Zuzana Hartmanová: Bouřný úsvit (Krysy apokalypsy 3)
Nakladatelství Host vydalo román Bouřný úsvit, závěr postapokalyptické fantasy trilogie Krysy apokalypsy.
ANOTACE:
Sled chybných rozhodnutí — a jistá dávka šílenství — zapříčinil pád samozvaného spasitele. Jeho moc visí na vlásku a možnosti rychle docházejí. Zatímco Hiramoto přichází vyrovnat účty, ruiny na východě slibují Arumielovým odpůrcům nové začátky a relativní bezpečí. Ovšem magie ještě neřekla poslední slovo.
Pokud se podaří stvořit nového boha a díky tomu přivést zpět Vulpeho, mohli by obyvatelé Leru získat aspoň trochu času navíc. Jenže snahy o návrat prapůvodní hlavy lerského panteonu mohou mít vyšší cenu, než jsou démoni ochotni zaplatit. Nezbývá než sesbírat střepy rozbitého světa i vlastních životů a doufat v to nejlepší.
INFO O KNIZE:
Vydal: Host, září 2022
Obálka: Vít Burda
Vazba: brožovaná
Počet stran: 400
Cena: 399 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první
Vesper netušila, jak se dostala zpět do Tiliina domu. Nedokázala si vybavit nic poté, co omdlela na náměstí. Nevnímala, jak ji Aruala celou cestu podepírala a snažila se ji uchlácholit planými slovy. Byla v šoku. Bez sebemenšího náznaku vůle se nechala odvést uličkami pryč.
Garifova křídla. Jeho nádherná, majestátní křídla, kterých se ještě před pár dny dotýkala, se válela na dláždění jako odpadky. Při té vzpomínce se jí vzbouřil žaludek, a kdyby Aruala včas nezareagovala, pozvracela by si šaty.
Až když ji usadily na pohovku u Tilie doma a starší žena jí přinesla přikrývku, začaly se Vesper po tvářích řinout slzy.
Aruala Vesper neznala tak dobře, aby dokázala odhadnout její reakce nebo pohnutky, ale měla za to, že je to cynická a sobecká bytost. Nedivila se tomu — s tím vším, co měla podle všeho za sebou —, ani ji za to nesoudila. Brala to jako holý fakt. Proto ji zaskočilo, když Vesper omdlela. Tohle nebyla žádná přetvářka nebo předem vypočítaná hra, ale skutečnost, kdy její vědomí tváří v tvář hrůze jednoduše kapitulovalo. Rusovlásce na Garifovi očividně záleželo. Vzhledem k tomu, jak i samotnou Vesper její vlastní reakce zastihla zcela nepřipravenou, jí na něm nejspíš záleželo mnohem víc, než si připouštěla. Arualu to vyděsilo skoro stejně jako vidět Gara přikovaného ke Zdi nářků.
Nedokázala říct, jak by se zachovala, kdyby tam viděla zmrzačeného Sidiona odsouzeného k smrti. Jen z té představy se jí udělalo zle. Jenže Vesper byla nevypočitatelná, nedalo se odhadnout, co udělá. A pokud se svou pomstychtivou povahou ztratí příčetnost, pak… Svatí s námi a zlé pryč, přežehnala se Aruala v duchu.
Vesper mělce, zrychleně dýchala a kývala se dopředu a dozadu. V nitru se jí odehrávala hotová bouře, její mysl křičela.
Je to moje vina!
Vždycky se všechno špatné stane kvůli mně!
Merena kvůli mně udal jeho nejlepší přítel.
Přála jsem si pomstu na druhé kohortě a teď je většina z nich mrtvých…
Přála jsem se pomstít Garifovi a on přišel o svoje křídla.
Umře! Kvůli mně!
Přináším všem kolem jenom zkázu a zmar…
Její myšlenky v proudu sebemrskačství zabloudily daleko do minulosti.
Otec pil proto, že byl zklamaný ze mě a z mé matky. A kvůli tomu máma umřela… Kvůli mně…
Příval nechtěných vzpomínek se nedal zastavit.
Aruala jí jemně sáhla na loket.
„Nesahej na mě!“ zakřičela Vesper. „Přináším všem jenom zkázu a zmar…“
Tilia s Arualou se na sebe ustaraně podívaly.
