James Rollins: Koruna věčného soumraku

Planeta Urth obíhá kolem slunce, ale neotáčí se kolem své osy. Jedna její polovina je sežehlá, tu odvrácenou pokrývá věčný led. Na úzkém pásu mezi oběma polokoulemi leží Koruna, několik království, jež mezi sebou soupeří. A všem teď hrozí zkáza a zánik.

ANOTACE:
Skupina outsiderů se vydá na nebezpečnou pouť, aby odhalila tajemství z pradávné minulosti, která jsou klíčem k záchraně jejich světa.

Nadaná studentka předpoví apokalypsu, ale „odměnou“ je jí rozsudek smrti. Na útěku do neznáma se spojí s bývalým rytířem, který znovu pozvedne zbraně, jež má zakázáno nosit, a vrátí se domů. S princem, který holduje pitkám, ale vystoupí z bratrova stínu a najde vlastní smysl života. A s uvězněným zlodějem, který unikne z důlní temnoty a objeví zářivý artefakt, jenž rozpoutá celosvětový zápas o moc.

Na útěku před starými i novými nepřáteli se musí všichni čtyři naučit důvěřovat jeden druhému – jinak nemohou ve zvláštním, krásném, ale zároveň vražedném světě přežít. Každým okamžikem se však blíží záhuba.

Koruna věčného soumraku je první částí cyklu Pád měsíce.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: BB/art, červen 2022
Původní název: The Starless Crown
Překlad: Zdík Dušek
Ilustrace: Danea Fidler
Vazba: vázaná
Počet stran: 496
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

MINULOST

Rodí ve špíně a blátě.

Sedí v dřepu pod korunou pokřivené tupely zahalené mlhou a napíná svaly. Mohutný strom obalují a dusí liány, které mu stahují větve k bochánkům mechu a noří listy do kalné, pomalu plynoucí vody. Vedle ní se kroutí kmen široký jako kůň, jako kdyby se strom snažil uniknout ze zaplavené půdy.

Potí se a zrychleně oddechuje, nohy doširoka roztažené. Zvednutýma rukama pevně svírá liánu. Do dlaní se jí zabodávají trny, ale tahle bolest není ničím ve srovnání s posledním stahem, který ji roztáhne ještě víc a vytlačí dítě z jejího lůna. Ovládne výkřik, aby ji neslyšeli pronásledovatelé.

Přesto jí ze rtů unikne sten, vzhledem k chybějícímu jazyku neartikulovaný. Jako služebnici rozkoše v Azantii jí nikdy nedopřáli přepych v podobě řeči.

Po posledním stahu se uvolní. Dítě z ní vyklouzne do mokrého bláta. Pouští se liány. Trny jí rozřízly obě dlaně. Klesá na zem, s dítětem mezi stehny – stále je s ní spojené překroucenou a krvavou pupeční šňůrou.

Přerývaně vzlykne a zvedne stahovací nůž, který leží u kmene tupely. Ten nůž nepatří jí stejně jako krev, jež ho dosud poskvrňuje. Vtiskl jí ho do rukou její zachránce, muž, který porušil slib, aby jí pomohl uniknout z hradní věže. Pod nasupeným okem zimního slunce přepluli zátoku Slibu, pronásledovaní královou legií, a přistáli u zrádného pobřeží Mýru. Toto pobřeží není pevná linie, ale spíš zóna, kde se modré moře mísí s poloslanými vodami zaplaveného mangrovu. Když už člun nemohl proniknout hlouběji, zachránce ji poslal dál pěšky, zatímco sám s člunem zase odrazil, aby odvedl pronásledovatele jinam.

Teď je sama. Přeřízne nožem tlustý pupečník a osvobozuje tak dítě od svého těla i minulosti. Domnívala se, že už je prázdná, ale znovu se jí křečovitě sevře břicho a ona s prudkým nádechem vidí, jak z ní vycházejí další tkáně a dopadají na novorozeně. V obavách, aby se dítě s prvním nádechem neutopilo, mu otře obličej. Novorozeně má pořád zavřené oči před drsným světem. Matčiny poraněné dlaně mu roztírají po tvářích další krev, ale i tak se objevují našpulené rtíky – jsou příliš modré, ve stínu vypadají téměř černé.

