Anežka Kočová: Trnitá kletba

I křehká krása může zabíjet. Díky požehnání bohyně Flory žili obyvatelé Plantae dlouhá léta v hojnosti. Teď ale příroda chřadne a boj mezi provinciemi se začíná vyhrocovat.

ANOTACE:
Když bohyně Flora umožnila obyvatelům Plantae pěstovat a ovládat rostliny pouhou silou vůle, bylo to pro ně požehnání. Teď ale příroda začala chřadnout. Voda se vytrácí, lesy mizí, půda přestává plodit. A boj mezi provinciemi se začíná vyhrocovat. Zatímco Potravináři z Východu a Parfumisté z Jihu se vyhřívají ve světle královské přízně, Vojáci ze Západu a Traviči s Léčiteli ze Severu jsou na okraji společnosti.

Osmnáctiletá Convallaria Leroyová se chce stát Travičkou. Ti jsou ale od neúspěšného atentátu na krále pronásledováni. Ačkoliv se snaží držet stranou, je shledána vinnou za četbu knih a odvlečena do hlavního města Flosu k popravě. Od smrti ji zachrání tajná dohoda s guvernérem Západu, se kterým se pustí do pátrání po odpovědích na otázky, které nedají mnoha lidem spát.

Co skrývají neprobádaná místa floského paláce? Proč se bohyně Flora odmlčela? Jde zachránit Plantae před katastrofou, které se na ni řítí? Bude tichá a neprůbojná dívka pouhým pěšcem v nemilosrdné hře osudu, nebo ho vezme do svých rukou?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2023
Ilustrace: Jaroslav Kratochvíl
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

Bylinkářka
(O 40 let později)

Pokud se někdy v historii Plantae odehrálo něco vzrušujícího, záhadného či magického, rozhodně se to nestalo v Severní provincii.

Největší událostí bylo, když se na svátek nebo o neděli porazilo prase. Seveřané se drželi svých tradic jako klíšťata; mají stejné domy, stejné zvyky a stejné obyčejné životy, jaké měli staletí před nimi jejich předci a jaké, jak se zdá, budou mít i staletí po nich jejich potomci.

Patří to k nim stejně jako hnědé oči a vlasy barvy zralé pšenice; dědictví předků, kteří před dávnými časy žili v horách. Současní Seveřané měli jen pramálo společného s horaly, kteří brázdili temné vody Ledového moře, bili se s ledovými vlky a medvědy a nosili jejich kůže.

Dřevo lodí ztrouchnivělo, kopí i štíty se rozlámaly i chuť po boji a objevování se někam vytratila. Lidé sestoupili z nehostinných hor do údolí, kde se usadili a kde se také zrodila jejich záliba v bylinkářství. Po mnoha staletích zpohodlněli a zlenivěli. Na časy udatných hrdinných výprav zbyly jen zaprášené vzpomínky. Sem tam ještě z hromady krámů na půdě vypadl nějaký ten štít, nebo dokonce i válečná sekera; stávalo se to však stále vzácněji. Současní Seveřané si místo lecjakého dobrodružství na moři či v lesích daleko raději poseděli nad pivem v místní nálevně po dlouhé práci na poli, než aby se vrhali do neznáma.

Možná, pomyslela si Elin Leroyová, možná kdybych byla jen trochu víc jako oni, tak by mi to ušetřilo spoustu problémů. Kdo by kdy řekl, že být příležitostnou bylinkářkou je tak riskantní?

Drápala se právě po kamenitém potočním břehu, který na druhé straně přecházel v prudký kopec, a ten by nevylezla; jedině snad kdyby byla horská koza. Což nebyla.

Odpolední slunce ji příjemně hřálo do zad, zatímco nohy a ruce se jí chvěly únavou. Odfoukla si z nosu plavý pramen vlasů a zabodla pohled do výstavního trsu kvetoucí máty. Byl zázrak, že na takhle krásnou rostlinu narazila ještě na konci září.

Rána a večery byly chladné a spousta divokých bylin už odkvétala; pokud se jim v tomhle zvláštním čase vůbec podařilo vykvést. Takové sucho jako letos nikdo nepamatoval. Tráva zežloutla a seschla jako seno a koryta většiny potoků vyschla. Byl to případ i Stříbrného potoka, jehož břehu se právě teď Elin křečovitě držela. Kdyby bylo vody tak jako obvykle, nejspíš by se ho nikdy neodvážila přeskočit.

