Lily S. Morganová: Město hořících křídel

Je rychlá jako vítr, osudu však neuteče…
Nakladatelství Fragment vydalo fantasy román Město hořících křídel německé autorky Lily S. Morganové.

ANOTACE:
Mladá bojovnice May, královská následnice, se celý život připravuje na nástup na trůn Ašitů. Je nejrychlejší nebeskou bojovnicí, která kdy v létajícím městě Elydoru žila.

Po králově smrti se však vladařská runa neobjeví u ní, ale na čele záhadného Luana, tajemného obchodníka z chudinské části města. A zrovna May ho má naučit, jak zacházet s nově získanou mocí.

Nerada na tento úkol kývne a brzy zjišťuje, že to nebude jediná výzva, která na ni čeká. Její život, a dokonce budoucnost celého Elydoru totiž závisí na tom, zda ona a Luan splní nelehký úkol, který mají před sebou…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, červenec 2024
Překlad: Eva Žočková
Vazba: vázaná
Počet stran: 328
Cena: 469 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1. kapitola
MAY

May silně mávala křídly a vznášela se nad střechami paláce kolem vysokých kopulí odrážejících měsíční svit, vrcholků věží a příkrých štítů, jejichž tmavé kontury čněly do nebe.

Vítr ji šlehal do obličeje, vytrhával jí dlouhé prameny vlasů z upleteného copu a rozcuchával havraní peří na zádech.

Natočila se doprava a obloukem zamířila k budově šikmo naproti. S maximální soustředěností prosvištěla kolem několika chrličů vody stojících jako vojáci na římse balkonu. I při sebemenší nepozornosti hrozilo, že narazí do budovy. May si riziko uvědomovala, ale parkour na stavbách ji až magicky přitahoval. Noc co noc ji lákal, ať ukáže své schopnosti.

Paže a křídla držela blízko u těla, proletěla mezi dvěma stožáry a vyhnula se třetímu, poté se spirálovitě vznesla vzhůru. Srdce jí bušilo. Nechala se unášet stoupajícím proudem nad Elydorem, dokud se její dech nezklidnil.

Na černomodré obloze nad spícím městem svítily hvězdy. May si užívala ticho a starosti hodila za hlavu.

Jako dítě milovala závody se svým otcem, objevování nekonečné svobody nebe a zkoušení riskantních manévrů.

Její otec byl jako velitel Ašitů téměř neustále vytížený, první minuty ranních hodin však patřily pouze jim.

Mayina hruď se sevřela úzkostí. Neuběhl den, kdy by jí nechyběl, a přála si, aby se s ní dál toulal v oblacích.

Zamrkala a potlačila pálení v očích, přitáhla křídla k tělu a nechala se unášet dolů. Řítila se hlavou směrem k zemi, dvůr paláce se přibližoval stále rychleji.

V žilách jí stoupal adrenalin. Téměř slyšela šum mocných křídel svého otce, který jí byl těsně v patách, aby ji zachytil, kdyby ztratila kontrolu.

Kouzlo vzpomínek ji pohltilo a potlačilo strach z nárazu. Strach, který vyzýval Mayin rozum k přerušení střemhlavého letu dřív, než bude pozdě. V tuhle chvíli jen chtěla zastavit čas a upnout se na klamný pocit, že je zase se svým otcem.

Řítila se kolem větví prastarých stromů, přímo k dlažbě. Až v poslední vteřině roztáhla křídla a v nohách jí škublo, když náhle přibrzdila. Ucítila bodnutí v zádech, bolest však vnímala jen jako tupý dozvuk.

Znovu se vyhoupla do výšky. První sluneční paprsky dne vylézaly za siluetou města a zbarvily nebe do fialova. Plachtila nad palácem doprovázená poryvem větru a myšlenkami na to, že zítra se proletí znovu.

Přejela pohledem čtyři městské části Elydoru. Třpytivé střechy Zlaté čtvrti ji uchvátily. Na rozdíl od jiných působila za tmy čtvrť s mramorovým palácem a nesčetnými měsíčními květy jako poklad z dávných časů. Místo, na kterém člověk hledal zázraky a nikdy se nevzdal naděje, že je objeví.

Jižně odtud ležela Rolnická čtvrť, která za dne připomínala zelenou vlnu, neboť všechny zdi domů pokrývaly vertikální zahrady s barevnými květinami, ovocem a zeleninou. Dál na západ v Řemeslnické čtvrti už to tak lákavě nevypadalo, a to v kteroukoliv denní dobu. Tyčily se tam komíny továren a zahalovaly část města do bledé mlhy.

Na severu se nad budovami vznášely stíny noci. Občas bylo slyšet o šlechticích, kteří zmizeli v úzkých uličkách Tarrosu. V dalších dnech se někteří objevili, okradení a se ztrátou paměti, jiní byli nalezeni v tmavých zákoutích zmlácení nebo s podříznutým hrdlem.

