Sarah J. Maasová: Dvůr stříbrných plamenů
Nakladatelství CooBoo vydává román Dvůr stříbrných plamenů, čtvrtý díl bestsellerové série Dvůr trnů a růží, ověnčený cenou čtenářů Goodreads Choice Awards za nejlepší fantasy roku 2021.
ANOTACE:
Nesta Archeron se marně snaží zapomenout na hrůzy války a vydobýt si své místo mezi vznešenými vílami. Na Nočním dvoře navíc stále potkává Cassiana, který ji přivádí k zuřivosti… a zároveň ji nebezpečně přitahuje. Mezitím zrádné lidské královny ohrožují křehký mír a jejich plány zhatí možná jen to, že se Nesta s Cassianem postaví své temné minulosti. Oba se budou muset utkat s démony všeho druhu, aby našli přijetí – a uzdravení – v náruči toho druhého.
INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, únor 2022
Překlad: Ivana Svobodová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 728
Cena: 499 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
PRVNÍ ČÁST
NOVICKA
1
Cassian zvedl pěst k zeleným dveřím v setmělé chodbě… a zaváhal.
Skolil víc nepřátel, než by dokázal spočítat, stál po kolena v krvi na bezpočtu bojišť a dál bojoval, přijal rozhodnutí, jež stála životy zkušených válečníků, byl generálem, pěšákem a vrahem, ale… teď byl zde a zase pěst spustil.
Ztratil odvahu.
Dům na severní straně Sidry potřeboval vymalovat. A taky by to chtělo nové podlahy, alespoň pokud měl soudit podle prken, která mu vrzala pod nohama, když vyšel do poschodí. Aspoň že tu bylo čisto. Na velariské poměry působil dům značně ponuře, ovšem ve městě, jež nemělo chudinské čtvrti, to tolik neznamenalo. Už viděl horší místa a také v nich bydlel.
Nikdy však nepochopil, proč Nesta trvala na tom, že bude žít zde. Rozuměl důvodu, proč se neusadila v komnatách v Domě větru. Ten se nacházel příliš daleko od města a ona neuměla létat ani se přenášet, což znamenalo zdolávat deset tisíc schodů nahoru a dolů. Jenže proč chtěla žít v takové díře, když byl dům ve městě prázdný? Od chvíle, kdy skončily práce na Feyřině a Rhysově rozlehlém sídle u řeky, byly dveře městského domu otevřené všem jejich přátelům, kteří v něm potřebovali zůstat nebo o to stáli. S jistotou věděl, že Feyre nabídla Nestě pokoj právě tam… a Nesta ho odmítla.
Zamračil se na barvu odlupující se od dveří. Skrz značně velkou mezeru mezi dveřmi a podlahou, dost širokou na to, aby jí proklouzla i ta nejtlustší krysa, nepronikl sebemenší zvuk. Cassian ve stísněné chodbě necítil žádné čerstvé pachy.
Třeba měl štěstí a Nesta někam odešla – třeba spala pod barem v nějaké šupácké krčmě, kterou v noci navštívila. I když to by možná bylo ještě horší, protože by ji musel hledat tam.
Zvedl pěst znovu a jeho rudé Zřídlo se zalesklo ve starých vílích světlech u stropu.
Zbabělče. Pořiď si pořádný koule.
Cassian zaklepal jednou. Pak podruhé.
Ticho.
Málem si nahlas povzdechl úlevou. Kurva, buď Matce dík…
Za dveřmi zazněly odměřené strohé kroky. Zněly čím dál podrážděněji.
Stáhl křídla vzad, napřímil ramena a pevně se rozkročil. Tradiční postoj bojovníka, který do něj vtloukli během let výcviku, takže ho jeho svaly zaujímaly zcela bezděky. Neodvážil se přemýšlet, proč jeho tělo na zvuk těch kroků takto reagovalo.
Cvaknutí, s nimiž Nesta odemykala každý ze čtyř zámků, by klidně mohla být údery válečného bubnu.
Cassian si v duchu prošel seznam věcí, které měl říct, jak mu to navrhla Feyre.
Dveře se s trhnutím otevřely a Nesta škubla klikou takovou silou, až Cassiana napadlo, jestli si přitom představovala, že svírá jeho krk.
Nesta Archeronová se už předem mračila, ale aspoň se objevila.
Vypadala příšerně.
„Co chceš?“ Neotevřela dveře víc než na šířku dlaně.
Kdy ji viděl naposledy? Před měsícem, když na člunu na Sidře oslavovali konec léta? Tehdy na tom nebyla tak zle. Předpokládal však, že když se někdo snaží celou noc utopit ve víně a pálenkách, nebude ráno poté vypadat zrovna k světu. Obzvlášť v…
„Je sedm ráno,“ dodala a sjela ho šedomodrýma očima, které pokaždé rozdmýchaly jeho vznětlivost.
Měla na sobě mužskou košili. A co bylo ještě horší, to bylo vše, co na sobě měla.
