Edward Ashton: Mickey7

V nakladatelství Triton vyšel sci-fi román Mickey7 amerického autora Edwarda Ashtona, knižní předloha připravovaného filmu Mickey 17 s Robertem Pattinsonem.

ANOTACE:
Mickey7 je postradatelný člen lidské výpravy vyslané kolonizovat ledový svět Niflheim. Kdykoliv je nějaká mise příliš nebezpečná, pošlou Mickeyho. Když zemře, prostě se vyrobí nové tělo, do jehož paměti se nahraje většina Mickeyho starých vzpomínek. Po šesti zmrtvýchvstáních už Mickey7 dobře ví, jak to chodí… a taky chápe, proč bylo v době, kdy se rozhodl připojit k expedici, volné právě tohle jediné místo.
Když se během rutinní průzkumné mise ztratí, je považován za mrtvého. A než se stihne vrátit na základnu, už je ve službě Mickey8. Souběžná existence duplicitních lidských bytostí je zakázaná a jestli na to ostatní přijdou, oba je nechají zrecyklovat.
A tak musí Mickey7 existenci svého dvojníka před zbytkem kolonie tajit. Život na Niflheimu však není žádný med. Atmosféra je pro lidi nedýchatelná, jídla je málo, teraformace postupuje pomalu a velitel Marshall je z toho značně nervózní. Přežití nakonec záleží právě na Mickeym. Pokud ovšem neumře nadobro.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Triton, únor 2023
Překlad: Vladimír Nový
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 389 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Takhle pitomě jsem ještě neumřel.

Je chvilku po 26. hodině a já ležím rozplácnutý na zádech na hrbolatém dně jeskyně ve tmě tak černé, že bych klidně mohl být slepý. Okulár dlouhých pět sekund hledá zbloudilé fotony viditelného spektra, než to konečně vzdá a přepne na infračervené zobrazení. Pořád není moc vidět, ale aspoň rozeznávám strop jeskyně nad sebou, který teď světélkuje bledou přízračnou šedí, a černý kruh zledovatělého otvoru, kterým jsem sem musel propadnout.

Otázka: Co se mi sakra stalo?

Posledních pár minut si vybavuju celkem útržkovitě – spíš jako nesouvislé obrázky a zvuky. Vzpomínám si, jak mě Berto vysadil nad průrvou. Jak jsem mezi ledovými balvany sešplhal dolů. Jak jsem šel dál. Jak jsem si při pohledu nahoru všiml kamene trčícího z ledu nějakých třicet metrů vysoko na jižní stěně. Vypadal trochu jako opičí hlava. Ještě si vzpomínám, jak jsem se usmál, a potom…

… potom jsem šlápl levou nohou do prázdna a padal.

Sakra práce. Nekoukal jsem, kam šlapu. Čuměl jsem na ten přiblblej šutr, co připomínal opičí hlavu, přemýšlel, jak ho co nejlíp popsat Nashe, až se vrátím zpátky do dómu, a zahučel jsem do díry.

Pitomější smrt snad neexistuje.

Celým tělem mi projede třas. Zima mi byla už nahoře, a to jsem se hýbal. Ale tady dole, jak tak ležím na skalním podloží, do mě chlad postupně proniká, prodírá se přiléhavou kombinézou a dvěma izolačními vrstvami termálního obleku a prosakuje skrz vlasy, kůži a svaly až do morku kostí. Znovu se rozklepu a najednou mi z levého zápěstí vystřelí bodavá bolest až do ramene. Sjedu pohledem níž. V místech, kde se rukavice napojuje na rukáv vnějšího termálního obleku, vidím bouli, která by tam rozhodně být neměla. Napadne mě, že by chlad mohl udržet otok v rozumných mezích, a začnu si stahovat rukavici, ale v tom okamžiku mi rukou projede taková bolest, že s tím skončím málem dřív, než jsem začal. Stačí zkusit sevřít ruku v pěst, a jen pohnu prsty, krutá bolest se změní v oslepující.

Musel jsem tou rukou při pádu do něčeho pořádně praštit. Je zlomená? Možná. Vymknutá? To přinejmenším.

Ale bolest znamená, že jsem ještě naživu, ne?

