Jenny Nowak: Mráz v kostech
V nakladatelství Netopejr připravují k vydání nový román Jenny Nowak z historické hororové ságy o Vladu Draculovi, která před dvěma dekádami započala románem Dračí krev.
ANOTACE:
V klášteře na ostrově Snagov, utopeném v moři jezerních vod, v odloučení od světa slouží malé společenství mnichů neklidným duším. Skýtá útočiště bloudivým mrtvým, pohřbívá sebevrahy, kteří nemohou dojít pokoje.
Jedné noci přirazí ke břehu loďka se dvěma plavci. Azyl na klášterní půdě si žádá sám kníže Vlad se svou milovanou Alexis. Potíž je jen v tom, že už před časem padl v bitvě a se vší slávou i žalem byl pohřben v kryptě svého hradu. Probuzený mrtvý chce zapomenout na svět a zmizet z očí všem živým, jenže svět nezapomíná na něho. A když se do všeho zaplete ještě klášterní lovčí, děvčátko jménem Jiskra a malý neklidný duch, je rázem všechno jinak. Ani zlo ale nikam nezmizelo a zase zvedá svou ohyzdnou hlavu.
Pojďte a dejte se vést, pomalu a tiše, až uslyšíte ozvěny těch dávných časů. Brána se otevírá. Vejděte. S láskou a vírou, ze své svobodné vůle.
INFO O KNIZE:
Vydá: Netopejr, 2024
Vazba: vázaná
Obálka: Oleksandr Kopytov
Počet stran: 367
Cena: 300,-
UKÁZKA Z KNIHY:
Tržiště znělo desítkami hlasů lidí i zvířat. Volání trhovců a čísi zpěv doprovázený třískáním do něčeho kovového se mísily s kejháním hus zimomřivě natlačených v laťkových bednách přikrytých houněmi, pronikavý smích nějaké ženy chvílemi přehlušoval i hýkání osla, kterého novopečený vlastník s gustem mlátil, aby ho přinutil hnout se od původního majitele. Přestože proti včerejšku se nečekaně oteplilo, v železných koších doutnalo a příjemně hřálo dřevěné uhlí.
Jiskra, usazená na voze, s beraní kůží přehozenou přes ramena a teplou čapkou naraženou málem na nos, se blaženě cpala zlomky sladkostí, které jí tlustý pekař s rozesmátou brunátnou tváří donesl ze svého krámku a vysypal do klína.
Oba kupci, mladý i starý, měli právě plné ruce práce. Celou hromadu oděvů předváděli hubené ženě s přísným, podezřívavým výrazem v obličeji. Tenké rty měla stažené soustředěním a každou chvíli vztáhla ruku, aby si některý kus pečlivě ohmatala. Sama měla na sobě tmavé šaty bez zdobení, ale z dobrého a teplého sukna. Stejně jako podšitý plášť se stuhou pod krkem nemohly být úplně levné. Bylo však zřejmé, že právě teď pro sebe nevybírá, ale zato nejspíš bude slušně placenou hospodyní či snad vrchní komornou nějaké mnohem bohatší paní, která ji vyslala na nákupy. Pečlivě zavázaný váček u pasu, z něhož nespouštěla ruku, tomu rovněž nasvědčoval. Na řadu začaly přicházet látky. Iorgu každou roztřepl ve vzduchu elegantním gestem, jako když pán turnaje před započetím souboje mávne praporcem. Stefan k tomu rozvážně vykládal o přednostech a nebývalé láci – alespoň podle vlastních slov – nabízeného zboží.
Zarazila ho a na jeden kus látky, nebesky modrý, protkávaný zlatou nitkou, ukázala. „Tuhle,“ poručila. „Na jedny šaty si vezmu. A ještě tady tu mi znovu ukaž.“ Namířila tenkým prstem pro změnu na stůček barvy starého červeného vína. „Z téhle na plášť. I s kápí aby vyšlo.“
Jiskra mezitím dojedla, posbírala a do pusy si nacpala i poslední drobečky. „To vemu. To si vemu taky. Šaty. A ještě šaty…,“ drmolila si pro sebe samým vzrušením z toho, u čeho se to ocitla.
