Miroslav Žamboch: Válečník

Nakladatelství Triton vydalo závěrečný díl military fantasy trilogie Veterán.

ANOTACE:
Stará tajemství vyplula na povrch a přinesla s sebou zkázu pro celý lidský svět. Max Bronštejn se svou tankovou rotou v poslední chvíli opouští krvavou řež bratrovražedného boje dříve spřátelených armád a snaží se probít zpět do civilizace, aby přinesl záchranu, nebo alespoň naději na ni. Jediná cesta vede oblastmi, kde magie proměnila vše živé i neživé, kde člověk bez ochrany masivního pancíře nemá nejmenší šanci přežít. V zádech má tisíce pronásledovatelů vedených čaroději – pohrobky dávné minulosti. Na hrstce odhodlaných závisí osud světa lidí.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Triton, 2022
Obálka a ilustrace: Petr Vyoral
Vazba: brožovaná
Počet stran: 496
Cena: 439 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Na vlastní pěst

Brána brigádní základny chráněná dvojicí velkorážných kulometů zmizela za námi, s ní i světla dočasného domova desetitisíce mužů, před námi jen temnota a šeď oblohy světlejší o příslib úsvitu. Do rachotu motorů se mísila stále intenzivnější palba děl i střelba z pěchotních zbraní. ­Ambruzzi zaútočil na brigádu z jihu a s velkou silou.

Občas oblohu prozářila světlice. Opakovaně jsem musel vydávat rozkaz ke zpomalení – muži se instinktivně chtěli vzdálit válečnému běsnění co nejrychleji, ale ve tmě jsem nechtěl riskovat kolizi nebo poškození strojů při přehlédnutí nějaké terénní překážky. Několik minut cesty uběhlo bez komplikací, pak přímo před námi, sotva sto metrů daleko, vyletěla k obloze červená světlice – podle standardního kódu příkaz k zastavení.

Pomalu jsme dojeli až na pozici, reflektory vykously z temného pozadí dvojici mužů na koních.

Jeden držel v ruce signální pistoli připravenou k dalšímu výstřelu.

„Noci jsou stále delší!“ zavolal druhý, sotva jsme zastavili.

Hrabě na něj posvítil reflektorem. Jezdec měl distinkce poručíka, byl celý umazaný od hlíny a jeho obličej měl v umělém světle barvu křídy.

„Ale po nich stejně přijde den,“ odpověděl jsem heslem z instrukcí, které jsem dostal.

„Do prdele, to se mi ulevilo. Nezastavili bychom vás, ani kdybychom vám skočili pod pásy se všemi granáty, co máme,“ s úlevou vychrlil poručík.

To měl naprostou pravdu. Ruční granáty byly proti tankům neúčinné.

„Dante, Borzi! Opusťte pozice, jsou to naši!“ křikl.

I přes rachot bitvy za našimi zády jsem ve tmě slyšel šramot a ržání koní.

Objevily se dvě pětice mužů, vždy s lehkým kulometem a koňmi. Všichni vypadali, že mají za sebou pár těžkých chvil.

„Kapitán Max Bronštejn,“ představil jsem se.

„Poručík Otakar Neily. Promiňte, pane, ve tmě jsem neviděl vaši hodnost,“ zasalutoval mi.

„Máte pro nás nějaké užitečné informace, poručíku Neily? Směřujeme na sever.“

Po krátkém rozhovoru, kdy mi potvrdil, že tady na Ambruzziho síly s největší pravděpodobností nenarazíme, jsme se rozloučili.

Po dalších pár kilometrech cesty se základna za námi změnila jen na skvrnu světla na horizontu a vyježděná cesta, kterou jsme původně sledovali, se vytratila. Naštěstí už se rozednilo, terén byl sjízdný, pokračovali jsme o něco málo rychleji. Nestál jsem o setkání s Ambruzziho motorizovanými oddíly, které nám mohly zkřížit cestu. S narůstající vzdáleností se zvuky boje za námi stávaly stále rozmazanější, až se proměnily v chaotické temné dunění připomínající bouři někde na horizontu. Vidět nebylo nic, už jsme byli příliš daleko.

