Ben Aaronovitch: Falešná hodnota

Nakladatelství Argo vydá osmý díl série Řeky Londýna. Román Falešná hodnota má všechno, na co jsme byli zvyklí z dřívějších částí – humor i svérázný pohled na svět – a také něco navíc: třeba to, že firma, kde teď Peter působí, nese silný otisk světa Stopařova průvodce po galaxii!

ANOTACE:
Nové dobrodružství Petera Granta… a zároveň nový rozjezd! Jsme stále v Londýně, ale Peter už nepracuje u metropolitní policie. Po uzavření případu Muže bez tváře a dalších peripetiích se Peter usazuje, připravuje se na otcovskou roli a zároveň čelí poněkud nejisté budoucnosti. Nastupuje do soukromého sektoru, do IT firmy Terrence Skinnera, kde věci nejsou takové, jaké se zdají být. V rámci zaměstnání se musí naučit splynout s civilisty, kteří jsou ještě větší geekové než on, byť nadále zůstává v kontaktu se starými známými, jež ho provázeli při dřívějších vyšetřováních, ať operují v Rozmaru nebo třeba v Americe. A i zde má samozřejmě slovo magie. Pracoviště skrývá tajemství, technologii, která je sice high-tech a zkoumá možnosti umělé inteligence, ale má kořeny u Ady Lovelaceové a Charlese Babbage.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Argo, srpen 2021
Původní název: False Value
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Kateřina Bažantová
Vazba: brožovaná
Cena: 348 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Část první
Žakár

1
Leden: některé labutě jsou bílé

Závěrečný pohovor ve společnosti Serious Cybernetics Corporation jsem absolvoval přímo u šéfa ostrahy – Tyrela Johnsona. Jednoho z těch urostlých mužů kolem pětapadesátky, kteří díky zdravé životosprávě a pravidelnému cvičení nenabírají tuk a naopak se zhutňují a nabývají pevnosti týkového dřeva. Muže se snědou pletí a krátkými šedými vlasy, oblečeného v tmavomodrém, na míru šitém obleku s jemným proužkem a v citronově žluté bavlněné košili bez kravaty.

Jelikož zbytek osazenstva budovy volil svršky z různých úrovní pohodově neformální škály, oblek byl vyjádřením určitého postoje – a byl jsem rád, že jsem po něm sáhl i já sám.

Podle pastelových stěn, nepříliš stabilního nábytku z nerez oceli a slov Zeptejte se mě na mou poezii, vykroužených na jedné stěně písmem MS Comic Sans, jsem usuzoval, že pan Johnson si svou kancelář nezařizoval sám.

Spočíval jsem na nízké pohovce banánově žluté barvy, zatímco on seděl se založenýma rukama na okraji svého psacího stolu. Všiml jsem si, že nemá k ruce žádné poznámky.

„Peter Grant.“ Mluvil s nějakým karibským přízvukem, nejspíš trinidadským, i když je mezi sebou neumím rozlišit. „Dvacet osm let, Londýňan, hned několik úspěšně zvládnutých zkoušek po základní škole, třikrát nadprůměrný výsledek u maturitní zkoušky, a přesto jsi nepokračoval v dalším vzdělávání, dělal jsi pro Tesco, dvě menší maloobchodní společnosti, pak je tu něco s názvem Kancelářské služby Spinnaker – to bylo co?“

„Úklid kancelářských prostor.“

„Takže s mopem si rozumíš?“ usmál se.

„Bohužel,“ odpověděl jsem a statečně odolával nutkání přidat na konec každé věty pokorné „pane“. Tyrel Johnson přestal být policistou v roce, kdy jsem přišel na svět, ale některých věcí se očividně nikdy nezbavíte.

Uvědomil jsem si, že s tímhle se možná budu muset potýkat i já sám.

„Dva roky jako pomocný strážník… potom jsi nastoupil k metropolitní policii, a než jsi její řady opustil, vydržel jsi tam šest let.“ Přikyvoval, jako by mu to dávalo dokonalý smysl – kéž bych to mohl říct sám o sobě.

