Victoria Aveyardová: Uchvatitelé říší

„Zachraň svět, nebo ho znič.“
Nakladatelství CooBoo vydalo román Uchvatitelé říší, epickou fantasy od autorky bestselleru Rudá královna.

ANOTACE:
Allwardem se šíří podivná temnota. Cítí to dokonce i Corayne an-Amaratová, která žije až v zapadlém městečku na pobřeží. A brzy objeví pravdu: je posledním žijícím potomkem prastarého rodu a jedinou nadějí na záchranu světa. Ale nebude na to sama. I když tma houstne, hodlá se ke Corayne připojit banda nepravděpodobných hrdinů. Společně se postaví krutému nepříteli – a utkají se s armádou, kterou si nikdo neuměl představit ani v těch nejhorších snech.

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo; červenec 2022
Překlad: Alžběta Kalinová
Vazba: vázaná
440 stran / 499 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.

DCERA PAŠERAČKY

Corayne

Bylo vidět na míle daleko. Krásný den na závěr dlouhé cesty.

A krásný den na započetí nové.

Corayne siskarské pobřeží v tuhle roční dobu milovala. Ta rána začínajícího léta. Žádné jarní bouřky, žádné dunění hromu, žádné zimní mlhy. Žádné výrazné barvy, žádná nádhera. Žádné iluze. Nic než nedozírný modrý horizont Dlouhého moře.

U pasu se jí pohupovala kožená brašna, v níž se skrývala její účetní kniha. Svazek plný map a seznamů měl cenu vlastní váhy ve zlatě, zvlášť dnes. Nadšeně si vykračovala po útesech cestou pocházející ještě z dob Dávného Coru a mířila po dlážděných kamenech do Lemarty. Tu cestu znala stejně důvěrně jako tvář vlastní matky. Pískově hnědou, větrem ošlehanou, nikoli sluncem spálenou, nýbrž sluncem pozlacenou. O nějakých patnáct metrů níž se Dlouhé moře rozbíjelo o skály, které v rytmu vlnobití skrápělo vodní tříští. Na okolních kopcích rostly olivovníky a cypřiše a foukal příjemný vítr vonící po soli a pomerančích.

Krásný den, napadlo ji znovu a obrátila tvář ke slunci.

Vedle ní kráčel její strážce Kastio. Starý siskarský námořník měl tělo ošlehané desítkami let strávenými na moři, vlasy šedé, obočí černé a husté a byl tmavě opálený od hlavy k patě. Zvláštní rytmus jeho kymácivé chůze diktovala bolavá kolena.

„Zdálo se ti zas něco?“ zeptal se Corayne a úkosem se na ni podíval. Jeho jasně modré oči v její tváři pátraly s přesností orla.

Corayne zavrtěla hlavou a unaveně zamrkala. „Jenom se těším, nic víc,“ řekla a přinutila se k letmému úsměvu, kterým ho chtěla uklidnit. „Víš, že když se má loď vrátit, sotva spím.“

Ošálit starého námořníka nebylo těžké.

Do mých snů mu nic není, stejně jako nikomu jinému. Rozhodně by o nich pověděl matce, která by si začala dělat starosti, a celé by to tak bylo ještě horší.

Ale stejně mě pronásledují každou noc. A jako by byly čím dál děsivější.

Bílé ruce, tváře zastřené stíny. Nějaký pohyb v temnotě.

Vzpomínka na dnešní sen ji zamrazila dokonce i za jasného dne. Přidala do kroku, jako by mohla utéct vlastní mysli.

Lodě připlouvaly do lemartského přístavu podél Císařovnina pobřeží. Trasa vedla jícnem přirozené zátoky, takže z cesty na ně bylo zřetelně vidět a nemohly se ani nijak skrýt před zraky siskarských strážních věží, které vyčnívaly z útesů jako zbylé zuby někdejšího chrupu. Dosud stojící věže byly střeženy starými vojáky nebo námořníky, kteří už nemohli na moře. Muži na sklonku svých dnů.

„Tak co dnešní ranní počty, Reo?“ prohodila Corayne cestou okolo věže Balliscor, v jejímž okně stál její jediný strážce, chátrající starý muž.