Napřažená ruka nadějné zákaznice zůstala trčet ve vzduchu, když se ohlédla, proč najednou ten rozruch. Mládenec, co vedle prodával proutěné koše, rychle uklízel ty největší z cesty, aby nepřekážely, pár se mu jich u toho pokácelo. Řezník, vlasatý chlap jako hora s mocným pupkem, honem odložil sekyru, kterou doteď zdatně porcoval půl prasete a ovci. Smekl čapku a narovnal se jako voják.
„Pan rychtář,“ šeptl Iorgu na vysvětlenou.
Vlad zůstal stát, kde byl, a jen se podíval směrem, odkud se zvuk několikerých rázných kroků, příčina celého toho povyku, nesl. Prostředkem chvatně uvolňované uličky mezi trhovci přicházel statný muž v tmavomodrém zdobeném kabátci k prasknutí napjatém přes široká ramena a úctyhodný břich, doprovázený dvěma vyčouhlými biřici. Tu se zastavil, zkoumavě pohlédl na něčí zboží, tu něco dotekem ozkusil, tu se pozeptal a po odpovědi, ustrašené a uctivé, šel zase dál. Ticho by se najednou dalo krájet. I Jiskra zmlkla, přestože nechápala, co se děje.
„Nepoctivé tu nestrpí, je tím pověstný,“ šeptal dál Iorgu. „Úplně je nesnáší, stejně jako nezdvořáky, co by mu snad neprojevili řádnou úctu. Loňského roku nechal dva, co šidili, zmrskat tak, že jeden už nevstal. A rok předtím, v létě, dal zloděje dokonce narazit na kůl, tamhle za městem, říkal, že za časů knížete… no to je jedno, prostě dřív, si žádný lotr nemohl být před kůlem jistý. My sice tenkrát přijeli až po té popravě, ale i tak…“ Nedopověděl. Rychtář poctivého městečka Bacau se blížil a Vlad stál uprostřed uličky. Nevypadalo to, že by se chystal ustoupit z cesty. Kupec Stefan couvl za vůz a zavřel oči. Raději nevidět. Iorgu to ještě zkusil. Úzkostně, nabádavě šeptl: „Pane…“
Vlad si ho ale nevšímal. Se zájmem hleděl na příchozího. Už byl tak blízko, že rozeznal rytí na sponě jeho pláště a tmavší pramínky ve vlasech a v kníru barvy nevyleštěné oceli. Zlostně nakrčené obočí. Rychtář zůstal stát a beze slova mávl za sebe na biřice. Ti ho obešli, každý z jedné strany, pokročili kupředu a výhrůžně napřáhli halapartny.
Teprve teď si Vlad uvědomil, že přece jenom měl nejen uhnout z cesty, ale pokud možno i z tohohle tržiště, a nejlépe rovnou z celého města utéct. Ne ovšem ze strachu před trestem pro nedostatek úcty. Ale třeba je ještě čas, blesklo mu hlavou, třeba ho ještě… Ale ne, už bylo pozdě. Rychtář slovutného městečka Bacau už padl na kolena. Tam, kde byl, dunivě jako kolos, do zdupaného sněhu zaneřáděného od bot, kopyt i spárků.
„Milosti!“ vyrazil ze sebe z očima vypoulenýma a pěstmi přitisknutými na hruď, jak mu srdce chtělo vyskočit z těla.
Nemělo smysl hrát komedii, lhát, nebo mu to vymlouvat. Nemluvě o tom, že Vlad k tomu náhle postrádal chuť i sílu. Pan Grigor ho zkrátka poznal stejně neomylně jako Vlad poznával jeho. Vyhlížel teď sice blahobytněji než před lety, kštice i vous mu prokvetly a také už zjevně nevedl pevnou rukou úřad při dvoře pana kastelána Brašovského, kde se s ním Vlad nejednou potkal, ale mýlka nebyla možná.
Rychle se k němu sklonil a zvedl ho na nohy. „Ne tak nahlas,“ syčel mu do ucha. „Tiše! A pojď odtud.“
Rychtář jen otřeseně kýval, něco drmolil a chvátal po jeho boku pryč, s vytřeštěnými biřici, kteří nechápali zhola nic, v patách. Tržiště se za nimi rozrepetilo jako hejno vyplašených kavek.
