Pravá bluesová kočka – vítejte ve světě, kde nikdo neumírá ani nežije
Po Uteč, než doroste měsíc Heleny Drdlové představuje nakladatelství Fobos v edici Horor román Pravá bluesová kočka nadějného domácího autora, básníka a hudebníka Dominika Fialy.
„Jak to děláš? Jak to děláš, že takhle vidíš v temnotě?“
„Vždyť bez temnoty bysme nikdy neviděli hvězdy.“ (Str. 286)
Mladá tulačka Ashley neměla v životě moc štěstí ani přátel. Její jedinou kamarádku Molli kdysi zavraždil muž bez kousku ucha a ona se mu pomstila – tento příběh mohou čtenáři najít v povídce věnované přímo Ashley Carriganové v antologii Může se to stát i vám. Nyní se potlouká po barech na pustém a bezútěšném jihozápadě a nic ji nenaplňuje, podobně jako ostatní lidi v okolí. Ze světa totiž zmizela smrt, a lidé tak ztratili poslední zbytky soudnosti i sebeovládání. Jednoho dne ale do baru vstoupí pohledný samotář v plášti a s harmonikou. Co na tom, že ho ostatní přítomní nevidí – Ashley má konečně nového přítele. Brzy zjišťuje, že ji a bluesmana pojí ještě mnohem víc, než by kdy čekala.
„V temný noci seděla přímo proti němu v kruhu sešlapaný trávy velká černá kočka, oceánově modré oči jí zářily do tmy a skoro se i zdálo, že hvězdy vysoko nad ní z tohohle úhlu utíkají z jedný strany na druhou a způsobujou mu tak v hlavě prudkou závrať. Jako součástky kosmickýho kaleidoskopu nebo horský dráhy z hlubin nočních můr.“ (Str. 354)
Děj knihy Pravá bluesová kočka jako kdyby se odehrával v jakémsi paralelním světě. Tím, že se odporoučela smrt, se země kolem Mississippi proměnila v Divoký západ, opět se jezdí na koni, svítí loučemi a gangy páchají zločiny tak brutální, že nad nimi zůstává rozum stát. Jen Ashley a její nový tajemný přítel se nad tím moc nepozastavují, jelikož kvůli své minulosti už o lidech dávno nemají valné mínění. Naopak je konečně vidí takové, jací jsou, včetně všudypřítomného pokrytectví. Hlavní hrdinka se postupně stává jakousi bluesmanovou nedobrovolnou žákyní, propadá se čím dál víc do doposud skrytých světů, ve kterých byl docela nedávno cizincem i on sám. Nestíhá a ani ji nechce chránit před vědomostmi, a už vůbec ne před láskou, která předem nemá žádnou naději.
„Milujeme to, co zabíjíme, trápíme to, co nás naplňuje. Rveme se na kusy v touze zcelit se.“ (Str. 265)
Styl psaní Dominika Fialy trochu připomíná do prózy rozvedený text písně. Jednotlivé myšlenky na sebe navazují spontánně, tak jak autorovi či hrdinům právě přijdou na jazyk. Na nepřiznaného, ale všudypřítomného vypravěče si čtenář bude možná chvíli zvykat. Vše je vyprávěno jeho stylem řeči (a nakladatelství bylo k tomuto rozhodnutí velmi benevolentní), takže místy nelze poznat, kterým postavám se zrovna věnuje nebo kdo právě hovoří. Trocha rozmanitosti se postupně přece jen objevuje – například černočerný humor u různých členů gangsterských tlup.
Pokud ale přistoupíte na autorovu hru, čeká vás nikoli jednoduché, ale dobré, značně neotřelé atmosférické čtení. Spíše než o horor jde totiž o psychologickou sondu do duše smrtelníka a nesmrtelného, pojednání o tom, co by se stalo, kdyby lidé už neměli vůbec žádné zábrany, kdyby smrt měla vlastní pravidla i svět. Všechna ta hrůza je citlivě zahalená do nostalgických vzpomínek na Divoký západ a čtenáře jím provádějí postavy, které smrt poznaly a vyzývají ji na souboj.
S atmosférou to autor umí mimořádně, dokáže ji i dávkovat nenuceně, pomalu, ale neustále, jako jednotlivé chody večeře, která nemusí nikdy skončit.
Román Pravá bluesová kočka vás možná nestrhne tak, aby vám nedovolil přestat číst a knihu odložit, naopak, na spoustě míst vás donutí se zastavit a zamyslet. A právě to bylo nejspíš i její poslání.
Vydal: Fobos, 2022
Obálka: Daniel Pocar
Vazba: vázaná
Počet stran: 400
Cena: 399 Kč