Václav Kotrman, Leoš Kyša (eds.): Zákon genu
Nakladatelství Epocha vydalo u příležitosti 200. výročí narození otce genetiky Johanna Gregora Mendela antologii povídek českých autorů Zákon genu.
ANOTACE:
Uplynulo dvě stě let od narození otce genetiky Gregora Mendela, ale genetika je pořád pro vědu obrovskou výzvou a polem pro nové fascinující objevy. A stejně tak pro spisovatele sci-fi.
U příležitosti narozenin velké osobnosti české vědy se vynikající autoři fantastiky vydali na své vlastní dobrodružné výpravy spojené s genetikou. Vypravíte se do vesmíru, setkáte s mimozemšťany, budete cestovat časem, budete se smát, bát i hloubat nad tím, co nás ještě v oblasti genetiky možná čeká a nemine, protože věda a fantastika patří neodmyslitelně k sobě. Stejně jako objevování nových příběhů a tajemství.
Vychází pod patronací laureáta Nobelovy ceny sira Paula Nurse.
S předmluvami biochemika Jana Konvalinky a astrofyzika Jiřího Grygara.
INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, duben 2022
Autoři: Roman Bureš, Pavel Fritz, Jiří Grygar, Jan Hlávka, Jan Konvalinka, František Kotleta, Lucie Lukačovičová, Jakub Mařík, Michaela Merglová, Ondřej Neff, Paul Nurse, Julie Nováková, Martin Paytok, Tomáš Petrásek, Kristýna Sněgoňová, David Šenk, Dalibor Vácha, Lukáš Vavrečka, 2022
Překlad: Ilona Medňanská
Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma
Ilustrace: Jiří Arbe Miňovský
Vazba: pevná
Počet stran: 528
Cena: 530 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Je kouzelné, že k 200. výročí narození Gregora Mendela vychází kniha českých sci-fi povídek. Mendel se narodil v rodině chudého sedláka, v roce 1868 se stal opatem augustiniánského kláštera v Brně, ale předtím – než se stal opatem – provedl řadu pokusů s křížením rostlin hrachu, které položily základy genetiky. Tyto pokusy katapultovaly Mendela mezi největší vědce, kteří se zabývají vědou o živé přírodě, a to přesto, že jeho práce byla za jeho života naprosto nedoceněná. Na Mendelově portrétu je vidět, že to byl laskavě vyhlížející muž, který měl, jak se domnívám, jemný smysl pro humor. Myslím, že by ho pobavilo, že dvě století po jeho narození ho oslaví tato kniha sci-fi povídek.
Sir Paul Nurse
anglický genetik,
držitel Nobelovy ceny
za fyziologii a lékařství
ZACHRÁNIL JSEM MENDELA, PÁNOVÉ!
Kristýna Sněgoňová
Zasedací místnost působila v pozdním odpoledni neutěšeně, ale neutěšeně působilo poslední dobou všechno. Závěsy v ní byly zatažené, takže do místnosti nepronikl ani paprsek podzimního slunce. Jediným zdrojem světla byla lampa v čele stolu. Porada tak připomínala výslech.
Svolal ji docent Týc, ale k doktoru Redlovi se před začátkem doneslo, že setkání inicioval doktor Karásek.
No, doktor…
S rukama za zády se jejich kolega houpal na patách a čekal, až se usadí i poslední z nich. Nebylo jich tu moc. Redl netušil, jestli Týc ostatní nepozval, pozval a oni neposlechli, nebo se jen jeden po druhém ztráceli, aniž se o tom komukoliv považovali za nutné zmínit. Doktorka Novotná, brunetka s vlasy staženými do uzlu, se na Redla úkosem podívala. Pracovali na stejném oddělení, ale ačkoliv se Redlovi od začátku líbila, neměl pocit, že stojí o přátelství, natož o cokoliv navíc.
Důmyslným pohybem obočí se zeptala: Vy víte, co nám chce říct?
Redl nepatrně zavrtěl hlavou a odpověděl podobným způsobem: Ale pochybuji, že to bude mít cenu našeho času.
A to už něco znamenalo, protože čas…
… čas…
I ostatní přítomní působili pochybovačně, ostatně Karásek disponoval pouze čestným doktorátem a do výzkumného týmu byl nominován v rámci dotačního programu Absolventi vysoké školy života ve vědě, takže pochybnost o smyslu svolané porady byla na místě. Kombinace Karáskovy intelektuální omezenosti a přesvědčení o tom, že mezi odborníky Akademie věd představuje hlas zdravého rozumu, byla smrtící, především pro všechny ostatní. Bohužel pro ně byl Karásek taky synem známého evropského politika a jeho působení v Akademii věd se tak nezpochybňovalo. Nikdy.