„Po zácviku jsi pracoval na oddělení pro vyšetřování specializované, organizované a hospodářské kriminality,“ pokračoval Johnson. „Tam jsi dělal přesně co?“

Bylo dohodnuto, že by bylo ve všech ohledech kontraproduktivní, kdybych se zmiňoval o speciálním vyhodnocovacím útvaru, jinak zvaném „Rozmar“, známém také jako „Bože, tihle ne“. To, že u metropolitní policie existuje útvar, který se zabývá divnými šílenostmi, se v rámci sboru obecně ví; že v něm pracují policisté školení v magii, není tak úplně tajemstvím, ale rozhodně je to něco, o čem se nikdo nechce bavit. Zvlášť u přijímacího pohovoru.

„Operace Lunapark,“ řekl jsem.

„O té jsem nikdy neslyšel.“

„Nigerijské penězokazecké gangy.“

„Utajená?“

„Ne,“ já na to. „Výslechy, výpovědi, následná šetření – znáte to – rutinní práce v terénu.“

„Co kdybychom se dostali k tomu hlavnímu?“ zeptal se Johnson. „Proč jsi od policie odešel?“

Johnson, sám coby bývalý policajt, dosud musel mít u londýnského sboru kontakty – a musel si mě proklepnout, jen co se můj životopis objevil v užším výběru. Ovšem fakt, že jsme tenhle pohovor vůbec podstupovali, naznačoval, že neví všechno.

„Ve vazbě došlo k úmrtí,“ řekl jsem. „Suspendovali mě.“

Mírně se předklonil, aby následujícím slovům dodal náležitý důraz.

„Tak jak, synku? Mohls za to?“

Podíval jsem se mu do očí.

„Měl jsem to předjímat, a nezareagoval jsem dostatečně rychle, abych tomu zabránil,“ odpověděl jsem – je mnohem a mnohem snazší lhát, když říkáte pravdu.

Přikývl.

„Vždycky musí být někdo, na koho se to svede. Nezkoušels to ustát?“

„Pobízeli mě, abych přešel jinam,“ řekl jsem. „Někdo musel odejít a nechtěli to moc rozmazávat.“ Neřekl jsem, kdo byli ti „oni“, ale Johnsona, který uvážlivě přikyvoval, to očividně netrápilo.

„Co si myslíš o počítačích?“ zeptal se, čímž dokázal, že i výslechový úskok spočívající v nečekané změně tématu patří k věcem, kterých se po odchodu ze Sboru nikdy nezbavíte.

Vždycky je to „Sbor“, s velkým „S“, jako by platilo, že když v něm jste, neumíte si představit být součástí něčeho jiného.

Prostě buď sám sebou, řekla mi Beverley, když jsem se ráno oblékal.

„Jednou jsem hrál dvacet čtyři hodin v kuse Red Dead Redemption,“ řekl jsem.

Johnson přimhouřil oči, ale ve způsobu, jak stiskl rty, bylo patrné pobavení. Vzápětí však trochu vyprchalo.

„Budu k tobě upřímný. Ve standardním režimu bys byl na tuhle práci trochu překvalifikovaný. Ale mám problém.“

„Ano, pane?“ Snažil jsem se ve tváři udržet výraz nevzrušeného zájmu.

„Někdo mezi našimi zaměstnanci nemá nejčistší úmysly,“ vysvětlil a já se uvolnil. „Cítím, že tady máme krysu. Nemám čas dotyčného vyhmátnout, takže potřebuju krysaře, někoho, na koho se můžu spolehnout, že odvede pořádnou práci.“

„Dělal jsem na Oxford Street. Chytání krys je moje specialita.“

„Ano,“ pronesl pomalu. „Na tohle by ses hodil – kdy můžeš začít?“

„Třeba hned.“

„Jo, to by byla paráda,“ řekl Johnson. „Ale napřed tě musíme protáhnout osobním, takže to necháme na pondělí. Hned pěkně zrána.“

Sklouzl ze stolu, narovnal se a já jsem vyskočil na nohy. Podal mi pravici – bylo to, jako bych si rukou třásl se stromem.

