Manel Loureiro: Apokalypsa Z – Hněv spravedlivých

Nadešel konec civilizace. Pryč jsou internet, televize i mobilní telefony. Zůstalo jen málo z toho, co by člověku připomínalo, že je stále lidským tvorem. Nastala apokalypsa. Zbývá už jen jediný cíl: PŘEŽÍT.
Nakladatelství Argo vydalo poslední díl trilogie Apokalypsa Z.

ANOTACE:
V nitru Evropy opanované nemrtvými se skrývá něco, co má blíž ke konečnému zatracení než k vytoužené spáse. Mladý španělský právník, žena, kterou miluje, a jeho bojem zocelený přítel se po záchraně před jistou smrtí na moři ocitají v pevnosti nenávisti. Ve Spojených státech zpustošených zombie nákazou nabízí útočiště pouze Gulfport v Mississippi… ovšem za cenu naprosté podřízenosti fašistickému diktátorovi a jeho brutálním vymahačům. Jejich hrůzovláda však nemusí mít dlouhého trvání…

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2022
Původní název: Apocalipsis Z: La ira de los justos
Překlad: Iveta Gonzálezová
Obálka: Nele Schűtz Design
Vazba: vázaná
Počet stran: 336
Cena: 448 Kč

 

UKÁZKA:
1

Až vypluješ k Ithace,
přej si, aby tvá cesta byla dlouhá,
plná dobrodružství a poznání.
K. Kavafis: Ithaka

Tak jako skoro všechno začalo to pouhou náhodou.

Tahle část Atlantského oceánu už měsíce nebyla svědkem ničeho výjimečného. Za poslední rok a půl zkřížilo mořskou plochu, která se rozkládá kdesi uprostřed mezi Amerikou a Evropou, jen několik velryb a pár plujících odpadků. Přestože tudy nikdy nevedly hlavní tepny námořní dopravy, lidská absence víc než kdy jindy bila do očí. Na obzoru nebylo vidět jedinou loď, jedinou plachtu nebo sloupek dýmu. Zkrátka vůbec nic.

Vypadalo to, jako by člověk zmizel z povrchu země. A nakonec to bylo přesně to, co se stalo. Nebo skoro přesně to. Každopádně na tom ztraceném místě uprostřed moře nebylo nic ani nikdo, koho by to zajímalo, nebo by se nad tím aspoň mohl zamyslet. A přesto se tam dál děly věci.

Nejdřív lehce, sotva o čtyři nebo pět stupňů stoupla teplota. Srpnové slunce zahřívalo vodní hladinu po několik dní za sebou, čímž docházelo k neznatelnému, nicméně nepřetržitému vypařování. Všechny ty tuny vodní páry rychle stoupaly do atmosféry, a to tak rychle, že se obratem ochlazovaly a vytvářely hustou vrstvu mraků. Zároveň začal střemhlav klesat atmosférický tlak a v přilehlých oblastech se vítr, poháněný rozdílem tlaku a zemskou rotací, začal pohybovat v líných gigantických kruzích, které se čím dál víc zrychlovaly.

Kdyby byl na místě meteorolog (což nebylo tak jednoduché, jelikož v tu chvíli zbývalo na celém světě sotva čtyřicet živých odborníků na klima a místo počítání izobar skoro všechny víc zajímalo, jak přežít), řekl by, že se jedná o bouřkovou konvektivní buňku. Nebo lépe řečeno o supercelu. A že supercely tak daleko na severu jsou naprosto nezvyklým úkazem.

V této části moře však nic a nikdo nebyl. Meteorologické družice, které měly za úkol kontrolovat oceán, se kvůli chybějící údržbě během posledních měsíců postupně vypnuly nebo se roztříštily o atmosféru, a pozemské kontrolní stanice byly opuštěné. Na druhou stranu nebyl tu nikdo, kdo by na to mohl upozornit. A proto když se o třicet hodin později konvektivní supercela změnila v hurikán kategorie tři, který se začal posouvat k africkému pobřeží, neexistoval jediný svědek zrození atmosférické obludy.