Po další hodině, odhadoval jsem, že jsme urazili něco přes patnáct kilometrů, jsem vyhlásil technickou přestávku. Sám jsem měl všechny povinnosti obsluhy tanků naprosto precizně vtisknuté do paměti, výcvik v akademii byl tvrdý, ale nebyl jsem si jistý, jak to mají ostatní.

Hrabě bez mého rozkazu začal kontrolovat posádky, aby ověřil, jak vážně muži své povinnosti berou. To mě uklidnilo, pohroužil jsem se do mapy a snažil se co nejpřesněji určit naši polohu. Naše znalosti o okolí základny do vzdálenosti zhruba dvaceti kilometrů byly velmi podrobné, pomáhala mi v tom spousta vyznačených orientačních bodů. Samozřejmě, teď se mi zdálo, že je jich příliš málo.

Do volnoběžného rachotivého klapotu motorů se vmísil zvuk strojů pracujících ve výrazně vyšších otáčkách, z mého pohledu nehospodárných. Současně však byl zvuk velkoobjemových šestnáctiválců spalujících naftu výrazně hladší než hřmot našich vlastních pohonných jednotek.

„Tanky! Blíží se k nám tanky!“ zakřičel někdo.

Viděl jsem, jak spousta mužů sahá po osobních zbraních. Námahu si mohli ušetřit, proti tankům s nimi neměli nejmenší šanci. Budu se muset soustředit na nácvik základních poplachů a reakcí na ohrožení, uložil jsem si do paměti úkol. Stával se ze mě velitel každým kouskem mého já, připustil jsem si neochotně. Ale pokud jsem chtěl, aby mí muži měli alespoň minimální šanci na přežití, nic jiného mi nezbývalo, nesměl jsem nic zanedbat, nedělat žádné chyby.

Tanky se podle zvuku blížily, zvedl jsem pohled od mapy a čekal. Ve vzdálenosti dvou set metrů zdvořile rozsvítily reflektory. Pokud jsem věděl, supermoderními stroji vybavenými novými motory, reflektory a dalšími vylepšeními operovala jen Doggersiho brigáda a existovala jediná jednotka, která znala náš rozkaz a měla se k nám připojit – rota majora Guntera.

Všiml jsem si, že mě Gunter moc nemusí, ale ocenil jsem, že zastavil v bezpečné vzdálenosti. Jeho další stroje zůstaly za hranicí viditelnosti. Už se mnohokrát stalo, že nezkušení nebo naopak sebevědomí velitelé způsobili, že se tanky při běžném manévrování o sebe lehce nebo více otřely. V lepším případě z toho bylo poškození strojů, v horším smrtelné úrazy. To jsme teď opravdu nepotřebovali.

Gunter jel v čele své jednotky, na zem sklouzl s elegancí bývalého atleta.

Zvedl jsem se do předpisového pozoru.

„Pane majore –“

Strohým gestem odbyl můj pozdrav.

„Proč stojíme?“ zeptal se stručně.

Pokud si chtěl vyříkat subordinaci tak brzy, proč ne.

„Technická kontrola na cestě,“ odpověděl jsem.

„Podle předpisů má být co čtyři hodiny,“ odpověděl. „Pokud je situace vhodná.“

„Kontrola článků pásů, napínacích kol, klíčových míst mazání a lanek pedálů. Po delším stání lanka snadno povolí. Osvědčilo se nám provádět kontroly každou hodinu. Opravy jsou časově náročnější a nákladné na součástky. Také prověřujeme těsnost motoru, stav filtrů, větráků …“

Gunter přikývl, musel si uvědomovat, že nikdo nemá tolik zkušeností s operací v zemi nikoho jako já.

„Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se stroze.

„Patnáct až dvacet minut, pokud se neobjeví nějaký technický problém,“ odpověděl jsem.

„Sledují nás. Tři jezdci na koních,“ prozradil mi. „Máte dvacet minut.“

„Rozkaz, pane majore,“ zasalutoval jsem bezchybně.