Opřel ruku o zárubeň a věnoval jí pousmání, při němž, jak věděl, Nesta tasí drápy. „Náročná noc?“
Vlastně to byl náročný rok. Její krásná tvář byla bledá, podstatně hubenější, než byla před válkou s Hybernem, rty měla bez barvy a ty oči… Chladné a příkré jako zimní ráno v horách.
V jejím obličeji nenašel jedinou stopu radosti, smíchu.
Zkusila dveře zavřít bez ohledu na jeho ruku.
Cassian je zarazil nohou v těžké botě, než mu stihla zlomit prsty. Nesta lehce roztáhla nosní dírky.
„Feyre chce, abys přišla k ní domů.“
„Který dům to má být?“ zeptala se Nesta a zamračeně se podívala na nohu, kterou zablokoval dveře. „Má jich pět.“
Polkl ráznou odpověď. Nebyli na bojišti… a on nebyl její protivník. Měl za úkol dopravit ji na určené místo. A pak se modlit, ať útulný domov, kam se Feyre s Rhysem nedávno přestěhovali, neskončí jako hromada suti.
„Ten nový.“
„Proč pro mě nepřišla sama?“ Už znal ten podezíravý záblesk v jejích očích a to, jak se strnule napřímila. Instinkty ho nabádaly, ať na její vzdor odpoví svým, ať na ni začne tlačit, aby zjistil, co se může stát.
Od zimního slunovratu spolu prohodili jen pár slov. Většinu před měsícem při slavnosti na člunech. Proběhlo to takto:
Uhni.
Zdravím, Nes.
Uhni.
S potěšením.
To bylo všechno, po měsících a měsících ničeho, kdy ji sotva viděl.
Vlastně ani nechápal, proč se na slavnosti ukázala, zvlášť když s nimi uvízla hodiny na vodě. Za tu vzácnou návštěvu mohli nejspíš poděkovat Amren, která měla na Nestu ještě jakýs takýs vliv. Jenomže na konci večírku Nesta stála v čele řady víl čekajících, až budou moct vystoupit z lodi, pevně se objímala rukama a Amren se mračila na opačném konci člunu a málem se třásla zlostí a znechucením.
Nikdo se nezeptal, co se mezi nimi odehrálo, dokonce ani Feyre. Když člun dorazil ke břehu, Nesta vzala nohy na ramena a od té doby s ní nikdo nepromluvil. Až dodneška. Do tohoto rozhovoru, který mu připadal nejdelší, jaký spolu od bitev s Hybernem vedli.
Cassian konečně odpověděl: „Feyre je vladařka. Je zaneprázdněná správou Nočního dvora.“
Nesta naklonila hlavu na stranu a zlatohnědé vlasy jí sklouzly po kostnatém rameni. U kohokoli jiného by to gesto působilo přemýšlivě. U ní šlo o varovný pohyb šelmy, jež odhaduje kořist.
„A má sestra,“ odvětila lhostejným hlasem, z nějž nešel vyčíst jediný náznak citu, „usoudila, že je nezbytné, abych se bezodkladně dostavila?“
„Věděla, že se nejspíš budeš potřebovat umýt, proto ti chtěla dopřát trochu času. Máš dorazit v devět.“
Čekal na výbuch, který se přižene, až si to přepočítá.
Oči jí zaplály. „Vypadám jako někdo, kdo potřebuje dvě hodiny, aby se upravil?“
Využil příležitosti, aby si ji prohlédl: dlouhé holé nohy, elegantní křivka boků, úzký pas – zatraceně, až příliš úzký – a bujná svůdná ňadra, jež byla v rozporu s novými, ostrými liniemi jejího těla.
Kdyby šlo o jinou ženu, už jen ta skvostná prsa by stačila k tomu, aby se jí začal dvořit, jakmile by ji potkal. Avšak od chvíle, kdy poznal Nestu, představovaly ledové plameny v jejích očích pokušení jiného rázu.
A teď, když byla vznešenou vílou plnou vrozené dominance a agresivity – a s mizerným přístupem k ostatním –, se jí vyhýbal, jak jen to šlo. Zvlášť kvůli tomu, co se stalo během války s Hybernem a po ní. Dala své city k němu najevo víc než jasně.
Nakonec řekl: „Vypadáš, že by ti prospělo dát si párkrát pořádné jídlo, koupel a obstarat si slušné oblečení.“
Nesta protočila panenky, ale promnula lem košile mezi prsty.
Cassian dodal: „Vypakuj toho ubožáka, umyj se a já ti přinesu čaj.“
Nepatrně povytáhla obočí.
Suše se na ni usmál. „Myslíš, že neslyším toho muže v tvé ložnici, který se snaží potají obléct a vytratit se oknem?“
Z ložnice se jako by v odpověď ozval tlumený náraz. Nesta zasykla.
