Rozhovor se „Smečkou“ – I. část
„Už někdy kolem dvou nebo tří let by většina psů měla automaticky dostat doktorát a titul z lidské psychologie.“ (Mort Castle)
Jiří Sivok, editor antologie Smečka (recenze), se už ve chvíli, kdy se chystal její předprodej, postaral o pořádnou reklamu, když slíbil, že si na sebe oblékne kostým pandy, pokud kniha v předprodeji dosáhne těch správných čísel. Pandy jsou sice roztomilé, ale potenciálního čtenáře spíše než editor v roli jediného žijícího zástupce rodu Ailuropoda zajímá, jaké povídky ho v nové antologii z nakladatelství Golden Dog čekají. Proto jsem obeslal jejich autory a položil jim několik zvídavých otázek.
Za tímhle projektem stojí ovšem i další členové smečky, proto jsem požádal o pár slov jak autora obálky a ilustrací, tak překladatele. Neboť v knize naleznete také povídku jednoho zahraničního hosta.
Jiří Sivok – editor
To, že jsi živel a jdeš do všeho po hlavě, o tobě všichni víme. Ale antologie čítající patnáct autorů, z toho jednoho zahraničního, je docela jiné sousto než si pozvat hosta do Černé neděle. Nebál ses, že tě s takhle velkým projektem pošle vydavatel k šípku, že ti dají autoři košem nebo že se to celé jinak podělá?
To je docela vtipné. Já z těchhle věcí obavy nemám… Martinovi jsem to přednesl na Světě knihy před dvěma lety a ten mi to odkýval. Sdělil jsem mu koncept knihy, antologie autorů GD, kde by přízrační psi sloužili jako pojítko. No, a v tu chvilku jsem na tom začal dělat. Nedávno se mi Martin Štefko na jedné akci svěřil, že s tím ani moc nepočítal a ono to mezitím kvalitou a péčí, kterou tomu dal každý člen Smečky, přerostlo nás oba. Jediný autor, který mi dal košem, byl Honza Vojtíšek, ale bylo to z logického důvodu. Čas je prostě neúprosná veličina.
Tereza Kadečková – Panoptikum doktora Marrowa
Tvoje povídka se odehrává ve skotském Edinburghu. Co tam na jeho obyvatele a čtenáře Panoptika čeká?
Čeká je tam jeden dům na kraji města, ve kterém žije vdova Lydie se svým těžce nemocným synem Colinem. Pro svého syna dělá první a poslední, proto když ji požádá, aby se šli podívat na kočovný cirkus, souhlasí. Tam potká podivného doktora Marrowa, který má panoptikum a prodává víly. A s nimi možná i naději.
Je o tobě známo, že jsi autorkou příběhů, jejichž hrdinové často podstupují nelehká rozhodnutí, která je nutí jít až na samé hranice lidskosti. Přesně taková je i Colinova maminka. Patříš tedy k autorům, kteří svým postavám ubližují rádi, nebo je na pokraj šílenství přivádíš z jiných důvodů?
Rozhodně nejsem autorka, která by se krutě pohihňávala, zatímco píše. Baví mě ale sledovat temná zákoutí duše postav, stavět je před volbu, která je špatná nebo ještě horší. Ráda ukazuji na oko něco, zatímco postavě se v hlavě honí něco úplně jiného. Chci ve čtenáři vyvolat pocit, že chápe, co postava dělá, a strach, jestli by se zachoval stejně. V případě Panoptika doktora Marrowa úzkost z toho, že Lydii chápe. Protože život je komplikovaný a občas… šílený.
Petr Boček – Příchod vyvoleného
Při čtení vaší povídky se mi vybavil příběh Rychlé šípy objevují psí hřbitov. Je to jen náhoda a geneze vaší povídky je jiná?
Musím přiznat, že jsem na Rychlých šípech vyrůstal, takže příběh o psím hřbitově a onom pomatenci, který ta nebohá zvířata mučil, znám. Nicméně až do tohoto okamžiku jsem si ho nijak nespojoval se svou povídkou. Inspirací pro mě byly spíš otřesné záběry z množíren (nejen psích) v rámci televizního zpravodajství a touha se (ne)lidským zrůdám, které něco takového provozují, nějak pomstít. To jsem nakonec provedl aspoň v literární rovině. Ale důsledně.
Mám dojem, že jste nejstarším z autorů v této antologii. Tak mě napadá, kdy a v jaké formě jste se poprvé setkal s hororem?
No, vypadá to, že mě věkem předhonil pouze veterán amerického hororu Mort Castle, jsem opravdu druhý nejstarší. Mě vždycky zajímaly strašidelné příběhy, babička mi ráda recitovala Erbena, v dětství jsem se bál u Psa baskervillského a dalších Doylových detektivek nebo u knih Edgara Wallace, mnohokrát jsem přečetl Foglarovu Záhadu hlavolamu. Miloval jsem také démonické pověsti, zejména ty, jež převyprávěl Adolf Wenig.