Teď toho začínala hořce litovat. Pád a zlomená noha za těch pár florintů, které jí madam Noëll v bylinkářství dá, rozhodně nestojí. Slíbila si, že si podobně riskantní podniky pro příště odpustí. Slib, který hodlala dodržet jen do chvíle, než se naskytne další podobná příležitost. Zvyk je železná košile.

Zapřela se do měkké hlíny, co nejvíce to šlo, a natáhla se tak daleko, jak jen jí to její krátké ruce dovolily. Šlachy v rameni jí zaúpěly na protest.

Už…

Jen…

Kousek…

S triumfálním zavýsknutím vytrhla mátu z kořenů. Do vzduchu se okamžitě vznesla její jasně pálivá vůně. A vtom svah povolil.

Zatočil se s ní celý svět. Přistála obličejem napůl ve vodě, napůl v bahně. Snažila se postavit, ale smradlavé bahno jí pod botami příšerně podkluzovalo. A ještě ke všemu roztrhla a zamazala otcovu starou košili. Měla by být ráda, že se jí nic nestalo, ale přesto… to si zas doma něco vyslechne.

Rozhlížela se po mátě, kterou při pádu upustila, a ani nevnímala, jak jí teče do bot. Konečně ji zahlédla přímo v místě, na které dopadla. S mlasknutím špinavou rostlinu vytáhla ven a omyla ji; to nechtěné slisování jí bohužel způsobilo pár vad na kráse.

Rozpačitě si ji strčila do podpaží, prošla potokem na druhou stranu a vydrápala se na břeh. Ještě si u toho ke všemu popálila nohy o kopřivy a poškrábala se o trny.

Unaveně přihodila mátu do košíku k té trošce ostatních bylin, které nasbírala přes den.

Že by si mohla smýt bláto z obličeje, ji napadlo, až když přecházela přes mez u pole. Promnula si čelo, čímž si nejspíš bahno rozmazala po obličeji ještě víc.

Pustila to z hlavy. Madam Noëll si o ní stejně nejspíš nedělá žádné iluze. S matkou to bude horší. Doufala jen, že odměna bude vyšší než náklady na opravu košile.

Dorazila na louku se starým rozpraskaným dubem a pustila se po hlavní pěšině lemované velkými runovými kameny. U prašné cesty stála cedule jako osamělý monument. Zašlý nápis Vítejte v Blínu, hlavním městě Severní provincie byl zacákaný fleky od bahna. Navíc ještě nějaký místní vtipálek přeškrtl slovo Blín a místo něj tam připsal sprosté slovo. Nejspíš nebyla chuť ani vůle ceduli opravit.

Elin si říkala, že člověk, který nazval Blín městem, těch měst moc neviděl. Do Blínu zavítal jen málokdo, a když už, tak většinou omylem. Každá provincie si obvykle vydržovala vlastní Traviče a Léčitele, podobně jako hlavní město Plantae, Flos. Nebylo tedy zapotřebí do Blínu jezdit, pokud někdo opravdu nebyl nadšenec do tajů léčení, hor, luhů a hájů.

Za srdce města se dalo považovat náměstí s trhem, kde také sídlila místní honorace. Kromě radnice a starostova domu tam nechybělo ani sídlo guvernéra Menthy Maneta. Zbytek náměstí tvořily kamenné či dřevěné domky s jednou nebo dvěma místnostmi, některé, včetně jejich domu, byly dvoupatrové.

Nebyla to žádná metropole, ale i tak musela Elin uznat, že od malé vesnické osady, která se tu rozprostírala před Pádem, si hlavní město Severu dost polepšilo. Po příchodu Hedery a Tilie, dcer Flory, které místním obyvatelům předaly své schopnosti Léčitelů a Travičů, začaly nové domy růst jako houby po dešti. Obchod mezi Blínem a Flosem přinesl mnohé výhody a nové příležitosti. Od té doby se obyvatelům Blínu dařilo dobře, vyjma období záplav a sucha posledních několika let. A jisté velezrady, samozřejmě. Ale o tom se nemluvilo. Ne nahlas.