„Přála jsem si to a ono se to stalo,“ zašeptala skrze vzlyky.
Jenže už to nechci! Slyšíš? dožadovala se v duchu kohokoliv, kdo by ji mohl vyslechnout. Jenže bohové, k nimž se dřív lidé modlili, byli mrtví nebo zotročení. Nikdo už pro nikoho nemohl dělat zázraky za něco tak nepatrného, jako je střípek duše. Už to nechci. Nechci všem kolem sebe ubližovat. Nechci, aby Garif kvůli mně umřel…
Něco v jejím nitru se pohnulo a její vlastní hlas — ten, který používala, když chtěla ostatní rozčílit nebo odehnat — pronesl se vší vážností do změti vyděšených myšlenek: Tak se přestaň chovat jako hysterická kráva a něco s tím udělej!
V tu chvíli se Vesper přestala kývat a její mozek se konečně znovu rozeběhl. Dech se zklidnil a slzy přestaly téct. Popotáhla a utřela si nos hřbetem ruky. Podívala se zpříma na Arualu a ta sebou pod jejím pohledem trhla.
Pánovitě, tak, že jí nikdo nemohl nic odmítnout, Vesper oznámila: „Potřebuju mluvit se Sidionem.“
***
Láska. Svět. Bouře.
Válka. Svět. Bouře.
Sionaře trvalo, než pochopila, co se jí karty snaží říct. Nechybělo mnoho a mohla to také pochopit pozdě. Tenhle výklad totiž překombinovala. Snažila se v něm hledat hlubší významy, které tam nebyly. Tentokrát hovořila magie jejího balíčku velice přímočaře a bohyně lásky to v návalu vlastních emocí téměř přehlédla.
Jakmile Arumiel vešel do bývalých Garifových pokojů, které po příletu zabral, Sionara nasadila masku utrápené ženy. V posledních dnech zjistila, že to na něj platí víc než vzdor. Smutek a žal nemusela předstírat natolik, jak si původně myslela — staly se už jejími stálými průvodci. Celou záležitost jí to usnadňovalo. Viděla, že Arumiela trápí mnoho věcí, a postupně k tomu přihazovala ještě další výčitky svědomí.
Spasitel si sedl na židli a s prázdným výrazem hleděl před sebe. Na bělostném rouchu měl několik rudých kapek.
„Takže jsi to udělal?“ zeptala se ho Sionara tiše.
Přikývl.
„Byla to chyba.“
„Já vím,“ hlesl rezignovaně.
Sionara nedokázala pochopit, proč to v takovém případě Arumiel udělal, proč to nezařídil jinak. Jak hluboko sahalo jeho šílenství? Věděla, že k jeho nynějšímu rozpoložení sama přispěla. A ještě přispěju…
„Are,“ oslovila ho šeptem, „tenhle svět skončí.“
Spasitel znovu mechanicky přikývl.
„Magie je už teď skoro nezvladatelná. Na Leru není dostatek bohů, aby ji udrželi, a už nikdy jich tu nebude potřebné množství.“
„Já vím.“
Démonka vstala, přešla k němu a sedla si mu k nohám.
„Nech mě jít,“ zašeptala a dala si záležet na tom, aby zněla naléhavě, v perfektně vyvážené míře s žalem. „Už mi tu nic nezbývá a jestli se všechno obrátí v prach… Chci poslední chvíle prožít svobodná.“
Arumiel se na ni upřeně díval a ona sledovala jeho vnitřní boj.
„Nemůžu.“
Sionara si před něj klekla. Sledovala, jak se jeho vůle láme, když ji viděl takhle poníženou. „Prosím… Odpřísáhnu, že se nebudu plést do tvých záležitostí. Chci prostě jen dožít někde v klidu, pryč od toho všeho.“
„Nejde to, Si.“
Pomalu si stoupala, dlaněmi mu u toho přejížděla po stehnech — bylo jí jasné, co to s ním dělá. Pak si mu sedla na klín a její ruce pokračovaly výš, na Arumielově hrudi. Cítila, jak mu zběsile tluče srdce, jak se mu zrychluje dech.
