Steven Erikson: Měsíční zahrady

Nakladatelství Planeta9 vydalo román Měsíční zahrady, první příběh z Malazské knihy padlých v revidovaném překladu Dany Krejčové.

ANOTACE:
Malazská říše povstala z malého ostrovního království a na ostří mečů i magie vybudovala impérium, jakému není rovno. Nekonečné války spolu vnitřními rozbroji jsou však vyčerpávající a říše začíná upadat. Dokonce i Paliči mostů, kdysi elitní sapérská jednotka malazské armády, upadli v nemilost.

Císařovna ale vládne tvrdou rukou a poslušnost si vynucuje skrze Spáry, své děsivé asasíny. Nyní upřela svůj zrak na Drúdžistán, poslední ze Svobodných měst v Genabakis. To vzdoruje vojskům říše už čtvrtý rok, hlavně díky zvláštním spojencům. Nad městem se vznáší nebeská pevnost Měsíční kámen a sami obyvatelé si kladou otázku, kdo jsou záhadní Tiste Andii, kteří v ní žijí spolu se svým pánem. Pohár trpělivosti Malazské říše přetekl. Císařovnina pobočnice přichází zlomit Darúdžistán, i kdyby to znamenalo vzkřísit něco, co mělo zůstat navěky pohřbeno. Poslední zbylí Paliči mostů pronikají přímo do obleženého města, aby rozběhli vlastní smělý plán.

Ze stínů se však vynořují další zlověstné síly a noví i zapomenutí bohové se chystají vložit do hry.

INFO O KNIZE:
Vydala: Planeta9, duben 2022
Původní název: Gardens of the Moon
Překlad: Dana Krejčová
Vazba: pevná
Počet stran: 640
Cena: 699 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
KNIHA PRVNÍ
DŘEVNOV

… V osmém roce Svobodná města v Genabakis uzavřela s několika žoldnéřskými armádami smlouvy o obraně proti postupu říše. Přední mezi nimi byly Rudá garda pod velením prince K’azze D’Avore (viz svazky III & V) a tisteandijské pluky z Měsíčního Kamene pod velením Kaladana Chmura a dalších.
Síly Malazské říše, jimž velel vrchní pěst Dujek Jednoruký, v tom roce tvořily 2., 5. a 6. armáda a také morantské legie.
Při pohledu zpátky bylo možné si všimnout dvou věcí. Za prvé, Morantská aliance z roku 1156 znamenala pro Malazskou říši zásadní změnu ve vedení války, která se z krátkodobého hlediska ukázala jako účinná. Druhá věc, stojící za povšimnutí, bylo zapojení čaromocných Tiste Andii z Měsíčního Kamene, což znamenalo začátek kontinentálního Čarodějného ostřelování, se zničujícími následky.
V roce 1163 spánku Ohnice skončilo obléhání Dřevnova s nyní legendárním čarodějným požárem…

Císařská tažení v letech 1158–1194
svazek IV, Genabakis
Imrygyn Tallobant (nar. 1151)

KAPITOLA JEDNA

Prastaré kameny silnice
zvonily železem
černých podkov a bubnů,
kde jsem ho viděla kráčet
od moře mezi kopci zalitými červení,
se slunce západem přišel, chlapec
mezi ozvěnou synů a bratrů v řadách
duchů válečných procházel,
kde já v podvečer seděla
na posledním milníku –
jak se nesl, hovořilo jasně, více
znát jsem nemusela na této kamenné cestě –
chlapec kráčí,
další voják, další
s čistým srdcem, ještě nezakaleným
do tvrdého železa.