„A jenom aby bylo jasno,“ řekl, aniž mě pustil. „Bez ohledu na to, co si budou myslet ostatní – včetně samotného vrchního hobita –, pracuješ jen a pouze pro mě. Jasný?“

„Ano, pane.“

„Výborně,“ řekl a vyprovodil mě z budovy.

*

Johnson si dal záležet, aby oddělení lidských zdrojů označil slovem „osobní“, a ne jeho oficiálním interním firemním názvem Magrathejská služba pro využití formy života pocházející z opic, stejně jako oddělení, kam jsem byl právě přijatý, nazval ostraha, nikoliv Vogonský bezpečnostní orgán.

Ani to, a také fakt, že zaměstnancům se oficiálně říkalo „myši“, však Magrathejské službě pro využití formy života pocházející z opic nezabránilo, aby mi e-mailem i klasickou poštou poslala dvanáctistránkovou smlouvu spolu s dohodou o mlčenlivosti, jejíž ustanovení byla horší než zákon o ochraně státního tajemství. Máma mě varovala, že mezi zaměstnanci úklidových firem tahle firma nemá příliš dobrou pověst.

„Je s nima kříž a moc neplatěj,“ řekla mi.

Moc neplatěj byl mámin výraz pro nižší než minimální mzdu.

Máma taky chtěla vědět, jestli s Beverley chodím do předporodního kurzu a jestli dávám pozor, aby pořádně jedla. Pořádně jíst podle mojí mámy znamená, že Beverley každý den zkonzumuje rýži v množství odpovídajícím její vlastní hmotnosti, takže jsem zalhal a odpověděl, že jí. Když jsem se Beverley zeptal na nějaké neodolatelné chutě, řekla, že zatím nic.

„Ale můžu to předstírat,“ prohodila těsně po Vánocích. „Jestli se budeš cítit líp.“

Beverley Brooková bydlela jižně od Wimbledon Common, v obou polovinách dvojdomku stojícího na příhodně pojmenované Beverley Avenue. Stěny mezi oběma částmi byly proraženy a pokoje prošly přestavbou, ale z toho, jak se vám pod nohama měnil charakter podlahy, když jste se pohybovali po koupelně přiléhající k ložnici, byl pořád cítit přízrak kuchyně z pravé části domu. Od chvíle, kdy jsem se k ní natrvalo přistěhoval, došlo v domě k několika změnám, které souvisely především s úložnými prostory a mým pobízením Beverley, aby je využívala pro ukládání svého oblečení – ovšem úspěchy jsem zaznamenal pouze částečné.

Spali jsme v přízemí, protože Beverley je bohyní říčky Beverley Brook, která plyne na konci její zahrady, a je ráda, když má v případě potřeby ke svému toku okamžitý přístup.

Beverley byla v té době v pátém měsíci – což ji přimělo k tomu, že si od jedné ze sester vypůjčila o pár čísel větší plavky, aby se do nich vešla i s břichem. Také se pustila do práce na své dizertaci s názvem „Environmentální přínos obracení vodních toků“, usazená u kuchyňského stolu na židli s rovným opěradlem.

Ten večer jsem seděl naproti ní a pročítal si smlouvu, která se zabývala především podrobným výčtem četných a rozmanitých způsobů, proč můžu být z firmy Serious Cybernetics Corporation vyhozený bez nároku na jakékoliv odškodnění. Byla to perná práce, od níž mě neustále rozptylovala krása Beverleyiných očí, těkajících od displeje notebooku k poznámkovému sešitu, a její útlé hnědé prsty, v nichž nad otevřenými učebnicemi držela zvýrazňovač.

„Co je?“ zeptala se, když ke mně vzhlédla.

„Nic,“ řekl jsem.

„Tak fajn,“ utrousila a já se jen díval, jak se sklání, aby si ověřila něco v jedné z knih, přičemž jí přes ramena sklouzly prameny vlasů a odhalily hladkou oblinu jejího týla.