Zvedl dva vrásčité prsty. Jeho pleť připomínala obnošenou kůži. „Za ostroh se zatím dostaly jen dvě. S modrozelenými plachtami.“

Akvamarínové plachty, opravila ho v duchu Corayne, se znakem zlaté tyrijské mořské panny. „Tobě nic neunikne, co?“ řekla, aniž by zpomalila.

Strážce se slabě zasmál. „Sluch už mi sice sloužit přestává, ale oči mám pořád jako ostříž.“

„Jako ostříž!“ zopakovala Corayne, která měla co dělat, aby se pobaveně neušklíbla.

Skutečně, dvě tyrijské galéry už obepluly ostroh Antero. Ve stínech útesů se ovšem mělčinami plížila ještě další loď, těžko postřehnutelná, když člověk nevěděl, kam přesně se dívat. Nebo když dostal zaplaceno, aby se díval jinam.

Napůl slepému strážci věže Balliscor Corayne nic nedala, ve věžích Macorras a Alcora nicméně nechala úplatek jako obvykle. Koupené spojenectví je pořád spojenectví, říkala si, jako by slyšela v hlavě matčin hlas.

Tytéž peníze podstrčila strážci městských bran u hradeb Lemarty, přestože přístavní město bylo malé, brána dokořán a Corayne i Kastio dost známí. Nebo aspoň matka je tu dost známá, dost oblíbená a stejnou měrou i dost obávaná.

Strážce brány si od ní vzal peníze a pustil je do uliček plných květů šeříků a pomerančovníků, které ve vzduchu voněly natolik, že zcela zakryly pachy z přeplněného přístavu připomínajícího něco mezi malým městečkem a pulzujícím centrem. Lemarta byla zářivé místo. Zdejší domy hrály sytými barvami východu a západu slunce. Za letního rána se to na ulicích hemžilo obchodníky i běžnými obyvateli.

Corayne rozdávala úsměvy stejně jako mince. Používala je jako obchodní artikl. Jako vždycky měla pocit, že mezi ostatní nezapadá, jako by se na ně dívala skrz sklo.

Statkáři přijeli na povozech plných obilí, ovoce a zeleniny. Obchodníci dávali o svém zboží hlasitě vědět snad ve všech jazycích Dlouhého moře. Oddaní kněží kráčeli v zástupech pestrobarevných rouch náležících jednotlivým řádům. Modré tógy uctívačů bohyně vodstev Meiry mezi nimi byly vždy zastoupeny nejpočetněji. Na kvetoucích nádvořích už vysedávali námořníci čekající na příliv nebo správný vítr a popíjeli na sluníčku víno.

Přístavní město mělo mnoho funkcí, především ale bylo křižovatkou. A ačkoli z globálního pohledu byla Lemarta zcela bezvýznamná, nebyl důvod nad ní ohrnovat nos. Byla dobrým místem, kde spustit kotvu.

Ale ne pro mě, pomyslela si Corayne a přidala do kroku. Už ani o vteřinu déle.

Bludiště schodišť je dovedlo až do přístavu, kde je vyplivlo na kamennou cestu lemující pobřeží. Od tyrkysových mělčin se nádherně odráželo stoupající slunce. Lemarta shlížela na přístav shora z útesů jako publikum v nějakém amfiteátru.

Lodě z Tyriotu už zakotvily po obou stranách jednoho z delších mol sahajícího až nad hlubší vodu. Galéry i molo byly plné změti členů obou vyloďujících se posádek. Corayne odtamtud zaslechla útržky tyrijštiny a kasštiny, většina z jejich námořníků ovšem mluvila paramountštinou, obchodním jazykem, kterým se dalo dorozumět po obou stranách Dlouhého moře. Posádky vykládaly bedny a živá zvířata pod dohledem dvou siskarských úředníků, kteří si vše důležitě zapisovali do daňových a celních záznamů. Doprovázelo je půl tuctu vojáků v sytě vínových uniformách.

Nic zvlášť kvalitního ani zajímavého, zhodnotila Corayne jejich zboží pohledem.

Kastio taky zamžoural do slunce a zaměřil se na náklad. „Odkud to všechno je?“ zeptal se.

