Tajemství Býčí skály
Jeskynní komplex Býčí skála, to je perla Moravského krasu opředená mnoha mýty a legendami.
Dlouho se ve vědecké obci šuškalo o rituálním pohřbu halštatského velmože v jeho Předsíni, během něhož tam bylo rituálně obětováno mnoho mladých a krásných žen, případně o dávném masakru utečenců či cizinců z jihu. Rovněž se tvrdilo (a dodnes tvrdí), že jde o místo se silnou negativní energií (byť někteří mluví o opaku) a že se tu hojně vyskytují paranormální jevy. Během pravidelných otevřených dveří (konajících se vždy o červnových víkendech) jsem se mohl konečně na vlastní kůži přesvědčit, jakže to vlastně je.
Jelikož se dlouhodobě zajímám o záhady a tajemno, v posledních dvou letech ještě intenzivněji než dříve, musel jsem jednou zákonitě narazit na jméno Býčí skála. Je možná trošku zavádějící, protože se ve skutečnosti nejedná o skálu, ale o rozsáhlý jeskynní komplex (druhý nejrozsáhlejší v Česku), který společně s Rudickým propadáním, jímž také protéká Jedovnický potok, dosahuje délky až osmnácti kilometrů.
V roce 1869 byl v Předsíni Býčí skály objeven bratranci Felklovými (tehdy studenty) zajímavý nález – v bývalém žárovišti objevili rozbitou keramickou nádobu plnou zuhelnatělého prosa a v něm bronzovou sošku býčka, která nemá v našich končinách obdoby. Býk byl totiž uctíván daleko za našimi hranicemi, v Egyptě (kde byli dokonce posvátní býci, Ápidové, pohřbíváni v sakkárském Serapeu, a to v obrovských žulových sarkofázích) anebo na minojské Krétě. Odtud pochází legenda o slavném labyrintu, v němž byli tamnímu Minotaurovi (napůl býkovi, napůl člověku) obětováni mladí muži a dívky.
Bratranci Felklovi poslali svůj nález otci moravské archeologie, boskovickému vrchnostenskému a důlnímu lékaři Jindřichu Wankelovi, jehož velice zaujal. Následně požádal o svolení k archeologickým vykopávkám v Předsíni tehdejšího majitele panství Jana z Lichtenštejna a rovněž si od něj vyprosil i horníky z nedalekých Rudic, kteří by pro něj na vykopávkách pracovali. Kníže svolil, ovšem pod podmínkou, že pokud se najde nějaké zlato, Wankel mu ho předá.
Následující práce (při nichž byl Wankel málokdy přítomen, protože se musel věnovat náročné lékařské praxi) probíhající v roce 1872 odhalily mnoho hodnotných nálezů – bronzových náramků a jiných předmětů, keramiky, železných seker, perel –, ale i kosterních pozůstatků. Bylo jich více než čtyřicet a ležely všemožně roztroušeny po Předsíni, některé i přes sebe. Mnohým z nich chyběly údy, jiným lebky, našla se i stopa po trepanaci. Třešničkou na dortu byl kamenný oltář, na němž ležely dvě useknuté ženské ruce.
Wankel se snažil hrůzostrašné nálezy nějak interpretovat, a tak přišel s teorií o pohřbu halštatského velmože, který se odehrál někdy v roce 500 před naším letopočtem. Inspiroval se skytskými, ale i egyptskými (raně dynastickými) či núbijskými pohřebními rituály – i halštatského velmože, který podle něj vládl v okolí Býčí skály (například z Obřanského hradiska), musely do hrobu následovat všechny jeho ženy, ale i otroci a koně, na cestu do záhrobí též dostal obětiny v podobě obilí a jiných plodin. Mrtvý náčelník byl dle Wankela položen na pohřební vůz, který byl posléze v Předsíni zapálen. Následně došlo k oněm krvavým orgiím a po hostině bylo celé dno jeskyně zavaleno vápencovými balvany, aby nedošlo ke zneuctění hrobu.