„Přestaň na mě civět,“ pronesla Beverley, aniž se na mě podívala. „A pokračuj s tou svojí smlouvou.“

Povzdechl jsem si a vrátil se k dešifrování faktu, že nejenže budu pouze v dvanáctiměsíční zkušební lhůtě, ale že si vedení rovněž vyhrazuje právo tuto zkušební lhůtu trvale prodlužovat, pokud nevyhovím jakési sadě neurčitě definovaných výkonnostních kritérií. Všechno to bylo velice skličující a na hranici zákona, ale ne že bych si mohl nějak vybírat.

Zaměstnání, nepočítám-li práci u policie, jsem neměl přes osm let. Mojí poslední štací bylo doplňování regálů ve stockwellském Kwiksave, které skončilo s krachem celé firmy. To nejlepší, co můžu o doplňování regálů říct, je, že to není práce v úklidové firmě.

Smlouvu jsem podepsal v určených políčkách a vrátil ji do přiložené obálky.

*

Jelikož je situace s parkováním v okolí kruháče na Old Street taková, jaká je, bylo vyloučené, abych jel od Bev do centra autem. Na Holland Avenue jsem nastoupil do autobusu číslo 57 a na stanici South Wimbledon jsem přestoupil na severní linku londýnského metra, kde jsem se v soupravě vmáčkl do imaginární skuliny mezi dvěma rozložitými bělochy. Ranní cesta do práce je na severní lince často neveselá, ale toho rána ve voze panovala podivná atmosféra a přísahám, že jsem pocítil i náznak vestigia. Nic, co by mě mělo profesionálně znervózňovat; byl to jen závan flitrů a pozlátka. Jakási žena středního věku ve vzdálenosti asi dvou podpaží ode mě řekla: „Základna volá majora Toma“ a propukla v pláč. Když se pak souprava dala do pohybu, měl jsem dojem, že slyším nějakého muže říkat: „Nasaďte si přilbu,“ ale jeho další slova zanikla v rachocení vlaku. Když jsme přijeli do Colliers Wood, nikdo přímo nezpíval, ale z okolních rozhovorů jsem pochytil dost na to, abych zjistil, že umřel David Bowie.

Pro případ, že bych se pořád ještě nedovtípil, že muž, který spadl na Zemi, už není mezi námi, napověděl by mi to plakát, čerstvě vylepený v okně hlavního vchodu do SSC, a mladičký stážista, který všem přicházejícím myším rozdával černé smuteční pásky.

Plakát zobrazoval Bowieho jako Ziggyho Stardusta s červeným bleskem ve tváři a byl umístěný těsně pod velkými přívětivými písmeny, jež v okně vytvářela nápis NEPROPADEJTE PANICE.

Nikdo sice ani v nejmenším nenadnesl, že nosit pásku je povinné, ale všiml jsem si, že ji neodmítla žádná z myší, a to ani ty, co do práce přišly v deathmetalových mikinách.

Atrium Serious Cybernetics Corporation bylo vybavené řadou vstupních bran aktivovaných přístupovou kartou. Na rozdíl od většiny korporátních kancelářských budov měly tyto bariéry výšku dospělého člověka a byly vyrobené z neprůstřelného plexiskla – a tudíž se vyznačovaly úrovní zabezpečení, jakou jsem viděl pouze v New Scotland Yardu a v Empire State Building. Každá myš měla do pestrobarevné identifikační karty zabudovaný RFID čip a u vstupní brány se musela přiložením karty nahlásit. Tři odstavce mé zaměstnanecké smlouvy podrobně popisovaly, jakým postihům bych byl vystavený, kdybych svou kartu ztratil nebo ji nechal použít někoho jiného. Jelikož jsem zatím žádnou neobdržel, svědomitě jsem se ohlásil u dlouhého, zářivě modrého recepčního pultu, kde se na mě usmála mladá a neuvěřitelně štíhlá běloška s východoevropským přízvukem, která mi zbrusu novou identifikační kartu předala i se závěsnou šňůrkou.

A potom mi předala i ručník.

Byl to hebký koupelnový ručník oranžové barvy.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Váš nováčkovský ručník,“ odpověděla recepční. „Ovažte si ho kolem hlavy.“

„To si děláte legraci?“

„To aby bylo vidět, že jste tady nový,“ opáčila. „Všichni pak budou vědět, že se k vám mají chovat přátelsky.“

K ručníku jsem opatrně přičichl – byl čistý a nadýchaný a voněl po aviváži.