May zahnala myšlenky na chudinskou čtvrť, ve které žili vyhnanci a nejchudší obyvatelé Elydoru. Brzy propukne zmatek nového dne a s ním se o slovo přihlásí její úkoly.

Vyletěla obloukem k západnímu křídlu paláce, aby se před ranním tréninkem boje nasnídala.

Pod ní se táhly vodotrysky, zahrady se přibližovaly. Z dálky zahlédla vesele bublající kašnu, kolem které se pnuly nejkrásnější sluneční růže města. Za kašnou rostly vkusně zastřižené keře a nad okrasnými stromy čnělo několik nebeských věží.

Překvapeně zastavila a přivřela oči. Normálně byli touhle dobou u paláce vidět nanejvýš hlídkující gardisté nebo toulavé kočky. I když už chtěla být co nejrychleji v jídelně, nakonec se nenápadně přiblížila ke skupině, která hlasitě hulákala v kruhu kolem dvou mužů. Ti spolu zápasili.

Řinčení zbraní doléhalo až k ní. Ani jeden z přítomných gardistů do dění nezasáhl.

„Sto pinasů na Clydea!“

„Sto třicet na Reese!“ zvyšovali nabídku kolem stojící nebeští strážci a povzbuzovali bojovníky.

No skvělé. May obrátila oči v sloup. Není nic lepšího po ránu než parta šlechticů, kteří ještě nenašli cestu domů z hostiny.

Clyde, ve městě vyhlášený průšvihář, který se k nelibosti své rodiny stále dostával do problémů, se ohnal sekerou po svém protivníkovi. Rees, Mayin nejlepší přítel z dětství, uskočil, odrazil sekeru dýkou a napřáhl se k protiúderu.

Když se ti dva střetli, byly potíže nevyhnutelné a May by se nedivila, kdyby si Clyde u gardistů zařídil, aby se do zahrad příliš nedívali.

Rees odrazil další úder, plnou silou máchl svými labutími křídly a vymrštil se proti útočníkovi se sekerou. Clyde se sklonil a o vlásek unikl čepeli.

„Přestaňte!“ nařídila May hlasitě. Nechtěla, aby byl někdo vážně zraněn. Přiblížila se a vstoupila do kruhu, který se kolem zápasníků vytvořil. Křik okamžitě utichl a přihlížející jí hned udělali místo. Ve vzduchu byla cítit vůně bobulového vína a Mayin prázdný žaludek o sobě dal ihned vědět. Potlačila dávivý reflex a přísně se rozhlédla kolem.

Clyde ztuhl, sekeru připravenou k úderu. Dýka v Reesově ruce sebou útočně cukala, ale i on se držel zpátky. Z rány nad levým obočím mu prosa­kovala krev a stékala mu po tváři. Rudé skvrny zohavily jeho bílou košili. Ještě včera večer, když May odcházela z hostiny, byla ta košile sněhobílá.

Clyde nevypadal o nic lépe. Horní ret mu praskl a oko začalo natékat.

„Co se tu děje?“ zeptala se. Ostatní s respektem couvli před údery jejích křídel. Nebyla sice přímo spřízněná s králem, zaujímala však první místo mezi následníky trůnu a všemi šlechtici.

„On…,“ vybuchl Clyde, ale Rees mu chladně skočil do řeči.

„Jen trochu rozdílné názory.“ Hněv ve svém hlase stěží ovládal a upíral zrak na protivníka, jako by ho chtěl probodnout pohledem.

May mu nevěřila ani slovo. Určitě šlo o spor, který mezi oběma ro­di­nami vládl už po generace. Než ale mohla jakkoliv zareagovat, rozlehlo se ránem ohlušující zadunění, které napnulo každou část jejího těla. Nebeští bojovníci na sebe s úlekem pohlédli. Pokud zazněl poplašný zvon, znamenalo to, že město je v nebezpečí, a každý okamžik mohl rozhodnout o životě a smrti.

„Držte se nouzového plánu,“ přikázala mužům okolo sebe a následně se zadívala na Reese a Clydea.

„Vy dva se dnes odpoledne dostavte do audienční síně.“

Aniž by čekala na odpověď, odrazila se, nechala zahrady za sebou a vyletěla k paláci.

Z kasáren i z dalších částí paláce se vyhrnuli nebeští bojovníci a gardisté, vzlétli z odletových míst a sledovali poplašný signál.

May letěla proti nim a už z dálky viděla bojovníky Ašitů vznášet se nad stromy ve dvoře. Měli na sobě černé bojové obleky ze žáruvzdorného hedvábí, vysoké boty a přes ramena přehozené nablýskané štíty.