Dýchej, maličký…

Masíruje svoje dítě a modlí se.

Jedna její modlitba je vyslyšena, když se dítě poprvé nadechne a pohne – jen trochu, ale stačí to. S druhou modlitbou však neuspěla: porodila holčičku.

Ne…

Znovu bere do ruky nůž a přiloží ostří k hrdlu novorozeněte.

Takhle to bude lepší…

Ruka se jí chvěje. Skloní se a políbí čelo, které už se krabatí, jak se dítě připravuje na první pláč. Matka se modlí – jde o omluvu i vysvětlení zároveň. Odpoutej se ode mě. Od mé minulosti. Od mé hanby. Od těch, kteří by tě odnesli.

Než stačí cokoliv udělat, Matka Země ji potrestá za to, že si troufá odmítnout dar věnovaný jejímu lůnu. Znovu se jí sevře břicho a z rozkroku se jí vyřine horká krev. Bolest je zprvu ohnivě žhavá, ale brzy ji vystřídá děsivý chlad. A proud neustává, odnáší její život do bláta.

V šířící se rudé skvrně pozná pravdu.

Vyrůstala mezi služebnicemi rozkoše a asistovala porodním bábám u jiných dívek, které navzdory čajům z byliny levobočků otěhotněly. Během uplynulých dvaceti let viděla porody ve všech různých formách: některé radostné, jiné plné strachu, většinu odevzdaných. Ke všem patřily slzy, krev, výkaly, potrhaná tkáň. Někdy se děti rodily obráceně, některé byly poškozené čajem proti početí, případně pokusy matek ukončit jejich život ještě před porodem. Když byla velice mladá, měla to těm ženám za zlé. Tehdy nevěděla, co to obnáší, být dítětem narozeným pod knutou, které se nakonec zlomí pod svým pánem.

Nakonec se tvrdé lekce nevyhnuly ani jí.

Dívá se na nůž u dceřina hrdla.

Pod dítětem se šíří kaluž krve, jejíž pach láká mouchy a komáry. Matka hledí do očí novorozeněte, které se právě pomalu rozlepují, a celý okolní les ztichne jako v posvátné úctě. Umlknou i ptáci, takže se ozývá jen bzukot hmyzu, do něhož zazní nový zvuk. Těžkopádné šplíchání kdesi napravo.

Matka pohne chladnoucími svaly a otočí hlavu. I ten nepatrný pohyb stačí, aby se kolem ní temnota rozvířila rychleji. Z pomalého proudu v močálu vystupuje na břeh plazí monstrum. Do bahna se zatínají drápy, které posouvají celou délku zvířete s tlamou plnou ostrých zubů. Ačkoliv nemá oči, neomylně se blíží rákosím a mechem, přitahované její krví jako bodavý hmyz.

Ne…

Mateřský pud převáží hořké zkušenosti. Oddálí dceři ostří od hrdla a obrátí ho proti blížícímu se netvorovi, i když si uvědomuje, že mu jím neublíží o nic víc než bodnutí špendlíkem – pokud vůbec. Plaz je dvakrát delší a desetkrát těžší než ona. Matka vidí, jak je starý, podle hustého porostu smaragdových lišejníků na okrajích černých šupin ho odhaduje na stovky let.

Netvor navzdory věku zrychluje, slepý vůči noži i jeho zbytečnosti. Šíří kolem sebe pach mršin a poloslané vody. Lišejníky na jeho hřbetě i bocích ve stínu lesa matně září.

Matka stále klečí nad svým dítětem. Je příliš slabá, než aby se třeba jen postavila. Ruka s nožem se jí třese. Zorné pole se jí zužuje čím dál víc.

Připravuje se na konec, stejně jako se na něj připravovala během mnoha nocí v parfémem provoněné posteli svého pána. Její vlastní tělo jí nikdy nepatřilo.

Zaplaví ji zlost. I tento oheň jí byl v minulosti zakázán. V posledním okamžiku se ho chopí a ze zbytku sil zavřeští. Zavře oči a ječí – k nebi, na toho tvora, sama na sebe i na dítě, kterému nebude dopřáno žít.