„Můžu si ho potom nechat?“

„Jistě.“

Omotal jsem si ho kolem hlavy a upevnil ho jako turban.

„Jak vypadám?“

Recepční přikývla.

„Moc hezky,“ řekla.

Zeptal jsem se jí, jak dlouho ho mám nosit, a vysvětlila mi, že celý první den.

„No, aspoň bude tlumit to sledovací zařízení,“ prohodil jsem ještě, ale dočkal jsem se pouze prázdného pohledu.

Za vstupními branami byla krátká chodba se dvěma výtahy na levé straně a úpatím hlavního schodiště na straně pravé. Vzadu se rozšiřovala do otevřeného atria vypínajícího se do výšky čtyř poschodí. Tohle, jak mi řekl Johnson, je Klec, kde se myši můžou shromažďovat, mísit a relaxovat. Když pronášel slovo „relaxovat“, bylo slyšet, jak k němu pohybem prstů přidává uvozovky.

Z hlediska nás Vogonů to byl rovněž prostor s úložnými skříňkami, kde všichni, včetně mě, mají mít po dobu výkonu práce odložená veškerá zvenku přinesená elektronická zařízení. Skříňky měly podobu klasických plechových krychlí s elektronickým zámkem propojeným s RFID čipem v identifikační kartě. Čtvercová dvířka byla nahodile natřená jednou z barev duhy, a bílou nebo černou barvou – aby dobře kontrastovala – na ně byla přes šablonu nakreslená číslice. Nikdo neměl mít svou osobní skříňku, měli jsme použít tu první, která je volná. Vzhledem k tomu, že zámek byl propojený s kartou, dvířka skříňky se po opuštění budovy automaticky otvírala. Dlouhodobé ukládání věcí bylo zakázané.

Přiznám se, že já osobně, kdybych řídil budovu plnou mizerně socializovaných technofilů, bych zvolil spíš osobní přihrádky s mechanickými zámky. Když jsem se na to zeptal Johnsona, řekl mi, že úplně stejný návrh přednesl hned druhý týden v práci, ale vedení ho zamítlo.

Každý zaměstnanec si s sebou na pracovní místo mohl vzít speciální mobil použitelný jen v rámci budovy. Jednalo se o prostá digitální véčka, omezená pouze na interní hovory. Oficiálně se jim říkalo babylonfony – a všechny příchozí i odchozí hovory šly přes firemní ústřednu a byly zaznamenávány. Většina myší to ale neřešila, protože prakticky veškerou pracovní dobu byla připojená k firemnímu intranetu, kde byl kontakt mnohem jednodušší.

Zbytek Klece byl natřený jasnými pastelovými barvami modrých, oranžových a růžových odstínů a byl zaplněný stoly, měkoučkými pohovkami, sedacími vaky a stolem na ping-pong. Stěny byly lemovány prodejními automaty a v jednom koutě stál nefalšovaný křeččí kolotoč v lidské velikosti, propojený světlemodrým kabelem s obrovskou plazmovou televizí. S výjimkou dvou maníků, kteří v práci očividně strávili celou noc a pak vytuhli na gauči, si myši rozkoší Klece nevšímaly a mířily za svými pracovními úkoly se stejným urputným odhodláním jako lidé ubírající se ráno do práce přes Waterloo Bridge.

Společnost Serious Cybernetics Corporation byla hrdá na svou nekonformnost, a tak myši chodily oblečené záměrně pestře, byť i mezi nimi existovaly jasně vymezené kmeny. Jeden z nich definovaly skinny džíny a deathmetalová mikina buď s denimovou vestou, nebo bez ní. Další pak kapsáče, kotníkové tenisky, kšandy a kostkovaná košile – to vše často doplněné zplihlým emo účesem, o němž jsem si myslel, že vyšel z módy, když mi bylo šest. Zvlášť u žen, ale nikoliv výlučně, se oblibě těšila spousta pestrobarevných legín s křiklavě pruhovanými svetry. Z úvodního průzkumu mi vyšlo, že ve firmě pracují ze dvou třetin muži a z 95 procent běloši. Přesto jsem mezi zaměstnanci zahlédl i pár povzbudivě tmavých tváří. Jeden z nich, nevysoký hubený černoch s retroafrem a v tričku Grateful Dead, si mě všiml a kývl na mě – a já kývl na něho.