Postupem času však přišli historici a archeologové s jinými teoriemi vysvětlujícími neobvyklý nález. Například že se nejednalo o pohřeb velmože, ale o pohřeb halštatské kněžky. Že uvnitř Předsíně došlo k pobití skupiny uprchlíků či cizinců z jihu. Anebo že se na tamní obyvatele zřítil dvojitý strop jeskyně a zavalil je tam. Postupně také vyšlo najevo, že kosterní pozůstatky nalezené v Předsíni nepatří ve velké míře ženám, jak se Wankel ve svých „romantických“ představách domníval, ale mužům. Také nález onoho kamenného oltáře s useknutýma rukama se jevil jako pochybný – jednalo se totiž ve skutečnosti o zrnotěrku a ruce na ní byly Wankelem naaranžovány při příležitosti světové výstavy. Netřeba však dodávat, že ona dramatická rekonstrukce měla značný ohlas veřejnosti…
Nicméně se přesto dnes vědci opět vrací k Wankelově interpretaci, že se jedná o pohřebiště, nicméně s tím rozdílem, že se nejednalo o jeden pohřeb, ale o mnoho pohřbů vykonaných během desítek, ne-li stovek let. Dokonce je možné, že byli mrtví dovnitř Předsíně vhazováni šachtovým vstupem, takzvaným Oknem – dnes se nachází vysoko ve skalní stěně, ale dřív mohlo být běžně přístupné, protože část masivu pod ním vzala za své během odstřelování nového vchodu do Býčí skály na přelomu 18. a 19. století.
Jelikož je Býčí skála náchylná na záplavy (to kvůli Jedovnickému potoku, který komplexem protéká, roku 1927 dokonce voda kvůli uzavřeným vchodům vystoupala tak vysoko, že vytékala ven zmíněným oknem, které se nachází šestnáct metrů vysoko), byly postupně sedimenty a kosterní pozůstatky v nich ležící vodním živlem natolik zpřeházeny, že vznikl dojem jednoho velkého pohřbu a následného masakru, jak události v Předsíni Býčí skály interpretoval Jindřich Wankel.
Tím však zajímavá historie Býčí skály nekončí. Další etapa následovala během druhé světové války. Jelikož byla Třetí říše na svém sklonku hojně sužována nepřátelskými nálety, mnoho z její válečné výroby se stěhovalo do podzemí. Za tím účelem vyrostly hojné podzemní továrny, a to i na našem území (možná i kvůli tomu, že byl protektorát dlouho před nálety v bezpečí) – nejznámější je továrna Richard pod vrchem Bídnice poblíž Litoměřic, o výrobu se však nacisté pokusili i v tunelech na trase Havlíčkův (tehdy Německý) Brod – Tišnov a v Moravském krasu, a to v jeho severní a střední části, k níž přináleží i Býčí skála.
V průběhu roku 1944 došlo k budování továrny (a dokonce i ke spuštění výroby) v jeskynním komplexu Výpustek a také v Býčí skále, tam však věci nedospěly tak daleko, aby započala samotná výrobní fáze. Byla pouze odstřílena skála v Předsíni, zmizela její výzdoba v podobě sintrového vodopádu a její zadní část byla zalita betonem (předtím však ještě stačilo Národní zemské muzeum v Brně provést záchranný výzkum). Nakonec zde byly umístěny pouze kotle, v nichž byly regenerovány použité oleje z válečné výroby.
Musím přiznat, že mě tyhle dvě etapy v historii Býčí skály fascinovaly, a tak jsem si řekl, že by byla skvělým dějištěm mého dalšího románu ve stylu Synchronicity (Carcosa, 2021), tzn. temného thrilleru se sci-fi a hororovými prvky – zjednodušeně tento žánr nazývám protektorátní thriller. Než bych se ale vrhl na jeho psaní, musel bych Býčí skálu nejdříve navštívit. Podařilo se mi to v červnu minulého roku, protože právě tehdy je jeskynní komplex přístupný veřejnosti, a to ve dnech otevřených dveří.
