Rozhovor se „Smečkou“ – II. část
Pokračujeme v rozhovoru s týmem, který stojí za hororovou antologií Smečka.
Jiří Sivok, editor antologie Smečka (recenze), se už ve chvíli, kdy se chystal její předprodej, postaral o pořádnou reklamu, když slíbil, že si na sebe oblékne kostým pandy, pokud kniha v předprodeji dosáhne těch správných čísel. Pandy jsou sice roztomilé, ale potenciálního čtenáře spíše zajímá, jaké povídky ho v nové antologii z nakladatelství Golden Dog čekají. Proto jsem obeslal jejich autory a položil jim několik zvídavých otázek.
Za tímhle projektem stojí ovšem i další členové smečky, proto jsem požádal o pár slov jak autora obálky a ilustrací, tak překladatele. Neboť v knize naleznete také povídku jednoho zahraničního hosta.
Miroslav Pech – V šeru svítání
Tvoje povídka dýchá atmosférou hororových balad z 19. století. Byl to autorský záměr, nebo jde o kouzlo nechtěného?
Jako hodně mladý jsem rád četl Sheridana Le Fanu a Poea, možná mi ti dva trochu našeptávali přes rameno. Ten jazyk se mi navíc hodil i k vypravěči, který, ač chudý nýmand, je i zamilovaný romantický básník.
Můžeš v krátkosti zavzpomínat, jak ses dostal k nakladatelství Golden Dog a stal se jedním z jeho kmenových autorů?
Měl jsem napsané Dítě tmy, ale nakladatelé, se kterými jsem už spolupracoval, se nějak šprajcovali. Vzal jsem do ruky Honzova Kazatele, líbilo se mi, jak ho Martin Štefko nechal vyrobit, a rozhodl se mu svůj rukopis poslat. Martin je dobrý, pro svou práci zapálený člověk. Věřil jsem, že se mu podaří vybudovat nakladatelství, na které bude hrdý jak on, tak autoři. Řekl bych, že se to povedlo.
Karin Novotná – Azurit
Azurit (byť by se mohlo podle názvu zdát, že jde o reklamu na čistící prášek) je příběhem, v němž se teeneger ocitne ve světě, v němž pobíhají modří psi a lidé cestují pomocí ohořelých hlaviček magických sošek. Můžeš nám trochu přiblížit, kde si pro ně našla inspiraci?
Asi tak jako vždycky – velký díl náhody a střípek nebo možná i dva z reálného života. Asi to chceš konkrétněji – ty ohořelé hlavičky jsme fakt našli, když jsme byli v Táboře s mužem na Blaviconu. Vyfotila jsem si je, ale neměla jsem dost odvahy na to, abych na ně sáhla. Nelíbily se mi. A dlouho mi vrtalo v hlavě, co by se stalo, kdybych to bývala udělala.
Nebo třeba ta škaredá scéna, která předchází sledování Harryho Pottera – ta se mi zdála a nebylo to nic příjemného. Ještě v noci jsem si ji s bušícím srdcem zapsala. Manžel v té době hrál na Playstationu The Last of Us (já mu jen koukala přes rameno, jsem v tomhle děsnej srab a nesnáším lekačky) a asi je to tam taky místy cítit.
Modrej pes pak přišel tak nějak sám a přiznám se, že jsem se snad ještě nikdy při psaní tak nebavila. Užívala jsem si každé slovo.
Byť je Bářin příběh v povídce uzavřený, povídka samotná působí jako úvod k mnohem delšímu příběhu. Plánuješ se někdy do světa modrých psů vrátit?
Trošku mě mrzí, že je to tam cítit – tuhle povídku mi totiž Martin vrátil s poznámkou, ať ten příběh opravdu uzavřu (původní konec byl jiný) a některé motivy vynechám. Tak mám asi stránku a půl poznámek ve wordu, jak by se dal příběh rozepsat.
Jak jsem říkala, milovala jsem každý slovo… do chvíle, než jsem to musela vyškrtat (tu nejvtipnější část!) a přepsat. :-) Tady patří velký dík mým betačtenářům (Jarce, Michalovi, Madle a Jirkovi), že se ze mě nezbláznili.