Vrchol hrůzostrašnosti pak pro mě představoval Edgar Allan Poe, jehož díla prošla i komunistickou cenzurou. Slavnou antologii Tichá hrůza jsem třeba četl až v devadesátých letech. Psát horory jsem začal v osmdesátých letech, jen tak, pro vlastní potěchu, i když ten úplně první jsem vlastně dal dohromady už někdy ve třetí nebo čtvrté třídě základní školy. Ale pamatuju se na něj jen velmi mlhavě. Soustavně jsme se do nich pustili s kolegou Zubíkem až v devadesátkách, ale trvalo dost dlouho, než se je podařilo publikovat.
Ondřej Kocáb – Lajka se vrátila
Bylo těžké psát povídku z pohledu psa?
Vůbec ne! Je třeba si uvědomit, že realita každého z nás se utváří v nitru mysli. Aby se tak stalo, potřebujeme vjemy z okolí, které získáme pomocí smyslů. Právě tohle a nashromážděné zkušenosti následně říkají, jak budeme jednat.
Takže když jsem si chtěl napsat psa, věděl jsem, že nemůžu tolik spoléhat na zrak (psi rozlišují velké množství odstínů šedi a dvě barevné skupiny), nýbrž primárně na čich. Taky to jako pes mám trochu jinak s končetinami a z mnoha věcí budu mít úplně jiný, zkreslený dojem. V principu jsem k Lajce přistupoval jako k běžné postavě, která prostě je „trochu jiná“. Jakmile získám základní představu o tom, jak bytost funguje, můžu se do ní vcítit. Pak už to jde samo.
Ve své povídce ses mimo jiné zaměřil na genetické inženýrství. Jedna z postav dokonce cituje Děmichova. Nechci řešit, jestli je autentická věta: „Dvě hlavy ví víc než jedna!“ Ale kdo byl ten Děmichov?
Vladimír Petrovič Děmichov (1916–1998) byl ruský vědec, který se do dějin zapsal průkopnickými experimenty (a tady tě opravím, nejde o genetické inženýrství) z oboru transplantační chirurgie. Pikantní ovšem je, že experimenty prováděl na psech a štěňatech. Mnoho lidí by nad tím možná přimhouřilo oči, kdyby zůstalo jen u transplantací srdce, ale Děmichov zašel ještě mnohem dál; přesněji k transplantaci hlav. Ano, čtete správně; vzal čerstvě odoperovanou psí hlavu a chirurgicky ji připojil k většímu psovi – čímž vznikl dvouhlavý pes! Vzniklý jedinec (či jedinci?) operaci většinou přežil a reagoval, ovšem velmi se trápil a většinou po několika dnech zemřel.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda a nakolik je tohle ještě vědecky obhajitelné. Bohužel to rozhodně není jediný zrůdný experiment na psech, na který v příběhu odkazuji. Nakonec, zkuste si představit, že vás banda dvounožců jednoho dne zavře do těsného prostoru a odpálí kamsi na oběžnou dráhu. Ve vesmíru váš štěkot nikdo neuslyší…
Nelly Černohorská – Jízda duchů
Tvoje povídka působí tak trochu jako balzám na duši. Řešili jste s Jirkou, že je to na rozdíl od ostatních povídek vlastně pozitivní příběh? Nenutil tě k tomu, abys „přitvrdila“?
Ne, Jirka byl úplně v pohodě. Povídku bez problémů přijal, akorát se mi zdálo, že se trochu ošíval nad jejím rozsahem. Ale pokud nemám zadán minimální počet normostran, mívám z 99 % velmi krátké texty.
Jízda duchů je duchařský příběh. Jak jsi na tom s duchy ty? Věříš na ně?
Ano, věřím nejen na duchy. Moje víra a strachy se od dětství nezměnily. Když se mi zničehonic zapne rádio, nenapadne mě, že může jít o zkrat, ale říkám: „Jestli tu je někdo se mnou, udělej to, prosím, ještě jednou.“ Případně beru krucifix. „Vade retro Satana!“
Ludmila Svozilová – Kříženec
Mohla bys stručně říct, o čem je tvá povídka a na co se v ní mohou čtenáři těšit? Nebo spíš co je čeká a nemine?
Jakou sílu má nenávist? Co všechno se může stát, když se potká se strachem? Tak by se asi dalo nazvat ústřední téma povídky Kříženec. Jejím antihrdinou je zanedbaný stařec, plný zloby a osaměle žijící v malém domku na okraji městečka. Nikdo by mu nedokázal vyvrátit přesvědčení, že za mizérii jeho života mohou už od dětství bývalí spolužáci, později jejich děti a vnuci, sousedé a obyvatelé městečka včetně bývalé manželky. Ale… to už bych spoilerovala. Musíte si to přečíst.
Jedním z témat tvé povídky je pomsta. Věříš ale v pomstu posmrtnou?
Posmrtná pomsta. Já myslím, že mstít se mohou jen živí a dělají to často velmi důkladně. Pomsta ze záhrobí je sice oblíbená v hororech, jak filmových, tak literárních, ale osobně se domnívám, že tu popularitu jí přinesl hlavně nepřiznaný fakt, že je pouhou literární fikcí a ve skutečnosti se jí bát nemusíme.
