P. Djèlí Clark: Vládce džinů

Nakladatelství Host vydalo román Vládce džinů, steampunkovou urban fantasy z alternativní historie od P. Djèlí Clarka, ověnčenou cenou Nebula za rok 2021.

ANOTACE:
Roku 1872 otevřel záhadný mystik al-Džáhiz v Káhiře portál, kudy se do světa vrátili džinové. Jejich magické schopnosti urychlily technologický pokrok lidstva a Egypt se stal světovou velmocí.

O čtyřicet let později, v předvečer mírového sněmu, na němž egyptský král hodlá odvrátit hrozící válečný konflikt v Evropě, dojde v Gíze k masové vraždě. Oběti byly usmrceny s použitím magie a pachatel, záhadný muž se zlatou maskou, tvrdí, že je zmizelý al-Džáhiz a nyní se vrátil zpět. Vyšetřování se ujímá mladá, ale již proslulá agentka Fátima, zvláštní vyšetřovatelka Ministerstva alchymie, kouzel a nadpřirozených entit…

 

O AUTOROVI:
P. Djelí Clark se narodil a žije v New Yorku, dětství však strávil v rodné zemi svých rodičů, na ostrovech Trinidad a Tobago. Je autorem novel A Dead Djinn in Cairo (Mrtvý džin v Káhiře, 2016), The Black God’s Drums (Bubny černého boha, 2018) a The Haunting of Tram Car 015 (Děsy z tramvaje 015, 2019). Druhá zmíněná novela získala cenu Alex Award 2019, udělovanou Americkou knihovnickou asociací. Význačná ocenění Nebula a Locus obdržela též Clarkova povídka The Secret Lives of the Nine Negro Teeth of George Washington (Tajný život devíti černošských zubů George Washingtona, 2018). Vládce džinů (2021) je prvním autorovým románem.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, srpen 2022
Původní název: A Master of Djinn
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Stephan Martiniere
Vazba: vázaná
Počet stran: 456
Cena: 499 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Archibald James Portendorf schody nesnášel. Byly vždycky tak absurdně dlouhé a pokaždé vedly vzhůru, jako v nějaké hloupé anekdotě. Čas od času měl dokonce dojem, že slyší, jak se mu schody pochechtávají. Kdyby tyhle schody navíc měly oči, zvládly by i víc než se jen pochechtávat — mohly by na něj hledět, jak pod dlouhými zakroucenými ryšavými vousy funí a jak se mu krátké nožky pod zavalitým tělem podlamují. V dnešní moderní době je přímo zločin, že existenci schodišť ještě někdo nezakázal — když taková zdviž dokáže přepravovat cestující ve veškerém pohodlí.

Zastavil se, aby si odpočal u obrovité repliky měděné čajové konvice, jejíž zakřivená hubice připomínala zobák, a odložil své břímě na podlahu. Jaká hanba, že člověk jeho věku (Archibald letos, roku 1912, dosáhl jednašedesáti let) musí snášet taková příkoří. Vždyť by se měl právě uvelebovat na noc s pořádným frťanem v ruce, a ne klusat nahoru po zatracených schodech!

„Za krále, vlast a za firmu,“ zamumlal.

Setřel si z čela pot a zatoužil, aby si uměl sáhnout na vlhkou čáru na zádech a na dalších nejmenovaných částech těla, jež jeho tmavý oblek naštěstí skryl. Na listopad bylo dost horko a Archibaldovo tělo se v téhle věčně rozpálené zemi už ani nedokázalo rozpomenout, co je to nepotit se. S povzdechem obrátil znavené oči ke klenutému oknu. V tuto hodinu se ještě daly rozeznat šikmé obrysy pyramid, jejichž kamenný povrch se leskl ve světle zářivého úplňku visícího na černé obloze.

Egypt. Záhadný klenot Orientu, země faraonů, legendárních mameluků a nespočetných divů. Archibald zde desátým rokem trávil tři, čtyři, nebo dokonce i šest měsíců na jeden zátah. A jedno bylo jisté: už toho měl po krk.