Takže jo, prostor tu je, ale ještě před pár měsíci jsem ten příběh nenáviděla, protože revize. Ale jo, celkem věřím tomu, že to dobrodružství Báry a Azurita jednou dovyprávím.
A podle mě je i tohle cesta – pamatuju si, jak jsem četla povídku Dominika Fialy v antologii Může se to stát i vám a strašně se mi líbila. A pak mi někdo řekl, že ji rozepsal do románu Pravá bluesová kočka – no jasně, že jsem si knížku koupila. Tak třeba bude Azurit fungovat jednou podobně.
Martin Štefko a Jiří Sivok – Psí život
Hrdinou vaší povídky je majitel hororového nakladatelství. Vychází ty zážitky z tvých vlastních zkušeností, Martine?
Je to vtipné, ale i když jsou ty zážitky do jisté míry opravdu moje, zpracoval je Jirka. Teď myslím jen tu úvodní část, kdy se nakladatel ocitne na akci, kde má stánek hned vedle odpadkového koše, a to i proto, že se na něj v podstatě zapomnělo. Když jsem tu povídku teď po delší době četl znovu, nebo vlastně slyšel, protože jsem ji poslouchal v její audioverzi, uvědomil jsem si, jak celkem ponižující a trapné to bylo… No ale zbytek už je čirá fikce, jen sem tam doplněná o něco z nás dvou. Třeba věděli jste, že Jirka opravdu měl včelstva?
Vaše povídka je nejen třeskutě vtipná, ale i tarantinovsky brutální. To postupné utahování šroubů byl Jirkův, nebo Martinův nápad?
Když jsme tu povídku začali psát, řekl jsem Jirkovi, že chci něco extrémního, mimo jiné proto, že s knihou Farma zrůd jsem měl pocit, že jsem nějak vyměkl. Minimálně z hlediska explicitnosti. A tak jsme si jen stanovili, co se stane a k čemu to povede. Ta gradace už byla tak nějak automatická, to se psalo skoro samo.
Kateřina Malec Houfková – Na konec cesty
Stát se členem Smečky není jen tak, přesto jsi jednou z těch, které Jiří Sivok pro práci na antologii oslovil. Povíš nám o tom, jaká byla tvoje cesta k nakladatelství Golden Dog?
Asi tři roky zpátky jsem napsala povídku Samej kaolín, kterou jsem poslala do literární soutěže O krvavý brk. Povídka tehdy nevyhrála, ale zaujala Honzu Vojtíška, který byl porotcem. Povídku mi vydal ve svém tehdejším hororovém časopise Howard. V návaznosti na to mě pak oslovil s tím, že zrovna dává dohromady antologii povídek od autorů z jižních Čech s názvem Jihočeský horor. Antologie měla celkem úspěch a autorsky (a pak na křtu knížky i osobně) jsem se díky ní sešla s Jirkou Sivokem. Ten mě pak oslovil s nápadem na Smečku. Tehdy ještě nebylo jasné, co z toho nakonec bude, ale myslím, že výsledek rozhodně stojí za to. Jsem ráda, že se to vše takhle pěkně sešlo.
Tvoje povídka je příběhem stárnoucí spisovatelky. Jaké bylo psát příběh o někom, kdo se blíží na konec své spisovatelské dráhy i života? Bylo těžké se do role Marty Steinové vžít?
Těžké mi to nepřišlo, ale možná jen proto, že mám v sobě jak stárnoucí důchodkyni otrávenou životem, tak mladou naivní puberťačku – záleží, jak se zrovna vyspím. Ne, teď vážně – spatřuju v tom velké kouzlo psaní – v tom, že se jako autorka můžu vžívat do různých postav… i těch, které mi mohou být na první pohled vzdálené. Na druhou stranu Martu v mnohém i chápu a obecně stáří a stárnutí je téma, nad kterým často přemýšlím.
Tomáš Marton – Pes se zlatýma očima
Hrdinka tvé povídky přežila napadení psem, a co si budeme povídat, popis té události je dost realistický. Vycházel jsi při jejím psaní z vlastního zážitku?