Pomalu se posadím, zatřepu hlavou, abych si ji trochu pročistil, a mrknutím otevřu komunikační okno. Nejsem v dosahu žádné retranslační stanice, ale Berto musí být ještě někde poblíž, protože zachytím náznak signálu. Na hlas ani video už to stačit nebude, ale text snad zvládnu. Přeskočím očima na ikonu klávesnice a ta se mi rozbalí přes čtvrtinu zorného pole.

<Mickey7>: Berto. Jsi na příjmu?
<RedHawk>: Jasná zpráva. Ty ještě žiješ?
<Mickey7>: Zatím. Ale sám se odtud nedostanu.
<RedHawk>: Nepovídej. Já tě viděl. Napochodoval jsi rovnou do díry.
<Mickey7>: Jo, to už mi došlo taky.
<RedHawk>: Ale to nebyla žádná malá díra, Mickey. To byla přímo jáma. Co blbneš, ty vole?
<Mickey7>: Koukal jsem na jeden takovej kámen.
<RedHawk>: …
<Mickey7>: Vypadal jako opice.
<RedHawk>: Takhle pitomě jsi ještě neumřel.
<Mickey7>: Ještě nejsem po smrti, ne? Což mi připomíná, je nějaká šance, že bys mě odtud vyzvedl?
<RedHawk>: Eee…
<RedHawk>: Ne.
<Mickey7>: To jako fakt?
<RedHawk>: To jako fakt.
<Mickey7>: …
<Mickey7>: Proč ne?
<RedHawk>: No, hlavně proto, že se vznáším dvě stě metrů nad místem, kam jsi zahučel, a stejně jsem skoro mimo dosah. Jsi pěkně hluboko pod zemí, kamaráde, a tohle je bez nejmenších pochyb území hmyzáků. Zachraňovat tě by znamenalo spoustu práce a sakra velký osobní riziko – a takhle riskovat pro Postradatelného prostě nepřichází v úvahu, to snad chápeš?
<Mickey7>: No jo. Jistě.
<Mickey7>: A ani pro kamaráda?
<RedHawk>: No tak, Mickey. To byla podpásovka. Děláš, jako bys tam měl fakticky umřít. Hned jak se vrátím do dómu, nahlásím tě jako ztrátu. Stalo se to při plnění povinností. Takže nehrozí, že by ti Marshall neschválil regeneraci. Zítra budeš venku z nádrže a můžeš zase spát ve vlastní posteli.
<Mickey7>: Tak to je super. Hele, pro tebe je to určitě fajn řešení. Ale já mezitím musím chcípnout v týhle díře.
<RedHawk>: Jo, to zamrzí.
<Mickey7>: To zamrzí? Fakt? Tím to pro tebe hasne?
<RedHawk>: Sorry, Mickey, ale co po mně chceš? Taky nejsem zrovna nadšený z toho, že se tam dole chystáš umřít, ale teď vážně – tohle je přece tvoje práce, ne?
<Mickey7>: Hele, já ani nejsem aktualizovaný. Už přes měsíc jsem se neuploadnul.
<RedHawk>: Ale… to není moje chyba. Ale neboj. Já ti o všem, cos mezitím vyváděl, budu vyprávět. Máš od posledního uploadu nějakou soukromou vzpomínku, o kterou bys nechtěl přijít?
<Mickey7>: Hmm…
<Mickey7>: To asi ne.
<RedHawk>: Super. Tak jsme domluvení.
<Mickey7>: …
<RedHawk>: V pohodě, Mickey?
<Mickey7>: Jasně. V pohodě. Tak dík, Berto.

Mrknutím ukončím konverzaci, opřu se o kamennou stěnu a zavřu oči. Pořád nemůžu uvěřit, že mě tu ten zbabělec nechá.

Ale co si to nalhávám? Věřím tomu úplně bez problémů.

Tak co dál? Jen tu tak sedět a čekat na smrt? Ani netuším, jak hluboko jsem se tou chodbou nebo průrvou, nebo co to vlastně bylo, propadl… a bůh ví, kde jsem vlastně skončil. Můžu být dvacet metrů pod zemí. Ale podle toho, co říkal Berto, to taky klidně může být stovka. Otvor, kudy jsem proletěl, je odsud kousek, nejvýš tři metry vysoko. Ale i kdybych tam nějak dosáhl, s tímhle zápěstím nikam nevyšplhám.