A kvůli tomu nikdo nemohl upozornit posádku malé plachetnice, která se nacházela čtyři sta mil směrem na východ, že se jim nad hlavou brzy rozpoutá peklo.

 

2

„Co je dneska k jídlu?“ vypadlo z Prita, jakmile nakoukl do chodby Korintu II.

„Hádej,“ procedil jsem napůl s úsměvem mezi zuby a otočil se, abych svému spolucestujícímu viděl do tváře. Byl malý, šlachovitý a v překvapivě dobré kondici na to, že mu táhlo na čtyřicítku. Pronikavě modré oči Viktora Pritčenka mě pozorovaly od vchodových dveří do podpalubí plachetnice, zatímco si vítr pohrával s jeho dlouhými blonďatými vlasy. Kůže bývalého ukrajinského pilota vrtulníku byla opálená sluncem natolik, že měla nádherný měděný nádech, který ostře kontrastoval s jeho slámově světlým knírkem.

„Neříkej, že je zase ryba,“ zaúpěl Viktor. „Už mám téhle sardinkové diety až po krk.“

„To já taky,“ usmál jsem se, „musíme ale využít toho, že teď plujeme oblastí bohatou na ryby. Nevíme, za jak dlouho dorazíme k pevnině, ani kdy kolem nás zase bude plavat něco k snědku. A navíc víš, že zásoby na palubě jsou pro případ nouze.“

Bylo vidět, že se při představě skoupých zásob plechovek naskládaných v malé skříňce na konci kajuty Ukrajinec v duchu olizuje, ale nakonec v něm zvítězil zdravý rozum. Povzdechl si, otočil se, zamířil zpátky na palubu a přitom si pod vousy brblal řadu nadávek v ukrajinštině. Jen co ale stoupl na schůdky, jako rána z děla do něj vrazila obrovská chlupatá zrzavá koule tak silně, až se zapotácel a upadl. Zatímco se marně snažil chytit neposedného perského kocoura, který ho celý pobavený rozverně pozoroval z horní palandy, Ukrajinec nadával o poznání hlasitěji. Ve skutečnosti se ale nezlobil. K tomu, aby Slovan ztratil nervy, by toho bylo zapotřebí mnohem víc.

„Už si tu svou zatracenou kočku konečně přivaž, nebo přísahám Bohu, že jednoho dne poletí přes palubu!“

„Tomu nevěřím,“ odpověděl jsem, aniž jsem zvedl pohled od čerstvě ulovených makrel, které jsem čistil. „Vím, že ho ve skutečnosti máš rád, a navíc ta kočka není moje. Jsem přesvědčený, že Lúculo si myslí, že my všichni patříme jemu.“

Jako by chtěl vyjádřit svůj souhlas, Lúculo dlouze a hlasitě mňoukl, seskočil z palandy a ladným kočičím krokem zamířil ke mně s nadějí, že rybí vnitřnosti skončí v jeho misce. Pritčenko teď už doopravdy odešel z kajuty a já se znovu ponořil do svých myšlenek.

Podíval jsem se na ruce, které byly plné puchýřů a rybích šupin, a musel jsem se hořce usmát. Pořád mi to přišlo neuvěřitelné. Ještě před necelým rokem a půl byl můj život úplně jiný. Byl jsem váženým advokátem, který žil a pracoval v Pontevedře, malém městečku na severozápadě Španělska. Tam byl můj život, moji kamarádi, celý můj zatracený a nádherný vesmír. Byl jsem třicetiletý, vysoký, štíhlý, a jak se o mně říkalo, hezký maloměšťák se zářivou budoucností. Skvělý plod stromu baby boom. Odjakživa jsem měl, jak se říkávalo v mojí rodině, z prdele kliku.

Je pravda, že můj malý svět měl svoje mouchy. Moje žena zemřela několik měsíců před pandemií při hloupé dopravní nehodě (existuje snad nějaká, která by nebyla hloupá?) a mně trvalo hodně dlouho, než jsem se vyhrabal z té hluboké černé díry deprese, ve které jsem se ocitl, aniž jsem pořádně věděl jak.