Bylo dobře, že mám na hlavě ručník, jinak bych působil opravdu nepatřičně.

Serious Cybernetics Corporation ve skutečnosti operovala ve dvou samostatných budovách. Vchod, Klec a většina administrace tvořily součást spekulativně vystavěného kancelářského projektu na nároží Tabernacle Street a Epworth Street, který zkrachoval v roce 2009. Když se slavný podnikatel Terrence Skinner přestěhoval ze Silicon Valley na Silikonový kruháč, odkoupil ho za hubičku – tedy za hubičku v pojetí oligarchy.

To však nestačilo, takže zakoupil i pětipatrový bývalý cihlový sklad vedle na Tabernacle Street a v prvním a čtvrtém patře vybudoval kryté chodby, které obě budovy propojily.

Tohle všechno jsem věděl, protože jsem si našel čas a obstaral si původní stavební plány. Co k tomu můžu říct? Prostě jsem rád připravený.

S ohledem na tohle uspořádání většina myší proudila po širokém ocelovém schodišti, táhnoucím se od Klece v přízemí do prvního mezipatra, odkud se rozcházela do svých open space kanceláří, kójí a konferenčních místností.

Klec měla ve třetím patře balkony, z nichž byl hezký výhled na milionhlavé myší hordy, přemisťující se vykonávat… neměl jsem tušení, co vlastně dělají. Když jsem si je prohlížel, všiml jsem si, jak se Tyrel Johnson nenuceně opírá o zábradlí a shlíží na nás. Zahlédl mě, jak k němu stáčím zrak, a pokynul mi, abych za ním přišel.

Přijel jsem výtahem.

Jen co jsem vedle něj stanul u zábradlí, ukázal jsem na ručník na své hlavě a Johnson se usmál.

„První den v práci ho musí nosit každý,“ řekl a představil mě kolegovi Vogonovi Leu Hoytovi, bělochovi s tmavě blond vlasy a pomněnkově modrýma očima. Oblečený měl důvěryhodný tmavomodrý oblek z M&S, který mu byl téměř, ale ne tak docela, upravený na míru.

Potřásli jsme si rukama; měl pevný stisk a upřímně přívětivý úsměv. Okamžitě jsem pocítil podezíravost.

„Budeme mít brífink?“ zeptal jsem se, což Lea rozesmálo.

„Tohle není policie,“ odpověděl. „Tady brífinky nepořádáme. Míváme konkláve pro šíření informací.“

„To jako vážně?“

„Ano,“ zazubil se Leo.

„Takže budeme mít konkláve?“ zeptal jsem se.

„Někdo u nás nemá nejčistší úmysly,“ řekl Johnson.

„Jak to víte?“

„V bezpečnostních protokolech existují nevysvětlitelné mezery,“ řekl Johnson. „Jen několik vteřin, tu či onde. Objevil je tady Leo.“

Leo se zatvářil příhodně samolibě.

„Závada to není?“ zeptal jsem se Lea, který však zavrtěl hlavou.

„Vypadají jako úmyslná narušení,“ dodal, zaváhal a potom připustil, že v nich nedokáže najít žádnou strukturu.

„Od tebe budu chtít, abys pracoval se zaměstnanci,“ řekl Johnson.

„Výslechy?“ zeptal jsem se.

„Ne. Chci, abys tady prvních pár dnů jen tak bloumal a strkal nos tam, kde nemá co dělat. Poznal pár myší a nasál místní atmosféru. Nechal lidi, aby si tě tady zvykli vídat, a tak za týden už pro ně budeš neviditelný.“

Zvlášť když si budu moct sundat ručník.

Než jsem se vydal zpátky dolů mezi myši, zeptal jsem se Johnsona, jestli první den také nosil ručník.

„Co myslíš?“ opáčil a já se rozhodl, že jeho slova budu brát jako řečnickou otázku.