Joanna Ruth Meyerová: Les bez srdce

Les, kterému vládne stromová čarodějnice, je nebezpečné místo, kde muže i ženy lákají sirény vstříc smrti.

 

ANOTACE:
Les je nebezpečné místo, kde muže i ženy lákají sirény vstříc smrti. Čarodějnice už dlouhá staletí získává srdce, aby jimi nakrmila strom bez srdce a s jeho pomocí ovládala čím dál větší území.

Když je do lesa vlákán syn hvězdáře Owen Merrick, Serena, jedna z dcer stromové sirény, ušetří jeho život, místo aby ho zabila. Owen každou noc přelézá zeď mezi zahradou a lesem, aby se s ní setkal, a ona pokaždé víc a víc touží stát se člověkem. Hvězdy však předpovídají nebezpečnou kletbu a Serenina honba za lidskostí je vrhne do víru odvěké války mezi čarodějnicí a králem, který se ji snaží zastavit.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, říjen 2021
Přeložila: Zuzana Stifterová
Vazba: vázaná
Počet stran: 392
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Nestvůra

Narodila jsem se jako strom. Tehdy bylo všechno jednodušší. Potřebovala jsem jen zem, vítr a déšť. Potřebovala jsem jen teplo slunečního svitu dopadající na mé listy.

Neexistoval strach, jen růst. Neexistovalo chtění, pouze nebe. Neexistovala žízeň, žízeň, žízeň.

Pouze svit hvězd.

Ale má matka chtěla dcery a vybrala si březový kruh.

Pamatuji si den svého narození: dřevo se přeměnilo ve šlachy, z listů se staly vlasy. Pod nohama jsem ucítila hlínu a poprvé jsem otevřela oči a uviděla, co jsem ještě nikdy neviděla: hluboký zelený les, širou modrou oblohu a šedobílé postavy mých sedmi sester.

A svou matku, jež není ani stromem, ani ženou, ani ničím, co lze popsat slovy. Je mocná, krásná a svazující. Činí, co chce, a běda komukoli, kdo jí stojí v cestě. To jsem v prvním okamžiku svého života pochopila, a když jsem se před ní sklonila, mé stříbrožluté vlasy se rozlily kolem mých ramen jako zářící pramen.

Nechápala jsem však, že jsem se narodila jako voják. Nechápala jsem, že už nebudu volná.

Zpočátku jsem myslela, že mám svou matku ráda. Otevřela mi oči a rozvázala mi jazyk. Naučila mne jména všeho v lese, naučila mne zpívat. A hudba, hudba, hudba, která ve mně pramenila a vyvěrala z mých rtů, byla tak zázračná, tak nádherná, že jsem věřila v její dobro, protože jak by to mohlo být jinak? A tak jsem zpívala a rostla, a aniž bych si to uvědomila, nechala jsem ji ze mne vytvořit nestvůru.

Jakmile jsem mohla přilákat muže svou písní, uvěznit ho v srdci lesa a zlomit ho jako uschlou větev, učinila jsem tak bez pochyb, bez přemýšlení.

A když jsem to udělala po druhé a po desáté a po dvacáté, když jsem v matčině lese vstříc smrti přilákala stovku mužů, zapomněla jsem, že jsem kdysi byla stromem.

Zapomněla jsem, že jsem kdy byla něčím jiným než matčinou nejmladší nestvůrou.

***

Část první:

LISTÍ

Nevstupuj nikdy do temného lesa, číhají tam mnohá nebezpečí, která si budou chtít podmanit tvou duši.

– Robert Beatty

 

Kapitola první

Owen

Gwyddenin les je dnes tichý. Do vzduchu není vetkaná žádná pronikavá, tajuplná melodie, která by tahala mou mysl i tělo, lákala mě mezi stromy, i když moc dobře vím, co by se stalo, kdybych šel. Jsem proti té hudbě odolnější než většina ostatních. Ale když je ticho, je to jednodušší.

Les voní jako vždy: jílem, hlínou a nakyslým nádechem rozkladu. Větve přečnívají ve výši hrudníku přes zeď, kterou můj otec postavil až příliš pozdě. Listy škrábou o kámen, jsou zářivě zelené, mlaďoučké. Ale mě neobelstí, abych je obdivoval – vím, co ukrývají.