„Větší rozruch jsi spáchat nemohl,“ poznamenal Vlad s povzdechem po pár krocích.
„Odpusť, Milosti,“ zamumlal rychtář a zhluboka vzdychl. Přes všechnu kajícnost jím ale doslova cloumala radost. „Nikdy jsem nevěřil, žes mrtev! Nikdy! Vždycky jsem věděl, v nejhlubší hloubi své duše, jako že Pánbůh je nade mnou, jsem věděl, že žiješ, Milosti. Dnes a denně jsem si tím byl jistý,“ chrlil ze sebe
„Pak tedy máme společné tajemství. Přestože ho nejspíš neudržíš,“ usoudil vcelku realisticky Vlad. „No, nevadí,“ dodal potom, „stejně se to vykládá všude.“
„To ano, Milosti, to tedy vykládá,“ přisvědčil honem rychtář, aby umenšil svou vinu, ale také proto, že to zkrátka a dobře byla pravda. Ty zkazky doutnaly jako lesní požár pod mechem a od úst k ústům se šířily po kraji.
„Dokonce i někteří pěvci, nebo vypravěči, víme, Milosti, ti odvážnější, si tu a tam dovolí naznačit, vpašovat něco do svých legend a písní,“ pokyvoval nadšeně hlavou pan Grigori.
Oči mu při tom svítily, až celá jeho tvář omládla. „Jakkoli je to v těchto časech nebezpečné… Plno lidí, po celičké zemi ale pořád věří, že se vrátíš.“ Uhodil se pěstí do srdce. „Dušují se, že tě viděli, tam i onde, a já tomu vždycky věřil. Taky ale na svou nesmrtelnou duši přísahají, že jsi… že už nejsi…“ Nečekaně se zarazil, jako by mu neviditelná pěst chtěla ta slova nacpat zase zpátky do hrdla. Zbledl. Ruka ve zdobené rukavici zděšeně vylétla k ústům. „To jsem nechtěl,“ zadrmolil.
„To je v pořádku,“ ujistil ho spěšně Vlad. „Já přece vím, co si kromě toho ještě povídají. V krčmách, u ohňů v lukách, v chalupách na seně… si ty hrozné zvěsti šeptávají tak, že mě samotného to málem vyděsilo, když jsem to slyšel,“ pousmál se. „Ty ale nejsi žádný prosťáček, jsi světaznalý a bohabojný muž,“ pokračoval pevně, přesvědčivě. „A pak, podívej se,“ ukázal, „stojíme rovnou před kostelem. Cožpak bych mohl, což by to bylo možné, kdyby to byla pravda?“ dožadoval se ujištění.
Rychtářova stažená tvář zas povolila. Strach ho pomalu opouštěl. „Ne, ne, to by jistě nebylo, ano, ano, víme přece. Stín kostelních věží…“ drmolil.
Zaplaťbůh za pověry, pomyslel si Vlad. I když těžko říct, kde se berou. Ale tak jako mu neublížila snítka plané růže ani dotek ryzího stříbra a přes vodu plaval, kdy se mu jenom zachtělo, ukázala se lichou i pevně zakořeněná víra, že wampyr, nemrtvý, nemůže vstoupit do stínu kostela, aby přitom v pekelných mukách nepadl k zemi a nerozpadl se v prach. Ve skutečnosti, když si usmyslel, mohl směle i vejít do chrámu a hledět na kříž s umučeným Spasitelem, aniž by ho přitom ztrýznilo cokoli jiného než pomyšlení na Alexis, které bude jednou spása kvůli němu nejspíš odepřena… Teď ale nebyla na takové myšlenky vhodná doba.
Už věděl, co musí udělat. Vrátit se pro to své nadělení. Rozloučit se s kupci. Vyzvednout z nájemní maštale grošáka. A rozjet se do Brašova. Danillo, jeho bývalý rytíř, který pro něj už mnohé učinil, syn starého pana kastelána, jenž už před lety odešel na pravdu Boží, se o Jiskru postará. Zařídí to. Nebýt ovšem slovutného rychtáře, bývalého brašovského kancelaria, tahle možnost by ho nejspíš vůbec nenapadla. Teď mu byl za to upomenutí vděčný.