, ale když si sednu ke stolu s rozepsanou esejí, stejně se nemůžu přimět začít pracovat.

Upřu pohled z okna, za nímž už prší tak hustě, že skoro nevidím na protější budovu. Nebe chce smazat, co jsme tady natropili. Kdoví, jestli to zvládne dřív než Maerigolda nebo vrah.