„Za hodinu se vrátím, abych zjistil, jak se věci vyvíjejí.“ Cassian do těch slov vložil dost ostrosti, při níž jeho vojáci pochopili, že nemají pokoušet jeho trpělivost. Vzpomněli si, že to, že potřebuje sedm Zřídel, aby svou magii udržel pod kontrolou, má své opodstatnění. Nesta ale nelétala v jeho legiích, nebojovala pod jeho velením, a rozhodně se nezdálo, že by si vzpomínala na to, že je mu víc než pět set let a…
„Neobtěžuj se. Budu tam včas.“
Odstrčil se od zárubně a zlehka roztáhl křídla, když ustoupil pár kroků. „Tak můj úkol nezněl. Mám tě odtud doprovodit k ní domů.“
Na tváři se jí objevil napjatý výraz. „Běž si sednout na komín.“
Vysekl jí poklonu a přitom se neodvážil od ní odtrhnout pohled. Vynořila se z Kotlíku s… dary. Velkými dary… a temnými. Od závěrečné bitvy s Hybernem, kdy Amren roztříštila Kotlík, který Feyre a Rhys dokázali znovu stmelit, však u Nesty nikdy nepostřehl ani nevycítil sebemenší náznak takové moci. Ani u Elain se od té doby neprojevily stopy věšteckého nadání.
Pokud si však Nesta udržela svou moc, pokud by nadále dokázala vyrovnat síly na bojištích… Cassian měl dost rozumu, aby se nevystavil všanc takové šelmě. „Dáš si čaj s mlékem, nebo s citronem?“
Zabouchla mu dveře před nosem.
Pak znovu zamkla všechny čtyři zámky.
Cassian zamířil tmavou chodbou ven, aby sehnal nějaké jídlo. Přitom si pohvizdoval a přemítal, jestli ten ubohý parchant v bytě opravdu uteče oknem – především aby unikl jí.
Dnes se bude potřebovat posílit. O to víc, až se Nesta dozví, z jakého důvodu ji vlastně sestra dala zavolat.
Nesta Archeronová neznala jméno muže ve svém bytě.
Když se vracela do ložnice, kličkovala mezi hromadami knih a kupkami oblečení a pátrala ve vínem nasáklé paměti. Vybavovala si žhavé pohledy v krčmě, vlhký, horký dotyk jejich rtů, pot po těle, když mu vysedla na klín, dokud ji rozkoš a pití nestrhly do slastného zapomnění, ale na jeho jméno si nevzpomínala.
Došla do šeré stísněné ložnice. Muž se vykláněl z okna a Cassian nepochybně číhal dole na ulici, aby přihlížel jeho ukázkově trapnému odchodu. Postel s mosaznými sloupky byla rozházená, prostěradlo napůl spadlo na rozvrzanou nerovnou dřevěnou podlahu a prasklé okno na uvolněných pantech naráželo do zdi. Muž se k ní otočil.
Byl hezký, tak jako byla hezká většina mužů, kteří se řadili ke vznešeným vílám. Byl štíhlejší, než se jí zamlouvalo. V porovnání s vysokou masou svalů, která před chvílí zabrala celý vchod do bytu, působil jako chlapec. Když tiše vstoupila do ložnice, trhl sebou, a jakmile postřehl, v čem je oblečená, na tváři se mu objevil bolestný výraz. „Já… To je…“
Nesta svlékla jeho košili a zůstala dočista nahá. Muž vykulil oči, ovšem stále na něm ulpíval pach strachu – ne z ní, nýbrž z muže, kterého slyšel od dveří. Navíc si připomněl, kdo je její sestra. A koho má za druha. S kým se její sestra přátelí. Jako kdyby cokoli z toho něco znamenalo.
Jakou by měl jeho strach vůni, kdyby zjistil, že ho využila, že se s ním vyspala, aby udržela sama sebe na uzdě? Aby zkrotila tu svíjející se temnotu, jež v ní narůstala od okamžiku, kdy se vynořila z Kotlíku? Jak tento rok zjistila, sex, hudba a alkohol jí v tom pomáhaly. Ne úplně, ale dokázaly její moc potlačit, aby její pohár nepřetekl. Ačkoli stále cítila, jak jí proudí krví a pevně ovíjí její kosti.
Hodila muži bílou košili. „Už můžeš odejít hlavním vchodem.“
Přetáhl si košili přes hlavu. „Ehm… je ještě…“ Nedokázal odtrhnout pohled od jejích prsou s bradavkami ztvrdlými ranním chladem, od její holé kůže a klína.
„Sbohem.“ Nesta zamířila vedle do koupelny s rezavým prosakujícím potrubím. Aspoň že tu tekla horká voda.
Někdy.
Feyre a Elain se ji snažily přesvědčit, ať se odstěhuje, a ona na jejich rady nikdy nedbala. Stejně jako nehodlala dbát na to, co jí dnes sestra řekne. Věděla, že se jí Feyre chystá vyhubovat. Třeba to souviselo s tím, že v noci v krčmě připsala na sestřin účet nehoráznou částku.
Odfrkla si a otočila kohoutkem. Ten zaskřípal. Kov byl na dotek ledový. Potom voda vyprskla ven a vystříkla do popraskané vany plné skvrn.