„Udělám cokoliv, co si budeš přát,“ zavrněla a rozechvěle na něj hleděla zpoza závoje řas. Dotáhni to do konce, nabádala se v duchu. A nepozvracej se u toho. Vzhlédla k němu a nabídla mu své rty. Věděla, že Arumiel je přesně ten typ ubožáka, který dané situace využije, i když ví, že to Sionara dělá jen proto, aby dosáhla svého.
Nemýlila se. Arumiel neodolal pohledu do její usoužené tváře. Neodolal jejímu výrazu raněné laně. Přitiskl své rty na její a pevně ji objal. Bez větší námahy se zvedl i s démonkou v náručí a odnesl ji k posteli. Sionara ho nepřestávala líbat, ačkoliv se jí u toho do krku hrnula žluč.
Předstírat vášeň bohyni lásky nebylo cizí, ale nepřeháněla to, protože by to ztratilo na věrohodnosti — ani Arumiel nebyl takový blázen, aby uvěřil tomu, že po něm tak moc touží. Věděl, že se ho Sionara jen snaží využít. Ale trocha povzbuzení neuškodila — dávalo mu to lepší pocit, a o to šlo.
Nakonec ale ani on nedokázal déle oddalovat nevyhnutelné. Po několika blažených chvilkách, kdy ležel s obličejem zabořeným do démončiných hebkých vlasů, se z ní zvedl a v rozpacích se posadil na kraj postele. Dostavila se lítost. A palčivý pocit v hrudi, jelikož věděl, že musí Sionaře odepřít její přání. Nedokázal se dívat na její obnažené tělo, které se ještě před pár okamžiky pohybovalo v souladu s tím jeho. Patřila mu, aspoň na chvíli. Ale zároveň věděl, že nikdy nebude jeho. Ne doopravdy.
Začal se oblékat a podle zvuků za svými zády odhadoval, že Sionara dělá totéž. Rychle si přepásal roucho a pak na ni pohlédl.
„Nemůžu ti dát, co po mně žádáš.“
Sionara k němu nevěřícně vzhlédla.
„Nejde to. Nemůžu tě pustit.“
„Ty…“ Tvář se jí zkroutila vztekem.
„Pochop mě…“
Jeho směrem vylétla bota, ale netrefila ho. Arumiel zůstal na Sionaru zaskočeně hledět.
„Vypadni odsud!“
Spasitel udělal dva kroky směrem ke dveřím. „Řeknu strážím, aby tě nechali volně se pohybovat po městě. Víc pro tebe nemůžu udělat.“
„Řekla jsem, abys vypadl!“ zakřičela na něj bohyně a hodila po něm i druhou botu. Všiml si na její tváři slz. Už to nevydržel a zbaběle utekl. Ani mu v tu chvíli nedošlo, že se nechal vyhodit z vlastního pokoje.
Když si byla Sionara jistá, že se bělokřídlý nevrátí, otřela si slzy do rukávu a spokojeně se protáhla. Tohle vyšlo lépe, než čekala. Od začátku věděla, že ji Arumiel nepustí — ani to nebylo jejím cílem. Vznesla tak nesmyslné přání, že ho Ar nemohl vyslyšet. Doufala ale, že by jí mohl poskytnout něco, o čem by se domníval, že bude dostatečným kompromisem. Dalo mu to pocit, že má navrch, ale přitom je velkorysý. Ve výsledku bylo jednoduché s ním manipulovat.
Sionara si došla pro boty a usadila se u stolu s kartami. Počká do večera a pak vyrazí do ulic obhlédnout své nové pole působnosti. Bouři najde snadno. Bude-li jí štěstěna nakloněna, najde brzy i válku ze svého výkladu. A pak se dají do práce.
***
Corvus pomohl Lucianě posadit se na zem — ruku stále nespouštěla ze svého břicha. Zatímco dívka se tvářila zaskočeně a nevěřícně, černokřídlý se přistihl, že se usmívá.
„To přece není možné,“ hlesla Luciana.
„No, vzhledem k tomu, co bylo náplní našich večerů — a často i dní —, jsme to nejspíš mohli čekat.“
Nekromejka zavrtěla hlavou. „Beru… beru bylinky,“ zašeptala.
Corvus pochopil, kam tím míří. Přistihl se, že ho nečekaně rozladilo vědomí, že s ním Luciana nechtěla mít děti.
