George MacDonald: Lilith

Nakladatelství Carcosa vydalo čtvrtý svazek edice Temnosti. Lilith (1895) je nejvýznačnějším a také nejtemnějším dílem skotského spisovatele George MacDonalda.

ANOTACE:
Mladý učenec zdědí dům s velkou tajemnou knihovnou. Při bádání v ní se mu jako průvodce nabídne havran, s nímž se dostane do paralelního světa „za zrcadlem“, kde neplatí pozemské zákony a realitu tvoří sedm rozměrů. Při cestě podivuhodnou říší se setkává s řadou bytostí, mezi nimi i s krásnou démonickou Lilith, a zažívá hrůzná i povznášející dobrodružství, jejichž hlavním rysem jsou proměny – metamorfózy těla i duše.

Lilith (1895) je nejvýznačnějším a také nejtemnějším dílem skotského spisovatele George MacDonalda (1824–1905). Pro Lovecrafta, jak píše ve slavné eseji „Nadpřirozená hrůza v literatuře“, jde o román vyznačující se „nutkavou bizarností“. Obecně se považuje za jeden z vrcholů viktoriánské fantastiky a měl velký vliv na pozdější autory, jako jsou C. S. Lewis a J. R. R. Tolkien. Důmyslně slučuje tradici romantické fantastické prózy s tradiční heroickou romancí, pohádkovým dobrodružstvím a duchovní alegorií.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Carcosa, leden 2020
Překlad: Milan Žáček
Doslov: Michal Peprník
Vazba: pevná
Počet stran: 344
Cena: 379 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první
Knihovna

Právě jsem dokončil studium v Oxfordu, a než se natrvalo chopím správcovství pozůstalého majetku, dopřával jsem si krátkého oddechu od práce. Otec mi zemřel, když jsem byl ještě malý chlapec; matka ho následovala v průběhu jednoho roku; a já jsem byl na světě skoro tak sám, jak jen člověk sám být může.

S historií svých předků jsem byl obeznámen jen velmi málo. Takřka jedinou věcí, kterou jsem o nich věděl, bylo, že pozoruhodně velké množství z nich se oddávalo studiu. Já sám jsem tyto sklony podědil do té míry, že jsem věnoval značnou část svého času, ačkoli přiznávám, že poněkud nesoustavně, naukám o neživé přírodě. Táhl mě k nim údiv, který ve mně vzbuzovaly. Bez přestání jsem spatřoval, a byl jsem připraven spatřovat, zvláštní analogie nejen mezi fakty rozličných věd stejného řádu či mezi fyzikálními a metafyzickými fakty, nýbrž i mezi fyzikálními hypotézami a domněnkami, které probleskovaly z metafyzických snů, do nichž jsem byl uvyklý upadat. Zároveň jsem nestřídmě holdoval nezralému nutkání přetavovat hypotézy do teorií. O duševních podivnostech svého charakteru se však nemohu rozepisovat více.

Náš dům, stejně jako rod, se vyznačoval notným stářím, leč k pochopení mého vypravování není třeba, abych jej popisoval. Obsahoval vybranou knihovnu, jež začala vznikat před vynálezem knihtisku a rozrůstala se až do mé doby, přičemž ji samozřejmě velmi ovlivnily proměny vkusu a zaměření. Zcela jistě nic nedokáže člověku pomíjivost vlastnictví víc, než když zdědí starobylý majetek! Jako pohyblivé panoráma plynul před řadou očí a nyní se pomalu vzdaluje i těm mým.

Knihovna, ačkoli byl na ni při mnoha úpravách domu brán náležitý zřetel, pohlcovala jako dobyvačný stát jednu místnost za druhou, až uchvátila větší část přízemí. Měla prostornou hlavní část, jejíž zdi byly obloženy knihami skoro až po strop, a místnosti, do nichž přetékala, byly nejroztodivnějších velikostí a tvarů, přičemž spojení mezi nimi se vyznačovala stejnou pestrostí – byly tu dveře, otevřené klenby, krátké chodby a schody vedoucí nahoru i dolů.

Čas jsem trávil především v prostorné hlavní místnosti, a to četbou vědeckých pojednání staršího i novějšího data; můj prvořadý zájem se totiž soustřeďoval na historii lidského myšlení v souvislosti s domnělými vědomostmi. Ptolemaios, Dante, oba Baconové a Boyle pro mě znamenali více než Darwin či Maxwell, neboť byli blíže ztracenému předvoji pronikajícímu temnotou nevědomosti.