Tahle mizerná, horká a suchá končina ho unavovala. Před třiceti lety byl Egypt právě tak zralý na to, aby se stal dalším územím, které bylo dobyto pro impérium Jejího Veličenstva. Dnes patřil k největším mocnostem a Káhira rychle předstihovala Londýn, ba i Paříž. Egypťané si pyšně vykračovali zdejšími ulicemi a dobírali si Anglii coby „pošmourný ostrůvek“. Jejich jídla Archibalda dráždila v žaludku. Jejich modlitby se ozývaly v kteroukoli denní a noční dobu. A k tomu s obrovskou rozkoší předstírali, že neumějí anglicky, přestože Archibald věděl, že jeho rodnou řeč ovládají velice dobře!

A pak tu byli ti džinové. Nadpřirozené stvůry!

Archibald si znovu povzdychl a přejel palcem přes levandulové G vyšité do kapesníku. Ten kapesníček mu Georgiana darovala před svatbou. Jeho egyptské pobyty neměla ráda o nic víc než on, protože zůstávala v Londýně a sekýrovat mohla leda tak služebnictvo.

„Už jen pár týdnů, drahá.“ Už jen pár týdnů a on na palubě vzducholodi poletí domů. Jak rád jen uvidí svůj „pošmourný ostrůvek“, kde bývá listopad rozumně studený a deštivý. Bude se procházet úzkými uličkami a vychutnávat kdejaký smrdutý puch. A na Vánoce se spektakulárně opije dobrou, tvrdou anglickou whisky!

Ta myšlenka mu dodala dobré nálady. Zvedl svůj ranec a znovu vyrazil po schodech. Mašíroval vzhůru a do rytmu si pobrukoval vlasteneckou píseň „Vládni, Británie, vládni!“ Leč tato kapka patriotismu nemohla být protivnému schodišti ani zdaleka soupeřem. Když Archibald konečně vystoupal na jeho vrcholek, všechen elán z něj dávno vyprchal. Vrávoravě došel k vysokým dvojkřídlým dveřím z tmavého, téměř černého dřeva, vsazeným do kamenného oblouku, zastavil se před nimi, opřel se rukama o kolena a hlučně funěl.

Jak tam tak stál, uslyšel slabé zvonění a zvedl hlavu. Ten podivný zvuk k němu doléhal tu a tam už celé týdny — jakási vzdálená ozvěna úderů kovu o kov. Vyptával se na to sluhů, ale většina z nich zvuk nikdy nezaslechla. Ti, kteří jej slyšeli, tvrdili, že jde pravděpodobně o neviditelného džina obývajícího zdi, a navrhovali Archibaldovi, aby začal předčítat z té či oné posvátné knihy. Jenže ten zvuk stejně musel vycházet z —

„Portendorfe!“

Při tom zvolání se Archibald napřímil. Upravil se, otočil a spatřil dva muže kráčející k němu. Při pohledu na prvního z nich se málem ušklíbl, ale podařilo se mu to nutkání potlačit.

Wesley Dalton připomínal Archibaldovi karikaturu aristokrata z edvardiánského období: zlatavé vlasy pečlivě rozdělené pěšinkou, knírek nakroucený do tenkých špiček a obličej překypující sebevědomím od obočí až po důlek na bradě. Všechno dohromady to bylo až na zvracení. Mladší muž došel k Archibaldovi a uštědřil mu bodré poplácání po zádech, jímž ho málem srazil k zemi.

„Takže nejsem jediný, kdo přichází na firemní soaré pozdě! I když se možná budu muset starému omluvit. Ovšem když nakráčím dovnitř s malým kaiserem, snad mě nezbičují!“

Archibald se nervózně usmál. Portendorf bylo už celá staletí anglické jméno. A původem z Rakouska, ne z Německa. Ovšem vztekat se kvůli hloupému šprýmu by bylo nevychované. Pozdravil Daltona a stiskl mu ruku.