Gunter mě možná od pohledu neměl rád, chápal jsem ho – místo praporu kvůli mně velel jen rotě. Současně byl důstojníkem každým coulem a dobře věděl, co je pro jednotku fakticky dobré.

Aby se neřeklo, pozvedl ruku ke štítku vlastní čepice, otočil se a vrátil se k svému tanku.

Zanedlouho se objevil Hrabě.

„Všechno v pořádku. Gunterovi pěšáci se rozmístili okolo a kontrolují prostor. Zdá se, že se vyznají.“

„Ať si šetří síly, tady nám nic nehrozí,“ zavrčel jsem, ale ve skutečnosti jsem musel ocenit majorovu opatrnost. On hlídku, která nám poskytla čerstvé informace, nepotkal.

„Přikázal mechanikům, aby začali prohlížet stroje stejně jako my,“ pokračoval Hrabě.

Major byl na vysokého důstojníka dost flexibilní. Jen by měl zapojit všechny tankisty, ne pouze kontrahované specialisty.

„Dáme jim čas, ať to zkontrolují pořádně.“

Hrabě přikývl na znamení, že rozumí.

Vyhledal jsem plukovníka Brechta. Jako vždy byl ze své jednotky mrtvých venku jediný. Ostatní se po splnění svých povinností vrátili do transportéru.

V ruce držel nezapálenou cigaretu a prohlížel si ji.

„Pane plukovníku?“

„K věci, prosím,“ řekl stroze. „Přemýšlím, jak budou jednotlivá nařezaná vlákna toho chaoticky svinutého tabáku hořet, až si zapálím. Ani mrtví nemají času nazbyt. A pokud mají čas, nemusí mít cigarety,“ vzhlédl ke mně.

Plukovník Brecht si postupně budoval velmi zvláštní smysl pro humor. Nebo ho prostě jen začínal projevovat a byl mu vlastní vždy. Někdy jsem mu rozuměl, jindy ne. S cigaretou, tabákem a časem jsem si nebyl jistý.

„Podle majora Guntera nás pronásleduje skupina jezdců,“ přešel jsem rovnou ke svému problému.

Schoval cigaretu do pouzdra a soustředěně mě poslouchal. Vůbec jsem netušil, kdy jsem se v jeho kostěno-amberlitové tváři naučil číst pocity. A kdy jsem začal předpokládat, že je vlastně má.

„Asi po mně nechcete, abychom je zabili,“ zareagoval na mou odmlku.

„Ne,“ potvrdil jsem. „Přijde mi zvláštní, že skupina jezdců na koních pronásleduje tak silnou skupinu, jako jsme my. A ještě se u toho nechají spatřit. To vyžaduje jisté sebevědomí, vysoké sebevědomí. Zvlášť pokud jich je jen pár.“

„Líbí se mi, jak uvažujete,“ ocenil Brecht. „Za jak dlouho vyrazíme?“

V ruce stále držel pouzdro na cigarety a teď se na ně podíval, jako by stále váhal nad cigaretou.

„Hned, jak majorovi mechanici dokončí technickou prohlídku strojů. Mohli byste zjistit, co jsou zač? Myslím ty jezdce, co nás sledují.“

„Bude mi potěšením, kapitáne. Cigaretu si protentokrát odpustím a dám se do toho ihned.“

A znovu jsem měl pocit, že se Brecht doopravdy baví.

V průběhu dne jsme bez problémů podle mapy urazili padesát kilometrů. Podle spotřeby paliva sotva čtyřicet. Po večerním nástupu a splnění všech rutinních povinností jsem to probíral s Mauricem.

„Je možné, že se nám podařilo motory trochu vylepšit,“ připustil s hrnkem kávy v ruce. „Snížili jsme spotřebu, trochu zvýšili výkon.“

Přišlo mi to jako protimluv, ale nepoukázal jsem na to.

„To je skvělé,“ ocenil jsem pouze.