Corayne se usmála stejně rychle, jako odpověděla. „Sůl bude z dolů v Aegiru,“ prohlásila sebejistě. „A vsadím se s tebou o pohár vína, že ten olivový olej je z orisijských sadů.“

Starý námořník se pousmál. „Nesázím se. Spálil jsem se už víc než jednou,“ povzdechl si. „Na obchod máš hlavu, to ti musí každej nechat.“

Corayne trochu zpomalila, jako by zaváhala. „To doufejme,“ řekla příkře.

Na konci vedlejšího mola čekal další úředník, přestože kotviště zelo prázdnotou. Vojáci, kteří doprovázeli jeho, vypadali napůl spící a o okolní dění nejevili sebemenší zájem. Corayne nasadila svůj nejlepší úsměv, strčila ruku do brašny a sevřela v ní poslední, nejtěžší váček. Jeho tíha jí dodávala jistotu stejně jako rytíři štít.

Ačkoli to už dělala mockrát, stejně se jí rozechvěly prsty. Krásný den na započetí nové cesty, zopakovala si v duchu. Krásný den na nový začátek.

Přes úředníkovo rameno už zahlédla, jak do přístavu vplouvá další loď. Vynořila se přímo ze stínu pod útesy. Nešlo si ji splést. Její temně purpurová vlajka svítila jako maják. Corayne se rozbušilo srdce.

„Celníku Galeri,“ zavolala s Kastiem těsně za sebou. Přestože ani jeden z nich na sobě neměl žádné sváteční šaty a oba byli jen v lehkých letních tunikách, kožených legínách a vysokých botách, vydali se k sobě navzájem po mole jako vznešenost sama. „Vás vždycky ráda vidím.“

Galeri jí kývl na pozdrav. Byl téměř třikrát starší než ona, pomalu padesátník, a až neuvěřitelně nehezký. Ale stejně se mezi lemartskými ženami těšil oblibě, převážně díky tomu, že měl kapsy plné úplatků.

„Domiana Corayne, víte přece, že potěšení je na mé straně,“ odpověděl a okázale jí potřásl rukou. Váček s penězi přešel z jejích prstů do těch jeho a vzápětí mu zmizel v kabátě. „Dobré ráno i vám, domo Kastio,“ dodal a kývl na pozdrav starci. Kastio ho místo odpovědi jen zpražil pohledem. „Dnes víc než obvykle? Jak vypadá Dcera bouře?“

„Dobře,“ odpověděla Corayne s upřímným úsměvem, poté co přejela pohledem galéru blížící se k molu.

Dcera bouře byla větší než dvě tyrijské lodě, o polovinu delší a dvakrát tak krásná, s klounem těsně pod hladinou, který se víc hodil na válečnou než obchodní loď. Byla nádherná. Trup měla natřený tmavou barvou vhodnou na plavby v chladných mořích. S novým ročním obdobím ji čekaly barvy vhodné pro kamufláž v teplých vodách, zelené a pískově žluté pruhy. Prozatím ovšem zůstávala stínem s purpurovou vlajkou siskarské lodi vracející se domů. Při pohledu na dokonale sehraný pohyb vesel manévrujících dlouhou plochou loď do přístavu Corayne věděla, že posádka bude v dobrém stavu.

Na zádi spatřila siluetu ženy. Ten pohled ji zahřál u srdce.

Ostře se otočila zpět ke Galerimu a vytáhla z brašny listinu s razítkem jednoho šlechtického rodu. „Seznam nákladu, jako vždycky.“ Zboží, které ještě ani nevyložili. „Všechny údaje sedí. Sůl a med dovezené z Aegironu.“

Galeri přelétl papír bez zájmu pohledem. „Kam poputuje?“ zeptal se a otevřel si vlastní účetní knihu se záznamy. Jeden z vojáků za ním vstal, aby se vyčural.

Corayne moudře dělala, že si ničeho nevšimla. „Do Lecorry,“ odpověděla. Hlavního města Siskárie, někdejšího centra známého království, dnes jen stínu původní imperiální slávy. „Jeho Excelenci vévodovi Reccio…“

„To mi bude stačit,“ zamumlal Galeri. Na zboží pro šlechtice se nevztahovala cla a jejich pečeti se daly snadno duplikovat nebo ukrást, pokud k tomu měl člověk sklony, dovednosti a potřebnou kuráž.