A poprvé za celý život ji někdo opravdu uslyší.

Z oblohy k ní dolehne pronikavý skřek – nevnímá ho jen ušima, ale celým tělem. Zvuk jí proniká skrz kůži a je dost ostrý, aby dospěl až ke kostem. Z jeho síly se jí ježí chloupky. Otvírá oči a vidí toho plaza, jak se zastavuje sotva na délku natažené paže od ní. Vzápětí v panice otáčí svoje mohutné tělo, aby se vrátil do bezpečí černé vody.

Než ale stačí zmizet pod hladinou, větve nad její hlavou se rozletí, pod baldachýnem koruny se mihne stín a vrhá se na plaza. Srpovité drápy pronikají tvrdými šupinami a kosti se lámou pod nárazem tvora velkého jako žebřiňák. Matku zasáhne úder kožnatých křídel a odhodí ji od dítěte.

Odletí až k pokroucenému kmeni a zhroutí se do změti kořenů. Vleže na boku vidí, jak těžká křídla jediným máchnutím zvednou tvora zpátky do vzduchu. Plazího dravce nese s sebou. V další vteřině ho drápy roztrhne na dvě poloviny a hodí jeho stovky let staré tělo zpátky do vody.

Okřídlený tvor přistane v bahně.

Otočí se k ní, takže ho umírající žena vidí v celé vražedné kráse. Kožnatá křídla drží zvednutá – na okrajích jsou natolik tenká, že jimi prosvítá sluneční světlo. Hlavu má skloněnou k zemi a velké, štětičkami zakončené uši se obrátí k ní. Dlouhé štěrbiny nozder se rozevírají, jak do nich tvor nabírá vzduch. Zasyčí na ni a naježí chlupatý hřeben na krátkém krku a shrbených zádech.

Ví, co je to za tvora, všichni v Azantii je znají: postrach bažin, obávané mýrské netopýry, jedovaté obyvatele oblaky zahalené sopečné hory zvané Pěst v centru zdejšího zaplaveného území. Vypráví se o nich mnoho příběhů, byť jen málokdo setkání s nimi přežil, aby o něm mohl podat svědectví. Žádnému lovci se nikdy nepodařilo ulovit tak plachou a nebezpečnou kořist. V hradních bestiářích neměli dokonce ani jejich kosti.

S hrdlem sevřeným děsem si prohlíží monstrum, jež před ní stojí.

Pohled jí oplácejí nemilosrdné oči studené jako černé démanty. Zvíře nepřestává syčet a jí v reakci na zvuk, který nevnímá jen sluchem, naskakuje husí kůže. Cítí ten zvuk v zubech i v lebce, kde se jí rozlévá po povrchu mozku jako olejová skvrna po vodě. Ví, že ji tvor studuje pozorněji a do větší hloubky, než by dokázalo jakékoliv oko.

Netopýr výhrůžně poodhrne pysky a odhalí dlouhé tesáky, na nichž se leskne jed. Vykročí k ní – při chůzi se opírá o klouby křídel.

Ne, nejde k ní, ale k dítěti ležícímu na mokré zemi.

Novorozeně mává rukama i nohama, jako kdyby ho vítalo.

Matka se chce vrátit ke své dceři, aby ji bránila, ale přišla o nůž. Ne že by na tom záleželo. Nezbývá jí ani dost síly, aby se plazila. Její tělo je stejně studené jako bahno, jež ji obklopuje. Teplé jsou jen slzy, které se jí řinou po tvářích. Ví, že nemůže nic udělat, a tak přijímá nevyhnutelné a hroutí se na kořeny stromu.

Obklopuje ji temnota.

Ještě než ji pohltí úplně, naposled se podívá na svoje dítě. Nepodařilo se jí sice dát své dceři život, ale věnovala jí věc, která je téměř stejně cenná.

Svobodu – byť kratičkou.

Z té myšlenky čerpá útěchu, zatímco okolní svět polykají stíny.

Novorozeně se však tak snadno utěšit nedá.

Matka ještě slyší první pláč svého dítěte, žádostivý a zlostný. Nemůže udělat vůbec nic, aby zastavila nářek nad životem ukončeným ještě dřív, než vůbec pořádně začal, a tak jen v duchu nabízí poslední, tvrdě vydřenou radu.

