Jennifer L. Armentroutová: Království těla a ohně

Je láska silnější než pomsta? Nakladatelství Fragment vydává román Království těla a ohně, druhý díl bestsellerové fantasy série od Jennifer L. Armentroutové.

ANOTACE:
Všechno, v co Poppy věřila, je lež – oklamal ji i muž, do kterého se zamilovala. Teď sama netuší, kým bez závoje Panny vlastně je. Ví ale, že pro ni neexistuje větší hrozba než Princ Atlantie. Chce, aby proti němu bojovala, a ona jeho rozkaz ráda uposlechne. Aby našla svého bratra, musí se spojit s nebezpečně svůdným Casteelem Da’Neerem. Je jen otázkou času, než tajemství dvou království vyjdou na světlo. Ale až nebesa začnou krvácet, mohlo by být pozdě.

 

O AUTORCE:
Jennifer L. Armentroutová
Jednička v žebříčku New York Times a mezinárodně nejlépe prodávaná autorka, Jennifer L. Armentroutová, žije v Shepherdstownu v Západní Virginii. Když není Jennifer hluboce zabraná do psaní, ráda čte, sleduje opravdu špatné filmy, v nichž se vyskytují zombie, a předstírá, že píše. O dráze spisovatelky začala snít v hodinách algebry, během nichž většinou psala krátké povídky… což vysvětluje její žalostné známky z matematiky. Jennifer píše knihy pro mladé dospělé, v nichž se věnuje nadpřirozenu, science fiction, fantasy i současným tématům. Pod pseudonymem J. Lynn píše romány pro dospělé, které se odehrávají v současnosti a objevují se v nich prvky nadpřirozena.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, březen 2022
Překlad: Kateřina Hejnová
Obálka: Hang Le
Vazba: vázaná
Počet stran: 616
Cena: 549 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

„Vrátíme se domů a tam se vezmeme, má princezno.“

Vdát se?

Za něj?

Najednou jsem si vybavila všechny ty dívčí představy z doby předtím, než jsem se dozvěděla, kdo jsem a co se ode mě očekává – sny, které ožívaly díky lásce mých rodičů.

A ani jeden z těch dívčích snů nezahrnoval neupřímnou žádost o ruku. Ani oznámení svatby u stolu plného cizích lidí, z nichž polovina si přála mou smrt. A rozhodně ne tu jistojistě nejhorší – a možná i nejšílenější – žádost o ruku v celém království od muže, jenž mě právě držel v zajetí.

Možná trpím nějakým onemocněním mysli, nějakým šálením smyslů. Koneckonců jsem se musela vyrovnat s tolika bolestnými ztrátami. S jeho zradou. A právě jsem se dozvěděla, že pocházím z Atlantie, království, o němž mi celé dětství tvrdili, že je zdrojem všeho zla a tragédie naší země. Šálení mi tedy připadalo mnohem uvěřitelnější než skutečnost.

Nezmohla jsem se na nic jiného než zírat na to, jak svojí větší dlaní svírá tu moji, mnohem menší. Odstín jeho kůže byl o poznání tmavší než můj, jako by jej políbilo samo slunce. Léta ovládání meče se smrtící, ladnou přesností mu na dlaních zanechala mozoly.

Přiložil si mou dlaň ke svým svůdně tvarovaným a plným rtům, měkkým a současně neúprosně pevným. Rtům, které do vzduchu spřádaly krásná slova a šeptaly na moji nahou kůži žhavé, hříšné sliby. Rtům, které vzdávaly hold nespočtu jizev na mém těle a na mé tváři.

Rtům, které vypouštěly lži nasáklé krví.

Teď se ty rty tiskly ke hřbetu mojí ruky v gestu, kterého bych si ještě před pár dny nebo týdny neskutečně považovala a které by mi ještě před pár dny nebo týdny připadalo úžasně něžné. Tak běžné věci jako držení se za ruku nebo cudné polibky mi byly zapovězeny. Stejně jako být chtěná nebo po něčem toužit. Už dávno jsem se smířila s tím, že nic z toho nikdy neprožiju.