Tohle bylo její sídlo. Žádní sluhové a oči, které sledovaly a posuzovaly každý pohyb, žádná společnost, pokud ji sama nepozvala. Nebo pokud si neodbytní nadutí válečníci nevzali do hlavy, že se tu zastaví.
Trvalo pět minut, než se voda dostatečně zahřála a Nesta jí mohla naplnit vanu. V uplynulém roce bylo pár dní, kdy se neobtěžovala čekat. Někdy vklouzla do ledové vody, aniž by cítila, jak ji bodá do kůže. Vnímala jen temnou hlubinu Kotlíku, jež ji pohlcovala. Strhávala z ní lidskost, smrtelnost a přetvářela ji v tohle.
Musela s tím měsíce bojovat. S panikou, která jí svírala tělo a při níž až v morku kostí cítila rozechvělé nutkání, když si jen představila, že by se měla ponořit do vody. Přesto se přiměla tomu postavit. Naučila se sedět v ledové vodě, i když jí bylo na zvracení, třásla se a zatínala zuby. Odmítla se pohnout, dokud si její tělo neujasnilo, že je ve vaně, nikoli v Kotlíku, že je ve svém bytě, ne v hradu za mořem, že je živá a nesmrtelná. Na rozdíl od otce.
Ne, z otce zbyl pouze popel ve větru. Jediným důkazem, že existoval, byl náhrobek na kopci za městem. To jí aspoň pověděly sestry.
Miloval jsem tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé držel v náručí, řekl jí otec v posledních společných okamžicích.
Neopovažuj se svýma špinavýma rukama dotknout mé dcery. To byla jeho poslední slova. Vmetl je do tváře králi Hybernu. Otec vyplýtval poslední slova na toho červa s korunou.
Její otec. Muž, který nikdy nebojoval za své děti, s výjimkou samotného konce. Tehdy je připlul zachránit – zachránit smrtelníky a víly, ale především své dcery. Ji.
Velkolepé úsilí, a naprosto hloupé a zbytečné.
Proudila jí zvrácená temná moc, nedokázala však krále Hybernu zastavit, když otci zlomil vaz.
Nesta otce nenáviděla, hluboce ho nenáviděla, a on ji z nějakého nepochopitelného důvodu přesto miloval. Ne dost na to, aby je zachránil před chudobou nebo zabránil tomu, aby jeho dcery hladověly. Přesto to stačilo na to, aby na světadílu shromáždil vojsko. Aby vyplul do bitvy na lodi nesoucí její jméno.
Ona však otce v těch posledních chvílích stále nenáviděla. A pak mu křuplo v krku, a když umíral, jeho oči nebyly plné strachu, ale té bláhové lásky k ní.
Právě ten pohled v jeho očích ji pronásledoval. Zášť v jejím srdci, když pro ni umíral. Doutnala v ní a sžírala ji jako moc, již pohřbila hluboko v sobě. Divoce se jí honila hlavou, až ji nedokázaly utlumit ani ledové koupele.
Mohla ho zachránit.
Byla to vina hybernského krále a ona si to uvědomovala. Ale byla to i její vina. Stejně jako byla její vina, že se Kotlík zmocnil Elain poté, co ho Nesta tajně sledovala při věšteckém kouzlu. Byla to její vina, že Hybern napáchal taková zvěrstva, když ji a její sestru štval jako vysokou.
Některé dny ji čirá hrůza a panika paralyzovaly natolik, že nedokázala pořádně dýchat. Nic nemohlo zastavit příšernou moc, která v ní začínala čím dál víc narůstat. Nic kromě hudby v krčmách, partiček karet s neznámými lidmi, bezedných lahví vína a sexu, při kterém nic necítila, ale poskytl jí chvilkovou úlevu uprostřed řevu v jejím nitru.
Nesta ze sebe smyla pot a další stopy dnešní noci. Nebyl to špatný sex. Už zažila lepší, ale taky daleko horší. Ani nesmrtelnost některým mužům neskýtala dost času, aby si osvojili umění milování.
Proto se sama naučila, co se jí líbí. V místní lékárně si pořídila čaj proti početí s měsíčním účinkem a pak sem přivedla toho prvního muže. Netušil, že její panenská blána byla neporušená, dokud si nevšiml krve rozmazané na prostěradle. Znechuceně svraštil tvář, ale vzápětí se v jeho očích objevil zákmit strachu, že Nesta sestře sdělí, jak bylo její první milování neuspokojivé. A že se to dozví nesnesitelný sestřin druh. Nesta se svému milenci nenamáhala vysvětlovat, že se oběma pokud možno vyhýbá. Obzvlášť Rhysandovi. A zdálo se, že Rhysand poslední dobou její přístup s radostí opětuje.
Po válce s Hybernem jí Rhysand nabídl různé práce. Posty u dvora.
