Praví bastardi se drží svého kopyta

Rok se s rokem sešel a pak se pro jistotu sešel ještě s jedním, než se nám do rukou dostalo pokračování zatraceně špinavé poloorčí fantasy Šedí bastardi z pera Jonathana Frenche. Po dočtení téhle bichličky se nacházíme v půlce série (dle slov autora první série), takže jak jsme momentálně na tom?

Nádherná zdědila na konci Šedých bastardů zbytky roztříštěného kopyta, které přejmenovala na Pravé bastardy. Nyní, skoro rok po událostech předchozí knihy, se pokouší své přátele a lidi, za něž má zodpovědnost, udržet naživu osudu navzdory. Souzené země nikdy nebyly pro slabé povahy, ale katastrofy se nyní vrší jedna na druhou a na Bastardy se prostě lepí smůla, kudy chodí – ať už se jedná o hladomor, o fakt, že lidé z Hisparty loví nomádské jezdce a natahují svoje prsty po něčem, co už dávno není jejich, nebo o to, že v čele kopyta stojí žena, což je zcela bezprecedentní.

Stejně jako v první knize i v Pravých bastardech se Jonathan French věnuje celé řadě zdánlivě nahodilých epizodních událostí, popisujících všední dny (a útrapy) jednoho kopyta. Jenže čtenáři jsou už poučeni, a tak je jim jasné, že se musejí bedlivě rozhlížet a v každé takové scéně hledat drobnosti, které by za pár desítek stran mohly hrát zásadní roli. A že ji hrát budou. Potkáme tu staré známé i zcela nové tváře, vyslechneme si celou řadu sprosťáren a dvojsmyslných vtípků. A na pozadí toho se odehrává cosi hlubšího, temnějšího a důležitějšího než Nadyina snaha přežít a ideálně se i udržet u moci, aby ochránila svoje kopyto.

Jenže tu vyvstává jeden problém: čtenáři nemají šanci spekulovat o tom, co že se to na pozadí vlastně odehrává, a nedostanou tím pádem možnost odhalit cokoliv dřív, než jim to autor slavnostně naservíruje na stříbrném podnose. Ano, pár dějových zvratů lze odhadnout, ale to, o čem celá ta mašinérie ve skutečnosti je? To ani omylem. Tento nešvar se sice vyskytuje už v první knize, ale v Pravých bastardech zamrzí o to víc, protože čtenáři už vědí, že to všechno spolu nějak bude souviset, ale mají smůlu – musejí si počkat na takřka sherlockovské geniální odhalení ve velkém finále.

Do jisté míry to má své kouzlo a člověk se může jen nechat unášet na kopytech mazlů vstříc další řeži. Na druhou stranu to ale může odradit náročnější čtenáře – série Souzené země totiž navzdory vší špíně, brutalitě a dvojsmyslům není úplně odpočinkové čtivo. V řadě okamžiků má přesah týkající se například otázek morálky nebo etiky – a ani to rubání (ačkoliv výživně popisované) tu není zcela samoúčelné.

Praví bastardi jsou například úžasně feminističtí. Vím, že není úplně populární takhle škatulkovat, ale v knize se nejednou řeší, že je Nádherná jediná žena ve světě plně a bez výjimky ovládaném muži. Vydobyla si své místo na slunci a snaží se ho udržet, což není vždy snadné. Jonathan French ovšem ukazuje – a to velice citlivým způsobem, aniž by celé téma shazoval či bagatelizoval – i odvrácenou stranu feminismu. Poukazuje například na to, že si ženy nemusejí – obrazně řečeno – nechat narůst koule (ačkoliv Nady je má slušné), aby mohly šéfovat chlapům a oni vůči nim pociťovali respekt. Vztah Nádherné a jejího kopyta je opravdu vykreslený velice zdařile. Zároveň autor také nenápadně zdůrazňuje i to, že není úplně v pořádku pohrdat ostatními ženami jen proto, že nechtějí totéž co Nádherná.

Po pravdě řečeno, Nádherná je asi největším kamenem úrazu celé knihy. Což je vzhledem k tomu, že je hlavní hrdinka, docela problém. Čtenáři budou chápat její motivaci – nic to ale nemění na tom, že její chování je značnou část knihy nesympatické. A není to tím, že je sprostá ženská, která seká hlavy na potkání, je cynická a do jisté míry jí chybí empatie. Ne, jde o to, jakým způsobem dosahuje cílů – o to, že si neustále musí něco dokazovat, a tím docela často dostane ostatní do nějaké šlamastyky. Vzhledem k tomu, co má za sebou, a jak je nastavený svět Souzených zemí, je to pochopitelné. Leč stále nesympatické. Podle toho, jak je tento motiv v knize zpracován, věřím, že to Jonathan French udělal záměrně – nezbývá než si počkat, jestli to do budoucna ještě využije.

Souzené země se zpočátku zdály spíš jako komorní drama mezi několika ústředními postavami. S druhou knihou a přibývajícími stránkami se však série mění na něco většího, epičtějšího. Jestli to autor dokáže ukočírovat a nesklouzne do vod klišé, která se mu prozatím daří statečně stavět na hlavu a skvěle využívat pro svoje účely, to ukáže až čas (a další dvě knihy).

Vydal: Host, 2021
Překlad: Ladislav Václavík
Vazba: vázaná
Počet stran: 583
Cena: 449 Kč