Po probdělé noci a náročném dni jsme byli všichni unavení a připadalo mi, že si trochu šlapu na jazyk. Také jsem si uvědomil, že jsem si nenašel příležitost prohodit alespoň pár slov s Kriss. Sice mě varovala, abych se k ní neznal, ale promrhání příležitosti ji vidět jsem cítil jako chybu.

„Snažím se něco udělat i s kouřem z výfuků, ale to se zatím moc nedaří. A výsledky se špatně měří, je to hodně subjektivní. Všiml jste si něčeho?“ Maurice se na mě tázavě podíval.

„Nevšiml,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale paliva jsme objektivně spotřebovali méně, než jsem předpokládal.“

„Zatím jsme tak vylepšili jen motory strojů vaší původní čety.“

„A jak to děláte? Máte na to nějaký postup?“ zeptal jsem se. „Zvýšit výkon a snížit spotřebu mi zní trochu jako protimluv.“

„Máme postupy na spoustu věcí,“ odpověděl vážně Maurice, „na to, jak vykovat vždy stejně dobrou ocel, jak sesadit ozubená kola. Ale na některé věci prostě ne, je to věc vhledu, citu. A každý z nás, kteří to dokážeme, to dělá trochu jinak, i když výsledky jsou stejné. Měly by být stejné,“ opravil se.

„To mi hodně připomíná věci, co jsem slyšel o magii,“ poznamenal jsem.

„My jsme M-mechanici,“ ohradil se Maurice.

„Já vím, bez vás bychom tady nepřežili,“ řekl jsem a znělo to silněji, než jsem zamýšlel.

„Potřebujete ještě něco?“ zeptal se Maurice, jako by předchozí větu ignoroval.

„Aby všechno fungovalo, jak má.“

„Tak na to je krátký veškerý um i magie světa.“

Oba jsme se zasmáli.

„Dobrou noc,“ popřál jsem mu.

„Dobrou noc, kapitáne,“ odpověděl.

Obešel jsem tábor. Civilní výzkumná skupina měla tábořiště na kraji březového háje v dolíku, kam se stahovala voda z okolních svahů. Bylo to poslední místo, kde ještě hořel oheň. Nadměrně velký oheň spotřebovávající zbytečně mnoho dřeva. Ale pokud si je nasbírali, jejich věc.

Než jsem vstoupil do prostoru vymezeného trojicí transportérů zaparkovaných do tvaru trojúhelníku, dvakrát jsem tleskl.

U ohně na skládacích stoličkách seděl profesor Orly s Henriquem Basketem – a Kriss. Ta se jejich debaty neúčastnila a studovala něco ve svazku papírů rozložených na klíně.

Vzhlédla ke mně jako první s neutrálně zdvořilým výrazem ve tváři. Oficiálně byla dopisovatelkou expedice organizované redakcí Gobstonského raníku za podpory armády a zajišťovala spolupráci s armádou. Jako krytí to bylo docela dobré, alespoň na první pohled. Doufal jsem, že se tvářím stejně neutrálně jako ona. Orly byl univerzitní profesor a expert na magii z Northska, Henrique Basket geograf a historik. Alespoň podle materiálů, které jsem nafasoval na štábu.

„Madam, pánové, jen běžná návštěva v rámci přípravy na naši první noc v terénu,“ pronesl jsem zdvořile.

„Náš kurs se odchyluje od plánovaného,“ pronesl důrazně Orly.

Vypadalo to, že profesor Orly bude osinou v zadku.

„Po ranním rozkazu budete mít vyhrazený čas na stížnosti, podněty a vůbec vše, co budete chtít se mnou projednat,“ oznámil jsem mu. „Po rozkazu, bez mužstva, pouze za přítomnosti vybraných členů velitelské čety,“ zdůraznil jsem.

„Ale, pane,“ snažil se protestovat.

„Tohle byla jen krátká návštěva, mám ještě nějaké povinnosti,“ zdůraznil jsem. „Madam, pánové, dobrou noc.“

Pohledem jsem se střetl s Kriss.

„Dobrou noc, pane kapitáne,“ popřála mi zdvořile.

Stáhl jsem se zpět do tmy a dokončil obchůzku.