Když se mezi stromy objevily první domky, zkusila si ještě smést zaschlé bláto z kalhot. Doufala, že nenarazí na místní rozjívenou mládež; byli schopní se jí posmívat kvůli spoustě věcí, a to ani nemusela být pokrytá od hlavy k patám špínou.

Štěstí jí přálo. Než dorazila do bylinkářství, otočil se za ní jen párek vesnických drben. Ignorovala je a strčila rukou do dveří.

Když zacinkal zvonek madam Noëll, majitelka bylinkářství se za pultem napřímila. Neptala se Elin, proč vypadá jako vodníkova nevěsta, ani na nic jiného. Jen jedno nazvednuté obočí dávalo tušit, že její vzhled bere na vědomí.

„Tak co pro mě dneska máš?“

Noëll si nepotrpěla na přátelské klábosení. Jako sestra královského Léčitele nejspíš od ostatních lidí získala určitý odstup. Nezabíraly na ni lichotky ani úplatky. Jen kvalita produktu. Tenhle přístup Elin docela vyhovoval.

Položila před ni svůj košík.

„To je vážně všechno?“ zeptala se madam Noëll. Zahnědlé lístečky ostatních bylinek zplihle plandaly a z vlhkých kořínků se ještě odlupovala černá hlína. Růžové kvítky máty byly zmuchlané a nepůsobily zrovna vábně. Noëll se jich dotkla zažloutlým nehtem a probodla Elin pohledem.

Elin to zabolelo. Pro tu mátu se dost nadřela.

„Nic lepšího nemám. Je skoro podzim. Teď už nikde nic zajímavého nepokvete, věřte mi. Tohle je to nejlepší, co se dá sehnat.“ Raději už nezmínila, že tu mátu tak trochu přizabila svým pádem.

Na madam Noëll to velký dojem zrovna neudělalo.

„Mohla bych si ty rostliny nechat vypěstovat u Floristy. Víš, ten by mi je donesl hned. Bez námahy, špíny, a mnohem krásnější než jakékoliv jiné, co rostou divoce.“

Na to Elin neměla co říct. Floristé sice svoje bylinky dodávali pravidelně, někdy ne však dost často na to, aby to pokrylo veškerou poptávku, a madam Noëll to věděla. Zřejmě proto se nad ní slitovala.

Na stole zacinkaly dvě stříbrné mince. „Dva florinty. A to je pořád ještě dost nadhodnocené,“ řekla, jako by tím Elin prokazovala milosrdenství, a začala zkoumat nebohou rostlinku na pultě.

Elin shrábla peníze a uložila si je do brašny. Nemohla potlačit zklamání. Kvůli dvěma florintům promrhala celý den?

„Nemáš na prodej alespoň nějaké mýdlo?“ zeptala se madam Noëll. „Docela by se mi tu nějaké hodilo.“

„Zatím ne. Ale nějaké vyrobím, až budu mít čas.“

Výroba mýdla byla jednou z mála věcí, které Elin mohla se svou spřízněnou rostlinou konvalinkou dělat. Ale nijak zvlášť ji to nebavilo. Daleko raději chodila po lese a po loukách a hledala bylinky, které v obchodě zrovna chyběly. Což se nestávalo tak často, jak by si přála, protože v hlavním městě Blínu nebylo o Léčitele nouze. Větší šanci udat rostliny jinde než v bylinkářství měla na místním trhu. Ale tam nechodila zrovna ráda, protože –

U dveří zacinkal zvonek. Dovnitř vešek mladík, jehož obličej nebyl přes hromadu rostlin v jeho náručí vůbec vidět. Elin v něm však díky jeho spřízněné rostlině okamžitě rozpoznala Petasitese, Floristu a Léčitele, který bylinkářství pravidelně zásoboval sušeným devětsilem. A bohužel také jednoho z místních výrostků, kterým přišla náramně k smíchu. Poslední osoba, kterou dnes chtěla potkat. Skočila za nejbližší polici a usilovně se modlila k Floře, aby si jí nevšiml.