V okamžicích jako tento byla ráda, že si každé ráno obléká ochranné oblečení, protože teď nebyl čas se převlékat. Naštěstí včera na rozdíl od jiných návštěvníků banketu nepila. A i když se po dlouhé noci necítila v té úplně nejlepší formě, byla připravená.

Někteří bojovníci kývli May na pozdrav, když zaujala své místo ve formaci. Velitel vyrazil z vysoké budovy, zabrzdil vedle vrcholků starých jedlí a zakřičel rozkaz. Jeho zjizvený obličej vypadal ve slabém světle vycházejícího slunce jako krajina posetá krátery. May rychle odvrátila zrak a soustředila se na svou pozici.

Za pár vteřin se mezery v řadách uzavřely a před ní zaujal místo v doprovodu dvou strážců král.

„Kupředu,“ zvolal velitel.

Letěli nad špičatými věžemi, větrnými korouhvičkami a bílými mra­moro­vými budovami zdobenými barevnými vlajkami.

Dunění poplašného zvonu ještě stále znělo ránem jako údery hromu. May cítila v hrudi napětí. To ji nabádalo k opatrnosti, když vyhlížela zářivé světlo Gluta pustošícího Zlatou čtvrť.

Rozprostřel se v ní neklid. Měla za sebou spoustu hodin výcviku, ale každý soupeř byl nevypočitatelný.

Pohledem kmitala přes patrové vily, dvory plné květin a široké nákupní ulice s čajovnami a kavárnami, nad kterými stoupal kouř.

Někde tady se musel schovat.

Za okamžik uviděla rodiny, které spěchaly ze svých usedlostí, odrážely se od země a mířily směrem na západ, kde by se mohly ukrýt mimo město, než bude nebezpečí zažehnáno.

Velitel hnal oddíl rychlým tempem kupředu, vedl ho přes tržiště kolem zavřených obchodů a stánků uzamčených závorami.

Tam, kde vládl zmatek, dohlíželi na evakuaci gardisté. Starali se o to, aby nikdo nezůstal ve svém domě nebo neodnášel cennosti z budov.

Když se ubírali kolem divadla, ucítili ve vzduchu zápach ohně a po­pela. Oddíly hasících bojovníků již držely plameny v šachu. Vytvořili dva řetězy, v blízkém akvaduktu plnili kbelíky, jak nejrychleji to šlo, a podávali si je až k ohnisku požáru. Hasili oheň tak dlouho, dokud nebylo jasné, že už nemůže přeskočit na okolo stojící budovy.

May letěla s dalšími bojovníky přes střešní terasy k promenádě, která vedla do centra městské části. Tam trůnila na podstavci zlatá socha Slunečního orla.

Glut musel být blízko.

Naštěstí škody u divadla ještě nebyly tak hrozné – na rozdíl od posledního útoku, ze kterého se město tak hladce nevzpamatovalo. Plameny přeměnily velké množství domů na suť a popel, a navíc zničily plný sklad potravin, než je konečně uhasili.

May obletěla s ostatními věž městské knihovny a srdce se jí málem zastavilo. Jen pár metrů od sochy se ze sloupové chodby jednoho dvoupatrového domu linulo zářivé světlo.

Bylo to stejné místo jako před šesti lety. Místo, kterému se vyhýbala, protože to, co se na něm stalo, chtěla uzavřít za dveřmi zapomnění.

Střípky vzpomínek se osvobodily ze svého vězení a nezadržitelně se draly ven. Glut, který vyskočil přímo na jejího otce. Hořící látka a dým. Živoucí pochodeň ve větru.

„Glut na třetí hodině!“ zařval velitel. Společně vyrazili jako hrot šípu k ohnivému světlu.

Jeho rudě zářící tělo vypadalo jako kometa, která se zřítila z noční oblo­hy a zachytila se v ulicích Elydoru. Jiskry sršely všemi směry, a ačko­liv mezi nimi stály ještě tři vily, May na tvářích jasně cítila mihotavý žár.

Přímo před ní uháněl král Oras. Indigový plášť vyměnil za bojový oblek a skvrnitými sovími křídly energicky krájel vzduch.

„Zaujmout postavení!“ zvolal velitel. Bojovníci vedle May se rozletěli do stran, zatímco ona zůstala sama vzadu, aby mohla sledovat dění shora.

Glut se řítil přes náměstí, přímo na sochu, a přesně jako tenkrát narazil do soklu.

Útržky vzpomínek zasypaly May jako lavina.

Opět uviděla svého otce, který odstrčil mladého gardistu. A Gluta, kterému se on sám už nemohl vyhnout.

Peří mu začalo hořet. Plameny se bleskurychle rozšířily od okrajů křídel až k ramenům. May mu chtěla pomoct, ale jeden z ašitských bojovníků ji pevně držel a ona byla příliš slabá, než aby se mu vymanila. Její otec se skutálel k zemi. Ve vzduchu visel pach spáleného masa a ozvěna děsivého výkřiku.