Nestála o ně. Nabídl jí je pouze z útrpnosti. Bez valného přesvědčení se ji snažil přimět, aby byla součástí Feyřina života, aby získala placené zaměstnání. Jenže vladař ji nikdy neměl v lásce. Jejich rozhovory se nesly přinejlepším v duchu chladné zdvořilosti.
Nikdy mu neprozradila, že ji nenávidí ze stejných důvodů, kvůli nimž se rozhodla žít tady. Kvůli nimž se někdy koupe ve studené vodě a jindy zapomíná jíst. Kvůli nimž nedokáže vystát praskání a křupání ohně v krbu. A kvůli nimž se noc co noc utápí ve víně, hudbě a slasti. Každý odsudek v Rhysandových očích byl pravda – a ona to věděla dávno předtím, než jeho stín vůbec dopadl na její práh.
Vše, co jí Rhysand nabídl, motivovala pouze jeho láska k Feyre. To už jí připadalo lepší trávit čas po svém. Koneckonců to platili oni.
Zabušení na dveře otřáslo celým bytem.
Zachmuřeně pohlédla k předsíni a uvažovala, jestli nemá předstírat, že není doma, ale Cassian ji slyšel a cítil. A kdyby vylomil dveře, což by ji nepřekvapilo, čekal by ji pořádný hlavobol, až by to vysvětlovala tomu lakomci domácímu.
Nesta si tedy oblékla šaty, které v noci nechala na podlaze, a znovu odemkla všechny čtyři zámky. Pořídila je první den, kdy se nastěhovala. Zamykat je každou noc byl svého druhu rituál. Dokonce i když u ní byl ten bezejmenný muž a ona byla zpitomělá vínem, nezapomněla je všechny zamknout.
Jako kdyby tím dokázala zadržet zrůdy tohoto světa.
Otevřela dveře dost na to, aby zahlédla Cassianův namyšlený úsměv, ponechala je nedovřené a odpochodovala najít střevíce.
Cassian za ní vešel s hrnkem čaje v ruce. Nejspíš si ho půjčil v obchodě na rohu. Nebo mu ho rovnou dali vzhledem k tomu, že zdejší lidé měli sklon uctívat zem pod jeho zablácenými botami. Ve městě ho zbožňovali už před střetem s Hybernem. Jeho hrdinství a oběť – činy, jimiž proslul na bojištích – mu po skončení války přinesly o to větší obdiv.
Ne že by se jeho ctitelům divila. Když ho viděla na bitevním poli, zažívala potěšení i čirou hrůzu. Dosud se při těch vzpomínkách budila zbrocená potem: jak nemohla dýchat, když ho viděla bojovat obklopeného davem nepřátel; jaký to byl pocit, když se moc Kotlíku vzedmula a ona pochopila, že zaútočí tam, kde bylo jejich vojsko nejsilnější – na něj.
Nedokázala zachránit tisícovku Illyrijců, kteří padli ve chvíli, kdy ho přivolala do bezpečí. I před touto vzpomínkou se odvrátila.
Cassian se rozhlédl po bytě a tiše hvízdl. „Neuvažovala jsi někdy, že by sis najala někoho na úklid?“
Nesta přelétla pohledem malý obývací pokoj – prosezenou šarlatovou pohovku, cihlový krb pokrytý sazemi, křeslo s květinovým potahem prožrané od molů a pak zastaralou kuchyňku zaplněnou nebezpečně nakloněnými hromadami špinavého nádobí. Kam jenom v noci odkopla střevíce? Vydala se pátrat do ložnice.
„Pro začátek by pomohla trocha čerstvého vzduchu,“ dodal Cassian z vedlejšího pokoje a se zaskřípěním pootevřel okno.
Hnědé střevíce našla v protějších koutech ložnice. Jeden páchl po rozlitém víně.
Posadila se na okraj matrace, aby je nazula a zatáhla za tkaničky. Když se přiblížily Cassianovy sebejisté kroky a zastavily se na prahu, neobtěžovala se vzhlédnout.
Jednou hlasitě nasál vzduch.
„Doufal jsem, že si mezi těmi návštěvami aspoň vyměníš prostěradlo, ale očividně se tím nezatěžuješ.“
Nesta zavázala tkaničky na první botě. „Co je ti do toho?“
Pokrčil rameny. Ta nonšalance se ovšem neodrážela v jeho napjatém výrazu. „Pokud tady vycítím přítomnost několika různých mužů, tak to vycítí i tvoji společníci.“
„Zatím to žádného neodradilo.“ Zavázala si druhou botu a Cassian sledoval její pohyby oříškovýma očima.
„Vystydne ti čaj,“ připomenul jí a přitom se mu zaleskly zuby.
Nesta si ho nevšímala a opět prohledala ložnici. Její plášť…
„Plášť leží na podlaze v předsíni,“ řekl. „A venku bude chladno, takže si vezmi šálu.“
Ignorovala i tohle, ale proplula kolem něj, přičemž si dávala pozor, aby se ho nedotkla, a našla tmavomodrý plášť přesně tam, kde měl podle Cassiana být. Otevřela dveře bytu a naznačila mu, že má odejít jako první.