Je lepší zemřít svobodná, dcero.

***

1. část

Dívka se zastřeným zrakem

Kletba vždy vyrůstá z přání.
– přísloví z Knihy El

1

Nyx se konečky prstů snažila pochopit hvězdy.

Byla téměř slepá, a tak se musela sklonit nad nízký stolek, aby dosáhla na planetostroj, k teplu bronzového slunce v centru složitého astronomického mechanismu. Věděla, že koule o rozměrech konvice byla před ranní hodinou naplněna žhavými uhlíky, aby napodobily životodárné teplo Otce na nebi, který si v něm našel domov. Natáhla štíhlou dlaň k teplu a pečlivě odpočítávala pomalu se otáčející prstence, které představovaly dráhy vnitřních planet kolem Otce. U třetího se zastavila. Položila na prstenec špičku prstu a ucítila záchvěvy ozubených koleček, které jím otáčely. Slyšela cvakání, jak učitelka na opačné straně planetostroje točila kolem, aby přisunula jejich svět do Nyxiny vyčkávající ruky.

„Opatrně,“ varovala ji.

Přístroj byl čtyři sta let starý a jednalo se o jednu z nejcennějších pomůcek na škole. Říkalo se, že planetostroj ukradla z azantijského dvora první nejvyšší převorka a přinesla ho do Brayku, kde založila školu nazvanou Klášter. Jiní tvrdili, že přístroj nebyl ukraden, ale že ho převorka sama vyrobila s použitím znalostí a dovedností, jež přesahovaly schopnosti současných učitelů.

Každopádně…

„Hlavně to nerozbij, hlupačko,“ vyhrkl Byrd. Jeho poznámka vyvolala u ostatních studentů usazených v kruhu pod kupolí astronika hihňání.

Učitelka – mladá novicka sestra Rákosice – je napomenula, ať jsou zticha.

Nyx se zarděla. Její spolužáci mohli snadno pozorovat tanec koulí kolem bronzového slunce, ale ona ne. Pro ni se svět neustále nořil do mlžného oparu, v němž viděla pohyby jako přelévání stínů a předměty se daly rozeznat jen za nejjasnější sluneční záře jako rozmazané obrysy jiného odstínu než okolí. I barvy vnímaly její postižené oči jako tlumené a vybledlé. Nejhorší ale bylo, že uvnitř budov – jako teď – viděla jen tmu.

Potřebovala se věcí dotýkat, aby jim porozuměla.

Zhluboka se nadechla a zpevnila prsty – do ruky jí přistála koule, která představovala jejich svět. Bronzový prstenec, k němuž byla připevněná, se dál otáčel, poháněný ozubenými kolečky. K tomu, aby udržela špičky prstů na kouli o rozměrech sevřené pěsti, musela obcházet stůl. Bronzové slunce zahřálo přivrácenou polovinu koule, zatímco věčně odvrácenou stranu tvořil studený kov.

„Už si umíš líp představit, že Matka neustále vzhlíží jednou tváří k Otci na nebi?“ zeptala se sestra Rákosice. „Tváří, která věčně plane pod Jeho přísným, ale láskyplným pohledem.“

Nyx přikývla, aniž by přestala obcházet stůl a sledovat dráhu koule kolem slunce.

Sestra Rákosice oslovila Nyx i její spolužáky. „Opačné straně našeho světa je zároveň navěky odepřen Otcův žhavý pohled, takže zůstává ponořená ve věčné temnotě a říká se, že i sám vzduch je tam jako led.“

Nyx se neobtěžovala odpovídat – učitelka právě popsala věc, která byla naprosto zjevná – a místo toho dál věnovala pozornost kouli Urthu, která dokončovala oběh kolem slunce.

„Proto žijeme v Koruně,“ pokračovala sestra, „pásu, který leží na hranici mezi sežehnutou krajinou na jedné straně Urthu a věčně zamrzlou zemí na druhé.“

Nyx přejela prstem po pásu na pomezí obou polokoulí, od severu k jihu a zase zpátky. Koruna Urthu představovala jediné obyvatelné území, kde mohli žít lidé, zvířata i rostliny. Ne že by se nevyprávělo o tom, co leží za hranicemi Koruny, děsivé příběhy – mnohé z nich rouhavé – o vražedných územích, zmrzlých na jedné a spálených na druhé straně.