Nebe se začalo točit, domy se nebezpečně kymácely. Dýchat. Musela dýchat. May s námahou nasála kyslík do plic a pokusila se soustředit na daný okamžik tady a teď.

Král se k ní otočil. Věděla, že ji chápe. Položil jí ruku na rameno, aby ji uklidnil.

„Dnes půjde všechno dobře,“ slíbil, ale vrásky v obličeji se mu prohloubily. Její otec byl jeho dobrým přítelem.

I když v ní stále ještě doznívalo trápení, přiměla se k úsměvu, aby mu poděkovala. Bylo její povinností chránit obyvatelstvo a vydala by ze sebe všechno, protože dala slib svému otci.

Pevně stiskla zuby, vzepřela se proti svým vnitřním dveřím a prudce je zabouchla, aby za nimi minulost zase uzavřela.

Král se otočil a přistál uprostřed silnice. May zůstala ve vzduchu a zamířila pohled na Gluta, který zas a znovu vrážel do začouzeného soklu. Shora byly nevypočitatelné manévry ohnivé bytosti přece jen o něco rychleji rozpoznatelné než zdola. Někdy měla jen zlomky vteřin, aby své kolegy varovala a ochránila před srážkou.

„Zaujmout pozici!“ rozkázal velitel pod ní.

Bojovníci stáhli křídla, aby nabídli méně plochy k útoku, před hruděmi si drželi naleštěné štíty a sešikovali se proti žhnoucímu Glutovi.

„Vyrovnat!“

Synchronně vyrovnali své štíty a zachytili sluneční paprsky začínajícího dne, aby odrážejícím se světlem nalákali Gluta směrem ke králi.

Nechali světlo klouzat po zemi a zastavili ho těsně před Glutem. Žhnoucí tělo se otřásalo, chvíli vyčkávalo a vzápětí se na záři vrhlo.

Opatrně, jako by balancovali se syrovým vejcem, posunovali bojovníci odrážené světlo zpět směrem ke králi a lákali Gluta jako obrovského mola.

Vzdálenost se stále zmenšovala, až mezi oběma zbýval pouze půlmetrový rozestup.

Vládce se ke Glutovi pomalu natáhl, nebeská modř se vmísila pod ohnivou oranžovou a Glut ucukl před jeho dotekem.

May zaťala nehty do dlaní. Nespouštěla z krále Orase a jeho protivníka oči.

Oras byl jediný v Elydoru, kdo ovládal potřebnou magii a mohl Gluta zneškodnit, aniž by sám shořel. Přesto cítila strach – nechtěla svého přítele a mentora ztratit.

Král vrazil bleskovou rychlostí ruce do plamenného těla, aby ho se sebou spojil. Klikaté plamenné rýhy na panovníkově čele se rozžhavily, jakmile se síly střetly.

Glut se vzepřel, až jiskry létaly všemi směry. Cloumal sevřením tak silně, že krále málem smetl. Ten však zavrtal prsty ještě hlouběji do těla svého nepřítele.

Ačkoliv s ním Glut házel sem a tam, držel se pevně a vysával mu sílu, dokud ohnivý tvor nebyl bledší a menší, až nakonec všechen odpor vzdal.

May s úlevou uvolnila své křečovitě sevřené ruce a rychlým mávnutím křídel vzlétla. Oras Gluta pohltil v rekordním čase. Brzy z ohnivce nezbylo téměř nic, kromě škod a hrůz v ulicích. May spokojeně kroužila nad místem souboje a prohlížela si okolí. I když většina obyvatel krále uctívala, existovala i skupina rebelů, kteří by mohli nepřehledné situace využít a pokusit se panovníka unést. Vše se ale zdálo klidné. Také oheň u divadla byl téměř uhašen a už jen ojedinělé plamínky olizovaly dřevěné obložení. Poplašný zvon utichl, a tak se obyvatelstvo smělo vrátit do svých domovů.

Mayin žaludek nevrle zakručel. Až se dostane do paláce, nejprve si dá koupel a řekne si služebné o koláče.

Většinu kouře rozptýlil vítr a May teď mohla jasně vidět věže paláce, který se tyčil uprostřed Elydoru. Dole se přes údolí Regentalu v jemných ohybech vlnila řeka, která oddělovala šlechtickou čtvrť od Tarrosu na severu.

Náhle přitáhlo Mayinu pozornost slabé zablýsknutí, sotva silnější než sluneční paprsek odrážející se v okenní tabuli. V ten moment zapomněla mávat křídly a jen upřeně zírala na bod na druhé straně řeky. Zrádný žár vzplanul a rychlostí blesku zmizel mezi domy.