Jako by věděla, na co myslí, pokusila se mu to vysvětlit. „Bylo to jen dočasné, než se věci usadí, než budeme v bezpečí.“ Pak se jí zatřpytily oči a její tvář na okamžik pozbyla jakéhokoliv výrazu — jako by se zahleděla do míst, které mohla vidět jen ona. „Moje tělo na ty bylinky nereagovalo.“
Postupně jí to začalo docházet: „Jsem bohyně života… Na tohle mě Arumiel celou dobu chtěl — abych mu rodila děti. Abych mu rodila čistokrevné bohy.“ Z toho vědomí se jí znovu obrátil žaludek.
Při představě, že by Arumiel Lucianu zotročil podobným způsobem, se i Corvus málem pozvracel. Byla jeho. A nikdo se jí už v životě nedotkne, pokud si to ona sama nebude přát.
„Co budu dělat…?“
„Co budeme dělat,“ opravil ji Corvus. „Prostě půjdeme dál. Půjdeme pomaleji, budeme častěji zastavovat. Určitě tu žije nějaká zvěř — začnu lovit, trocha kontaminace magií nám neublíží. Sice jsem už vyšel ze cviku, ale to se jen tak nezapomíná. A až dojdeme k ruinám, o nichž pořád básní sacerdotesti, usadíme se a vymyslíme, co dál.“
„Jsem tak neschopná,“ vzlykla Luciana. „Pořád mě musíš zachraňovat, a pak, když se věci začnou konečně obracet k lepšímu, se o mě zase musíš starat, protože otěhotním.“
Corvus ji objal. „Nevím, co tě učili, ale na to, aby žena otěhotněla, musejí být dva.“
Luciana se zasmála.
„Je to malý zázrak.“
„Já vím, zrození je vždycky zázrak,“ popotáhla tiše.
Corvus se od ní na okamžik odtáhl a přiměl ji podívat se mu do tváře. „Myslím, že význam toho slova podceňuješ. Čistokrevní bohové se nerodí jen tak, Luc. Sionara žila se Serpinem několik staletí a nezplodili jediné dítě.“
To zjištění Lucianu zaskočilo — ona s Corvem spala něco přes dva týdny, a už byla v jiném stavu. Nenapadlo ji, že je pro bohy tak obtížné počít dítě. Vysvětlovalo to ale Arumielovu posedlost neustále lidi a démony křížit ve snaze rozšířit jejich řady. Zároveň ji něco napadlo. Zastyděla se za tu myšlenku hned, jak ji vyslovila, ale nedokázala si pomoct.
„Nechci celý život jenom rodit děti.“
Corvus na ni překvapeně pohlédl.
„Vím, že dítě je důvod k radosti — a já mám radost!“ dodala, protože to byla pravda. Někde v okolí srdce jí skutečně rašil sílící pocit, který se nedal zaměnit s ničím jiným. „Ale nechci prostě jen rodit jedno dítě za druhým.“
K jejímu překvapení se černokřídlý rozesmál. „Myslím, že nebudeš muset.“
„Ty… ty už se mnou nechceš spát?“ zajíkla se.
Corvus ji políbil. „To jsem přece neřekl, Luc,“ odtušil vlídně. „Ale jsi bohyně života. Myslím, že když svému tělu dáš na vědomí, že ti jeden prcek na pár let stačí, poslechne tě.“
Luciana se na něj udiveně podívala. „Na pár let? Copak ty… bys chtěl další?“
„Klidně desítky, když to tak budeš chtít i ty.“
„Tak to ne!“ zhrozila se, ale Corvus se jen zasmál: „Klid, budeme na to mít celá staletí.“
Až v tu chvíli jí to všechno začalo plně docházet.
Je věkem nesmrtelná, stejně jako muž, s nímž se rozhodla strávit věčnost.
Čekají spolu dítě — a Corvovi to nevadí. Naopak se tváří, že ho to těší.
Jsou dospělí, svobodní a cestují do míst, kde budou v bezpečí tak, jak jen to za současných okolností na Leru jde.
Úzkost, která ji až doteď stravovala a nedovolovala radosti propuknout naplno, se konečně začala rozplývat. Přitulila se ke Corvovi a nechala si tělem proudit ten nový pocit blaženosti.