Na konec mola už seskočili muži s lany. Hovořili změtí jazyků. Paramountštinou, kasštinou, trečtinou, a slyšet bylo dokonce i zpěvnou rhaširštinu. Směs řečí se mísila se šplouchnutím kotvy, vrzáním lan zavazovaných přes dřevo a šuměním plachet. Corayne to skoro nemohla vydržet, div že nevyskočila nadšením z kůže.

Galeri se zazubil a vysekl jí malou poklonu. Dva zuby mu svítily víc než ostatní. Ze slonoviny, buď si je koupil, nebo je dostal jako úplatek. „Výborně, tohle je vyřízeno. Samozřejmě zůstaneme na stráži, abychom na zboží pro Jeho Excelenci dohlédli.“

Víc Corayne postrčit nepotřebovala. Protáhla se kolem Galeriho a jeho vojáků. Měla co dělat, aby se rovnou nerozběhla. Když byla mladší, vždycky sprintovala k Dceři bouře s náručí dokořán. Ale teď je mi už sedmnáct, jsem skoro žena, a krom toho dělám lodi agenta, opakovala si. Musím se chovat jako člen posádky, a ne jako dítě, co se matce věší na sukni.

Ne že bych ji kdy viděla v sukni.

„Vítejte zpátky!“ vykřikla Corayne nejdřív v paramountštině a pak v půl tuctu dalších jazyků, které znala, i dvěma dalšími, o něž se pokoušela. Rhaširštinu stále ještě neovládala a jydština byla svou nesrozumitelností pro nerodilé mluvčí vyhlášená.

„Trénovala jsi,“ poznamenal Ehjer, první člen posádky, s nímž se pozdravila. Měřil přes dva metry a bílou kůži měl plnou tetování a jizev utržených v závějích království Jyd. Historky vázající se k těm nejděsivějším znala. O medvědovi, ozbrojené šarvátce, o milence a o jednom obzvlášť vzteklém losovi. Nebo že by ty dvě poslední byly jedna a tatáž? napadlo ji, než ji objal.

„Nedobírej si mě, Ehjere. Zním haarblød,“ vydechla. V jeho pevném sevření se téměř nemohla nadechnout. Ehjer se srdečně zasmál.

Na molu se všichni vítali a na prkna se vršily hromady beden i davy lidí. Corayne mezi nimi prošla a všímala si všech nových rekrutů, které loď během plavby naverbovala. Vždycky jich pár bylo. Rozeznat je bylo snadné. Většina z nich měla ruce samý mozol a spáleniny od sluníčka, jelikož nebyli uvyklí životu na palubě. Na Dceři bouře si rádi vychovávali námořníky sami a od začátku.

Matčino pravidlo, jako tolik dalších.

Corayne ji našla tam co pokaždé, napůl opřenou o zábradlí.

Meliz an-Amarat na první pohled nijak nevynikala, přesto byla nepřehlédnutelná a budila respekt. Taková vlastnost se hodí každému kapitánovi. Rozhlížela se po přístavu s bystrostí jestřába a hrdostí draka. Přestože loď už zakotvila u mola, ona celý úkol ještě nesplnila. Nepatřila mezi kapitány, kteří by se povalovali u sebe v kajutě a popíjeli a tvrdou práci nechávali jen na posádce. Prohlédla si každý pytel i každou bednu, aby si je odškrtla ze seznamu, který nosila v mysli.

„Jaký vane vítr?“ zavolala na ni Corayne a dál sledovala, jak matka vládne svému království.

Meliz nahoře na palubě celá zářila. Vlasy jí volně vály kolem ramen, černé jako bouřkový mrak. Jemné vrásky v okolí rtů si poctivě zasloužila.

„Příznivý, protože mě zavanul domů,“ odpověděla medovým hlasem.

Tyhle dvě věty si vyměňovaly už dob, kdy byla Corayne ještě malá a sotva chápala, kam její matka odjíždí, když uměla tak akorát mávat jednou ručičkou a druhou se držet Kastia. Ale teď už je všechno jinak.