Můj výlet započal v nedalekých Křtinách, kde jsem si prohlédl zdejší barokní poutní kostel, který má stejně jako Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou na svědomí proslulý a tajemný architekt Jan Blažej Santini-Aichel, který do svých děl aplikoval své hluboké znalosti matematiky, geometrie a numerologie. Poštěstilo se mi být uvnitř svatostánku sám a byl to vskutku ohromný zážitek.
Ze Křtin jsem zamířil do jeskyně Výpustek, kterou jsem bohužel nemohl navštívit (podařilo se mi to až při mém druhém výletu do střední části Moravského krasu, který jsem uskutečnil v polovině září), protože mě tlačil čas, Býčí skálu jsem měl zarezervovanou na půl jedné. Stihl jsem se ale zastavit ve zdejších suvenýrech, kde jsem ukořistil knihu Moravský kras (jeskyně a lidé) od Miroslava Baláka, a pak jsem pokračoval po silnici k Býčí skále. A to byl celkem adrenalinový zážitek, protože je plná ostrých zatáček, za něž není vidět, a hlavně o víkendu (možná i kvůli dnům otevřených dveří v Býčí skále) je hodně frekventovaná. Ve zdraví jsem však došel až ke skále Zub času, odkud jsem pokračoval k jeskyni Kostelík, kde už jsem narazil na spoustu lidí, kteří sem směřovali od Býčí skály a zase zpátky.
Kolem dvanácté jsem byl na místě, přihlásil jsem se u jeskyňářů, přispěl jsem na chod jejich skupiny obligátní stovkou a mohl jsem se těšit na prohlídku. Sešlo se nás tam skoro čtyřicet, prohlídky se konaly každou půlhodinu, takže návštěvnost byla skutečně vysoká.
V obrovské Předsíni Býčí skály, kde jsme měli možnost pohlédnout do nových archeologických sond, sice nebyl výklad pana jeskyňáře-průvodce moc slyšet, ale to mi nevadilo, protože jsem měl vše už předem nabiflované. Z Předsíně jsme zamířili do hlavní chodby, kde jsme mohli zhlédnout Pohanský komín a následně Jižní odbočku, již Jindřich Wankel prozkoumal už v roce 1867 a kde nalezl sídliště pravěkých lidí ze starší doby kamenné, společnost jim dělal i jeskynní medvěd. Zajímavostí je, že je toto místo hluboko v jeskynním systému, více než sedmdesát metrů od vchodu, což je pro podobná sídliště v Moravském krasu neobvyklé.
Následně jsme dorazili k takzvaným Pohanským kamenům, zříceným stropním balvanům, pod nimiž je dle legendy pohřben hrob dalšího významného náčelníka. Mířili jsme dál, kolem dvou tůní, kde jsme mohli obdivovat plastové kačenky, až jsme po schodech klesli k takzvanému Šenkovu sifonu – k pomyslné hladině bývalého podzemního „jezera“. Přes něj se nikdo až do roku 1920 nebyl schopen dostat (poprvé se tak poštěstilo německým jeskyňářům, kteří ho překonali pomocí sestřelování skalního stropu a díky následnému odčerpání vody), v současnosti je však přístupný i pro běžné smrtelníky a my jím mohli pokračovat do takzvané Nové Býčí skály, do prostor nově prozkoumaných hlavně v druhé polovině minulého století.