Po rozchodu z ranního rozkazu se kvůli slíbenému rozhovoru dostavil samozřejmě Orly, dychtivý dalších informací, ke všemu ještě doprovázený jádrem expedice, což znamenalo Basketem – geografem a historikem, Peterem Hansem Cornettim, jenž byl profesorem biologie na Harm­wurtské univerzitě, Arminem Dubowským, uznávaným geologem, a Janem Hammerem. Podle stručné informace ze štábu to byl profesionální horský vůdce se zkušenostmi z vedení několika vědeckých expedic. Jako jediný přišel ozbrojený – velkým revolverem s krátkou hlavní v pouzdře na opasku. Odhadoval jsem, že ho má na obranu při napadení velkým zvířetem. Nebo čarodějem, napadlo mě, když jsem si uvědomil, jakou osobní zbraň a z jakých důvodů nosím na hrudi já.

„Pánové, jsem vám k dispozici,“ řekl jsem zdvořile a nedodal, že jen na pár minut, protože o snídani jsem se připravit nehodlal.

Kriss se přímo jednání neúčastnila, ale držela se v doslechu a víc než naší diskuzi se věnovala sledování mužstva při plnění povinností. Bylo chladno a přes kabát uniformy měla přehozený plášť, a ten díky svému střihu nijak nezakrýval, že je žena. Zatraceně krásná žena. Občas si ji některý z mužů úkosem prohlížel, ale vždy jen krátce. Všichni měli spoustu práce, kterou chtěli stihnout do snídaně. Navíc Kriss neměla problém poslat do patřičných mezí kohokoliv, kdo se k ní nechoval dle jejího názoru správným způsobem. I když, co ona považovala za správné, bylo občas překvapivé, jak jsem sám zjistil.

„Chci projednat skutečnost, že se nepřibližujeme k našemu cíli podle plánu, ale držíme se zbytečně moc na sever,“ vrátil se Orly ke včerejšímu tématu.

Vstával jsem hodinu před budíčkem, abych všechno ­stihl a měl čas navštívit majora Guntera a probrat s ním trasu dalšího dne. Chtěl jsem se co nejdéle, jak to bude možné, držet cesty, kterou jsme ze severu přijeli, a až později hledat ústí Hlubokého kaňonu, přestože to bude stát pár litrů, spíš pár set litrů paliva navíc. Dle mých zkušeností za to jízda známým terénem bez nepředpokládaných překvapení stála.

Gunter překvapivě proti mému plánu nic nenamítal a nad kávou z vlastních zásob velmi soustředěně vy­slechl popis desítek kilometrů před námi a požádal mě o pozdější zapůjčení mapy opatřené poznámkami mými i mých mužů. A také Gabovými doplněními. Kreslil nejlépe z nás.

Spolupráce s Gunterem možná bude lepší, než jsem předpokládal.

Uvědomil jsem si, že Orly mi už nějakou dobu něco vykládá. Využil jsem pauzy, kterou potřeboval k nadech­nutí.

„Pánové, má někdo z vás ještě nějaký další postřeh?“

Kriss už nesledovala vojáky, ale mě a vypadala, že se dobře baví. Znala mě a muselo jí být jasné, že jsem Orlyho výkladu nevěnoval nejmenší pozornost.

Nikdo nevypadal, že by chtěl něco důležitého říct.

„Skvělé, pánové. Pane Orly, děkuji vám za váš podnět,“ ukončil jsem naši debatu.

„Ale –“

„Slíbil jsem vám, že vás vyslechnu, to jsem udělal. Mám patnáct minut na to, abych se nasnídal, neobětuji vám z nich jedinou minutu. Rozchod!“ zvedl jsem hlas.

Překvapeně poslechli. Fungovalo to i na civilisty. Doufal jsem, že Orlyho doprovod příště nebude plýtvat mým časem na snídani. U profesora jsem to nepředpokládal.

O polední přestávce mě navštívil Brecht. Už se i mezi nováčky rozneslo, co je zač. Přestože neodložil těžkou zbroj včetně helmy, a díky tomu svým vzhledem neděsil lidi v okolí, hovor v jeho blízkosti utichal, někteří muži dokonce vstávali ze svých míst a vzdalovali se. Předpokládal jsem, že si zvyknou.