„Právě jsem přiletěl z Fajjúmu,“ vyprávěl Dalton. To vysvětlovalo jeho oblečení — hnědou leteckou uniformu a kalhoty zastrčené do vysokých černých holinek. Nejspíš letěl nějakým tím dvoumístným kluzákem, ty tu byly velice oblíbené. „Dostal jsem informaci o mumii, která prý stojí za prozkoumání. Ukázalo se, že to je podvod. Vyrobili ji domorodci ze slámy a sádry, věřil byste tomu?“

Archibald by tomu byl i docela věřil. Dalton byl mumiemi posedlý — tvořily součást jeho teorie, že starověcí egyptští vládcové měli ve skutečnosti slámově žluté vlasy, byli příbuznými Anglosasů a vládli ve své říši místním tmavým hordám. Archibald byl zastáncem rasové teorie stejně jako Dalton, ovšem takové tvrzení připadalo jako naprostá pitomost dokonce i jemu.

„Někdy si, Mustafo, říkám,“ pokračoval Dalton a stahoval si z rukou rukavice, „že posílat mě na takové pošetilé výpravy tě vyloženě těší.“

Archibald by na druhého muže málem zapomněl, stál totiž opodál mlčky jako kus nábytku — Daltonův osobní sluha Mustafa, byť najít na tenhle typ práce místní lidi bylo stále těžší. Přijít někde k mumii dnes téměř nebylo možné, protože egyptský parlament obchod s nimi zakázal. Mustafa však zřejmě vždycky dokázal Daltonovi najít novou stopu — nikdy k ničemu nevedla a (jak se Archibald obával) vždy si vyžádala vysoké výdaje.

„Jen se snažím dobře sloužit, pane Daltone,“ promluvil Mustafa úsečnou angličtinou, převzal rukavice a vsunul je kamsi do svého modrého hábitu.

Dalton zavrčel. „Každá ruka se tu natahuje po sebemenším bakšiši. Jsou stejně zkažení jako londýnští spratci, a když je necháte, ukradnou vám i nos mezi očima.“ Mustafa pohlédl na Archibalda a na plných rtech se mu objevil náznak úsměvu.

„Páni!“ zvolal Dalton. „Je tohleto… tamto?“

Archibald popadl ranec, dosud odpočívající na zemi. Stálo ho to neuvěřitelné handrkování, než dotyčný předmět získal, a teď tohohle chlapa nenechá, aby ho vzal do těch svých nešikovných pracek.

„Uvidíte to až společně s ostatními,“ prohlásil.

Na Daltonově obličeji se objevilo zklamání a trocha rozhořčení. Ale nakonec jen pokrčil rameny. „Samozřejmě. V tom případě — dovolíte?“ Zatáhl za těžké dveře a ty zaškrábaly o kámen.

Místnost za dveřmi byla okrouhlá a její stěny pokrývaly rozmanité ornamenty v odstínech zlaté, světle hnědé, zelené a tmavě okrové barvy, to vše na pozadí z královské modři. Na hladkých zdech se mihotala záře ze závěsného mosazného lustru, v němž byly po arabském zvyku vysekány otvory ve tvaru hvězd. Podél stěn se táhlo sloupořadí, jehož klenuté oblouky byly zdobeny okrovými pruhy. Docela pěkná ukázka orientální dekadence, která se k Hermetickému bratrstvu al-Džáhizovu jedině hodila.

Předstoupili dva plechoví eunuši s prázdnými nelidskými tvářemi, neproniknutelnými jako mosazné pláty. Každý automaton držel v citlivých prstech bílé rukavice, černý hábit a černý tarbúš se zlatým střapcem. Archibald převzal svůj úbor, dlouhý oděv přetáhl přes to, co měl na sobě, a čepec si narazil na hlavu (předtím se ujistil, že zlatá výšivka zobrazující meč a dolů obrácený měsíční srpek míří dopředu).