Když děláte to, co já, strávíte spoustu času přemýšlením o nejrůznějších způsobech, jak může člověk zemřít – tedy pokud si je zrovna nezkoušíte na vlastní kůži. Ještě nikdy jsem neumrznul. Ale rozhodně už jsem o tom uvažoval. Bylo by divné, kdyby mě to od chvíle, co jsme na téhle bohem zapomenuté hroudě ledu přistáli, ještě nenapadlo. Ve srovnání s jinými alternativami by to měla být celkem pohoda. Je vám zima, usnete a už se nevzbudíte, ne? Začínám se zvolna propadat do spánku a říkám si, že to třeba nebude tak hrozný způsob, jak opustit tento svět, když mi pípne okulár. Mrknutím to zvednu.

<Black Hornet>: Nazdar, zlato.
<Mickey7>: Čau, Nasho. Co pro tebe můžu udělat?
<Black Hornet>: Jen hezky zůstaň na místě. Už jsem ve vzduchu. Za dvě minuty jsem u tebe.
<Mickey7>: Berto ti volal?
<Black Hornet>: Jo. On si myslí, že tě odtamtud nedostaneme.
<Mickey7>: Ale?
<Black Hornet>: Jenom nemá tu správnou motivaci.

Víte, naděje je zvláštní věc. Před třiceti vteřinami jsem si byl na sto procent jistý, že tady umřu, a nijak zvlášť mě to netrápilo. Ale teď mi srdce buší až v uších a v duchu si procházím všechny věci, které se můžou pokazit, kdyby se Nashe tam nahoře opravdu povedlo přistát s nákladní raketou a pokusila se mě zachránit. Je vůbec dno téhle průrvy dost široké na to, aby ji tam posadila? A jestli jo, dokáže mě najít? A i kdyby, bude mít kabel dost dlouhý, aby dosáhl až ke mně?

A nakonec, jaká je pravděpodobnost, že všechna ta aktivita nepřiláká žádné hmyzáky?

Sakra.

Sakra, sakra, sakra.

Tohle jí přece nemůžu dovolit.

<Mickey7>: Nasho?
<Black Hornet>: No?
<Mickey7>: Berto má pravdu. Odtud mě nedostanete.
<Black Hornet>: …
<Mickey7>: Nasho?
<Black Hornet>: Jsi si tím jistý, zlato?

Znovu zavřu oči, nadechnu se a zase vydechnu. Vždyť si vlastně jen odskočím do nádrže, ne?

<Mickey7>: Jasně, že jsem si jistý. Zapadl jsem pěkně hluboko a dost jsem se cestou pomlátil. Hele, i kdybys mě nějak dostala zpátky, nejspíš bych stejně skončil v recyklaci.
<Black Hornet>: …
<Black Hornet>: Dobře, Mickey. Když myslíš.
<Black Hornet>: Ale je ti jasný, že bych pro tebe přiletěla, ne?
<Mickey7>: Jo, Nasho. Je mi to jasný.

Zmlkne a já tam dál sedím a sleduju, jak její signál slábne a zase sílí. Létá kolem místa, kde mě vysadili. Snaží se zaměřit můj signál a pomocí triangulace určit, kde se nacházím.

Musím jí to rozmluvit.

<Mickey7>: Vrať se domů, Nasho. Já už to taky balím.
<Black Hornet>: Aha.
<Black Hornet>: Dobře.
<Black Hornet>: Jak to chceš udělat?
<Mickey7>: Co jako?
<Black Hornet>: Jak to chceš ukončit, Mickey? Nechci, abys skončil jako Pětka. Máš zbraň?
<Mickey7>: Ne. Spalovač jsem cestou dolů ztratil. A upřímně řečeno, myslím, že bych něco takového sám na sebe ani použít nechtěl. Asi by to bylo rychlý, ale…
<Black Hornet>: Jasně, to máš nejspíš pravdu. A co nůž? Nebo cepín?
<Mickey7>: Ani jedno. A co přesně bys čekala, že budu vyvádět s cepínem?
<Black Hornet>: Já nevím. Je ostrý, ne? Třeba by ses s ním mohl seknout do hlavy, nebo tak něco.
<Mickey7>: Koukni, Nasho, já vím, že se mi jenom snažíš pomoct, ale…
<Black Hornet>: Mohl by sis prostě sundat dýchací masku. Nevím, jestli bys dřív umřel na nedostatek O2, nebo na otravu CO, ale ani jedno netrvá víc než pár minut.
<Mickey7>: Jasně. Vím, že jsem to ještě nezkoušel, ale mám pocit, že pomalé udušení nebude nic pro mě.
<Black Hornet>: Tak co budeš dělat?
<Mickey7>: Myslím, že tady umrznu.
<Black Hornet>: Jo, to by taky šlo. Takový pokojný, co?
<Mickey7>: V to doufám.