Jednoho ponurého srpnového večera jsem seděl na svém obvyklém místě, zády k jednomu z oken, a četl si. Větší část dopoledne i odpoledne pršelo, ale právě při západu slunce se mraky protrhaly a sluneční paprsky zasvítily i do knihovny. Vstal jsem a vyhlédl z okna. Uprostřed rozlehlého trávníku se plnila rudou nádherou slunce závitková obruba vrcholu sloupku nad fontánou. Otočil jsem se, abych se vrátil na své místo, když tu mé oko zahlédlo stejnou nádheru na jediném obraze v místnosti – na portrétu, zavěšeném v jakémsi výklenku či malé svatyňce zapuštěné v rozsáhlém prostoru polic s knihami. Věděl jsem, že jde o podobiznu jednoho z mých předků, ale nikdy jsem se nezamýšel, proč visí sama právě tam, a nikoli v obrazárně či v některém z velkých sálů mezi ostatními portréty. Přímé sluneční světlo malbu kouzelně odhalilo; zdálo se mi, že ji vidím vůbec poprvé a že vůbec poprvé reaguje na můj pohled. S očima plnýma světla, které odrážela, mě cosi, nevím ani co, přimělo, abych se otočil a zamířil pohledem na opačný konec místnosti, když jsem zahlédl, nebo měl dojem, že jsem zahlédl, vysokou postavu napřahující ruku k jedné z polic. Za okamžik, kdy se můj zrak přizpůsobil nástupu šera, jsem neviděl už nikoho, a došel jsem k závěru, že mé zrakové nervy podlehly krátkodobé iluzi.

Vrátil jsem se k četbě a na ten neurčitý, prchavý dojem bych bezpochyby zapomněl, nebýt toho, že se mi za okamžik nabídla příležitost vyhledat jistý svazek, na jehož místě jsem ovšem našel jen mezeru v řádce knih, a neuvědomil si, že právě tam jsem zahlédl, či se domníval, že jsem zahlédl, starce hledajícího jakousi knihu. Sháněl jsem se po ní všude možně, leč marně. Druhý den ráno však kniha byla tam, kde jsem si myslel, že ji najdu! A v domě jsem nevěděl o nikom, koho by něco takového mohlo zajímat.

Tři dny nato se udála jiná, ještě podivnější věc.

Do jedné ze stěn byla zasazena nízká, úzká dvířka přístěnku, který obsahoval několik nejstarších a nejvzácnějších svazků. Dvířka to byla bytelná, s vystupující zárubní, a fantazie jednoho předka je opatřila mělkými policemi, osázenými výhradně knižními hřbety. Tento neškodný žert lze omluvit tím, že tituly těchto falešných svazků byly buď směšně originální, nebo patřily knihám jednou provždy ztraceným. Tato maskovaná dvířka jsem měl ve velké oblibě.

Aby byla iluze ještě dokonalejší, vsunul zřejmě nějaký tvořivý řemeslník nad jednu řadu hřbetů část svazku dostatečně úzkého na to, aby mohl ležet mezi ní a spodní částí další police: z knihy napříč uřezal značný kus a zbytek zasadil do mezery tak, že nad hřbety vyčníval jeden volný roh. Tento zmrzačený svazek byl svázán v měkké teletině, a jelikož se roh dal trochu otevřít, bylo vidět, že jde o rukopis psaný na pergamenu.

Při čtení jsem náhodou vzhlédl od stránky, přičemž jsem zrakem spočinul na těchto dvířkách a ihned jsem spatřil, že popisovaná kniha, pokud se knihou dá vůbec nazývat, je pryč. Rozhněván víc, než k čemu mě opravňovalo vědomí její hodnoty, zazvonil jsem na zvonec a vyčkal příchodu sluhy. Jakmile jsem se ho dotázal, zda neví, co se s knihou stalo, zesinal a ujistil mě, že neví. Spíše jsem mohl pochybovat o svém zraku než o jeho slovech, protože našemu rodu sloužil celý život a na světě nebylo věrnějšího služebníka. Zanechal ve mně však dojem, že toho mohl říci více.

Odpoledne jsem si opět četl v knihovně. Když jsem dospěl k jistému místu, které vyžadovalo zamyšlení, knihu jsem nechal poklesnout a zahleděl se do prázdna. V tom okamžiku jsem spatřil záda hubeného starce v dlouhém, tmavém kabátě, obnošeném, až se leskl, jak skrytými dvířky mizí do přístěnku. Vyrazil jsem přes pokoj, zjistil, že dvířka jsou zavřená, otevřel je, nahlédl do přístěnku, z nějž nevedl žádný další východ, a poněvadž jsem nikoho neviděl, dospěl jsem s nemalým neklidem k závěru, že jsem se podruhé stal obětí dřívější iluze, načež jsem se znovu posadil k četbě.