Corayne ucítila, jak jí úsměv na rtech ztěžkl. Vnitřní radost začínala pomalu sžírat nejistota. Počkej si na svou chvíli, napomenula samu sebe. Slíbila si to. Ne tady, ne teď.

Galeri jejich nákladu, povětšinou neoznačenému, nevěnoval žádnou pozornost. Nebude jejich bedny otevírat tady, na molu. Nechá je být. Nikdo se v nich nebude hrabat, dokud nebudou daleko z dosahu kapitánky an-Amarat i Dcery bouře. Corayne samozřejmě jejich obsah znala, jelikož její prací bylo najít místa, kde ho lze prodat nebo vyměnit. Všechno bylo v její účetní knize, pohřbené mezi falešnými listinami a skutečnými mapami moře.

„Ty nechte na konci mola,“ řekla ostře a ukázala na jednu hromadu beden. „Ještě před polednem vedle nás zakotví loď z Ibalu. Potřebují náklad naložit rychle.“

„Opravdu?“

Meliz sestoupila ze svého trůnu soli a plachet. Na rtech jí poškubával úsměv. Nikdy neměla daleko ke smíchu nebo úšklebku. Toho dne vypadala jako tepaná z bronzu. Pleť měla osmahlou září slunce a tváře zbarvené ruměnci úspěšné cesty. V mahagonových očích jí jen jiskřilo, o to výrazněji, že si je orámovala černou linkou.

„Odpověz dobře, dcero.“

Corayne narovnala ramena. Za poslední rok vyrostla natolik, že se matce už mohla podívat přímo do očí. „Kožešiny poputují do Qaliramu.“

Meliz zamrkala a zvedla dokonale hustá temná obočí. Nad levým okem měla drobné jizvy, šťastné zásahy protivníka, který neuměl mířit.

Chytila dceru za paži a pobídla ji k chůzi. „Netušila jsem, že Ibaleťané potřebují ve Velkých píscích liščí a sobolí kožešiny.“

Corayne jí ten skeptický postoj nevyčítala. Ibal byl v podstatě jedna velká poušť. Nedalo se předpokládat, že kožešiny ze severu by se tam mohly prodat za nějakou slušnou cenu. Ale měla své důvody.

„Jejich královskému dvoru se zalíbilo v horách,“ odpověděla, spokojena sama se sebou. „A jelikož jsou z pouště dost horkokrevní, tak se nedá čekat, že se bez naší pomoci dokáží zahřát. Udělala jsem si průzkum. Všechno je zařízené.“

„Nejspíš nebude taková hrůza mít kontakt u královského dvora v Ibalu,“ přikývla Meliz, načež ztišila hlas. „Zvlášť po tom nedorozumění v Úžině minulou zimu.“

Nedorozumění, které stálo život tři námořníky a Dceru bouře málem potopilo. Corayne polkla hořkou pachuť strachu a selhání. „Přesně.“

Meliz ji k sobě přitiskla. Po dvou měsících odloučení se Corayne v její pozornosti vyžívala. Opřela se matce hlavou o rameno. Kéž by ji jen mohla pořádně obejmout. Jenže všude se motala posádka, všichni měli plné ruce práce, starali se o loď a Galeri to celé pozoroval zpovzdálí, spíš ze zvědavosti než z úřední povinnosti.

„Víš, že ti v žilách koluje i trocha té pouštní krve?“ prohodila Meliz. „Z mojí strany, samozřejmě.“

Přes hřejivé objetí matčiny paže jako by Corayne trochu přeběhl mráz po zádech. „Krom jiných,“ zamumlala. Chtěla s matkou vést spoustu rozhovorů. Ovšem o mém původu rozhodně ani jeden.

Meliz si dceru znovu prohlédla. Vrátit se domů za takovým tématem bylo dost smutné, proto se rozhodla zabrousit do jiných vod. „Co dalšího jsi mi nachystala?“

Corayne se nadechla, s úlevou i odhodláním matku ohromit. Otevřela účetní knihu, aby jí ukázala stránky plné sebejistého, úhledného těsnopisu. „Madrenťané brzy vstoupí do války s Gallandem, takže za zbraně zaplatí nejvíc,“ řekla a dovolila si se pousmát. „Zvlášť za ryzí treckou ocel.“

Jednalo se o cenný kov. Jednak pro jeho kvalitu a jednak proto, že Treckové jeho export přísně kontrolovali. Meliz sdílela dceřino potěšení.