Cassian zamířil k ní a oplácel jí pohled, potom natáhl ruku…
A sundal z háčku na zdi azurovo-krémovou šálu, kterou jí Elain dala k narozeninám. Sevřel ji v pěsti a nechal ji viset v ruce jako uškrceného hada, když se protáhl kolem.
Něčím se užíral. Obvykle vydržel o něco déle, než se nechal strhnout prchlivostí. Třeba to nějak souviselo s tím, co jí Feyre chtěla povědět.
Když zamykala dveře, svíral se jí žaludek.
Nebyla hloupá. Věděla, že po konci války pokračovaly nepokoje, v těchto územích i na světadílu. Věděla, že bez bariéry tvořené zdí některá vílí území zkoušela, co si mohou dovolit, pokud jde o zábor hranic a o to, jak se chovají ke smrtelníkům. A taky věděla, že čtyři královny smrtelníků nadále vyčkávají ve společném paláci a jejich vojska zůstávají nevyužitá a nečinná.
Byly to zrůdy, všechny. Zabily zlatovlasou královnu, jež je zradila, a další, Vassu, prodaly černokněžníkovi. Nestě připadalo zcela příhodné, že Kotlík nejmladší ze zbylých královen proměnil v babiznu. Přetvořil ji v dlouhověkou vílu, ovšem zestárlou a seschlou. Byl to trest za to, že mu Nesta vzala moc. Za to, jak ho rvala na kusy, když Kotlík trhal její smrtelné tělo a měnil ho v cosi jiného.
Ta vrásčitá královna jí to dávala za vinu. Pokud měli pravdu hybernští Havrani, které Bryaxis a Rhysand zničili za to, že pronikli do knihovny v Domě větru, královna ji chtěla zabít.
Od války uběhlo čtrnáct měsíců a o královně k nim nedoputovala jediná zvěst.
Pokud by se však objevila nějaká nová hrozba…
Ty čtyři zámky jako by se jí vysmívaly, než se vydala za Cassianem ven z domu do rušného města.
„Dům“ u řeky byl ve skutečnosti panské sídlo a byl tak nový, čistý a krásný, že si Nesta právě ve chvíli, kdy prošla vysokým mramorovým vchodem do nablýskané vstupní síně vkusně laděné do slonovinových a pískových odstínů, vzpomněla, že má střevíce polité zvětralým vínem.
Nad širokým schodištěm, které rozdělovalo obrovský prostor, visel pod klenutým stropem lustr z foukaného skla, jejž vyrobili velariští umělci. Vílí světla v koulích ve tvaru hnízd vrhala na naleštěné podlahy ze světlého dřeva třpytivé odrazy, které přerušovaly jen květináče s kapradinami, dřevěný nábytek, jenž rovněž pocházel z Velarisu, a neskutečná sbírka umění. Nenamáhala se cokoli z toho komentovat. Dokonale čisté podlahy pokrývaly pásy měkkých koberců, jeden dlouhý běhoun ležel v rozlehlých chodbách po obou stranách a další pod obloukem schodů přímo směrem k řadě oken na protější straně, odkud byl výhled na travnatý svah a třpytivou řeku pod ním.
Cassian zamířil doleva, k oficiálním přijímacím komnatám, jak je Feyre Nestě popsala, když jí před dvěma měsíci poprvé a naposledy ukazovala dům. Nesta byla tenkrát napůl opilá a nesnášela každou minutu prohlídky, každou z těch dokonalých místností.
Většina mužů z vílího rodu svým manželkám a družkám kupovala jako přehnaný dárek k zimnímu slunovratu šperky.
Rhys koupil Feyre palác.
Ne, zakoupil pozemek zničený ve válce a dal své družce volnou ruku, aby navrhla sídlo svých snů.
Když Nesta kráčela za nepřirozeně tichým Cassianem chodbou k jedné z pracoven s pootevřenými dveřmi, pomyslela si, že se Feyre a Rhysandovi nějakým způsobem podařilo dát tomu místu útulnou, přátelskou atmosféru. Byla to kolosální budova, a přitom to byl domov. I formální nábytek se zdál být navržený tak, aby byl pohodlný, dalo se na něm příjemně sedět a člověk tu mohl vést dlouhé hovory při vydatném jídle. Každý obraz Feyre osobně vybrala nebo ho namalovala. Řada z nich byly portréty nebo scény zachycující je – její přátele, její… novou rodinu.
Nesta pochopitelně nebyla na žádném z nich.
Dokonce i jejich zatracený otec byl na portrétu na stěně vedle velkolepého schodiště: on a Elain, usměvaví a šťastní, v době, než se svět změnil v kupu výkalů. Seděli na kamenné lavičce mezi keři hortenzií obsypanými růžovými a modrými květy. Reprezentativní zahrady jejich prvního domu, krásného sídla poblíž moře. Po Nestě a jejich matce nebylo ani vidu.
Tak to koneckonců bylo vždycky: otec zbožňoval Feyre a Elain. Matka si cenila Nesty a vychovávala ji.