S Daltonem a jím samým bylo v síni dvaadvacet mužů. Mustafa uctivě zůstal venku. Všichni tu na sobě měli speciální úbor bratrstva, někteří včetně pestrobarevných zástěr a šerp značících jejich hodnost. Postávali ve skupinkách po dvou či po třech a plechoví eunuši je zatím obsluhovali a podávali jim občerstvení.

Archibald každého muže znal, všichni zastávali nějakou funkci ve firmě — jiný způsob, jak se k bratrstvu přidat, totiž neexistoval. Když Archibald muže míjel, zdravili ho a zdvořilost si žádala, aby každému řádně potřásl rukou, objal jej a políbil na tváře, což byl rituál, který převzali od místních. Všichni pokukovali po jeho ranci, on ho však svědomitě držel z dosahu natahujících se rukou. Bylo to dost únavné a Archibald byl rád, když se svých druhů konečně zbavil a zanechal v jejich společnosti i Daltona. Propletl se hloučky a konečně zahlédl muže, za nímž přišel.

Lord Alistair Worthington, velmistr Hermetického bratrstva al-Džáhizova, vypadal v nádherném purpurovém, stříbrem lemovaném hávu vskutku velkolepě. Seděl u černého stolu ve tvaru půlměsíce, v křesle s vysokým opěradlem, připomínajícím trůn. Za ním visel na zadní stěně dlouhý bílý praporec s vyobrazením insignií bratrstva.

Na dobu, kdy lord Worthington nebyl „starej“, si Archibald sotva dokázal vzpomenout. Ředitel Worthingtonovy společnosti měl sněhobílé vlasy a patricijské rysy, takže se do role nejvyššího kněze jejich ezoterické fraternity skvěle hodil. Bratrstvo založil on sám roku 1898 a cílem spolku mělo být odhalení moudrosti al-Džáhize — súdánského mystika, který navždy změnil svět a potom zmizel.

Výsledky společného úsilí lemovaly stěny sálu — zakrvácená tunika, alchymistická rovnice údajně psaná al-Džáhizovou rukou a Korán, ze kterého mystik kázal. S obstaráním většiny těchto položek Archibald pomáhal, stejně jako s pořízením rance, který teď vlekl. Jenže na božskou moudrost ani na tajné zákony, jež vládnou nebesům, zatím přes veškeré pátrání nenarazili. Místo toho se bratrstvo stalo útočištěm romantiků — anebo cvoků, jako byl Dalton. Během všech těch let se Archibaldova víra scvrkla jako knot svíčky, která už moc dlouho hoří. Držel však jazyk za zuby. Koneckonců byl loajálním zaměstnancem firmy.

Když došel k lordu Worthingtonovi, nezastihl starce u stolu samotného. Seděl tu také Edward Pennington, jeden z nejstarších mužů ve firmě; byl sice napůl senilní, ale pevně věřil v jejich cíl. Do uší mu něco povídali dva další lidé, každý z jedné strany, a on seschlou hlavou přikyvoval.

„Němci přinesou Evropě strašné problémy,“ vykládala jediná žena mezi přítomnými — kráska se snědou pletí, černými linkami pod velkýma průzračnýma očima a s vlasy spletenými do copánků, které jí spadaly přes ramena. Na bílých šatech se jí skvěl nápadný široký náhrdelník sestávající z několika řad zelených a tyrkysových kamenných korálů. „Císař a car se teď urážejí každý den, jsou jako děti,“ pokračovala anglicky s výrazným přízvukem.

Než stačil Pennington odpovědět, promluvil muž sedící po jeho druhém boku. Přes mohutná ramena měl bůhvíproč přehozenou kožešinu nějaké skvrnité šelmy. „Nezapomínejte na Francouze. Ti mají nevyřešené účty s Osmany kvůli alžírským územím.“

Žena zamlaskala. „Osmani se moc roztahují. Vážně chtějí dobýt zpátky Maghreb, když mají plné ruce práce na Balkáně?“

Archibald naslouchal, jak oba dál tlachají; ubohý Pennington se sotva dostal ke slovu. Tihle dva byli ukázkou, nakolik bratrstvo sešlo z cesty.