Je přirozené, že jsem se nevyvaroval pocitu jakési nervozity, a za chvilku, když jsem pozvedl oči, abych se ujistil, že jsem opravdu sám, jsem znovu vyskočil na nohy a uháněl ke skrytým dvířkům – protože poničený svazek byl opět na svém místě! Vzal jsem za něj a zatáhl: byl tam pevně zaklesnutý jako vždy!

To jsem byl již naprosto zmaten. Zatahal jsem na zvonec; dostavil se sluha; řekl jsem mu o všem, co jsem spatřil, a on mi nakonec řekl o všem, co věděl.

Pravil, že doufal, že se na toho starého pána zapomene; bylo dobře, že ho neviděl nikdo kromě mě. Když v domě začínal, hodně toho o něm slyšel, ale postupně se zmínky o něm vytrácely, a on sám si dával bedlivý pozor, aby se o něm nezmiňoval.

„Takže na tomto místě se zjevoval starý pán?“ zeptal jsem se.

Odpověděl mi, že kdysi tomu všichni věřili, ale skutečnost, že já jsem o něm nikdy neslyšel, napovídala tomu, že se jedná o ukončenou a zapomenutou záležitost.

Otázal jsem se ho, zda i on toho starce viděl.

Odvětil, že ho nikdy nespatřil, třebaže v domě slouží od doby, kdy bylo mému otci osm let. Dědeček o takových věcech nechtěl ani slyšet a prohlašoval, že kdokoli se o nich zmíní, bude na minutu propuštěn: říkával, že nejde o nic jiného než o záminku komorných, aby se vrhaly do náručí lokajům! Starý sir Ralph nevěřil ničemu, co neviděl nebo nač si nemohl sáhnout. Žádná komorná nikdy nepřiznala, že by přízrak viděla, ale jeden sluha kvůli tomu z domu odešel.

Jedna stará žena z vesnice mu vyprávěla legendu o jistém panu Havranovi, dlouholetém knihovníkovi „toho sira Upwarda, co visí na obraze tam mezi těmi knihami“. Sir Upward byl náruživý čtenář, říkala – a to nejen knih, které jsou lidem prospěšné, nýbrž i knih podivných, zapovězených a zlých, v kteréžto činnosti ho pan Havran, nejspíš sám Ďábel, jen podporoval. Oba zničehonic zmizeli, a sira Upwarda nikdy poté už nikdo nespatřil, ani o něm nic nezaslechl, ovšem pan Havran se i nadále čas od času objevoval v knihovně. Vyskytli se tací, co tvrdili, že není mrtvý; ale pro sluhu i pro stařenu bylo snazší uvěřit v to, že mrtvý může navštívit svět, který opustil, než v to, že by cosi, co stále přežívá stovky let, mohlo být vůbec člověkem.

Nikdy neslyšel nic o tom, že by se pan Havran pletl do chodu domácnosti, ale snad mohl cítit jakési privilegium, pokud šlo o knihy. Jak se o něm toho tolik dozvěděla ta stařena, to nedokázal říci; ale popis, který poskytla, přesně odpovídal postavě, již jsem právě zahlédl.

„Doufám, že to byla ze strany toho pána jen přátelská návštěva!“ uzavřel svou řeč s utrápeným úsměvem.

Řekl jsem mu, že proti jakémukoli počtu návštěv ze strany pana Havrana nic nenamítám, ale že by bylo záhodno, aby se i on sám nadále držel svého předsevzetí a nic o něm neříkal zbytku služebnictva. Poté jsem se ho zeptal, zda někdy viděl, že by onen poškozený svazek nebyl na svém místě; odpověděl mi, že nikdy, že ho vždy považoval za fixní součást inventáře. S těmito slovy jsme se k němu vydali a zatáhli za něj: vypadalo to, že s ním nic nepohne.

 

Kapitola druhá
Zrcadlo

Několik následujících dnů se neudálo nic nového. Myslím, že to, co se teď chystám vylíčit, se stalo asi o týden později.

Často jsem myslel na onen kus rukopisu a opakovaně se pokoušel najít způsob, jak jej vytáhnout, leč neúspěšně: nedokázal jsem přijít na to, co jej tak pevně přidržuje.

Už nějakou dobu jsem zamýšlel knihy v přístěnku podrobit důkladné kontrole, neboť ovzduší, jež v něm panovalo, ve mně vzbuzovalo obavy o jejich stav. Jednoho dne se úmysl znenadání přetavil v rozhodnutí a já už vstával ze židle, abych se pustil do práce, když jsem spatřil starého knihovníka, jak se pohybuje od dvířek přístěnku ke vzdálenějšímu konci místnosti. Měl bych spíše jen říci, že jsem jsem zahlédl cosi neurčitého, z čeho jsem nabyl dojmu drobného, sehnutého muže v ošumělém fraku, sahajícím mu skoro po paty, jehož šosy se při chůzi mírně rozevíraly a obnažovaly vyzáblé nohy v černých punčochách a velká chodidla v širokých botách podobných domácím střevícům.