Matčin nářek
anonym

1161. rok spánku Ohnice
103. rok Malazské říše
7. rok vlády císařovny Laseen

“POBÍZET A TAHAT,“ říkala stařena, „to jsou způsoby císařovny stejně jako bohů.“ Předklonila se a odplivla si, pak si na svraštělé rty přitiskla špinavý kus látky. „Tři manžele a dva syny jsem do války vypravila.“

Mladé rybářce se leskly oči, když se dívala, jak kolem kluše zástup vojáků na koních, a babici stojící vedle poslouchala jen na půl ucha. Dívce se zrychlil dech tak, že držel tempo s těmi nádhernými oři. Cítila, jak jí hoří tváře, a ruměnec neměl nic společného s horkem. Den se schyloval ke konci, slunce bylo jako rudá šmouha nad stromy po její pravici a vánek od moře chladil tvář.

„To bylo za císařových časů,“ pokračovala babice. „Kéž mistr Kápě opíká duši toho parchanta na rožni. Ale koukni se na to, holka. Laseen mrhá kostma těch nejlepších. Cha, taky začala s jeho, no ne?“

Rybářka přikývla. Jak se slušelo na neurozené, čekaly na krajnici, stařena se prohýbala pod hrubým pytlem s tuříny, dívka měla na hlavě těžký koš. Stařena si neustále přehazovala pytel z jednoho kostnatého ramene na druhé. Jezdci je vytlačili ze silnice a za nimi byl hluboký příkop padající až k útesům, neměla kam si vak odložit.

„Mrhá kostma, povídám. Kostma manželů, kostma synů, kostma žen a kostma dcer. Jí je to fuk. Říši je to fuk.“ Stařena si odplivla podruhé. „Tři manžele a dva syny, deset mincí za jednoho za rok. Pět krát deset je padesát. Padesát mincí za rok je studená společnost, holka. Studená v zimě, studená v posteli.“

Rybářka si otřela prach z čela a její jasné oči těkaly mezi vojáky projíždějícími kolem. Mladí muži ve vysokých sedlech se tvářili vážně a hleděli přímo před sebe. Těch pár žen mezi nimi se drželo ještě vzpřímeněji a tvářilo se jaksi ještě nelítostněji než muži. Ve světle zapadajícího slunce se přílby rudě třpytily, blýskaly se tak, až z toho dívku rozbolely oči a začala vidět rozmazaně.

„Ty jsi holka z rybárny,“ řekla stařena. „Viděla jsem tě na cestě a na pobřeží. Viděla jsem tě s tátou na trhu. Chybí mu ruka, co? Nejspíš další kosti do její sbírky, co?“ Naznačila rukou seknutí a kývla. „Můj domek je první v uličce. Za ty peníze nakupuju svíčky. Pět svíček za noc spálím, pět svíček, aby měla stará Rigga společnost. Je to unavený dům plný unavených věcí a já jsem jedna z nich, děvče. Co máš v tom koši?“

Rybářce pomalu došlo, že otázka patřila jí. Přestala se věnovat vojákům a usmála se na starou paní. „Promiň,“ řekla, „ti koně jsou hrozně hluční.“

Rigga zvedla hlas. „Ptala jsem se, co máš v tom koši, holka.“

„Šňůry. Dost na tři sítě. Zítra musíme mít jednu hotovou. Taťka tu poslední ztratil – něco na hlubině ji sebralo i s celým úlovkem. Lichvář Ilgrand chce zpátky peníze, co nám půjčil, a zítra musíme něco nalovit. Něco pořádného.“ Znovu se usmála a opět se podívala na vojáky. „Není to nádhera?“ vydechla.

Rigga se natáhla, popadla dívku za husté černé vlasy a silně škubla.

Dívka vykřikla. Koš se jí na hlavě zvrtl a pak jí sklouzl na rameno. Zoufale se ho snažila zachytit, ale byl příliš těžký a spadl na zem, kde praskl. „Ááá!“ vyjekla dívka a chtěla si kleknout, ale Rigga trhla rukou a otočila jí hlavu k sobě.