Když se rozpoutala apokalypsa, zrovna jsem začínal nabírat dech po strašném roce, ve kterém se mi zoufalstvím, bezmeznou lítostí a pocitem viny tak stahovalo hrdlo, že jsem skoro úplně zanechal práce a opustil přátele i rodinu. Proč jen jsem sakra dopustil, aby v takové noci, že by ani psa nevyhnal, řídila ona? Během těch alkoholem zastřených měsíců jsem se podíval flašce na dno tolikrát, až jsem si začal přát podívat se na dno hlavni brokovnice. Bylo by to jednoduché, rychlé, a kdyby se to udělalo dobře, bezbolestné… A právě tehdy se objevil Lúculo.

Malý perský zrzavý kocour byl dárkem od mojí sestry, kterou moje cesta do pekel trápila. Co se s ní k čertu mohlo stát? Kde do háje asi teď je? S tím dárkem se jí to rozhodně povedlo, protože potřeba postarat se o malé koťátko mě donutila přestat se litovat a jít dál. Ale to je příliš stará historka.

Každopádně během těch Vánoc před rokem a půl problémy všech lidí pozbyly na důležitosti, protože se v Dagestánu otevřela brána do pekel. Musím přiznat, že asi jako většina západního obyvatelstva jsem do té doby o téhle malé bývalé sovětské republice zapadlé kdesi na Středním východě nikdy neslyšel. Nevím, jestli tahle malinkatá země měla někdy nějaké podělané ministerstvo cestovního ruchu, ale pokud jo, mělo by dostat metál (in memoriam), protože během posledních dvou týdnů, kdy planeta ještě měla sdělovací prostředky, se jméno toho kousku země ztraceného kdesi na Kavkaze stalo u všech národů zeměkoule bezpochyby nejcitovanějším slovem.

Je to známý příběh. Ve skutečnosti každý, kdo ještě zůstal na téhle planetě naživu, ho zná do nejmenších podrobností. Skupina vypatlaných extrémistů (Alláhu akbar!) ze sousedního Čečenska přepadne starý sklad zbraní ze sovětské éry, aby pro svůj džihád získali válečný materiál. Přepadení je úspěšné, ale kořist stojí za prd. Místo na kalašnikovy, granáty, erpégéčka a nábojové pásy narazí mudžáhidi na bývalou, napůl opuštěnou sovětskou laboratoř, kterou hlídá půl tuctu dávno zapomenutých vojáků a v níž je jen spousta odměrných válců, zkumavek a několik vysoce zabezpečených chladicích boxů. Výsledek je frustrující a naštvaný čečenský vůdce ještě před odchodem nařídí svým mužům všechno zničit, a to včetně obrovských lednic, které mají na dveřích varovné štítky a výstražná upozornění v azbuce.

A to je jeho poslední a bezpochyby ten nejstupidnější rozkaz. Za necelou čtvrthodinku se on i jeho muži nakazí virem TSJ, který v lednici na dně baňky poklidně dřímal dvacet čtyři let. O pouhé dva dny později se už virus nekontrolovaně šíří po celém Dagestánu a sotva za dva týdny bez možnosti jakékoliv kontroly po celém světě. Když to dojde takhle daleko, vůdce partyzánského přepadení je už mrtvý (nebo lépe řečeno přeměnil se v nemrtvého), a proto nemá ani potuchy o tom, že svým drobným přepadením rozpoutal na povrchu země apokalypsu. Skupinka negramotných pastýřů, kteří neuměli přečíst výstražná upozornění na lednicích, vymazala lidstvo z mapy. Jak ironické. Jak zatraceně ironické.

Když se TSJ rozšířil po celé planetě, události nabraly rychlý spád. Malý virus, náhodně osvobozený bezejmenným vůdcem, se ukázal být zmetek nejhoršího kalibru. Nebyl to jen nesmírně nakažlivý a smrtelný virus, nýbrž v jeho genetickém kódu bylo naprogramováno, aby se šířil dokonce i po zničení vlastního hostitele.