Okamžitě jsem se za ním vydal: sice jsem mohl sledovat stín, ale nijak jsem nepochyboval, že opravdu něco sleduji. Vyšel z knihovny do haly a přes ni k úpatí širokého schodiště, po němž se ubíral do prvního patra, kde se nacházely hlavní místnosti. Podél těchto místností, se mnou v těsném závěsu, pokračoval dál rozlehlou chodbou k úpatí užšího schodiště, vedoucího do druhého patra. I po něm vyšel nahoru, a když jsem i já dorazil na jeho vrchol, třebaže se to bude zdát zvláštní, octl jsem se v končinách, které mi byly takřka neznámé. Nikdy jsem neměl bratra či sestru, kteří by mě naváděli k dovádění blízkému dětem, obeznámeným s každou skulinou a zákoutím; byl jsem teprve malý chlapec, když mě odvezl můj poručník; a dům jsem od té doby nespatřil, dokud jsem se asi před měsícem nevrátil, abych se ujal svého majetku.

Jednou chodbou za druhou jsme došli až ke dveřím, jimiž se vcházelo na točité dřevěné schodiště a po něm jsme vystoupali nahoru. Pod nohama mi zavrzal každý schod, ale od svého průvodce jsem žádný zvuk nezaslechl. Někde uprostřed schodiště se mi ztratil z očí a ani z jeho vrcholu nebylo ten neurčitý tvar nikde vidět. Nedokázal jsem si ani vybavit, že jsem ho viděl. Místo bylo plné stínů, on však žádným z nich nebyl.

Stál jsem v hlavní podkrovní místnosti, nad hlavou se mi křižovaly mohutné trámy a nosníky, obklopoval mě rozsáhlý prostor, tu a tam bylo vidět dveře a dlouhé chodby, jejichž tmu rozptylovalo světlo několika ponurých oken opředených pavučinami a několika malých zaprášených světlíků. Rozhlížel jsem se se zvláštní směsicí úžasu a potěšení: rozhlehlé prostory podkroví tu byly pro mě a neprobádané!

Uprostřed stála nenatřená ohrada z neopracovaných desek. Dveře byly pootevřené. V domnění, že by pan Havran mohl být právě tam, jsem na dveře zatlačil a vstoupil dovnitř.

Malá komůrka byla prozářena světlem, ale bylo to světlo, jež dlí na opuštěných místech: vypadalo omšele a bezútěšně, jako by zjistilo, že tu k ničemu není, a litovalo, že sem vůbec vstoupilo. Několik poněkud mdlých slunečních paprsků si razilo cestu mrakem prachových smítek, který se tu právě zvedl, a dopadalo na vysoké, staromódní a poněkud úzké zrcadlo s matným povrchem – podle všeho z běžného skla. Bylo opatřeno ebenovým rámem, na jehož vrcholu stál černý orel s rozepjatými křídly, třímající v zobáku zlatý řetízek, na němž visela černá koule.

Upíral jsem zrak spíše na ptáka než na zrcadlo, když jsem si náhle uvědomil, že se na jeho ploše neodráží ani komora, ani má vlastní postava. Měl jsem dojem, jako by se stěna rozechvívala, ale to, co následovalo, stačí k objasnění jakékoli nejistoty: – mohl jsem si splést se zrcadlem sklo, které chránilo nádherný obraz?

Viděl jsem před sebou divoký, rozeklaný, vřesem porostlý kraj. Pusté kopce nedosahující nikterak závratné výšky, leč vypadající jaksi podivně, zaujímaly střední vzdálenost; podél horizontu se táhly vrcholky vzdáleného pohoří; mně nejblíže se nacházela oblast blat, plochá a zasmušilá.

S ohledem na svou krátkozrakost jsem přistoupil ke kameni v bezprostřední blízkosti, abych si prohlédl jeho strukturu, a přitom jsem zahlédl, jak ke mně obřadně přiskakuje velký a starý havran, jehož nafialovělou čerň tu a tam změkčovalo šedé peří. Vypadalo to, že pátrá po červech. Aniž jsem byl jakkoli překvapen výskytem živého tvora v obraze, udělal jsem další krok kupředu, abych na něj lépe viděl, když tu jsem o něco klopýtl – nepochybně o rám zrcadla – a octl se přímo naproti havranově zobáku: byl jsem venku, na vřesovišti, kde nebylo ani stopy po domu!