Během té první návštěvy Nestě neuniklo, že ona na obrazech chybí. Stejně jako matka. Pochopitelně k tomu nic neřekla, ale jejich nepřítomnost byla dost výmluvná.
I teď to stačilo k tomu, aby zatnula zuby, trhla neviditelným řetězem, aby udržela strašnou moc ve svém nitru pod kontrolou, a pevně ho svírala, když Cassian vklouzl do pracovny a sdělil tomu, kdo čekal uvnitř: „Je tu.“
Nesta se v duchu obrnila, ale Feyre se jen potichu zasmála. „Jste tu o pět minut dřív. Udělali jste na mě dojem.“
„Zdá se, že nám v sázkách přeje štěstí. Měli bychom zaskočit k Ritě,“ odvětil nevzrušeně Cassian a v ten okamžik Nesta vstoupila do místnosti s dřevěným obložením.
Skrz pracovnu se dalo projít do překrásné zahrady. Prostor kolem byl prodchnutý teplem a byl bohatě zdobený. Nesta by možná připustila, že se jí líbí police s knihami, jež sahaly až ke stropu, a nábytek potažený sametem v safírovém odstínu před černým mramorovým krbem, kdyby ovšem neviděla, kdo sedí uvnitř.
Feyre byla usazená na zahnutém opěradle pohovky. Byla oblečená v tlustém bílém svetru a tmavých legínách.
Rhys, který byl jako vždy v černé, se se založenýma rukama opíral o krbovou římsu. Dnes vynechal křídla.
Amren, jež ve svém oblíbeném šedém oblečení seděla s nohama křížem v koženém křesle u praskajícího krbu, Nestu znechuceně přelétla matnýma stříbřitýma očima.
Mezi Nestou a tou ženou se toho tolik změnilo.
Nesta se o to postarala – o tu zkázu. Nedovolila si myslet na jejich hádku na říčním člunu při oslavách sklonku léta. Ani na ticho, jež od toho dne mezi ní a Amren panovalo.
Už Amren nenavštěvovala. Nepovídaly si nad skládačkami. A Amren už ji v žádném případě neučila magii. I o to se postarala.
Aspoň že Feyre se na ni usmála. „Slyšela jsem, že za sebou máš rušnou noc.“
Nesta zalétla očima ke Cassianovi, který si zabral křeslo naproti Amren, k prázdnému místu na pohovce vedle Feyre a k Rhysovi u krbu.
Držela se zpříma se vztyčenou hlavou a štvalo ji, jak si ji všichni prohlíželi, když se rozhodla posadit na pohovku vedle sestry. Štvalo ji, že si Rhys s Amren všimli jejích špinavých střevíců a bez ohledu na koupel z ní nejspíš stále cítili pach toho muže.
„Vypadáš otřesně,“ poznamenala Amren.
Nesta nebyla tak hloupá, aby se zamračila na… na to, čím Amren byla. Nyní byla vznešenou vílou, ale kdysi bývala čímsi jiným. Nepocházela z tohoto světa. Jazyk měla stále dost nabroušený na to, aby dokázal ranit.
Amren stejně jako Nesta nevládla magií typickou pro jednotlivé dvory, kterou byly nadány vznešené víly. To však její vliv na zdejším dvoře nijak neumenšovalo. Nestina moc vznešené víly se nikdy neprojevila. Měla pouze tu, kterou sebrala Kotlíku, místo toho, aby mu dovolila, ať ji obdaří mocí, jako to udělala Elain. Neměla tušení, co Kotlíku vyrvala, když ji okrádal o její smrtelné já, věděla však, že šlo o věci, kterým si nepřála porozumět a nechtěla je ovládnout. Nikdy. Už jen při té představě měla žaludek jako na vodě.
„I když předpokládám, že je těžké vypadat k světu,“ pokračovala Amren, „když do noci flámuješ, zpíjíš se do němoty a spíš se vším, co se ti připlete do cesty.“
Feyre otočila prudce hlavu k vladařově druhé pobočnici. Rhys podle všeho souhlasil s Amren. Cassian držel jazyk za zuby. Nesta nevzrušeně odpověděla: „Netušila jsem, že to, co dělám, spadá pod tvou pravomoc.“
Cassian zamručel a znělo to jako varování. Nesta nevěděla, které z nich je určeno. A bylo jí to jedno.
Amren zaplály oči. Zbyl v nich pozůstatek moci, jež v ní kdysi planula. Poslední střípek magie. Nesta věděla, že by její moc mohla zářit stejně, ovšem zatímco Amrenina se projevovala jako světlo a žár, Nestin stříbrný plamen pocházel z chladnějšího, temnějšího místa. Z místa, jež bylo staré… a přitom zcela nové.
Amren s výzvou v hlase odsekla: „Ano, pokud utrácíš tolik našeho zlata za víno.“
Možná pro ně byl ten noční účet poslední kapkou.