Jeho tvůrce (jelikož TSJ byl výtvorem lidské mysli) byl jeden z nejlepších virologů, které Sovětský svaz měl. Přestože byl nejméně dvě dekády mrtvý a dávno se na něj zapomnělo, předtím než při pokusu o útěk na Západ přes Západní Berlín zemřel, odvedl brilantní bioinženýrskou práci. TSJ byl jeho nejvýznamnější vědecký odkaz, ale bohužel se na něj zapomnělo poté, co celý projekt, kterému šéfoval, prošel po jeho smrti nevyhnutelnou čistkou. Všechny jeho experimenty skončily pod zámkem v bezpečnostních lednicích a čekaly na pozdější nové vyhodnocení. Jenže těžkopádná sovětská byrokracie a následně rozpad SSSR přispěly k tomu, že se všechno někam zašantročilo a upadlo v zapomnění. Až do onoho dne.

Nakažení TSJ to neměli vůbec lehké. Nejdřív umírali v prudkých křečích působících silné bolesti, podobných jako při ebole, aby pár hodin nato, když už byli klinicky mrtví, vstali a změnili se v jakési agresivní náměsíčníky, kteří útočí na všechno živé, co jim přijde do cesty. Nemrtví, tak jim začal říkat tisk. Dokud tisk nepřestal existovat, protože většina lidí z jeho řad rozšířila legie nakažených, kteří rychle obsazovali celý svět.

Všechno mě to zastihlo ve stavu jakési noční můry. Když jsem se probral, byl jsem vtažen do jedné z nesčetných, simultánně probíhajících evakuací obyvatelstva, zatímco se společenský řád rozpadal na kousky a celým světem se jako požár ve stohu šířil chaos. Po sdělovacích prostředcích následovala telekomunikace a později se dokonce začaly hroutit vládní struktury. Do tří týdnů po příchodu infekce do Španělska bylo po všem. Přestal existovat jakýkoliv řád. Přestalo existovat obyvatelstvo. Z tisíců milionů obyvatel, kteří před měsícem byli po celém světě, jen hrstka přeživších, jen pár tisíc pobíhalo sem a tam a snažilo se zachránit v moři nemrtvých, kteří sice byli pasivní a nepříliš inteligentní, avšak díky svému počtu všechno převálcovali. Byli úplně všude. Nemuseli jíst, nemuseli spát a nám přeživším zbývala jediná možnost, jak se zachránit.

Utéct.

Ponořil jsem vykuchané makrely do kbelíku s mořskou vodou, ale vnitřnosti jsem nechal stranou pro kocoura, abych mu je dal do misky na žrádlo. Lúculo mě pozoroval s kočičí soustředěností, jako by nechápal, proč mi k čertu trvá tak dlouho, než mu je naservíruju.

„Tady to máte, pane.“ Vrhl se na rybí zbytky a já ho pohladil po hřbetě. „Vím, že to není zrovna Whiskas, ale aspoň něco, chlapče.“

Lúculo začal hlasitě žvýkat a prokládal to mlaskáním se spokojeným mroukáním. Pozoroval jsem, jak kocour hltá vnitřnosti, a cítil jsem, jak mi kyselá vlna ze žaludku stoupá až do pusy. Opřel jsem se o lodní přepážku a čekal, až se mi přestane chtít zvracet. V posledních měsících jsem viděl umírat příliš mnoho lidí strašnou smrtí a občas se mi z malých, každodenních věcí, jako byla tahle, udělalo strašně zle. Když si uvědomím, že před apokalypsou jsem se dostal nejblíž k mrtvole při nákupu kotlet v samoobsluze, tak to mělo svou logiku. Lúculo zvedl od jídla oči a trochu udiveně pozoroval moji náhle zsinalou tvář. Pak se rozumně rozhodl neudělat žádnou kočičí poznámku a znovu se pustil do své porce.

Pracně jsem došel malým prostorem kajuty Korintu II až k umývárně. Než jsme vypluli, nebyl čas doplnit zásoby vody, a tak sladká voda na palubě musela být striktně odměřována. Nádrž na vodu, kterou jsme používali na mytí, jsme naplnili slanou vodou, kterou jsme čerpali rovnou z moře. Sůl během několika měsíců rozežere lodní potrubí, ale doufal jsem, že tak dlouho na lodi nebudeme. Výsledek dvoutýdenní hygieny ve slané vodě bylo vidět na zježených vlasech a ztvrdlých slaných flecích, které byly na veškerém našem oblečení.