„Ty mě poslouchej!“ Rybářce do obličeje zasyčel stařenin nakyslý dech. „Říše drtí tuhle zemi už sto let. Ty ses do toho už narodila. Já ne. Když jsem byla ve tvým věku, Itko Kan byl stát. Měli jsme vlastní vlajku. Byli jsme svobodní.“

Dívce se ze stařenina dechu obracel žaludek. Pevně zavřela oči.

„Zapamatuj si to, dítě, nebo ať tě Lžiplášť navždycky oslepí.“ Stařena začala drmolit monotónním hlasem a dívka náhle ztuhla. Rigga, vědma Riggalai, svíčková bába, co chytá duše do svíček a spaluje je. Duše pozřené plamenem – Rižina slova v sobě měla mrazivý tón proroctví. „Zapamatuj si to. Nejsem poslední, kdo k tobě mluví. Ty jsi poslední, kdo mě slyší. A tak jsme spojené, my dvě, a nic to nerozpojí.“

Sevřela prsty dívce ve vlasech. „Za mořem císařovna zabodla nůž do panenské půdy. Krev se teď valí jako příliv a tebe, dítě, smete, jestli si nebudeš dávat pozor. Vloží ti do ruky meč a posadí tě na pěkného koně a pošlou tě za moře. Ale tvou duši zahalí stín. Teď poslouchej! A dobře si to pamatuj! Rigga tě zachová, protože jsme spojené, ty a já. Ale víc udělat nemůžu, rozumíš? Očekávej pána zrozeného v temnotě noci. To jeho ruka tě osvobodí, třebaže on to nebude vědět –“

„Co se děje?“ křikl kdosi.

Rigga se otočila k silnici. Jeden z jezdců zpomalil a vědma pustila rybářčiny vlasy.

Dívka se zapotácela, a jak couvala, uvolnil se z krajnice kámen a ona upadla. Když vzhlédla, jezdec je již minul. Za ním se hnal další.

„Nech tu krasavici, babo,“ zavrčel, a jak projížděl kolem, sklonil se v sedle a rozmáchl se rukou v rukavici pošité kovovými šupinami. Zasáhl Riggu z boku do hlavy. Rána stařenu otočila a ona upadla.

Rybářka zavřískla, když jí Rigga plnou vahou dopadla na stehna a obličej jí potřísnila nitka krvavé sliny. S fňukáním se odsunula po štěrku a nohama odstrčila tělo stařeny. Pak se vyškrábala na kolena.

Něco z Rižina proroctví jí však uvízlo v hlavě, těžké jako kámen a ukryté před světlem. Zjistila, že z toho, co jí vědma vykládala, si nedokáže vybavit jediné slovo. Natáhla se pro Rižin vlněný šál a stařenu obrátila. Jednu stranu jejího obličeje pokrývala krev, stékala jí za ucho. Další krev měla na vrásčité bradě a rtech, oči již nevidoucí.

Rybářka se odtáhla a nemohla popadnout dech. Zoufale se rozhlížela. Zástup vojáků projel a nezůstalo po něm nic než prach a vzdalující se dusot kopyt. Rižiny tuříny se vysypaly z pytle a mezi rozdupanou zeleninou leželo pět lojovic. Dívce se konečně podařilo nabrat dech do plic. Utřela si nos a jala se hledat svůj koš.

„Zapomeň na svíčky,“ zamumlala divným, zastřeným hlasem. „Už jsou pryč, co? Jenom rozházené kosti. Zapomeň na to.“ Dolezla k cívkám šňůr, které se vykutálely z prasklého koše, a když promluvila znovu, hlas měla normální, mladý. „Potřebujeme šňůry. Budeme pracovat celou noc a připravíme síť. Taťka čeká. Je u dveří, vyhlíží do uličky, čeká na mě.“ Odmlčela se a po zádech jí přejel mráz. Sluneční světlo se téměř vytratilo. Ze stínů, jež se nyní rozlévaly po silnici jako voda, vycházel na tuto roční dobu nezvyklý chlad.

„A je to tady,“ zachraptěla dívka tiše hlasem, který nebyl její.