O co nás připravily.

Awela se převaluje v trávě jako malé štěně, téměř ve stínu zdi. Nechápe nebezpečí, jež číhá tak blízko. Jak by také mohla? Jsou jí teprve dva roky. Nepamatuje si naši matku. Neslyší, jak uprostřed noci otec srdceryvně pláče, když si myslí, že spím. Otec by se zlobil, že tu vůbec jsme, ale Awela je zčásti divoška. Nemůže být celý den zavřená uvnitř. Kromě toho se teď z lesa žádná hudba nenese a otec je v práci na Brennanově farmě. Nemusí o tom vědět. A přece bych z ní nespustil oči, ani na vteřinu.

Nevěřím, že pokud by stromy opravdu chtěly dovnitř, mohla by je otcova zeď udržet venku.

Awela běhá dokola a piští radostí, až se zamotá a upadne. Je špinavá od hlavy až k patě a podařilo se jí roztrhnout si šaty. Její pleť je pihovatá a opálená od slunce, její tmavé kudrliny – stejné jako moje, zděděné po otci – létají na všechny strany. Nikdy nevydrží sedět dost dlouho v klidu, abych jí vlasy, momentálně rozcuchané a plné trávy a větviček, mohl pořádně rozčesat. Má hnědé oči po otci a široký úsměv po matce a v sobě víc nezbednosti, než by jakákoli malá bytůstka měla mít dovoleno. Naprosto mě vyčerpává a zbožňuju ji až za hrob.

„Awelo!“ zavolám, zatímco utíká ke zdi a natahuje ručičku k nízké větvi.

Prostupuje mnou panika, vyskočím z místa, kde jsem se rozvaloval v trávě. Vmžiku jsem u ní, chytnu ji za zápěstí a stáhnu do bezpečí pod širým nebem.

Zakřičí na mě a vykroutí se mi, ale znovu ji chytím a točím a točím, až se začne smát a zapomene na svou touhu utíkat zpět ke zdi a té ďábelské větvi. Nedovolím si přinést sekeru z kůlny a větev useknout. Ani otec by si to nedovolil. Pokouším se zapomenout na svůj neklid, nevnímat slabý závan písně vinoucí se z hlubin lesa.

„Jdeme se koupat, drobečku,“ sdělím sestře.

„Koupat ne!“ vypískne Awela.

Ale běhá za mnou, zatímco nesu lavor a plním ho z pumpy před domem. Když je plný, postavím ho k zahradě – květiny a sazenice zeleniny ocení vodu, kterou Awela jistě vycáká ven.

Vysvléknu ji z ušpiněných šatů a ponořím do vody, popadnu kostku mýdla a pořádně ji drhnu. Křičí, směje se a cáká, naprosto si to užívá. Vydrhnu ji a nechám ji hrát si ve vodě, zatímco mé oči bloumají sem tam, jednou k lesu za zahradou a otcovou zdí, podruhé k domu, ve kterém žiju, co si jen pamatuju.

Je to malý dům, obyčejný, až na věžičku sloužící otcovi jako observatoř. Stříbrná kupole je přes den zavřená, teleskop schovaný uvnitř. Květiny v zářivě modrých truhlících povadají, ne jako když se o ně místo mě starala matka. Snažím se udržet naživu to, co po ní zbylo. Snažím se nevydat celou její památku Gwyddeninu lesu.

Všichni říkají, že jsme blázni, když žijeme na samém okraji lesa. Možná jsme.

Ale není jiného místa dále od vesnice, kde by otec mohl o samotě sledovat hvězdy. Jen málo lidí ví, že je astronom. Nikdo neví, že mapuje hvězdy pro samotného krále Elyniona, dokonce za královy peníze. Otec pracuje jako nádeník na Brennanově farmě, aby se lidé neptali, jak vydělává peníze, a aby dodržel královu podmínku udržet to v tajnosti. Brennan je náš nejbližší soused, tři míle pěšky severovýchodně od našeho domu. Vesnice je dalších pět mil severně, a i to je považováno za nebezpečně blízko lesu.

Se zvedajícím se větrem začíná být chladno. Před sluncem se shlukují temné mraky a ve vzduchu je najednou cítit déšť. Hudba je teď hlasitější, je zřetelně slyšet i přes sílící vítr. Táhne mě. Otřesu se, zatnu zuby, obrním se proti ní.