Sestra Rákosice přestala otáčet kolem a tanec planet se zastavil. „Když teď Nyx mohla prozkoumat planetostroj, dokáže mi někdo říct, proč Matka Země neustále hledí k Otci na nebi, aniž by se někdy odvrátila?“

Nyx zůstávala stát na místě a prsty nechávala položené na zahřáté polokouli.

Na učitelčinu otázku odpověděla Kindjal – ocitovala z textu, který si měli prostudovat v uplynulém týdnu: „Ona i náš svět jsou navěky uvězněny ve ztvrdlém jantaru prázdnoty a nemohou se otočit.“

„Velmi dobře,“ pochválila ji sestra Rákosice vlídně.

Nyx téměř vnímala Kindjalino uspokojení. Kindjal byla dvojče Byrda a dcera velestarosty Fiskuru, největšího města na severním pobřeží Mýru. I když město leželo ve vzdálenosti celodenní plavby odtud, obě děti si mezi studenty užívaly vůdčí postavení: těm, kteří jim lichotili, nabízely přízeň, zatímco všem ostatním se vysmívaly. Často se přitom uchylovaly i k fyzickému násilí.

Možná právě proto se Nyx ozvala s námitkou. „Urth ale není uvězněný v jantaru,“ zahučela směrem k planetostroji, s prsty stále položenými na teplé straně koule. Hrozně nerada k sobě přitahovala pozornost – nejradši by se vrátila do svého kouta v zadní části třídy, ale odmítala popírat, co odhalily její prsty. „Otáčí se.“

Byrd přispěchal sestře na pomoc a výsměšně zavrčel: „I když jsi slepá, každý hlupák přece pozná, že je Matka pořád obrácená k Otci jednou tváří. Urth se nikdy neodvrátí.“

„To je skutečně nezměnitelná pravda,“ potvrdila sestra Rákosice. „Zatímco Otec plane na nebi, Matka neustále s láskou a vděkem hledí k Jeho majestátu.“

„Ale Urth se otáčí,“ trvala na svém Nyx s rostoucím podrážděním.

Byla sice téměř slepá, ale zavřela oči a v duchu si představila planetostroj. Představila si dráhu koule kolem bronzového slunce a vybavila si drobounké cvakání pod špičkami prstů, když sledovala její oběh. Cítila, jak se jí otáčí pod rukou.

Pokusila se to vysvětlit. „Musí se otáčet. Aby Matka zůstávala otočená k Otci, Urth se při každém oběhu musí jednou otočit kolem své osy. Jedna pomalá otočka každý rok. To je jediný způsob, jak může jedna strana Urthu neustále žhnout pod pohledem slunce.“

Kindjal se ušklíbla. „Není divu, že ji matka odhodila. Je příliš hloupá, než aby chápala ty nejprostší pravdy.“

„Ale ona má pravdu,“ ozval se za nimi hlas ze dveří do kupole astronika.

Nyx ztuhla a přenesla zastřený pohled ke světlé skvrně otevřených dveří. Na prahu rozeznávala tmavší stín, ale nepotřebovala zrak, aby věděla, kdo tam stojí. Poznala ten pevný hlas, momentálně podbarvený náznakem pobavení.

„Převorko Ghyle,“ řekla sestra Rákosice. „Jaká čest. Připojte se k nám, prosím.“

Stín se přesunul ze světla – to představená zdejší školy vešla do místnosti. „Nejmladší z vás podle všeho právě prokázala, že vhled do věcí není nutně spojen se zrakem.“

„Ale vždyť…,“ začala sestra Rákosice.

„Ano, vždyť,“ přerušila ji převorka Ghyle. „Jde o astronomickou znalost, která je obvykle vyhrazena studentům prvních ročníků alchymie. Ne pro sedmou třídu základní školy. I tak má mnoho studentů alchymie potíže vidět to, co je všem na očích.“

Zaševelení kůže o kámen upozornilo Nyx, že převorka přistoupila k planetostroji.