Několikrát jsem si opláchl tvář a zadíval se na sebe do prasklého zrcadla nad umyvadlem. Z druhé strany mě pozoroval snědý muž s hranatými rysy a hustou černou hřívou vlasů. Jako následek nedostatečného spánku a dlouhých týdnů, nebo spíše měsíců stresu měl své hluboké tmavé oči lehce podlité krví.

Od chvíle, kdy jsem kvůli šířící se pandemii musel svoje město opustit, se z mého života stala úplná odysea. Nejdřív jsem na lodi uprchl do nedalekého města Viga, kde byla zřízena největší Bezpečná zóna v Galicii, a to jen abych zjistil, že celé město bylo srovnané se zemí. Po řadě peripetií jsem mezi jeho ruinami navázal přátelství s Viktorem Pritčenkem, ukrajinským pilotem vrtulníku, který byl najatý na hašení lesních požárů a jehož katastrofa uvěznila v Galicii tisíce kilometrů od rodiny a rodné země.

Od té doby jsme Viktor a já byli nerozlučná dvojice. Fakt, že jsme byli spolu, nám bezpochyby taky nejednou zachránil život. Když jsme se snažili projít ohořelými troskami města Viga, které bylo plné nemrtvých, začali jsme se chovat jako tým, a potom také během celého našeho krkolomného útěku z Pyrenejského poloostrova, který nás dovedl až na Kanárské ostrovy. Když jsme zjistili, že šťastné ostrovy se změnily v obrovský utečenecký tábor pod širým nebem, kde byli přeživší z celého světa, přídělový systém a tvrdá vojenská represe, a k tomu všemu tam hrozila občanská válka, naše naděje vzaly za své.

Když už se to nedalo vydržet a začalo nám jít o život, shodli jsme se na tom, že jediným alternativním řešení je změnit ovzduší. Kapverdské ostrovy nebyly příliš daleko a už před apokalypsou byly odlehlým, málo obydleným místem. Doufali jsme, že infekce až tam ještě nedorazila. Možná to bude skvělé místo, kde začneme nový život.

No a pak tu samozřejmě byla ještě Lucía.

Vyšel jsem z koupelny a protáhl se mezi centrálním stolkem a spodní částí stěžně, který tudy seshora vedl do nejhlubší části kýlu. Dveře vedoucí do přední kajuty byly pootevřené. Potichoučku jsem nahlédl dovnitř. Lucía ležela na posteli a spala hlubokým spánkem. Na sobě měla jen bikiny s růžovými květy a jedna paže jí visela přes okraj postele. Ještě pořád držela módní časopis, který musel vyjít z tiskárny už hodně, hodně dávno, nicméně spolu s manuálem pro řízení plavidel a půlkou sportovních novin, jimiž poslední majitel lodi asi před milionem let podložil v podpalubí několik barelů, tvořil hlavní fond palubní knihovny.

Lucía k naší skupince přibyla jen několik dní nato, co jsme se poznali s Pritem. Poté, co byla v hlavních obydlených oblastech nařízena evakuace, byla dívka v nastalém zmatku odloučena od rodiny.

Ztracená a vyděšená se ukryla v suterénu nemocnice, zabarikádovala se tam a snažila se přežít, dokud jsme na ni s Pritem nenarazili my. Dost dobře nevím, jak se to stalo, ale aniž jsme si toho pořádně všimli, bláznivě jsme se do sebe zamilovali, a to i navzdory věkovému rozdílu skoro patnácti let.

Bylo jasné, pousmál jsem se, že se svět naprosto změnil. Většina změn stála za úplné hovno, ale několik věcí, jako například setkání s touhle holkou, mě čas od času donutí poděkovat za to, že k tomu stupidnímu přepadení v Dagestánu došlo.