„Jdeme dovnitř, drobečku,“ oznámím Awele. Na hlavu jí naliju džbánek čisté vody a ona ječí, jako bych ji vraždil. Jen ji polechtám pod bradou a vezmu ji z lavoru, zabalím do osušky a nesu k domu.

Hudba následuje, zabodává se do mě neviditelnými ostny. Stejná hudba, která vylákala mou matku do lesa, ve kterém se ztratila navždy. Zajímalo by mě, jestli ji někdo slyšel křičet, když se na ni vrhlo osm Gwyddeniných zrůdných dcer a rozdrásalo ji na kusy.

Jestli po ní něco zůstalo, nebo jestli z ní není nic víc než prach, roztroušený po lesní půdě mezi tlejícími listy. Ve spěchu vynesu Awelu do dvou schodů před našimi dveřmi a beru za kliku.

„Je Calon Merrick doma?“

Při hlučném hlasu nadskočím, otočím se a uvidím k sobě kráčet muže, který je evidentně královským vojákem. K dlouhému kobaltovému kabátu zapnutému na zlaté knoflíky mu ladí vkusná modrá čepice, zdobená zlatem. Na rameni mu visí dlouhý vak z voskovaného plátna a věkem je zhruba někde mezi mým otcem a mnou, tedy sedmnácti lety. Jeho kůže je tmavě hnědá, což svědčí o saethském původu.

„Jsem Owen Merrick,“ odpovím. „Můj otec tu teď není. Jdete pro hvězdné mapy?“

Vojákovy oči s viditelnou nechutí přelétnou ze mě na sestru. Poklepe si na uši a já pochopím, že si do nich asi dal vosk, aby se chránil před zpěvem stromových sirén – neslyší mě.

Otevřu dveře a naznačím mu, aby šel dovnitř. Vejde, ale vosk z uší si nevytáhne, dokud se za ním dveře pevně nezavřou. Jeho oči se znepokojeně podívají na les za kuchyňským oknem. „Přišel jsem pro mapy.“

„Donesu je,“ slíbím. „Vydržte.“ Postavím konvici na kamna, než najdu Awele plenku a čistou noční košili. Poskakuje po místnosti a piští. Voják svraští čelo a přitiskne záda na zeď u krbu, protože dál už se od ní dostat nemůže.

Když se nedívá, zamračím se na něj – copak si myslí, že vyskočil matce z lůna tak dospělý a naprosto nudný, jako je teď?

Nechám ho s hrnkem čaje u kuchyňského stolu a nesu Awelu s sebou do observatoře pro hvězdné mapy z tohoto měsíce. Běžně bych ji sebou nebral, ale ani náhodou bych ji nenechal dole s tím troubou.

„Na nic nesahej, drobečku,“ nabádám ji naprosto marně a postavím ji doprostřed observatoře. Chvilku se rozhlíží svýma velkýma, okouzlenýma očima a vzápětí lítá kolem dokola po místnosti a piští nadšením.

Mapy jsou svázané na knihovně vedle teleskopu. Posbírám je do náručí a zvládnu nahnat Awelu před sebou z místnosti ven.

Napůl se skutálí ze schodů – už měla dávno spát.

„Tady jsou,“ sdělím vojákovi a složím mapy před něj na stůl, aby si je prohlédl.

Dám Awele trochu mléka a posadím se s ní ke stolu. Zavrtá se do mě.

Voják vytáhne každou mapu z pouzdra a než ji vrátí zpět, letmo ji prohlédne. Je vidět, že tuhle práci dělá poprvé – král Elynion obvykle pro mapy a s otcovou odměnou posílá několik stejných sluhů, ale tohohle muže jsem nikdy neviděl. Podle toho, jak mu oči přeskakují po hvězdných mapách, také poznám, že nemá ponětí, jak je číst.

„Vše se zdá být v pořádku,“ pronese po prostudování poslední mapy.

Nedám najevo, že jsem ho prokoukl. Awela mi v náručí napůl spí. Zlobím se, že se voják ani nedotkl čaje, který zatím vedle jeho ruky vychladl. Neměl jsem kvůli němu plýtvat.

Venku se protrhnou mraky a za oknem padá v provazech déšť.