Nyx konečně spustila prsty z modelu světa, narovnala se a sklonila hlavu.

„Vyzkoušíme, co dalšího tato mladá žena, která má za sebou pouhých čtrnáct zim, zjistí z dnešní lekce.“ Převorka položila Nyx prst pod bradu a zvedla jí hlavu. „Povíš mi, proč obyvatelé severní Koruny prožívají roční období od mrazivé zimy po letní teplo, i když je Urth neustále otočený ke slunci jednou stranou?“

Nyx musela dvakrát naprázdno polknout, aby dokázala promluvit. „Tím… tím nám připomíná Otcův dar Matce, abychom lépe ocenili Jeho laskavost, s níž nám umožnil žít v Koruně, v bezpečné zemi mezi spalující září a ledovou smrtí. Během každého roku nám dává ochutnat horko i chlad.“

Převorka vzdychla. „Ano, velmi dobře. Přesně jak vám Hieromnich Plakk vtloukl do hlav.“ Zvedla jí hlavu ještě výš, jako kdyby Nyx pozorně hleděla do obličeje. „Ale co ti říká planetostroj?“

Nyx o krok couvla. Navzdory slabému zraku už nedokázala unést plnou tíhu Ghylina pohledu. Vrátila se k planetostroji a znovu si představila dráhu Urthu kolem modelu slunce rozpáleného žhavým uhlím. Cítila, jak při oběhu teplo od slunce sílilo a naopak sláblo.

„Dráha Urthu kolem slunce není dokonale kruhová,“ řekla nahlas. „Spíš oválná.“

„Takovému tvaru se říká elipsa.“

Nyx přikývla a vrhla převorčiným směrem zvědavý pohled. „Když je Urth nejdál od slunce, nejdál od zdroje tepla, neprožíváme tady zimu?“

„To není špatný odhad. Tak by ti to možná tvrdili i někteří z nejváženějších alchymistů. Ale nemýlili by se o nic méně než Hieromnich Plakk.“

„Tak proč?“ Nyx nedokázala ovládnout zvědavost.

„Co kdybych ti pověděla, že když tady v severní části Koruny prožíváme tmavé zimy, kraje daleko na jihu si užívají jasného léta?“

„Opravdu?“ podivila se Nyx. „Současně?“

„Přesně tak.“

Nyx nakrabatila čelo – znělo to jako nesmysl. Přesto vycítila, že jí převorka něco naznačuje zdůrazněnými slovy.

Tmavý a jasný.

„Uvažovala jsi někdy,“ pokračovala Ghyle, „proč během zimy zůstává Otec na obloze níž než v létě? Proč slunce nikdy nezmizí, ale během roku opisuje na nebi malý kruh?“

Nyx nepatrně zavrtěla hlavou a ukázala si na oči. Takové drobnosti si nemohla všimnout.

Převorka se dotkla jejího ramene. „No jistě, omlouvám se. Ale ujišťuji tě, že je to pravda. Dokážeš ze svého studia planetostroje odhadnout proč?“

Nyx se obrátila k bronzovým prstencům nad stolem. Uvědomovala si, že jde o zkoušku. Téměř cítila, jak se do ní vpaluje převorčin pohled. Zhluboka se nadechla, rozhodnutá nezklamat představenou jejich školy. Natáhla ruku k planetostroji. „Smím?“

„Samozřejmě.“

Nyx se znovu soustředila na teplé slunce a tápavě se přesunula ke třetímu prstenci. Jakmile našla připevněnou kouli, pozorně prozkoumala její tvar stejně jako drobnou kuličku měsíce obíhajícího na vlastním prstenci kolem Urthu. Všímala si zejména toho, jak je koule Urthu připojená k prstenci své dráhy.

„Sestro Rákosice, naší mladé studentce by možná pomohlo, kdybyste všechno znovu rozhýbala,“ navrhla Ghyle.

Zašustila látka, zacvakal složitý mechanismus stroje a prstence se opět daly do pohybu. Nyx sledovala, jak se Urth při svém oběhu kolem slunce pomalu otáčí. Snažila se pochopit, jak může být v jižních krajích víc světla a zároveň na severu méně. Vtom se jí od špiček prstů rozšířilo porozumění. Jehla, na níž se Urth otáčel, nebyla dokonale svislá, ale mírně se odkláněla od slunce.