Petasites měl naštěstí oči jen pro madam Noëll. Chválil její nový účes, a jestli prý od minulého týdne nezhubla. Elin se ušklíbla. Ty neupřímné lichotky ji pobavily. Jestli chtěl od madam Noëll dostat větší sumu peněz, bude se muset víc snažit. I tak ale dostal patnáct florintů, což Elin dost nakrklo, i když se kvalita jejich zboží nedala srovnat. Proč jen to mají lidé s odznakem o tolik snadnější? Pitomý královský trest.

Petasites konečně dožvanil. Fajn, pomyslela si Elin a vykoukla zpoza police, vem si peníze a běž.

Mladík už byl na odchodu, když náhle něco zavětřil.

„Co to tu tak smrdí?“

Elin by ráda zacouvala hlouběji do obchůdku, ale nebylo kam. Když ji konečně zmerčil, znechucení v jeho tváři se přetavilo ve veselý úšklebek.

„Ale to jsi ty, Convallario? Teda promiň, chci říct Elin. Živíš se prodejem plevele, když už nemůžeš být Travička?“

Elin sebou trhla, když zaslechla své druhé jméno. To dostane každý Florista, když se projeví dar. Byla čest být pojmenován po své spřízněné rostlině. Po narození rodiče dávali svým dětem jejich první jméno, které zůstávalo Bezmocným. A právě to se teď Elin rozhodla používat. Bylo praktičtější, a hlavně… bezpečnější. A podle mnohých na jméno Convallaria ani neměla nárok, když se nemohla stát Travičkou.

Petasites si ji důkladně prohlížel.

„Kde ses tak zamazala? Vypadáš jako bys ryla v bahně spolu s prasaty.“

Pronesl to žertovně, jako takový nevinný vtípek. Krutost za tím jí však neunikla. Elin dobře znala urážky skryté za vtipy, které měly naoko pobavit, ale ve skutečnosti bylo jejich cílem jen ublížit. Postupem času se ale naučila ty urážky obracet. Protentokrát si naštěstí vybral jen její zjev.

„Přece bych si pamatovala, kdybych se s vámi někde poflakovala, ne?“ napodobila jeho uvolněný tón.

Hnědé oči se mu vztekle zúžily. S odporem nepočítal. Bylo zábavné škádlit kočku, jen dokud ho nesekla drápky.

„Nemusíš být hned útočná a urážet mě, Plevelinko. Jak si chceš najít manžela, když budeš vypadat jako čuně? Jen se zajímám o tvoje dobro, nic víc,“ řekl a poplácal ji po hlavě, jako by nebyla jeho vrstevnice, ale malá ztracená holčička. Nedělala si iluze, že ji nevnímá jako to druhé.

„Máš něco na obličeji,“ dodal naoko starostlivě. Elin si začala z čela utírat bláto. „Nene, já myslím tady.“ Poklepal si prstem na nos. „Chceš půjčit kapesník? Aby sis mohla utřít ty fleky.“

No samozřejmě, její pihy. Vždycky si našel něco, co na ní bylo špatně. Kolik podobných vtipů si vyslechla? Kolikrát si toužila sedřít kůži z obličeje, aby všichni zmlkli a dali jí pokoj? V hrudi se jí vzedmul vztek jako přílivová vlna, ale potlačila ho dřív, než by mohl vyvěrat na povrch a zdemolovat všechno v okolí.

K odpovědi se nedokázala přinutit. Proč se snažit? Stejně bude vždycky jen obtloustlá, flekatá, špinavá holka.

Madam Noëll si hlasitě odkašlala a kývla bradou ke dveřím. Sice neměla Elin zrovna v lásce, ale podobné chování jí bylo proti srsti. Petasites se jen ušklíbl a zmizel.

Elin se pořádně nadechla a vydechla, aby se zklidnila. I přesto jí krev zuřivě hučela v uších. Jednou jim ukážu, co tahle Plevelinka dokáže.

Otočila se k Madam Noëll.

„Nepotřebujete ještě s něčím pomoct? Dnes mám volné odpoledne.“

„Jsi hodná, že se ptáš. Potřebovala bych někoho, kdo by vytřel podlahu v Léčitelské škole. Stavila by ses tam prosím?“

Elin přikývla, rozloučila se přes knedlík v krku a vyběhla ven.