„Otcova odměna, jak bylo dohodnuto.“ Z vnitřní kapsy vytáhne modrý sametový váček, který nepatrně zacinká, když ho pokládá na stůl. „Můžeš si to přepočítat, jestli chceš, ale rychle. Do soumraku se chci vrátit do vesnice.“

Soumrak bude až za několik hodin, ale vidím, jak jeho pohled znovu putuje k oknu, ke stínu lesa, který leží těsně mimo dohled. Přemýšlím, zda už ho někdy na vlastní oči viděl.

„Nechápu, jak to můžete vydržet,“ pronese polohlasně. „Jak můžete v noci spát, tak blízko jejímu lesu. Tak blízko ní.“

Gwyddena. Málokdo vysloví její jméno nahlas, ale všichni ho znají: čarodějnice, která vládne lesu, tak mocná, že si svou vůlí může podmanit boží výtvory, stejně jako si podmanila své dcery, stromové sirény. Třímá je jako zbraně, poroučí jim zpívat, lákat do lesa muže a ženy a pak je pohltit.

„My neobtěžujeme ji.“ Pokrčím rameny a snažím se o nenucenost. „Ona neobtěžuje nás. Ale peníze počítat nemusím. Věřím Jeho Veličenstvu.“

Awela si promne oči, já se postavím a položím si ji na rameno. Voják se také postaví a nemotorně nastrká hvězdné mapy do svého vaku z voskovaného plátna. Vak je hluboký, ale dobrá třetina map z něj stejně vykukuje. Chvíli si mě prohlíží, jako by se rozhodoval, zda něco říct, či ne. „Víš, proč to dělá? Myslím Jeho Veličenstvo. Proč tvému otci za ty mapy každý měsíc platí?“

Pokrčím rameny. Asi je opravdu nováček. Žádný jiný sluha, kterého k nám král poslal, o něm nikdy takto nepochyboval. „Pokud to otec ví, mně to nikdy neřekl. Ale vy jistě víte, jak je důležitá –“

„Diskrétnost.“ Zamračí se na mě. „Nejsem hlupák. Jen mě zajímalo, jestli to víš. Nic víc.“

Osobně si rád krále Elyniona představuju tak trochu jako vědce, který si svou zálibu nechává pro sebe, aby to nepůsobilo, že je pověrčivý. Kdyby tarianský lid věděl, že se jeho král každý měsíc obrací ke hvězdám – ať už je jeho skutečný důvod jakýkoli –, přestal by mu důvěřovat. Je to jejich hrdina, jejich zastánce proti Gwyddeně a jejímu lesu. Pokud by mysleli, že hledá svou budoucnost ve hvězdách, šeptali by si o kouzlech a čárách, mohli by si začít myslet, že je stejný jako čarodějnice a její zrůdné dcery. Mezi kouzly a vědou je koneckonců jen tenká hranice.

Voják otálí u dveří, z kapsy vytáhne dva kusy vosku, ale zpět do uší je zatím nevloží. Očividně ho netěší, že by měl jít ven, i když druhou možností je zůstat zde se mnou a s Awelou.

„Je to vyhazování peněz,“ řekne. „Mohly by se dát na železnici.“

Awela zívne a opře si hlavu o můj krk. Píseň stromových sirén teď prokluzuje dovnitř do domu přes trhliny v kamenech. Voják mi zřejmě nějakou dobu zůstane na krku – nejsem si jistý, zda dokáže volání odolat, i s tím voskem. „Co je se železnicí? Už rok bez problému funguje.“

Voják se ušklíbne. „Fungovala, dokud les neobrostl kolem kolejí.“

„Cože udělal?“ Údivem zůstanu zírat.

„Na západ od vaší vesnice projíždí vlak do Saethu v podstatě jen přes les. Je to tak už od zimy.“

„Už od zimy?“ Hloupě vše opakuju, ale je mi to jedno. Svírá mě hrůza. Spolu s telegrafním vedením je železnice jedním z největších úspěchů krále Elyniona a dělá cestování přes Tarian rychlejší a bezpečnější, zároveň posiluje vztahy s naším sousedem a obchodním partnerem, zemí Saeth. Když ji postavil, byl les na míle daleko a koleje vedly přes dlouhé travnaté planiny. A teď… „Jak je to možné?“