Dokud jsem nepoznala jeho.

Zvedla jsem pohled od našich spojených rukou, od úst, která se na jedné straně zdvihala vzhůru a odhalovala dolíček v pravé tváři, a od pomalu se rozevírajících rtů, které jen nepatrně odkrývaly smrtelně ostré tesáky.

Vlasy mu splývaly na zátylku a padaly do čela, tak sytě černé, že ve slunečním světle zářily modrými odlesky. Svými vystouplými lícními kostmi, rovným nosem a hrdou, vyrýsovanou čelistí mi často připomínal velikou, ladnou jeskynní kočku, kterou jsem kdysi jako dítě zahlédla v paláci královny Ileany. Byla krásná stejně jako všechny ostatní divoké, nebezpečné šelmy. Při pohledu do jeho očí barvy oslňujícího, chladného jantaru se mi rozbušilo srdce.

Bylo mi jasné, že se dívám na Hawkea…

Zarazila jsem se a pocítila v hrudi chlad. Nebylo to jeho skutečné jméno. Netušila jsem, jestli je Hawke Flynn jen fiktivní osobou, nebo to jméno patřilo někomu, kdo byl pro svou identitu s největší pravděpodobností zabit. Obávala jsem se, že platil ten druhý případ. Hawke údajně pocházel z Carsodonie, hlavního města království Solis, a měl úžasná doporučení. Na druhou stranu se však ukázalo, že i velitel stráží v Masadonii byl příznivcem Atlanťanů a patřil mezi odpadlé, takže i to mohla být lež.

Ať tak či tak, strážce, který se zavázal chránit mě svým mečem a životem, ve skutečnosti neexistoval. Skutečný nebyl ani muž, který mě viděl pro to, jaká jsem, a nikoli pro to, co jsem. Panna. Vyvolená. Hawke Flynn nebyl ničím jiným než výplodem mé fantazie, stejně jako moje dívčí sny.

Skutečný byl jen muž, který mě teď držel za ruku: Princ Casteel Da’Neer. Jeho Výsost. Temný.

Rty nad našima spojenýma rukama se usmály. Na jeho pravé tváři se objevil dolíček. Ten levý se ukázal zřídkakdy. Jen tehdy, když byl jeho úsměv upřímný.

„Poppy,“ řekl a mně se napjaly všechny svaly v těle. Nebyla jsem si jistá, jestli na mě tak zapůsobilo to, že mě oslovil mojí přezdívkou, nebo ten hluboký, melodický tón jeho hlasu. „Myslím, že jsem tě ještě nikdy neviděl tak nemluvnou.“

Z ohromeného mlčení mě vytrhla až jiskřička provokace v jeho očích. Uvolnila jsem ruku ze sevření a štvalo mě vědomí, že pokud by mi v tom chtěl zabránit, snadno by se mu to povedlo.

„Manželství?“ našla jsem svůj hlas, i když jen proto, abych vyslovila to jedno jediné slovo.

V očích mu zajiskřilo. „Ano. Manželství. Víš, co to znamená?“

Hleděla jsem mu upřeně do očí a ruka položená na dřevěném stole se mi zkroutila v pěst. „Proč myslíš, že nevím, co to je?“

„No,“ odpověděl netečně a zvedl pohár. „Opakovala jsi to slovo, jako bys nevěděla, co znamená. A vím, že jako Panna jsi byla… chráněná.“

Pod copem na zátylku mě začalo pálit, nejspíš se zbarví doruda jako moje vlasy ve slunečním světle. „To, že jsem byla Panna nebo chráněná, neznamená, že jsem hloupá,“ odsekla jsem a uvědomila si ticho, které se náhle rozhostilo u stolu i v celé hodovní síni – místnosti momentálně plné odpadlých a Atlanťanů. Všichni by pro muže, kterého jsem právě otevřeně propichovala pohledem, zabíjeli a umírali.