Její signál se téměř úplně vytratí, ale pak se těsně nad nulou zastaví. Musí se držet těsně na okraji dosahu vysílačky.

<Black Hornet>: Hele. Jsi zálohovaný, že jo?
<Mickey7>: Až na posledních šest týdnů.
<Black Hornet>: Proč ses neuploadoval?

Tak zrovna tuhle otázku teď moc řešit nechci.

<Mickey7>: Asi jsem byl prostě jen línej.
<Black Hornet>: …
<Black Hornet>: Je mi to líto, zlato. Opravdu.
<Black Hornet>: Chceš, abych zůstala na lince?
<Mickey7>: Ne. Tohle může chvíli trvat a nezapomínej, že když se něco stane tobě, nikdo už tě neoživí. Měla by ses vrátit zpátky k dómu.
<Black Hornet>: Určitě?
<Mickey7>: Jo, určitě.
<Black Hornet>: Miluju tě, lásko. Až se zítra uvidíme, nezapomenu ti říct, žes dneska umřel jako frajer.
<Mickey7>: Díky, Nasho. Taky tě miluju.
<Black Hornet>: Měj se, Mickey.

Mrknutím zavřu okno a sleduju, jak Nashin komunikační signál konečně mizí do ztracena. Berto už je touhle dobou dávno mimo dosah. Podívám se nahoru. Díra na mě zírá jako ďáblova řiť, a ať už mám zálohu, nebo ne, najednou se mi vůbec nechce umřít. Ještě jednou zatřesu hlavou a vyškrábu se na nohy.

Zkusíme takový malý myšlenkový experiment: Představte si, že byste zjistili, že když večer usnete, tak ve skutečnosti jen tak neusnete. Umřete. Umřete a ráno se na vašem místě probudí někdo jiný. Vybavuje si všechny vaše vzpomínky. Má stejné naděje i sny, strachy i přání. Myslí si o sobě, že jste to vy, a totéž si o něm myslí i všichni vaši kamarádi a milovaní. Ale vy to nejste a stejně tak nejste ten člověk, který usnul včera v noci. Vy jste totiž naživu až od dnešního rána, a jakmile večer zavřete oči, přestanete existovat. A teď si položte otázku: Byl by v tom pro váš život z praktického hlediska nějaký rozdíl? A existuje vůbec způsob, jak byste to mohli poznat?

Když si místo slova „usnout“ dosadíte „nechat se rozmačkat, odpařit, nebo upálit“, máte víceméně můj život. Problémy s jádrem reaktoru? Jdu na to. Potřebujete otestovat pochybnou novou vakcínu? Jsem váš člověk. Chcete zjistit, jestli ten domácí absint, co jste si uvařili ve vaně, není jedovatý? Dám si panáka, vy parchanti. Když umřu, vždycky si mě přece můžete znova oživit.

Světlou stránkou všeho toho umírání je, že jsem vlastně svým způsobem nesmrtelný. Nejenže si pamatuju, co dělal Mickey1. Já si dokonce pamatuju, že jsem to byl já. Tedy až na posledních pár minut jeho života. Umřel – tedy já umřel –, když bylo cestou sem nutné opravit díru v lodi. Jen o pár hodin později se probudil Mickey2, kterému bylo samozřejmě taky jednatřicet a narodil se na Midgardu. A kdoví? Možná to tak opravdu bylo. Třeba se jeho očima skutečně díval na svět původní Mickey Barnes. Jak to chcete poznat? A kdybych si tady v jeskyni lehl na zem, zavřel oči a odpojil dýchací přístroj, možná se zítra ráno vzbudím jako Mickey8.