Ještě se zastavím u onoho Šenka, podle něhož je sifon pojmenován. Alois Šenk byl lichtenštejnský hajný, který žil na začátku dvacátého století na nedalekém Novém hradu u Adamova, kde provozoval i výletní restauraci. Už od mládí bylo jeho vášní jeskyňářství – dříve totiž obýval hájenku v Josefově, tedy co by kamenem dohodil od Býčí skály. Občas tam tedy provázel návštěvníky, a když zrovna neměl čas, zastoupila ho některá z jeho dcer. Během let 1888 a 1889 se za nízkého stavu Jedovnického potoka dokonce pokusil sifonem proplout na voru, ovšem bezúspěšně.
Mě však nejvíce zaujala jeho smrt – kousek od Nového hradu byl totiž jednoho říjnového rána v roce 1916 zastřelen svou vlastní brokovnicí lankasterkou. Z činu byla nejprve podezřelá jeho vnučka (někdy se též mluví o schovance), které bránil v lásce (zamilovala se do jednoho pomocného hajného), později však byla soudem všech obvinění zproštěna. Následně se prý k Šenkově vraždě přiznal jeden z místních pytláků, a to na smrtelné posteli.
Ale zpátky k Býčí skále – postupně jsme prošli jejím novým úsekem, kolem tekoucího Jedovnického potoka až do Velké síně. Usuzuji, že jsme celkově ušli kolem 800 metrů, prohlídka trvala 90 minut. Poté jsme se vydali na zpáteční cestu za světlem, při tom jsme se občas střetli s jinou protijdoucí skupinou. Musím přiznat, že jsem po takové dlouhé době v jeskyních uvítal denní světlo, i kvůli tomu, že uvnitř byla řádná zima (kolem osmi stupňů). Mým plicím chvíli trvalo vzpamatovat se z toho šoku a ještě půl hodiny poté pokašlával.
Od Býčí skály jsem vyrazil po turistické stezce, víceméně kopírující Křtinský potok a silnici, až do Adamova, jediným význačným místem na trase byla ještě průchozí jeskyně Jáchymka.
Ještě se zmíním o onom „tajemnu“, které je s Býčí skálou neodmyslitelně spjato. Kvůli dávnému masakru v její Předsíni (který dle nejnovějších vědeckých teorií ani žádným masakrem nebyl…) je prý místo prostoupené negativní energií, dokonce tam slabší jedinci prý kolabují. Z naší skupiny nikdo nezkolaboval a já se rozhodně negativně necítil. U Šenkova sifonu ovšem začal jeden pán náhle vyšilovat, že musí pryč z jeskyně, a vymlouval se při tom na svou paní, která má údajně špatná kolena a sestup do nižších partií a následný výstup zpátky by nezvládla – jeden z doprovodných jeskyňářů je šel tedy vyvést. Tak třeba pán viděl ducha, kdoví… :-D
A když už jsem u těch duchů… V jeskynním systému má prý docházet i k neobvyklým úkazům: má tu být například slyšet křik a nářek dávných obětí, zabitých při pohřbu halštatského velmože, dokonce má být za nocí pozorován i temný pohřební průvod mířící do Předsíně. Nemůžu posoudit, protože kvůli tolika lidem, kteří jeskyni během dnů otevřených dveří navštívili, byl křik a nářek všudypřítomný. :-D Navíc, jak už jsem několikrát zmiňoval, k žádnému masakru tam nejspíš ani nedošlo.
Dávné lidové zkazky se také zmiňují o ohnivém býku, obcházejícím okolí jeskyně, strašit tu má rovněž i německý předák Helmut, který tu pracoval za druhé světové války a oběsil se tu, prý má dokonce ženským návštěvnicím pokládat svou ledovou ruku na krk. Žádná po celou dobu prohlídky nevyjekla, takže zase nic, Helmut si vzal zřejmě dovolenou a odjel do Baden Badenu… :-D A mě by zajímalo, kdy budu konečně svědkem nějakého paranormálního jevu…
Výlet to však byl perfektní, Býčí skála mě nezklamala a já aktuálně opravdu pracuji na novém protektorátním thrilleru, který jsem nazval Přízraky Býčí skály. A jde mi to sakra od ruky! :-)