Redl se ohlédl po Týcovi. Proč je tu ten idiot?
Na rozdíl od Novotné ale Týc Redlovu znakování obočím nevěnoval pozornost.
Karásek se přestal houpat a konečně nervózní přítomné oslovil: „Možná to bude znít neuvěřitelně, kolegové…, ale skromnost stranou, našel jsem řešení našeho problému.“
Redl si u Karáska skromnosti nikdy nepovšiml. Novotná zase jeho kompetentnosti k hledání řešení jakéhokoliv problému, natož toho, nad kterým se marně scházeli už celé měsíce. Neznělo to neuvěřitelně. Bylo to nemožné.
Nechápavě se na sebe podívali.
„Přesně tak,“ pokračoval Karásek, i když se nikdo na nic nezeptal, protože většina přítomných nebyla mocna slova. „Přišel jsem na to, jak zabránit soumraku lidstva. Jak zvrátit škody napáchané nekontrolovatelnými genetickými manipulacemi.“
Genetické manipulace nebyly nekontrolovatelné, pomyslel si Redl. Byly jen nedostatečně kontrolované, protože jsme se nechali unést vlastní mocí…
Nahlas ale neřekl nic, zaskočený už tím, že Karásek dokázal obtížné slovo vyslovit. Pak si ale všiml, že pár ostatních se předklonilo s výrazy nesměle tázavými. Jak? Na otázku, jak zachránit to, co zbylo z lidstva, neplodný pozůstatek kdysi deseti miliard více či méně zdravých lidí, se snažili odpovědět už dlouho, a tak po odpovědi lapali jako tonoucí po vzduchu – jakkoliv nepravděpodobné se zdálo, že by mohla zaznít z úst odborníka z lidu Karáska.
Lidstvo doběhlo k jedné z met, po které dlouho toužilo – ovládlo genetiku a s ní i budoucnost sebe sama –, ale, jak už mu bylo vlastní, zakoplo o ni a zlomilo si nohu. To, co začalo jako chvályhodná snaha léčit nemoci, které se zdály neléčitelné, a nakrmit hladové, přerostlo v lavinu genetických manipulací, ze kterých se stala nová, mnohem hrůznější rakovina.
A ta prorostla celým lidstvem.
Legální i nelegální genetická střediska se hroutila pod náporem žadatelů toužících po vlastním zdokonalení nebo potomkovi na přání – i Redl dostával do schránky reklamní letáky reprodukčních klinik, na kterých si mohl vybrat barvu očí dítěte z dvanáctistránkového vzorníku – i ve chvíli, kdy se ukázalo, že lidský organismus stále skrývá tajemství, která ve skutečnosti nikdy neodhalili. Jako by byla v Božím plánu pojistka, která měla spustit autodestrukci v okamžiku, kdy zajdou lidé ve zkoumání sebe sama moc daleko.
Cvak.
A bylo to.
Geneticky upravení jedinci se začali rozpadat. Rychlostí, kterou moderní medicína neuměla vysvětlit, se začaly objevovat a šířit nové nemoci. Plodnost mužů i žen začala klesat a metody, které problémy s ní řešily do té doby, přestaly fungovat. Celé to působilo, jako by někdo řekl Tak dost! a všechno se opravdu zastavilo, aniž to dávalo smysl v kontextu toho, co si lidstvo myslelo, že ví. Dokonce i agnostik Redl si to, co se dělo v posledních letech, neuměl vysvětlit jinak než – cítil, že se červená, ačkoliv ta slova nahlas vůbec nepronesl – Božím zásahem.
A tak tu seděli, po měsících hledání čehokoliv, co by konec jejich druhu aspoň zpomalilo, pokud už ne odvrátilo, a Karásek nadšeně zapínal projektor.
Na plátně se objevila fotografie muže v černém kněžském rouchu. Jemný úsměv, kulaté brýle.
Všichni přítomní ho poznali, ale Karásek přesto považoval za nutné jeho identitu ozřejmit: „Johann Gregor Mendělejev.“
„Mendel,“ opravil ho doktor Mikulík.
„Ano, zkráceně Mendel.“
„Ne, kolego, jsou to dva různí…“
Karásek mávl rukou. „Jak asi všichni víme, jedná se o otce moderní genetiky.“
Novotná přimhouřila oči. Všichni, očividně.
„A tak mě napadlo…“ Karásek se na pár sekund odmlčel, aby docílil žádoucí dramatičnosti. „Kdyby nebylo otce moderní genetiky, nebylo by ani moderní genetiky.“
„Děkujeme za lekci výrokové logiky,“ promluvil doktor Hrubý, „ale tvrdil jste, že nabízíte řešení problému.“
Karásek nechápavě nakrčil nos. „Právě jsem to řekl. Musíme zabít Mendela.“
V místnosti se rozhostilo ticho tak hluboké, až se Redlovi zdálo, že nečekaně ohluchl. Když uslyšel hrkání vozíku s občerstvením, který do místnosti vtlačila postarší sekretářka, ulevilo se mu.