„Tohle všechno jsi zjistila v Lemartě?“ zeptala se a zvedla obočí.

„Kde jinde bych to měla zjistit?“ trochu odsekla Corayne. Cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. „Jsme přístavní město jako každé jiné. Námořníci toho namluví.“

Námořníci toho namluví. Cestovatelé toho namluví. Obchodníci a vojáci a strážci majáků toho namluví. Namluví toho dost často dost hlasitě. Většinou samé lži. Chlubí se zeměmi, které nikdy neviděli, nebo velkými činy, které nikdy nevykonali. Ale mezi tím vším se vždycky skrývá semínko pravdy, které čeká, až ho někdo proseje jako zrnka zlata v hromadách písku.

Kapitánka an-Amarat se jí zasmála do ucha. Měla chladivý dech a voněla mořem. Matka odjakživa voněla mořem.

„A mluví někteří s tebou?“ zeptala se se zcela zjevným záměrem. Pak sjela pohledem ke starému námořníkovi, který trávil své dny tím, že hlídal její dceru. „Kastio, jakpak je na tom má dcera s chlapci?“

Corayne zaplavila vlna studu. Oběma rukama sklapla účetní knihu a celá rudá se odtáhla. „Matko,“ sykla pohoršeně.

„Ale no tak. Bylo mi jako tobě, když jsem potkala tvého otce,“ připomněla jí Meliz a zastrčila si palce za opasek, na němž nosila zavěšený meč. „No, vlastně o rok víc. Jako tobě mi bylo, když jsem poznala tu dívku, se kterou jsem byla před tvým otcem…“

Corayne schovala svou převzácnou účetní knihu zpět do brašny. „Dobře, tohle už by rozhodně stačilo. Musím si pamatovat spoustu věcí a tohle rozhodně za uložení do paměti nestojí.“

Meliz se znovu zasmála a vzala dceřinu tvář do dlaní. Bez ustání se pohupovala, jako by srdcem zůstávala na palubě lodi.

Přestože Corayne měla Meliz ráda, v jejím sevření si připadala malá a mladá. Což nenáviděla.

„Jsi překrásná, když se červenáš,“ popíchla ji Meliz. Větší pravdu slovy vyjádřit neuměla.

Matky už jsou takové, o vlastních dětech si myslí bůhvíco. Ovšem Corayne si stejně jako Dlouhé moře za jasného rána nedělala žádné iluze. To Meliz an-Amarat byla překrásná, nádherná a jiskřivá. Vypadala sice jako královna, ale přesto patřila mezi běžné smrtelníky Wardu. Byla dcerou pašeráka, dítětem Úžiny a moře a každého břehu, který omývalo. Byla stvořená pro vlny, jedinou další věc stejně divokou a odvážnou jako ona sama.

Ne jako já. Corayne se znala. A ačkoli byla dcerou své matky, nemohla se matce rovnat. Jejich pleť měla sice stejnou barvu se zlatým nádechem, který v létě vždy přešel do bronzova, a její černé vlasy v záři slunce taky téměř rudě žhnuly, ale rty měla tenké, nos krátký a výraz vážnější než matka, která se usmívala jako paprsek slunce. Její oči nebyly ničím výrazné. Prostě černé, stejně ploché a stejně prázdné jako bezhvězdná noc. Neproniknutelné, vzdálené. Corayne měla pocit, že do světa nezapadá, a dalo se jí to vyčíst z očí.

Takové myšlenky ji nijak nerozrušovaly. Je dobré znát sám sebe. Zvlášť ve světě, kde jsou ženy stejně tak tím, jak vypadají, jako tím, co dokázaly. Corayne by nikdy nemohla okouzlit vojáky plachým laním pohledem. Ale správný úplatek v těch správných rukách, zatahání za správný provázek, to uměla. A uměla to dobře.

„Umíš lhát dokonale,“ pochválila matku a zdvořile se jí vykroutila.