Nicméně i přes veškerý nepořádek, přes všechen chaos, smrt a pustošení, které vinou té zatracené nehody na svět dolehly, jisté věci se nezměnily ani o píď. Lidé byli dál násilničtí, sobečtí a nebezpeční, a když to bylo zapotřebí, stávali se z nich rození zabijáci. Ale také se dál smáli, zpívali, snili a plakali, a když na to přišlo, dokonce se uměli i zamilovat.

Obzvlášť, když potkali ženu, jako byla tahle.

Byla tím typem atraktivní ženské, která když se před apokalypsou někde ukázala, zastavila dopravu a kolemjdoucí chlapi se za ní otáčeli. A to i teď, opravil jsem se v duchu, jenže na světě už moc mužských, které by mohla omráčit, nezbylo.

Vysoká a urostlá, s nekonečně dlouhýma nohama, černou hřívou vlasů, které jí lemovaly souměrný obličej s vysedlými lícními kostmi, a dvěma zářivě zelenýma očima byla obdařena provokativní a smyslnou krásou, kterou mají ženy, když se dostanou z puberty. Ve svých pouhých osmnácti letech a obzvláště ve chvílích, kdy se protahovala, což se dělo právě teď, mi často připomínala levhartici.

Opatrně, abych ji nepolekal, jsem k ní došel a něžně ji políbil do vlasů. Lucía ve spánku vzdychla a otočila se ke mně s přimhouřenýma očima.

„Co se děje,“ zeptala se ospalým hlasem. „Už je na mně řada s hlídkou?“

„Ne, miláčku,“ zašeptal jsem a pohladil ji po dlouhých nohách.

Lucía držela poslední čtvrtinu noční stráže a spala teprve čtyři hodiny. Předpokládalo se, že každý z nás tří bude hlídat stejný počet hodin, nicméně Prit i já jsme věděli, že Lucía je na pokraji fyzických sil, a tak jsme se jí každý snažil ušetřit aspoň pár hodin. Nebyla hloupá a uvědomovala si, co děláme, ale v hloubi duše nám za to byla vděčná. Všichni jsme začínali být vyčerpaní, nicméně větší fyzickou výdrž jsme aspoň zatím měli Prit a já.

„Spi dál. Než budeš muset zpátky na palubu, ještě můžeš odpočívat aspoň tři hodiny.“

„Proč to tu tak páchne rybinou?“ náhle se zeptala a pokrčila nos.

„Tipni si, jaký je dneska jídelníček,“ odpověděl jsem trochu zahanbeně a snažil se skrýt ruce plné šupin pod přikrývku.

„Brrrrr!“ odvrátila se a přikryla si hlavu polštářem. V tu chvíli do trupu lodi narazila z boku větší vlna a loď se zakymácela. Napadlo mě, že jestli nás čeká odpoledne na rozbouřeném moři, měl bych oběd dodělat co nejdřív, abych pak pomohl Pritovi upevnit lana.

„Tak když už se mě ptáš,“ nelítostně jsem pokračoval, „musím ti prozradit, že jsem váhal mezi hovězím Wellington na portském víně s pečenými brambory a obyčejnými vařenými makrelami bez přílohy. A protože vím, že ty i Viktor dáváte přednost prostým chutím, přiklonil jsem se k lehčímu menu a…“

„Mlč už, prosím tě, nebo tě umlčím já, a jinak!“ řekla, objala mě kolem krku a upřeně se na mě zadívala svýma obrovskýma zelenýma očima.

Loď se znovu zakymácela, ztratil jsem rovnováhu a upadl na ni. Na své obnažené hrudi jsem ucítil tlak jejích ňader a pak vlažnou chuť jejích slin, když mě na několik nekonečně dlouhých vteřin políbila. V kalhotách se mi cosi pohnulo a v tu chvíli jsem měl pocit, že teplota v kabině náhle stoupla o několik stupňů.

„Možná bychom si mohli dát zákusek ještě před obědem,“ pošeptal jsem jí do ucha a ruka mi sklouzla tam, kde měla zavázaný horní díl plavek.