„Jenom doufám, že se nepodaří zatáhnout do těch vašich konfliktů Egypt,“ povzdychla si žena. „Válka, to by nám tak ještě scházelo.“

„Žádná válka nebude,“ prohlásil lord Worthington. Jeho hlas zazněl tiše, ale tak ostře, že všichni u stolu zmlkli. „Žijeme v průmyslové době. Vyrábíme koráby, které brázdí oceány, a vzducholodě, které se prohánějí po nebi. My umíme zacházet s jedovatými plyny a vaše země zase oživila své alchymistické dovednosti a mystická umění. Jaké nové ohavné zbraně by mohl zplodit tento věk?“ Zavrtěl hlavou, jako by zaháněl strašlivá zlá kouzla. „Ne, tenhle svět si válku nemůže dovolit. Proto také napomáhám vašemu králi s nadcházejícím sněmem národů. Jedinou cestou vpřed je mír, jinak dozajista zahyneme.“

Nastalo ticho a potom žena pozvedla číši. „Egypťané milují přípitky stejně jako vy Angličané. Často si připíjíme: ‚Fi sehetak‘ — na zdraví. Snad bychom si nyní měli připít na mír.“

Lord Worthington přikývl a pozvedl svůj pohár. „Na mír.“ Ostatní jej napodobili, dokonce i senilní starý Pennington. V půli pohybu si však lord všiml Archibalda.

„Archie! Už jsem se bál, že vás dnes vůbec neuvidíme! No tak, člověče. Vždyť vy dokonce ani nemáte číši!“

Archibald zamumlal omluvu a pozvedl pohár, který mu podal plechový eunuch. Proběhlo obvyklé formální představování a Archibald usedl vedle oné ženy — voněla omamným sladkým parfémem.

„Když naše bratrstvo vznikalo, Archie byl velice nápomocen,“ vyprávěl lord Worthington. „Dohlížel na koupi tohoto domu — loveckého zámečku, který postavili pro bývalého pašu. Tehdy byla Gíza ještě trochu z ruky. Archie drží titul mého vezíra a právě tak…“ Stařec zmlkl a zamrkal modrýma očima na ranec opřený o křeslo. „Je to snad…?“

„Přesně tak, pane,“ odtušil Archibald a položil ranec na stůl. Všechny oči se upřely na temnou tkaninu a rozhovory zvolna utichaly. Dokonce i senilní Pennington zůstal užasle hledět.

Lord Worthington se po ranci dychtivě natáhl, ale pak se zarazil. „Ne. Předvedeme tento dar celému bratrstvu.“ Jako na zavolanou se ozval hlasitý zvon, odbíjející celou hodinu. „Á! Dokonalé načasování. Mohl byste vyhlásit začátek setkání, Archie?“

Archibald povstal, počkal, až zvon dozní, a pak zvolal: „Slyšte! Slyšte! Velmistr si žádá, ať bratrstvo naslouchá!“ Hluk utichl a muži se otočili vpřed. Nato lord Worthington povstal a celý stůl s ním.

„Sláva, sláva velmistru!“ zvolal Archibald.

„Sláva, sláva velmistru!“ odpověděl celý sál.

„Děkuji vám, můj vezíre,“ pravil lord Worthington. „A vy, bratři, vítejte na tomto významném setkání. Už přes deset let se snažíme kráčet ve stopách al-Džáhizových a odhalit tajemství, jimiž obestřel svět.“ Ukázal levicí na praporec s insigniemi řádu a na slova Quaerite veritatem, napsaná na něm zlatým písmem. „Hledej pravdu. Naše bratrstvo nespojují hábity, tajná slova ani pozdravy, nýbrž vyšší a vznešenější poslání. Je důležité, abychom na to nezapomínali a pro samou nabubřelost a rituály nesešli z cesty!