Ale tak nějak o tom pochybuju.

Nasha a Berto možná nic nepoznají, ale já jsem si někde hluboko uvnitř, na podvědomé úrovni, celkem jistý, že bych poznal, že jsem po smrti.

Tady dole není skoro žádné viditelné světlo, ale můj okulár najde dost krátkovlnného infračerveného záření, abych se trochu rozkoukal. Ukazuje se, že z téhle jeskyně vede hned několik chodeb. A všechny se svažují dolů.

Což je přece nesmysl.

Ale ono je to celé nesmysl.

Vypadají jako lávové tunely, ale podle orbitálního průzkumu neměla být v okruhu tisíce kilometrů žádná vulkanická činnost. To byl jeden z důvodů, proč jsme si tohle místo vybrali pro svůj první základní tábor, i když je od rovníku tak daleko, že je tu mizerné klima téhle pitomé planety ještě horší než jinde. Pomalu obejdu obvod jeskyně. Všechny chodby vypadají stejně, kruhové tunely zhruba tři metry v průměru, které slabě září způsobem, z něhož mé vědomí vyvodí, že mají pozitivní teplotní gradient, zatímco mé podvědomí mi sděluje, že pravděpodobně všechny vedou do pekla. Mezi jednotlivými chodbami je vždy právě šest kroků.

To taky vypadá jako nesmysl.

Ale teď není čas si s tím dělat hlavu. Vyberu si tunel a vyrazím.

Asi po půlhodince mě napadne, jestli jsem neměl Nashu upozornit, že tu nehodlám zůstat jen tak trčet, dokud nezmrznu. Bylo by fajn, kdyby mohla vyřídit Bertovi, aby moji smrt nehlásil dřív, než bude opravdu po mně. Pokud jde o morálku, Unie spoustu věcí moc neřeší, ale v počátcích tisku biologických těl, kam se jen nahraje osobnost, se děly příšerné věci, takže je v tuhle chvíli ve většině kolonií lepší být sériový vrah nebo unášet malé děti než být mulťák. Otevřu komunikační okno, ale samozřejmě tu nemám vůbec žádný signál. Od povrchu mě dělí moc silná vrstva horniny. Což je asi lepší. Jsem si poměrně jistý, že jediný důvod, proč Nasha na mou záchranu moc netlačila, byl ten, že jsem se tvářil, že už jsem stejně na odpis. Kdyby věděla, že si tu pobíhám a netrápí mě nic horšího než bolavá hlava a vykloubené zápěstí, mohla by to ještě otočit a pokusit se mě vyzvednout, ať už bych chtěl, nebo ne.

A to by nešlo. Nasha je jediná jednoznačně dobrá věc, co se v mém životě za posledních devět let objevila, a kdyby tu měla kvůli mně umřít, nepřežil bych to.

Tedy nechtěl bych, ale vlastně bych to přežil, že jo? Já přece doslova nemůžu umřít – rozhodně ne natrvalo.

Každopádně si nejsem jistý, jestli by mě v tuhle chvíli dokázala najít, i kdyby nakrásně chtěla. Tady dole je to jako v mraveništi, s odbočkami snad každých deset metrů. Snažil jsem se vybírat ty, které vypadaly, že vedou spíš nahoru než dolů, ale zdá se, že se mi to moc nevede, a navíc nemám ani tušení, jakým směrem se vlastně trmácím.

Ale zase je fajn, že už se netřesu zimou. Nejdřív jsem myslel, že je to tím, jak jsem podchlazený, ale ze stěn sálá čím dál jasnější infračervené záření a začínám si být celkem jistý, že čím jdu hlouběji, tím je tepleji. Vlastně už se začínám trochu potit.

Což je v tuhle chvíli asi v pohodě, ale jestli se mi povede najít cestu zpátky na povrch, už to tak fajn nebude. Když jsem prolomil krustu v ústí toho skalního komína, bylo deset pod nulou. V noci klesají teploty až pod minus třicet a k tomu věčně fouká. Jestli najdu cestu ven, možná bude lepší nevylézat, dokud znovu nevyjde slunce.