„Čarodějnice je každým rokem silnější. Divím se, že nestrhla tu vaši zeď.“ Letmo pohlédne z okna. „Je to ale horší, než si dokážeš představit. Koleje v lese jsou zničené. Kov je zkroucený, železniční pražce vytrhané ze země a vzpřímené, jako stromy, kterými kdysi byly, ověšené květinovými věnci. Je jedno, že to nebyly její stromy. Všechno dřevo jsme přivezli ze Saethu – Jeho Veličenstvo hraje podle pravidel. Děje se to náhodně, zdržuje to celé náklady. Musíme teď opravovat úseky kolejí skoro každý týden. Pokud to nevyřešíme, riskujeme problémy se Saethem.“

Má pravdu. Tarian dováží ze Saethu dřevo a uhlí. Bez nich bychom měli velké potíže. Kromě pomalých a riskantních námořních tras není žádná jiná cesta, jak se dostat do Saethu, ledaže by někdo byl natolik hloupý, aby šel přes les pěšky – koně se k jejím stromům nepřiblíží.

Awela se mi zavrtí na rameni, svýma malýma ručkama mě tahá za košili. Venku stále nepřetržitě prší a píseň stromových sirén se úplně vytrácí. „Takže jste byl v lese,“ zeptám se, protože mi neušlo, jak použil slovo „musíme“.

Otřese se a přikývne. „Pracoval jsem šest měsíců na železnici a často mě posílají hlídat opraváře.“

Srdce mi bije až v krku. „Viděl jste je? Dcery ča-čarodejnice?“

Trhne rukama, pouzdra hvězdných map v navoskovaném vaku o sebe zachrastí. „Jednou. Bylo to před dvěma měsíci, poprvé, co nás poslali opravit úsek kolejí v nově vyrostlém lese. Uši jsme si na ochranu proti jejich písním nacpali voskem. Ozbrojili jsme se noži a zbraněmi. Ale když přišly, nestačilo to. Byly tři a jejich ďábelská hudba zněla hlasitě i přes vosk. Byly rychlé jako hadi, měly zářící oči a kostnaté ruce a svázaly nás živými větvemi, které nás omotaly a sevřely a zařezávaly se nám do kůže.“

Zírám na vojáka s naprostou hrůzou.

„To náš kapitán nás většinu zachránil, pomocí balíku hadrů namočených do petroleje a pytlíku střelného prachu. Vyděsil ty démony na dost dlouho, abychom mohli utéct. Ale kapitán to nepřežil. Ztratil moc krve.“

Prohlížím si vojáka s nově nabytým respektem.

Zavrtí hlavou, jako by tu myšlenku chtěl setřást. Zřejmě mu došlo, že hudba v lese utichla. „Tak hezký den.“ Do uší si nacpe vosk, vykročí ven a zavře za sebou dveře.

Nemrzí mě, že odešel. Zachumlám Awelu do její postýlky v prvním patře a vyšplhám po schodech do observatoře. I pokud bouře přejde, na použití teleskopu stejně ještě několik hodin nebude dost tma, ale mám rád nerušenou atmosféru této místnosti. Když je kupole otevřená, skleněný strop tvoří jedno velké okno k nebi. Když je zavřená, je tu jen malé okénko vlevo od litinových kamen, které se otevírá klikou. Otočím ji a upřeně sleduji Gwyddenino panství, mé oči se snaží proniknout deštěm až do samého srdce lesa. Nikdo si nedovolí dotknout se Gwyddeniných stromů – jsou pro ni posvátné. Legendy vypráví, že je považuje za své děti, dokonce z nich své děti stvořila: svých osm dcer, stromových sirén, jejichž tajemný zpěv už se zase line oknem dovnitř.

Dříve byl les podstatně menší, než je teď, ale každým rokem roste. Rychleji než jsem myslel, soudě podle vojákových zpráv. Přemýšlím, jestli v době, až bude Awela stejně stará jako já teď, pohltí celý svět tak, jako pohltil mou matku.

Ještě chvíli pozoruji stromy a poslouchám zpěv Gwyddeniných dcer. Hudba do mě zasekává své ostré drápy a já se najednou vykláním z observatoře a natahuji ke stromům ruce. Náhle si uvědomím, co dělám. Strhnu hlavu zpět dovnitř a okno zase zavřu na kliku.