Svět se ocitl na okraji propasti. Naše schopnost tvořit předstihla schopnost chápat. Zahráváme si se silami, jež nás mohou zničit. Toto je úkol, který na sebe musí naše bratrstvo vzít: obnovit nejsvětější starověkou moudrost, stvořit lepší zítřek. Za tímto musíme kráčet. To musí být naše nejvyšší pravda.“ Starcovy prsty spočinuly na ranci ležícím na stole. „Jaký lepší symbol tohoto poslání si přát nežli to, co jsme získali dnes?“ Rozbalil látku a pozvedl poklad, který se v ní skrýval. „Hle, meč al-Džáhizův!“

Zazněly užaslé vzdechy. Archibald slyšel, jak žena vedle něj cosi mumlá, snad jakousi modlitbu. Když pohlédl na meč, nemohl jí to mít za zlé — z jemně kovaného jílce vyrážela dlouhá, lehce zakřivená čepel a obě části byly tak uhlově černé, až se zdálo, že meč pohlcuje světlo.

„S tímto posvátným symbolem,“ prohlásil lord Worthington, „znovu opakuji, co je cílem našeho bratrstva. Quaerite veritatem!“

Shromáždění se už už chystalo propuknout v jásot, když tu se nečekaně ozvalo zabušení na dveře.

Archibald, stejně jako všichni ostatní, ke dveřím pohlédl. Někdo na ně znovu zabušil. Celkem třikrát. S každou ranou se dveře otřásly, jako by do nich tloukla obrovitá ruka. Následovala chvilka ticha — a potom dveře kdosi násilím rozrazil, až málem vylétly z pantů. Závora, kterou byly zajištěné, se přelomila jako klacík. Následovaly zděšené výkřiky a po nich spěšné šoupání nohou, jak muži couvali od místa zkázy.

Archibald zamžoural a spatřil ve dveřním otvoru postavu. Dovnitř vstoupil muž, oděný celý v černém — dlouhé, vzedmuté černé kalhoty měl vecpané do vysokých bot a na těle nataženou přiléhavou černou košili. Tvář mu skrývala černá maska, která v oválných průzorech odhalovala pouze oči. Zastavil se u rozbitých dveří a obhlédl celou místnost. Pak pozvedl ruku v rukavici a luskl prsty.

A najednou byli dva.

Archibald zlostně zíral. Ten člověk se prostě… zdvojil! Obě postavy, podobné si jako vejce vejci, na sebe pohlédly a potom ta první znovu luskla prsty. Teď byly tři. Lusk! Lusk! Lusk! Teď bylo těch podivných mužů šest! Všichni stejní, a jako by se vyloupli z ničeho! Pak jako jeden obrátili maskované tváře k ohromenému shromáždění a zvolna, jako stíny, se sunuli vpřed.

Sálu se opět zmocnila tíseň. Cizinci se tiše přibližovali a muži před nimi vrávoravě ustupovali. Archibald horečně přemýšlel a snažil se najít vysvětlení. Tohle je přece trik. Podobné věci už viděl na ulici ve městě. Jsou to místní. Možná zloději? Myslí si, že okradou několik bohatých Angličanů? Když těch šest dorazilo doprostřed síně, zastavili se a stanuli nehybně jako sochy. Podivnou patovou situaci narušil rozhněvaný hlas lorda Worthingtona.

„Kdo se opovažuje sem vtrhnout!“ Šest párů upřeně zírajících očí mu nenabídlo odpověď. Lord Worthington zuřivě zabušil do stolu. „Toto je posvátné místo Bratrstva al-Džáhizova! Kliďte se odtud, jinak vás okamžitě nechám vyvést rukou zákona!“

„Pokud je toto dům al-Džáhizův,“ ozval se nový hlas, „pak jsem zde právem.“

Rozbitými dveřmi vešla dovnitř další postava — vysoký muž oděný do černého hábitu, jenž za ním při chůzi vlál. Sepjaté ruce měl navlečené do rukavic z černé kroužkové zbroje a hlavu mu halila černá kápě, takže mu nebylo vidět do tváře. Přesto však jeho osobnost jako by naplnila celou síň a Archibaldovi se zdálo, že na všechny přítomné dolehla jakási tíže.