Byl to plukovník a já jeho hodnost respektoval, přestože to byl mrtvý plukovník.

„Seďte,“ snažil se mě zarazit, ale pozdě.

Pozdrav už jsem si po jeho pokynu odpustil.

„Pojďme si zakouřit,“ navrhl.

Postavili jsme se spolu k přídi tanku. Vzhledem k tomu, že nesáhl po vlastní cigaretě, nabídl jsem mu ze své cigártašky.

Nějakou dobu si cigaretu soustředěně prohlížel, potom sáhl pro zapalovač.

„Vaše helma, pane plukovníku,“ upozornil jsem ho.

Zarazil se, vsadil bych se, že se pobaveně ušklíbl, ale štít byl naprosto neprůhledný.

„Bude vám vadit, když váš dar zužitkuji později?“ nadhodil a nabídl mi ze svých zásob. „Sundávání helmy je docela – proces.“

„Ne,“ odpověděl jsem a zapálil si.

Opět jsem si uvědomil, jak upřeně pozoruje můj zapalovač.

„Překvapujete mě, kapitáne.“

Nevěděl jsem, co tím myslí, a na jeho repliku jsem nijak nezareagoval. V Brechtově přítomnosti se kouřilo skvěle, nikotin a praskání ohně vydělovaly z běhu věcí jednotlivosti a dávaly jim jiný význam.

„Ti tři jsou zvědové, mají modifikované koně, hodně modifikované,“ změnil plukovník téma. „Jsou extrémně dobře chráněni, masa magické výbavy. Cestou za sebou zanechávají stopovací kameny.“

„Co to je?“

O něčem takovém jsem neslyšel.

„Organismus uzpůsobený na příjem signálu z takového kamene ho dokáže lokalizovat na vzdálenost mnoha kilometrů.“

„Pes?“ chtěl jsem vědět.

„Třeba. Nebo kočka, a když potlačíte vyšší mozkové funkce, může to být i člověk.“

Všechno jsem vědět nemusel.

„Takže jsou to navaděči, za nimi přijde mnohem silnější jednotka.“

„Už jsou na cestě,“ poznamenal Brecht, „právě opouští ležení generála Ambruzziho.“

Opíral jsem se o čelní pancíř vyhřátý sluncem, teplo mi dělalo dobře, cigareta mezi prsty se pomalu transformovala v dým, na předloktí ruky přistála kobylka. Přemýšlel jsem, jak to ví. Vrátil se po naší stopě až k základně? Nebo to zjistil jinak? Schopnosti nekromancerů, alespoň některých nekromancerů, asi byly hodně jinde, než jsem se domýšlel.

„Jdou po nás tři čarodějové, hodně dobří čarodějové. Je nezvyklé, aby čarodějové takové úrovně těsně kooperovali,“ pokračoval Brecht.

„Jsou stejně dobří, jako byl Rice?“

„Mohou být,“ odpověděl po pauze Brecht. „Každý má k dispozici osobní transportér s četou motorizované pěchoty jako doprovod,“ doplnil.

Takže jako Rice. To vypadalo, že s velkou pravděpodobností všichni umřeme.

„Děkuji, pane.“

Ale Kriss by neměla.

Brecht vypadal, že nad něčím přemýšlí.

„Hezký den,“ popřál mi nakonec a vypadal spokojeně, jako by přišel přesně na to, co hledal.

„Vám také,“ odpověděl jsem nejistě.

„A ještě jedna věc,“ otočil se už na odchodu. „Jejich doprovod jsou všechno vojáci – nekromanti.“

Stejně jako u Rice, napadlo mě.

Na to už jsem neřekl nic.

Transportéry byly nepoměrně lehčí a zranitelnější vozidla než tanky, na druhou stranu mnohem rychlejší. Dříve nebo později nás dostihnou. Tuhle informaci jsem musel předat majoru Gunterovi. Dostihnou nás spíš dříve než později, usoudil jsem.