Na rameno jí dopadla ruka v měkké rukavičce a ona se přikrčila.

„Jen klid, děvče,“ řekl jakýsi muž. „Je po všem. Už se pro ni nedá nic udělat.“

Rybářka vzhlédla. Skláněl se k ní muž celý v černém, s tváří skrytou ve stínu kápě. „Ale on ji praštil,“ řekla dívka dětským hláskem. „A musíme s taťkou vázat sítě –“

„Tak vstávej,“ řekl muž a rukama s dlouhými prsty ji uchopil v podpaždí. Narovnal se a bez námahy ji zvedl. Nohy v sandálech se jí klimbaly nad zemí, než ji postavil.

Zahlédla druhého muže, menšího, také oděného v černém. Tento stál na silnici a zrak upíral směrem, kterým odjeli vojáci. Promluvil slabým hlasem. „Nebyl to nijak zvláštní život,“ pravil, aniž se na dívku podíval. „Malé nadání, kde skutečný dar již dávno vyschl. Á, mohla to zvládnout ještě jednou, ale teď už se to nikdy nedozvíme, co?“

Rybářka doklopýtala k Rižinu pytli a sebrala svíčku. Když se narovnala, měla náhle v očích tvrdý výraz a pak rozvážně plivla na silnici.

Menší muž k ní prudce otočil hlavu. Vypadalo to, že pod kápí je jenom stín.

Dívka couvla. „Byl to dobrý život,“ zašeptala. „Měla ty svíčky, víte. Pět jich bylo. Pět na –“

„Nekromancii,“ přerušil ji ten menší.

Vyšší muž, jenž dosud stál vedle ní, tiše promluvil. „Vidím je, dítě. Vím, co mají znamenat.“

Druhý si odfrkl. „Čarodějka, co poskytla útočiště pěti slabým, křehkým duším. Nic velkolepého.“ Naklonil hlavu. „Už je slyším. Volají ji.“

Dívce vhrkly slzy do očí. Z toho černého kamene v její mysli jako by beze slov vyzařovalo utrpení. Otřela si líce. „Kde jste se tu vzali?“ zeptala se náhle. „Na silnici jsme vás neviděly.“

Muž vedle ní se na štěrkové krajnici pootočil. „Z druhé strany,“ odpověděl a bylo znát, že se usmívá. „Čekali jsme jako ty.“

Druhý se zahihňal. „Z druhé strany, to ano.“ Postavil se doprostřed cesty a zvedl ruce.

Dívka se prudce nadechla, jak se rychle snesla tma. Na okamžik se ozval hlasitý trhavý zvuk, pak se temnota rozplynula a rybářka překvapením vytřeštila oči.

Kolem muže na silnici sedělo sedm mohutných ohařů. Oči jim žlutě zářily a všichni hleděli stejným směrem jako muž.

Zaslechla ho, jak syčí: „Nemůžete se dočkat, co? Tak do toho!“

Ohaři mlčky vyrazili po silnici.

Jejich pán se otočil a řekl muži vedle dívky: „Laseen teď bude něco žrát.“ A znovu se zahihňal.

„Musíš všechno pořád komplikovat?“ zeptal se otráveně druhý.

Menší ztuhl. „Už jsou na dohled kolony.“ Naklonil hlavu. Zepředu se ozvalo řičení koní. Povzdechl si. „Už ses konečně rozhodl, Koti­lione?“

Druhý pobaveně zabručel. „To, že jsi použil mé jméno, Ammanasi, znamená, že jsi to právě rozhodl za mě. Teď ji tu těžko můžeme nechat, viď?“

„Ovšemže můžeme, starý brachu. Jenom nebude dýchat.“

Kotilion se opět podíval na děvče. „Ne,“ hlesl tiše, „bude to v pořádku.“

Rybářka se kousala do rtu. Stále svírala Rižinu svíčku v ruce, couv­la a s děsem v očích se dívala z jednoho na druhého.