„Mám v tom spoustu zkušeností,“ odpověděla Meliz. „Ale tobě samozřejmě nikdy nelžu.“

„Obě dobře víme, že to je pravdě na hony vzdáleno,“ poznamenala Corayne, aniž by matku nějak obviňovala. Stálo ji veškeré odhodlání udržet klidnou tvář, neovlivněnou matčiným životem i tím, že si nikdy nebudou tak docela věřit. „Ale vím, že máš své důvody.“

Meliz měla dost soudnosti, aby se s ní nehádala. V přiznání, že lže, se skrývala pravda. „To mám,“ zamumlala. „A vždycky, vždycky jsou o tom, abys byla v bezpečí, moje nejdražší.“

Přestože Corayne měla pocit, jako by jí ta slova uvízla v krku, se zarudlými tvářemi je ze sebe vydrala. „Musím se tě zeptat…“ začala.

Jen aby ji uprostřed věty uťal dupot Galeriho bot.

Matka i dcera se k němu otočily a s lehkostí nasadily falešné úsměvy.

„Celníku Galeri, rozhodl jste se nás poctít svou přítomností?“ pozdravila ho kapitánka a uctivě sklonila hlavu. Vždycky se k sobě chovali přívětivě a muži mdlé mysli občas u žen vídají náznaky i tam, kde nejsou.

Galeri se v záři kapitánky an-Amarat doslova vyhříval. Došel těsně k ní, blíž než předtím ke Corayne. Meliz, uvyklá na vilné mužské pohledy, zůstala naprosto v klidu. Dokonce i těsně po vylodění, v solí prožraném oblečení, poutala pozornost mnoha párů očí.

Corayne spolkla své znechucení.

„Vaše dcera mi pověděla, že připlouváte z Aegironu,“ řekl a ukázal prstem na bedny, které posádka vynášela na molo. Bedny popsané runami. „Zvláštní. Augitové většinou na bedny neškrábou ty jydské klikyháky.“

Corayne si v duchu povzdechla a jala se počítat, kolik jí ještě zbylo peněz a jestli dokáže dát dohromady tolik, aby to ukojilo Galeriho zvědavost.

Matka se ovšem usmála ještě zářivěji. „Taky mi to přišlo zvláštní.“

Corayne ji viděla flirtovat už mnohokrát. A takhle to nevypadalo.

Galeri zvážněl. Bylo snadné uhádnout, na co myslí. Vojáků měl málo, byli nepřipravení a povětšinou zcela k ničemu. Za kapitánkou an-Amarat stála celá posádka a u pasu se jí houpal její vlastní meč. Mohla by ho zabít a zmizet s přílivem dřív, než by si celníci na vedlejším mole vůbec všimli, že je mrtvý. Nebo by se mohl spokojit s tím, co už dostal, a s vidinou budoucích výdělků plynoucích z její příští plavby. Krátce zalétl pohledem ke Corayne, která byla tím jediným, co by mohl proti Meliz an-Amarat použít, kdyby se něco zvrtlo.

Corayne zaťala ruku v pěst, přestože netušila, co by s ní udělala.

„Dobře, že jste zpátky, Pekelná Mel,“ procedil nakonec Galeri a oplatil jí úsměv. Když ustoupil a oběma se jim uklonil, skanula mu po hlavě kapička potu.

Meliz se za ním dívala s vyceněnými zuby a strašlivým úsměvem. Osoba, jíž bývala na vodě, se na pevnině téměř nikdy nevyskytovala, ne na dlouho. Corayne ji vídala jen zřídka. Divokou kapitánku divoké posádky, která brázdila moře bez ohledu na zákony nebo nebezpečí. Ta osoba nebyla její matkou. Nebyla to Meliz an-Amarat. Byla to Pekelná Mel.

Tady, v domovském přístavu Dcery bouře, kde jejich galéra proplouvala příjemným větrem bez větších potíží krom zvědavých celníků, to jméno mnoho neznamenalo. Ale na mořích Wardu bylo všeobecně známo, že loď i její kapitánka mají příznačné jméno.

I ty historky Corayne znala.

Námořníci toho namluví.

A matky lžou.