„Kafe?“ oslovila přítomné.
„Zabít Mendela?“ zopakoval pomalu Mikulík a podíval se na Týce.
Ten se sklopeným pohledem obracel pero mezi prsty.
Karásek kývl.
„To asi nebude potřeba,“ podotkla Novotná, „už mrtvý je.“
„Oddělení experimentální chronologie dostalo povolení použít stroj času v rámci řešení našeho problému. Můžeme se vrátit do patnáctého století a Mendela zabít.“
Redl zkřivil tvář. O Karáskově erudovanosti si iluze nedělal, ale tak velkorysé nakládání s daty bylo moc i na něho.
„Tak dáte si to kafe?“ houkla sekretářka.
„Vypadněte,“ poradil jí Mikulík a znovu se otočil na Týce. „Co je to za pitomost? A nemyslím to patnácté století.“
Týc ani tentokrát neodpověděl.
Zato Karásek poklepal ukazovátkem o desku stolu. „Jednou už se to povedlo.“
„Zabít Mendela?“ zeptal se nechápavě doktor Vrba.
Ostatní se po sobě pochybovačně podívali.
„Mám za to, že o něčem takovém bychom věděli,“ nadhodil Redl.
Karásek přepnul na snímek čtyř neznámých lidí. „V roce 1999 se skupina odborníků vypravila do minulosti, aby zabila Einsteina.“
Mikulík se předklonil. „Cože?!“
„Rozhodli se zabít Einsteina, aby zabránili degeneraci žen. Rostly jim vousy.“
Novotná si zakryla tvář dlaní a na plátno se dívala jen skrze ukazováček a prostředníček.
„To jsem viděla ve filmu pro pamětníky,“ poznamenala sekretářka.
„Protože je to z filmu pro pamětníky,“ hlesl Vrba, „a vy jste měla vypadnout.“
Mikulík po pár sekundách hledání na tabletu vyvolal webovou stránku. „Zabil jsem Einsteina, pánové! je sci-fi komedie…“
„Já dávám přednost slovu dokument,“ přerušil ho Karásek.
Mikulík zvedl oči od tabletu. „Je to komedie.“
„A Einsteina v ní ani nezabijou,“ dodala sekretářka. „Fakt si nedáte kafe?“
„Já bych si asi dal,“ zamumlal Redl. „S rumem.“
„Nechte nás,“ řekl sekretářce Týc.
Poslechla a odhrkala i s vozíkem a tlumeným reptáním.
Karásek nepatrně znejistěl. „Takže neumřel? Viděl jsem jen pár scén na Youtube.“
Novotná schovaná za vlastní dlaní tlumeně zasténala.
„Dal nám teorie relativity, myšlenku kvantování elektromagnetického pole i vysvětlení fotoelektrického jevu,“ vyjmenoval Vrba, vědom si své intelektuální převahy. „Evidentně pokus o atentát přežil.“
„Navíc fiktivní,“ připomněl Mikulík. „Ve skutečnosti by něco takového nemělo šanci na úspěch.“
„To zní poraženecky, kolego,“ promluvil nečekaně Týc. „A my se přece nevzdáváme…“
Všichni přítomní se na něho šokovaně podívali.
Slyší to samé co my? naznačila Novotná ústy Redlovi.
Proč nám ta ženská nabízela kafe, když pak zmizela? pomyslel si Redl.
„To samozřejmě ne, ale…“ Mikulík zaváhal. „Řešení založené na zápletce sto let staré komedie je…, panebože, je absurdní ztrátou času.“
„Vyzkoušeli jsme i podivnější věci,“ namítl Týc. Hrubý nesouhlasně povytáhl obočí, ale Redl, který se už, bohužel, účastnil pokusu nazvaného Čištění pohlavních cest pomocí tvořivé síly čaker, zachmuřeně kývl. „A čas si navíc můžeme podmanit.“
„Stejně jako jsme si podmanili genetiku?“ neudržel se Hrubý. „Protože to se nám náramně povedlo.“
Týc potřásl hlavou. „Rozdíl je v tom, že tehdy jsme měli co ztratit. Teď…“
Všichni přítomní se bezděčně podívali k oknu. I když byly závěsy zatažené, za tlustou vrstvou skla se rozkládal svět, ve kterém jejich druh pomalu, ale nevyhnutelně vymíral. A oni tu byli proto, aby se tomu pokusili zabránit. Jakkoliv.
Karásek se spokojeně rozhlédl. „Takže… zabijeme Mendela, pánové?“