„Škoda,“ utrousil Ammanas.

Kotilion zřejmě pod kápí kývl, pak si odkašlal a řekl: „Bude to chtít čas.“

Ammanas odpovídal dost pobaveně. „A máme čas? Skutečná pomsta vyžaduje pomalé, opatrné sledování oběti. Nezapomněl jsi na to, jak nám kdysi ublížila? Laseen už se teď musí zády opírat o zeď. Bez naší pomoci by mohla padnout. A kde by v tom bylo zadostiučinění?“

Kotilionova odpověď byla chladná a strohá. „Tys císařovnu vždycky podceňoval. Proto jsme se dostali tam, kde jsme teď… Ne.“ Ukázal na rybářku. „Tuhle budeme potřebovat. Laseen vyvolala hněv Měsíčního Kamene, a to je tedy rozhodně sršní hnízdo. Načasování je dokonalé.“

Přes řehtání koní se slabě ozýval křik lidí a ten zvuk dívku bodal u srdce. Zalétla pohledem k nehybnému tělu stařeny u cesty a pak zpátky k Ammanasovi, který mezitím došel až k ní. Chtěla utéct, ale nohy jí zeslábly, jen se jí bezmocně třásly. Ammanas si ji zřejmě prohlížel, i když stín pod kápí zůstával neproniknutelný.

„Rybářka?“ zeptal se laskavě.

Kývla.

„Máš jméno?“

„Dost!“ zavrčel Kotilion. „Není to nějaká myš ve tvé tlapě, Ammanasi. Kromě toho jsem si ji vybral já, a tak jí vyberu i jméno.“

Ammanas couvl. „Škoda,“ posteskl si znovu.

Dívka úpěnlivě zvedla ruce. „Prosím,“ obrátila se na Kotiliona, „nic jsem neudělala! Můj táta je chudý člověk, ale zaplatí vám, co bude moct. Potřebuje mě i ty šňůry – čeká na mě!“ Náhle měla mokro mezi nohama a rychle se posadila na zem. „Nic jsem neudělala!“ Zastyděla se a položila ruce do klína. „Prosím.“

„Už nemůžu nic dělat, dítě,“ prohlásil Kotilion. „Nakonec, znáš přece naše jména.“

„V životě jsem je neslyšela!“ vykřikla.

Muž si povzdechl. „S tím, co se právě děje na silnici, tě budou vyslýchat. Drsně. A mezi nimi budou ti, kdo nás znají.“

„Víš, holka,“ připojil se Ammanas a potlačil zahihňání, „my tady nemáme být. Jsou jména a jména.“ Otočil se na Kotiliona a pronesl hlasem, z něhož čišel mráz: „Musíme to vyřídit i s jejím otcem. Mí ohaři?“

„Ne,“ zarazil ho Kotilion. „Necháme ho naživu.“

„Tak jak?“

„Myslím, že chamtivost bude stačit, jakmile přepíšeme list.“ Cynicky pokračoval: „Nutná kouzla určitě zvládneš, nebo ne?“

Ammanas se zahihňal. „Střez se stínů, jež dary přinášejí.“

Kotilion se znovu obrátil k dívce a zvedl ruce. Stíny, skrývající jeho tvář, mu náhle splynuly podél těla.

Promluvil Ammanas a rybářka měla dojem, že jeho slova přicházejí z veliké dálky. „Je ideální. Císařovna nikdy nedokáže vystopovat její původ, ani ji to nenapadne.“ Zvedl hlas. „Není to tak špatné, holka, být pěšcem boha.“

„Pobízet a tahat,“ vyhrkla rybářka.

Kotiliona její podivná poznámka zarazila, pak ale jen pokrčil rameny. Stíny zavířily a pohltily dívku. Pod jejich chladným dotekem se jí mysl propadla do temnoty. Posledním prchavým pocitem vnímala lojovici v pravé ruce a to, jak jí lůj protéká mezi prsty sevřené pěsti.