Místo odpovědi se prohnula v zádech, aby mi manévr ulehčila, a lehce mě kousla do krku. Vtom však další náraz vln otřásl trupem Korintu II tak silně, že jsme spolu spadli na zem a kutáleli se tak dlouho, dokud jsme se nezarazili o přepážku na pravoboku. Zády jsem narazil na nějaký ostrý roh – potvrdilo se tak staré námořnické pravidlo, že kdykoliv jsi zády na něco odhozen, narazíš zrovna na tu část, která ti může ublížit – a na okamžik si vyrazil dech.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Lucía a snažila se potlačit smích, který se jí dral z hrdla. „Netušila jsem, že myslíš tohle, když jsi říkal, že…“

„Já taky ne, to mi věř,“ odsekl jsem a prohmatával si dolní část zad. Bolelo to, jako by mi do páteře vrazili cepín. „Co tam ksakru ten Viktor nahoře vyvádí?“

Než jsem stačil říct cokoliv dalšího, odpověděl mi naléhavý Ukrajincův hlas.

„Pojďte co nejrychleji nahoru na palubu! To musíte vidět!“

Vyskočil jsem ze země a vrhl se k otvoru vedoucímu na palubu. Když jsem ve spěchu procházel kuchyní, koutkem oka jsem zahlédl, že mísa, ve které byly ryby, spadla na zem a Lúculo mlsnýma očima sleduje vykuchané makrely, jak se převalují z jedné strany na druhou v rytmu stále prudšího kolébání. Vyhodnotil jsem, že tohle může počkat, a pospíchal jsem po schůdcích nahoru.

Jakmile jsem vykoukl na palubu, zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Naposledy jsem opustil kajutu před dvěma hodinami, abych nalovil makrely, které teď bláznivě skákaly po podlaze v kuchyni. Nebe bylo tehdy úplně jasné, jako ostatně během všech dnů od chvíle, kdy jsme vypluli z Tenerife. Teď se však změnilo v znepokojující bělavou mozaiku.

Nad hlavou se nám honily cáry středně vysokých mraků a bláznivě se shlukovaly a oddalovaly. Na doposud docela klidném moři se začaly tvořit čepičky bílé pěny, které narážely ze všech stran do boků lodi. Když jsem se ale otočil k návětrné straně, krve by se ve mně nedořezal. Kam až jsem dohlédl, přes celý horizont se táhla obrovská černá zeď, kterou každých pár vteřin osvětlovala zář desítek blesků, které jsem ale z našeho místa zatím neviděl. Ta hrozná věc byla mnohonásobně větší než nejhorší bouřka, jakou jsem kdy na otevřeném moři zažil.

Sklouzl jsem do kokpitu ke kormidlu a mrkl na barometr. Tušení mě nezklamalo: rtuťový sloupek byl neuvěřitelně nízko a dál mi klesal přímo před očima.

Polkl jsem naprázdno a chvíli si přál, aby to byl jen zlý sen. O tak rychlém poklesu tlaku jsem slyšel už dřív, ale že ho uvidím na vlastní oči, to mě v životě nenapadlo. A už vůbec ne za těchto okolností, stovky mil od nejbližšího přístavu a ve staré kocábce s plachtovím na odpis.

„Co to u všech ďasů je, kapitáne?“ Skutečnost, že jsem měl licenci na řízení rekreačních lodí, mě ve Viktorových očích automaticky pasovala na ostříleného mořského vlka. Že mě licence opravňovala řídit jen malá plavidla a že do té chvíle by mě ani ve snu nenapadlo vzdálit se od břehu víc než tři míle, mu vůbec nevadilo. Já jsem byl však jaksepatří vyděšený.

„Nejsem si úplně jistý, Viktore,“ odpověděl jsem a spěšně točil navijákem spinakru. „Ale jestli to je to, čeho se obávám, tak máme dost velký problém.“

„Jak moc velký?“ zeptal se Ukrajinec, zatímco mi pomáhal se stažením plachty.

„Hodně velký, Viktore,“ odpověděl jsem tiše a pohlédl na něj s vážnou tváří. Lucía vykoukla na palubu, poslouchala nás a s vykulenýma očima sledovala zeď mraků, která se k nám rychle blížila. „Doufám, že se mýlím… Pokud ale ne, tak za dvě hodiny bude po nás.“