„Ne.“ Casteel na mě spěšně pohlédl a napil se. „To neznamená.“

„Ale nechápu to.“ Pod sevřenou pěstí jsem na stole ucítila cosi ostrého. Rychlým pohledem dolů jsem spatřila něco, čeho jsem si dříve přes veškerý šok a rozrušení nevšimla. Nůž. Nůž na maso s dřevěnou rukojetí a silnou, vroubkovanou čepelí. Ani v nejmenším se nepodobal mojí dýce z vlkodlačí kosti. Od té události ve stájích jsem ji neviděla a bodlo mě hluboko v srdci při pomyšlení, že už ji možná nikdy neuvidím. Ta dýka pro mě byla víc než jen zbraň. Vikter mi ji daroval k šestnáctým narozeninám. Vikter, který pro mě byl víc než strážným. Převzal roli, kterou by zastával můj otec, kdyby žil. Teď dýka chyběla, a s ní byl pryč i Vikter.

Zabili jej Casteelovi podporovatelé.

A vzhledem k tomu, že jsem poslední dýku, která se mi dostala do rukou, vrazila Casteelovi hluboko do srdce, pochybovala jsem, že se mi vlkodlačí kost v dohledné době vrátí. I nůž na maso však mohl dost dobře sloužit jako zbraň. Bude muset stačit.

„Co na tom nechápeš?“ Odložil pohár a zdálo se mi, že pookřál, jako kdyby ho něco pobavilo nebo… jako kdyby vytušil něco, co jsem si odmítala připustit.

Cítila jsem, jak se můj dar zvětšuje a žádá si, abych se pokusila napojit na jeho emoce, a položila jsem dlaň na nůž na maso. Podařilo se mi vypnout svůj dar dřív, než s ním navázal spojení. Nezajímalo mě, jestli se v tu chvíli něčím baví, nebo… cítí cokoli jiného. Bylo mi jedno, co cítí.

„Jak jsem řekl,“ pokračoval princ a jedním dlouhým prstem přejížděl po okraji poháru. „Manželství mezi dvěma Atlanťany může být uzavřeno pouze tehdy, stojí-li oba na své domovské půdě, princezno.“

Princezno.

To jeho otravné a zároveň trochu roztomilé pojmenování právě získalo úplně jiný význam. Takový, který vyvolával otázku: Kolik toho věděl od samotného začátku? Přiznal, že mě poznal už tu noc v Rudé perle, ale to, že jsem z části Atlanťanka, zjistil, až když mě kousl. Až když ochutnal mou krev. V rance na krku mě zabrnělo a já musela odolat nutkání se jí dotknout.

Nakolik bylo to oslovení náhodné? Nevěděla jsem přesně proč, ale pokud šlo jen o další lež, záleželo na tom.

„Čemu na tom nerozumíš?“ zeptal se a bez mrknutí oka na mě upíral svůj jantarový pohled.

„Tomu, že si myslíš, že bych se za tebe skutečně provdala.“ Naproti mně jsem zaslechla přidušený smích. Letmo jsem pohlédla na vlkodlaka – tvora, který na sebe bral podobu vlka i smrtelníka – s hezkou tváří, světle hnědou pletí a bleděmodrýma očima. Ještě před několika dny jsem věřila tomu, že vlkodlaci vyhynuli, že byli vyhubeni během Války dvou králů před čtyřmi sty lety. Ale i to byla další lež. Kieran byl jedním ze spousty žijících vlkodlaků – několik z nich dokonce sedělo u tohoto stolu.