Přiznám se, že nikoliv. Ale vím, jak takové napadení může vypadat. Vlastně jsem byl v tom popisu ještě docela měkký a mnohdy to ve skutečnosti vypadá daleko hůř.
Párkrát mě nějaký malý pes kousl, ale to bylo fakt jen jedno rafnutí a nic víc.
Pes se zlatýma očima je jedna z mála sice lehce strašidelných, přesto pozitivně vyznívajících povídek. Povíš nám, jak tě napadlo napsat tenhle feel good příběh?
Já nechci moc spoilerovat, tak nemůžu úplně prozradit celý záměr, který jsem s příběhem měl už od začátku, ale věděl jsem, že chci psát o strachu ze psů. Já sám mám psy hrozně rád, ale přítelkyně z nich má hrůzu. A já to chápu. Napadlo mě, že by povídka mohla být o malé holčičce, která je s takovým strachem konfrontována. A musí se mu postavit.
Jak jsem říkal, mám psy rád a fandím lidem, co čelí svému strachu. Možná i proto z toho vznikla pozitivně vyznívající povídka. A taky si myslím, že horor nemusí být vždy jen „zlý“, ale může nabídnout i pomyslnou jiskřičku naděje v temnotě. Nicméně tu hlavní nosnou myšlenku mého příběhu odhalíte až po jeho dočtení.
Jiří Sivok – editor
Kritéria pro účast na tomhle projektu byla myslím dost jasná, být autorem, jehož díla vydává Golden Dog, a nebát se napsat příběh, v němž figuruje pes. Ale Smečka neobsahuje pouze povídky, u každé najdeme hezkou ilustraci a i obálka je povedená. Můžeš nám povědět, kdo je jejich autorem?
Jedná se o milovníka díla H. P. Lovecrafta, mého kamaráda a hlavně skvělého umělce Pavla Pavelku. Tenhle kluk dělal skvělou obálku třeba k hororu Crota a taky ke knize Chapadla Černé hvězdy. Mám jeho práci rád, tak mi i v ložnici jeden Pavelka visí.
Pavel Pavelka – autor obálky a ilustrací
Smečka není tvou první prací pro Golden Dog, ale je výjimečná tím, že jsi pro ni dělal nejen obálku, ale také vnitřní ilustrace k jednotlivým povídkám. Dostal jsi přesné zadání, nebo jsi s jednotlivými autory diskutoval o tom, co má na ilustraci k jejich povídce být? Jak to celé probíhalo?
Žádné konkrétní zadání k vnitřním ilustracím nebylo. Tuším, že pouze první dvě ilustrace jsem poslal Jirkovi S. a Martinovi Š. ke schválení, zda se naše představy nějak zásadně nerozcházejí. A pak jsem měl naprosto volnou ruku, za což patří můj obdiv oběma. Je to moje první zkušenost s vnitřními ilustracemi. Primárně tvořím barvami na plátno/desku, černobílá tvorba na papír byla pro mě v mnoha ohledech složitější než obálka knihy. Ke konzultaci s autory povídek došlo snad jen jednou, kdy jsem měl problém s motivem. V tomto konkrétním případě mi autorka byla velmi nápomocná, dokonce mi poskytla fotografie místa, které jí bylo inspirací pro napsání povídky.
S vydáním Smečky a tvou prací na ní je spojen ještě jeden zajímavý projekt. O co přesně šlo a čí to byl nápad?
Soutěž o ilustrace a pak o kresbu přímo do knihy, to všechno byl nápad Jirky, svůj marketingový talent nezapře. :) Jsem rád, že aspoň malá část ilustrací má ještě nějaké jiné využití a mohou někomu udělat radost. Dle mého názoru zarámované a za sklem mohou dobře zdobit interiér něčí domácnosti. A co se týče kresby do knihy, přijde mi to jako zajímavá věc, taková alternativa k podpisu. Jen jsem poměrně limitován knižním papírem, nesnese v podstatě nic víc než kresbu tužkou.