„Kdo jsi, že si nárokuješ takové právo?“ zeptal se důrazně lord Worthington.

Podivná postava zaujala místo v čele svých společníků a odpověděla tím, že si stáhla kápi. Archibald zadržel dech. I tento muž měl tvář ukrytou pod maskou: napodobovala lidský obličej a zdobilo ji podivné písmo, jež jako by se po jejím zlatém povrchu přesunovalo sem a tam. Oči v oválných průzorech se podobaly černým, chladně žhnoucím propastem.

„Jsem Otec tajemství.“ Mluvil anglicky se silným přízvukem. „Jsem Ten, kdož kráčí po stezce moudrosti. Jsem Poutník mezi světy. Nazývali mě mystikem a bláznem. Mluvili o mně uctivě a hanlivě. Jsem ten, koho hledáš. Jsem al-Džáhiz. A vrátil jsem se.“

Na všechny padlo ticho jako těžký rubáš. Zdálo se, že ani lord Worthington nemá, co by řekl. Archibald jen hleděl s otevřenými ústy a ohromením se na nic víc nezmohl. Z úžasu jej vytrhl štěkavý smích.

„Nesmysl!“ křikl kdosi. Archibald tiše zaúpěl. Dalton.

Ten chlap se dral dopředu, protlačil se mezi ostatními a stanul před černě oděnými postavami. S veškerou nestydatostí aristokracie a mládí zabodl pohled do jejich vůdce. „Vím docela určitě, že nejsi al-Džáhiz! Bratři! Pohleďte na tento exemplář! Vysoký, s dlouhýma rukama a nohama, stavba těla typická pro tropické podnebí súdánských černochů. Avšak já tvrdím, že al-Džáhiz ve skutečnosti nebyl žádný černoch, nýbrž běloch!“

Archibald si strašně přál, aby Dalton zmlkl. Pro smilování Boží! Jenže ten blázen mlel dál a teatrálně před cizincem šermoval rukama. „Pravý al-Džáhiz pochází z rodu vladařů starého Egypta. V tom je tajemství jeho génia! Kdybyste ho postavili na Baker Street nebo doprostřed hemžících se davů ve Wentworthu, odvážím se říci, že by byl od kteréhokoli jiného Londýňana k nerozeznání! Jsem si naprosto jistý, že pod touto maskou není světlá pleť, typická pro náš anglosaský původ, nýbrž ukoptěná tvář s nízkým čelem —“

Dalton náhle zmlkl, protože cizinec, stojící do té doby zcela tiše, pozvedl ruku v kroužkové zbroji. Meč v dlaních lorda Worthingtona začal náhle hučet a vibrovat. Zvuk sílil, až přešel v kvílení, a starý muž se celý roztřásl spolu s mečem. Pak se meč z Worthingtonova sevření prudce vytrhl a plul vzduchem, dokud jej nezachytily cizincovy natažené prsty. Mužova pěst se sevřela kolem jílce. Vykročil vpřed a namířil čepelí na Daltona.

„Řekni ještě slovo,“ varoval jej maskovaný muž, „a bude to tvé slovo poslední.“

Dalton vytřeštil oči a letmo pohlédl na zašpičatělé ostří meče. Archibald toho chlapa opět v duchu zapřísahal — při všem, co je komu svaté — , aby aspoň jednou držel klapačku! Leč běda, mělo tomu být jinak. Zdejší domorodci často vtipkovali o Angličanech, kteří kvůli své umíněnosti nejsou schopni dodržovat doporučení, ať se nezdržují na drsném poledním slunci, a nakonec padají vedrem jako mouchy. Mladý Dalton byl zřejmě odhodlán zmíněnou paličatost na místě dokázat. Zpražil cizince pohledem, v němž se koncentrovala veškerá povýšenost britské pýchy a imperiální arogance, a otevřel ústa, aby spustil další přihlouplou tirádu.