„Nemyslím si to,“ odpověděl Casteel a přimhouřil víčka orámovaná hustými řasami. „Já to vím.“

Nevěřila jsem vlastním uším. „Možná jsem se nevyjádřila dost jasně, takže se teď pokusím být explicitnější. Nevím, jak by tě vůbec mohlo napadnout, že si tě kdy vezmu.“ Naklonila jsem se k němu. „Je ti to už jasné?“

„Naprosto,“ odpověděl, a přestože jeho oči získaly teplý medový odstín, nezdálo se, že by byla v jeho pohledu nebo tónu hlasu jakákoli zloba. Bylo v nich něco úplně jiného. Jeho pohled mi připomněl jeho teplou kůži a to, jak se svými drsnými, mozolnatými dlaněmi dotýkal mojí tváře, klouzal jimi po mém břiše a stehnech a hladil mnohem intimnější místa. Dolíček v jeho tváři se prohloubil. „Ale to se ještě uvidí, ne?“

Zčervenala jsem. „To teda ani náhodou.“

„Umím být velice přesvědčivý.“

„Tolik zase ne,“ opáčila jsem a on jen tak zamručel, což ve mně vyvolalo čirý vztek. „Zbláznil ses?“

Ze vzdálenější části stolu se ozvalo upřímné zasmání. Věděla jsem, že nepochází od plavovlasého Delana. Vlkodlak vypadal, jako by byl právě svědkem masakru a jeho krk měl být další na řadě. Možná mě to mělo vystrašit, protože vlkodlaci se jen tak něčeho nezaleknou, zvlášť ne Delano. Bránil mě, když si pro mě přišli Jericho s ostatními, a to i přesto, že byli s Atlanťanem Naillem, který momentálně seděl po jeho boku, v těžké početní nevýhodě.

Temného se většinou nikdo neodvažoval rozhněvat. Byl to Atlanťan, smrtící, rychlý a neskutečně silný. Bylo těžké ho zranit, natož zabít. A navíc, jak jsem nedávno zjistila, dokázal ostatním vnutit svou vůli. Zabil jednoho z nejmocnějších vévodů v celém Solis a probodl mu srdce tou samou holí, kterou Teerman často používal proti mně.

Ale já jsem se nebála.

Na to jsem byla příliš rozzuřená.

Zdroj smíchu seděl po Delanově levici. Byl jím obrovský muž jménem Elijah. Neřekla bych o něm, že je vlkodlak. Mohly za to jeho oči. Všichni vlkodlaci je totiž měli stejné – mrazivě modré. Ty Elijahovy byly naproti tomu oříškové, barvy spíš zlaté než hnědé. Nebyla jsem jediná, kdo na něj teď zíral. Přistálo na něm hned několik pohledů. Využila jsem příležitosti, sjela nožem na maso ze stolu a schovala ho pod rozparek na tunice.

„Co?“ Elijah si uhladil tmavý plnovous a rozhlédl se kolem sebe. „Ptá se na to, co zajímá většinu z nás.“

Delano zamrkal a pak se na Elijaha pomalu podíval. Casteel nic neřekl. Svůj pronikavý pohled však přesunul dál ke stolu a jeho upjatý úsměv mluvil za vše.

Elijah si pročísl plnovous prsty a odkašlal si. „Myslel jsem, že plán…“

„Co si myslíš, není podstatné,“ umlčel princ staršího muže.

„Myslíš to, že mě použiješ jako návnadu, abys osvobodil svého bratra?“ dožadovala jsem se odpovědi. „Nebo došlo v posledních pár hodinách k nějaké zázračné změně?“

Casteel sevřel čelisti a jeho pozornost se opět plně upřela na mě. „Měla by ses najíst.“

V tu chvíli jsem se málem neudržela a mrštila po něm svůj nově nabytý nůž. „Nemám hlad.“

Pohlédl na můj talíř. „Skoro nic jsi nesnědla.“

„No, Vaše Výsosti, nemám teď chuť k jídlu, víte.“

Přísně na mě pohlédl a nespouštěl ze mě oči. Zlatavý odstín jeho duhovek potemněl. Naskočila mi husí kůže, vzduch kolem nás jako by zhoustl, získal elektrický náboj a naplnil celou místnost. V mém hlase nebyla ani špetka respektu. Zašla jsem snad příliš daleko? I kdyby ano, bylo mi to jedno.