Nesta se podívala na Feyre, která se tvářila rozpačitě. „To jste mě sem vážně zatáhli, abyste mi vynadali?“
Feyřiny oči, zrcadlový odraz jejích vlastních, nepatrně zjihly. „Ne, o to nám nejde.“ Vrhla přísný pohled na Rhyse, který stál dál chladný a mlčenlivý u krbu, a potom na Amren, která v křesle pěnila vzteky. „Ber to jako diskuzi.“
Nesta prudce vstala. „Můj život není vaše starost a nikdo o něm nebude diskutovat.“
„Posaď se,“ obořil se na ni Rhys.
Ten syrový rozkaz v jeho hlase, čirá dominance a moc…
Nesta ztuhla. Bojovala s tím, nenáviděla vílí část své identity, jež se před takovými věcmi skláněla. Cassian se v křesle naklonil vpřed, jako kdyby se mezi ně chystal skočit. Přísahala by, že se v jeho výrazu zračilo cosi jako bolest.
Nesta však oplácela Rhysandovi pohled. Vložila do toho veškerý vzdor, přestože se jí pod náporem jeho rozkazu podlamovala kolena a nutila ji, aby se posadila.
Rhys pokračoval: „Zůstaneš tu a vyslechneš nás.“
Tiše se zasmála. „Nejsi můj vladař. Nerozkazuješ mi.“ Uvědomovala si však, jak je mocný. Viděla to na vlastní oči, cítila to. Dosud se v jeho přítomnosti chvěla.
Rhys její strach vycítil. Pozvedl koutek úst v krutém úsměvu. „Chceš změřit síly, Nesto Archeronová?“ zavrněl. Vladař Nočního dvora ukázal na travnatý svah za okny. „Venku máme dost místa na rvačku.“
Nesta vycenila zuby a neslyšně se rozkřičela na vlastní tělo, ať poslouchá její příkazy. Raději zemře, než aby se před ním sklonila. Před kýmkoli z nich.
Rhys se usmál ještě víc. Velmi dobře si to uvědomoval.
„To stačí,“ usměrnila ho zostra Feyre. „Řekla jsem ti, ať se do toho nepleteš.“
Upřel oči, v nichž se třpytily hvězdy, na svou družku a Nesta měla co dělat, aby se nezhroutila na pohovku, když ji přece jen zradila kolena. Feyre naklonila hlavu, roztáhla chřípí a řekla Rhysandovi: „Můžeš buď odejít, nebo můžeš zůstat a držet jazyk na uzdě.“
Rhys znovu zkřížil ruce na hrudi, ale nic na to neodpověděl.
„To platí i pro tebe,“ utrhla se Feyre na Amren. Ta si odfrkla a opřela se v křesle.
Nesta se nenamáhala tvářit příjemně, když se Feyre obrátila k ní. Důstojně se posadila na pohovku a sametové polštáře pod ní zašelestily. Její sestra polkla. „Musíme provést pár změn, Nesto,“ spustila Feyre ochraptěle. „Ty, stejně jako my.“
Kde byla u všech všudy Elain?
„Uznávám, že je moje chyba,“ pokračovala Feyre, „že jsem dopustila, aby věci zašly tak daleko a dopadly tak špatně. Po válce s Hybernem, při všem, co se dělo… Ty… Měla jsem ti být nablízku, abych ti pomohla, ale to se nestalo, a připouštím, že je to zčásti moje vina.“
„Co že má být tvoje vina?“ ucedila Nesta.
„Ty,“ odvětil Cassian. „Tvoje šílené chovaní.“
Tohle jí už kdysi řekl. A stejně jako tehdy se při tom urážlivém, arogantním tónu zlostně napřímila…
„Poslyš,“ pokračoval Cassian a pozvedl ruce, „není to nějaké morální selhání, ale…“
„Chápu, jak se cítíš,“ skočila mu do řeči Feyre.
„O tom, jak se cítím, nevíš nic.“
Feyre vytrvale pokračovala. „Přišel čas provést určité změny. A začneme hned.“
„Nechte si ty vaše povýšené svatouškovské nesmysly. Bez nich se mi žije lépe.“
„Ale ty nežiješ,“ odsekla Feyre. „A já už nehodlám dál sedět a dívat se, jak se ničíš.“ Položila si potetovanou ruku na srdce, jako kdyby to něco znamenalo. „Rozhodla jsem se, že ti po válce dopřeju čas, ale zdá se, že to byl omyl. To já se zmýlila.“
„Vážně?“ To slovo bylo dýkou vrženou mezi ně.
Rhys při tom pošklebku ztuhl, ale stále nic neříkal.
„Tohle skončí,“ vydechla Feyre rozechvělým hlasem. „Tohle chování, ten byt, to všechno… je s tím konec, Nesto.“
„A kam,“ odpověděla Nesta naštěstí ledovým tónem, „mám asi tak jít?“
Feyre se ohlédla na Cassiana.
Ten se pro jednou neuculoval. „Půjdeš se mnou,“ řekl. „Čeká tě výcvik.“