Maskovaný muž se nepohnul. Avšak jeden z jeho společníků ano. Bylo to rychlé a nečekané, jako by člověku obživl před očima kámen. Ruce v rukavicích se natáhly po Daltonovi a staly se z nich šmouhy — podivně se zaškubaly a zakroutily — a pak se postava ladným pohybem navrátila do původního postoje a znehybněla jako socha. Archibald zamžikal. Chvíli mu trvalo, než si v hlavě srovnal, co to vlastně vidí. Dalton stál pořád na tom samém místě. Jenomže hlavu měl úplně otočenou dozadu. Anebo snad tělo. V každém případě se teď bradou dotýkal zadního límce oděvu, zatímco ruce se natahovaly opačným směrem. Vrávoravě se otočil jednou kolem dokola, což vypadalo téměř komicky, jako kdyby se pokoušel dát sám sebe znova do pořádku. Pak se zastavil, naposledy na ně zmateně pohlédl a padl jako podťatý přímo na tu nesprávně obrácenou tvář — špičky jeho černých holínek zůstaly trčet do vzduchu.

Muži kolem křičeli. Někteří dávili. Archibald měl co dělat, aby nezačal také.

„Není potřeba,“ pronesl sinalý lord Worthington prosebně, „není potřeba dopouštět se násilí.“

Cizinec obrátil černé oči ke starci. „Avšak odplaty třeba je. Odplaty mužům, kteří si přisvojili mé jméno. Masr se stal místem úpadku. Znečistily ho plány cizinců. Avšak já se vrátil, abych viděl dovršení svého velkého díla.“

„S tím ti určitě můžeme pomoci,“ řekl lord Worthington chvatně. „Pokud jsi vskutku ten, kdo tvrdíš. Kdybys nám mohl předvést nějaký důkaz, že jsi opravdu al-Džáhiz, pak ti budu zcela k dispozici. Včetně svého majetku. Včetně svého vlivu. Jestli dokážeš, že jsi hoden jména, k němuž se hlásíš, dám ti vše, co je mi drahé!“

Archibald se šokovaně otočil. Starý pán se tvářil jako někdo, kdo zoufale chce uvěřit. Kdo uvěřit potřebuje. Nic tak deprimujícího v životě neviděl.

Muž v černém hleděl na lorda Worthingtona, jako by zvažoval jeho cenu, a oči mu potemněly ještě víc. „Dáš mi vše, co je ti drahé,“ opakoval trpce. „Dokonce i to bys udělal, že ano? Nic víc, co bys mi mohl nabídnout, už nepotřebuju, starče. Ale jestli si žádáš důkaz, máš ho mít.“

Cizinec pozvedl meč a namířil jím na ně. V síni se setmělo, světlo se prodíralo stíny. Ona nepochybná moc, jež z muže vyzařovala, zesílila a rostla dál, až se Archibaldovi začalo zdát, že už už padne na kolena. Obrátil se k lordu Worthingtonovi — a zjistil, že stařec hoří. Po rukou se mu kradly jasně rudé plameny, kůže se mu svrašťovala a naskakovaly na ní puchýře. Avšak on sám si toho zřejmě nebyl vědom. Hleděl do síně, kde hořeli i všichni ostatní členové bratrstva — jejich těla plála krvavým ohněm bez kouře. Podivné plameny nechaly jejich oděv nepoškozený, ale stravovaly jim kůži a vlasy. Všichni v síni řvali.

A nejen oni, uvědomil si Archibald. On sám řval totiž také.

Pohlédl na oheň halící mu paže a požírající maso pod nedotčenými šaty. Vedle něj ječela ta žena a její smrtelný křik se mísil se strašlivou kakofonií kolem. Ještě předtím, než Archibalda nadobro pohltily plameny, se krátce vznesl kamsi mimo všechnu bolest a hrůzu a teskně zatoužil po svém Londýně, po Vánocích, po drahé Georgianě a po snech, které už se nikdy neuskuteční.