Objala jsem prsty rukojeť nože. Už jsem nebyla Pannou, svázanou pravidly, za niž rozhoduje někdo jiný. Už jsem se nehodlala nechat ovládat. Měla jsem na víc a chtěla jsem víc.

„Ptá se dobře,“ ozval se kdosi na konci stolu. Byl to muž s krátkými tmavými vlasy. Nevypadal o nic starší než Kieran, kterému bylo podle všeho stejně jako Casteelovi něco přes dvacet. Ve skutečnosti však prožil Casteel více dvě stě let. Ten muž mohl být ještě starší, co já vím. „Změnilo se něco na plánu využít ji k osvobození prince Malika?“ zeptal se.

Casteel na to nic neřekl a dál mě pozoroval. Absolutní klid v jeho tváři byl varovnější než jakákoli slova.

„Nesnažím se zpochybnit tvoje rozhodnutí,“ prohlásil muž. „Snažím se ho jen pochopit.“

„Co na tom potřebuješ pochopit, Landelle?“ Casteel se opřel do opěradla křesla a rukama se lehce zapřel o područky. Jeho tón mi zvedal drobné chloupky po těle.

Nastala chvíle dusného ticha, načež Landell pronesl: „Všichni jsme tě sem následovali z Atlantie. Zůstali jsme v téhle archaické žumpě a předstírali loajalitu falešnému králi a královně. Protože stejně jako ty nechceme nic jiného než osvobodit tvého bratra. To on je právoplatným dědicem.“

Casteel pobídl Landella kývnutím, aby pokračoval.

„Přišli jsme o naše lidi – dobré lidi, kteří se snažili proniknout do chrámů v Carsodonii,“ řekl. V mysli mi vytanuly obrazy rozlehlých, půlnočně zbarvených staveb a sevřelo se mi srdce.

Pokud bylo vše, co Casteel tvrdil, pravda, pak byl účel, kterému chrámy sloužily, jen další lež. Třetí synové a dcery nebyli během rituálu odevzdáváni bohům. Místo toho byli předáváni Povzneseným – upírům – jako dobytek určený na porážku. Většina z té hromady lží, kterými mě celý život krmili, byla hrozivá, ale tahle byla možná ze všech nejhorší. A jakkoli bylo to, co Casteel tvrdil, odporné, obávala jsem se, že je to pravda. Jak by taky ne? Povznesení nám tvrdili, že políbení od Atlanťanů je jedovaté, uvaluje na nevinné smrtelníky kletbu a proměňuje je v rozpadající se schránky jejich dřívějších já – kruté, krvežíznivé nestvůry známé jako kraveni. Ale já věděla, že to není pravda. Políbení od Atlanťana nebylo jedovaté. Ani kousnutí. Obojího jsem byla důkazem. S Casteelem jsme se políbili nesčetněkrát. Když jsem utrpěla smrtelné zranění, dal mi svoji krev. A kousl mě.

Neproměnila jsem se.

Stejně jako když mě před lety napadl kraven.

Určité podezření vůči Povzneseným jsem pojala ještě předtím, než Casteel vstoupil do mého života. On jej jen potvrdil. Ale byla to všechno pravda? Tím jsem si nebyla jistá. Z toho, jak pevně jsem držela nůž, mě rozbolely prsty.

„Pořád nevíme, kde prince drží, a příliš mnoho z nás se už nikdy nevrátí domů ke svým rodinám,“ pokračoval Landell a jeho hlas byl s každým dalším slovem důraznější a houstl zlobou, kterou bych vycítila i bez svého daru. „Teď ale něco máme. Konečně způsob, jak zjistit, kde se tvůj bratr nachází – a možná ho osvobodit, aby nemusel plodit další nové upíry a prožívat peklo, které ty až moc dobře znáš. A my se místo toho vracíme domů?“

I já jsem kus toho pekla spatřila.