Mohla by to být odpověď?

Sílila v ní jistota.

Promluvila, aniž by přestala obcházet slunce. „Když se Urth otáčí, jeho osa nesměřuje shora dolů, ale je trochu nakloněná. Proto se jistou dobu horní polovina světa přiklání ke slunci.“

„A způsobuje severní léto plné světla,“ potvrdila převorka.

„Zároveň s tím je spodní polovina odkloněná.“

„Což odpovídá temnější zimě v jižních oblastech Koruny.“

Nyx se k ní ohromeně otočila. „Takže za roční období může to, že se Urth otáčí nakřivo a střídavě přiklání a odklání jednu stranu ke slunci a od slunce?“

Mezi spolužáky to zašumělo. Některé hlasy zněly rozrušeně, jiné nevěřícně. Aspoň se jí ale Byrd neodvážil v přítomnosti převorky vysmát.

I tak Nyx vnímala, že se znovu červená.

Vtom ucítila na rameni ruku, která ji konejšivě stiskla.

Nyx dotyk polekal a ucukla před ním. Nesnášela nečekané dotyky. Mnozí chlapci – dokonce i některé dívky – ji v poslední době chytali a krutě štípali do citlivých a intimních míst. Nikdy nemohla nikoho označit za viníka. Ne že by často nevěděla, kdo to byl. Zejména Byrd, který vždycky páchl potem a zkaženým kvasinkovým dechem od piva, jež mu potají posílal otec z Fiskuru.

„Omlouvám se…,“ řekla převorka tiše. Zjevně si všimla Nyxiny vyděšené reakce.

Nyx se snažila ovládnout, ale jeden prst se jí zahákl za prstenec Urthu a zahanbení se proměnilo v paniku. Pokusila se ho vyprostit, ale otočila prstem špatným směrem. Ozvalo se kovové cvaknutí následované prudkým nadechnutím sestry Rákosice. Nyx se osvobodila a přitiskla si pěst k prsům.

Něco jí cinklo o kamennou podlahu u nohou.

„Ona to rozbila!“ vyhrkl Byrd, ale tentokrát v jeho hlase neznělo opovržení, jen šok.

Někdo popadl Nyx za loket a strhl ji zpátky, až klopýtla a padla na kolena.

„Cos to provedla, ty nešiko?“ Sestra Rákosice ji nepouštěla. „Za to tě dám zmrskat.“

„Ne, to nedáte,“ zasáhla převorka Ghyle. „Byla to nehoda. Nehoda, za kterou můžu stejnou měrou já, protože jsem ji polekala. Dala byste mě taky svázat a zbičovat, sestro Rákosice?“

„To bych nikdy…“

„Tak nebude trpět ani to dítě. Nechte ji být.“

Ruka, která svírala dívčin loket, ji pustila, ale ještě předtím jí zaryla prsty do kůže. Význam toho gesta byl naprosto jasný. Tohle ještě neskončilo. Sestra Rákosice jí mlčky slibovala trest za to, jak ji Nyx zahanbila před studenty i před převorkou.

Zašustilo převorčino roucho a její hlas se ozval od země. „Vidíte? Jenom se uvolnil měsíc Urthu.“ Nyx si představila, jak převorka sbírá bronzovou kuličku z podlahy. „Dá se snadno vrátit na původní místo a opravit.“

Nyx se zvedla na nohy. Tváře jí hořely a měla pláč na krajíčku.

„Sestro Rákosice, možná bude nejlepší, když dnešní hodinu ukončíte. Myslím, že vaši sedmáci měli na jedno dopoledne nebeského vzrušení víc než dost.“

Ještě než sestra Rákosice propustila třídu na oběd, Nyx vyrazila s uslzenýma očima k zářivé skvrně dveří. Nikdo se ji nepokusil zastavit – snad se báli, že její ponížení a hanba ulpí i na nich. Ve spěchu nechala v místnosti svoji jilmovou hůl, která jí pomáhala při pohybu po schodech. Nechtěla se však pro ni vrátit a místo toho vyběhla na sluneční světlo a do stínů letního dne.