Viděla jsem četné jizvy na Casteelově těle, cejch ve tvaru královského erbu v horní části stehna, těsně pod kyčlí.

Ale Casteel dál mlčel. Nikdo nepromluvil. Nikdo se nehýbal, ani u stolu, ani u krbu v zadní části hodovní síně.

Landell pokračoval. „Ti, co venku visí, si to zasloužili. Nejen proto, že neuposlechli tvůj rozkaz, ale i proto, že kdyby se jim podařilo Pannu zabít, přišli bychom o tu jedinou užitečnou věc. Ohrozili dědice kvůli pomstě. Proto si myslím, že si svůj osud zasloužili, i když někteří z nich byli mými přáteli – přáteli mnoha z nás.“

Zabiju je.

To Casteel slíbil, když viděl, co po sobě zanechali. A také se mu to podařilo. Z většiny. Casteel ty, o nichž Landell mluvil, přibil ke zdi. Všichni už byli mrtví, až na Jericha. Vůdce vzbouřenců byl stále naživu a umíral pomalou, trýznivou smrtí, která měla sloužit jako připomínka toho, že mi nesmí být ublíženo.

„Můžeš ji využít,“ odfrkl Landell. „Je to královnina oblíbenkyně – Vyvolená. Pokud by tvého bratra někdy propustili, tak jedině kvůli ní. A místo toho se vracíme domů, aby si tě vzala?“ trhl bradou směrem ke mně. „Ona?“

Odpor v jeho hlase mě píchl do srdce, nicméně jsem si od vévody Teermana vyslechla mnohem ostřejší urážky, než abych teď dala najevo, byť jen letmo, jakoukoli reakci.

Kieran naproti mně se otočil Landellovým směrem. „Jestli máš aspoň trochu rozumu, zmlkni. Hned.“

„Jen ho nech,“ vložil se do toho Casteel. „Má právo vyjádřit svůj názor. Stejně jako Elijah. Ale zdá se, že Landell toho má na srdci víc než Elijah, a já bych si to rád vyslechl.“

Elijah našpulil rty, tiše hvízdl a otevřel doširoka oči, načež se opřel do opěradla židle a položil si ruku přes područku Delanova křesla. „Hele, někdy mluvím a směju se, i když bych neměl. Ale ať už plánuješ nebo chceš cokoli, jdu do toho s tebou, Casteele.“

„To myslíš vážně?“ Landell se na Elijaha prudce otočil a vyskočil na nohy. „Tobě nevadí vykašlat se na prince Malika? Nevadí ti, že ji Casteel přitáhne k nám domů, do naší země, ožení se s ní a udělá z ní naši princeznu? Někoho, kdo má lidi spojovat, ne je rozdělovat?“

Casteel se mírně pohnul a spustil ruce z područek křesla.

„Jak jsem řekl, stojím za Casteelem.“ Elijah pohlédl na Landella. „Vždycky a bez ohledu na jeho rozhodnutí. Pokud se rozhodne pro ni, musíme i my ostatní.“

Celá ta hádka byla… naprosto směšná. Na tom přece nezáleželo. Bylo mi upřímně jedno, že je nutné obyvatele Atlantie spojovat, protože my dva s Casteelem se nevezmeme. Neměla jsem však příležitost se vyjádřit.

„Já ne. Nikdy,“ zapřísahal se Landell, a zatímco si prohlížel ostatní spolusedící, pleť v jeho obličeji tmavla. Vlkodlak. Došlo mi, že je to vlkodlak. Sevřela jsem nůž ještě pevněji a narovnala se v zádech. „Všem vám to musí být jasné. Vlkodlaci ji nepřijmou. Nezáleží na tom, jestli má atlantskou krev, nebo ne. Atlanťané ji nepřijmou. Je to cizinka vychovaná a opečovávaná Povznesenými.“ Shlížel dolů na Casteela. „Nechce tě, a my máme věřit, že se s tebou spojí?“

Spojí? Podívala jsem se na Kierana a pak na Casteela. Bylo mi známo, že někteří vlkodlaci procházejí spojovacím rituálem s Atlanťany určité třídy, a nebylo třeba žádné složité logické úvahy, aby mi došlo, že je to i Casteelův případ. Měla jsem za to, že ze všech, s nimiž jsem Casteela kdy viděla, jsou si ti dva nejblíže, ale o žádné jiné formě spojení jsem nevěděla.

Nicméně to opět nebylo podstatné, protože se žádná svatba konat nebude.

„Máme snad věřit tomu, že je hodna stát se naší princeznou, když tě před tvými vlastními lidmi odmítá a páchne po Povznesených?“ dožadoval se Landell odpovědi. Nakrčila jsem nos. Nepáchla jsem po… Povznesených. Nebo ano? „Když si tě odmítá vzít?“

„Důležité je, že jsem si vybral já ji,“ promluvil Casteel a mé hloupé, přehloupé srdce zaplesalo, i když já si jeho nevybrala. „A na tom jediném záleží.“

Vlkodlakova ústa se rozevřela a já jsem při pohledu na jeho tesáky vytřeštila oči. „Když to uděláš, způsobíš pád našeho království,“ zavrčel. „Já si tu děvku se zjizveným ksichtem nevybral.“

Cukla jsem sebou.

Skutečně jsem sebou cukla a tváře mě pálily, jako by mi vrazil políček. Nevědomky jsem zvedla prsty a dotkla se nerovné kůže na tváři.

Landellova dlaň klesla k boku. „Než abych tomu přihlížel a dovolil to, radši ji zabiju.“

Vzduch zběsile zavířil, až mi nadzvedl pramínky vlasů na spáncích, a Casteelova židle byla v mžiku prázdná.

Ozval se výkřik a pak cinklo o talíř cosi těžkého. Židle se převrhla a Landell… už u stolu nestál. Jen na jeho talíři ležela úzká vrhací dýka. Vytřeštěnýma očima jsem zahlédla jen šmouhu – Casteela, který přitlačil Landella ke zdi a předloktí mu přitisknul na vlkodlačí hrdlo.

Pro lásku boží, pohybovat se tak rychle a tak potichu…

„Jen abys věděl, nijak zvlášť mě nerozčiluje, že zpochybňuješ mé rozhodnutí. Nevadí mi, jak se mnou mluvíš. Mám dost vysoké sebevědomí na to, abych se staral o názory tak bezvýznamných lidí, jako jsi ty.“ Casteel hleděl do vlkodlakových doširoka otevřených očí ze vzdálenosti pár centimetrů. „Kdybys u toho zůstal, nechal bych to být. Kdybys přestal po první zmínce o ní, nechal bych tě odsud odejít s přehnaným pocitem vlastní hodnoty. Jenže pak jsi ji urazil, až sebou cukla, a ještě jsi jí vyhrožoval. To ti nezapomenu.“

„Já…“ Cokoli chtěl Landell říct, zaniklo ve zvucích dávení, když Casteel vymrštil pravou ruku vpřed.

„A to ti nebudu schopen odpustit.“ Casteel trhl paží dozadu a odhodil cosi na zem. Dopadlo to s masitým plesknutím.

Zatímco jsem pomalu otevírala ústa, docházelo mi, co je ta hrudkovitá, červená hmota zač. Bohové moji. Srdce. Bylo to skutečné srdce.

Casteel vlkodlaka pustil, ustoupil a sledoval, jak Landell klouže po stěně dolů a jeho hlava se sklání na stranu. Otočil se ke stolu s pravou rukou potřísněnou krví. „Chce se tu s námi ještě někdo o něco podělit?“