Monika Peetzová: Srdce času – Neviditelné město

Jak by vypadal dnešek, kdybyste mohli změnit minulost?
Lena: dívka bez minulosti, ale s tisícem otázek. A pro jednou na ně nedokáže odpovědět ani její nejlepší kamarádka Bobbie, která jinak ví všechno. Co se stalo jejím rodičům? Proč se v tetině rodině pořád cítí jako cizinka?

ANOTACE:
„Ta holka má ale představivost. Možná až moc velkou…“ Lena by ani nedokázala spočítat, kolikrát už slyšela, jak o ní tetička Sonja právě tohle říká. S tetou a jejími dětmi žije vlastně odjakživa, ale pořád se v téhle rodině cítí jako cizinka.

Její nejlepší kamarádka Bobbie říká, že takhle se cítí každý, komu je právě patnáct. Ale Lena je přesvědčená, že je v tom něco víc. Když její rodiče zemřeli, byly jí teprve čtyři. Ale v rodině se o jejich nehodě nikdy nemluví…

Lenino podezření se zrodilo, když ve starých věcech po rodičích našla záhadné hodiny. Náhodou se jí je podařilo aktivovat, a povolat tak záhadné přátele i mocné protivníky. A daleko, na místě v jiném světě, si jí všiml chlapec: Dante.

Dante Lenu fascinuje, protože se zdá, jako by měl kouzelné schopnosti. A taky klíč k jejímu srdci. Společně se vydají do Dantova domova: do Neviditelného města. Ale kdo vlastně je doopravdy Dante? A jaká je souvislost mezi ním a nehodou jejích rodičů?

 

INFO O KNIZE:
Nakladatelství: CooBoo, 2021
Překlad: Tereze Eliášová
Původní název: Das Herz der Zeit: Die unsichtbare Stadt
Vazba: vázaná
Počet stran: 392
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

„Stůj,“ zařvala Lena na Danteho. „Pusť mě ven.“

Její výkřik zůstal nevyslyšen. Dante dál lhostejně mířil do pekla. Jak věděl, kudy má jet? Chronometr ji pálil na kůži. Voda stříkala na auto ze všech stran jako v obrovské automyčce. Síla přírody vyrvala zbývající stěrače. Dál jeli poslepu. V rozplývající se šedi se zablýskla výstražná značka. Žádná možnost návratu. Slepá ulice. Pozor, nebezpečí ohrožení života. Jen matně rozpoznala obrysy továrny na konci silnice. Tři metry vysoké kovové mříže kolem industriálního areálu ho měly chránit. Jejího řidiče to příliš nezajímalo. Prudce se rozjel směrem k barikádě. Varovné osvětlení blikalo jako splašené. Lena zasténala. Zaryla nehty do polstrování sedadla. Danteho překážka v cestě v nejmenším nerozrušovala. Stále stejnou rychlostí mířili do těžkých mříží a blížili se k budově továrny. Od impozantní vstupní brány je teď dělilo jen pár metrů. Kam měl Dante namířeno? Proč nebrzdil? Jako šílenec se tvrdohlavě řítil k obrovské ocelové bráně, na níž se skvělo logo továrny: stylizovaná sova. Oči, tělo a křídla – celé zvíře se skládalo z otáčejících se ozubených koleček, jako by to byly obrovské hodinky. Cítila, jak její chronometr žhne, a démonické soví oči vyslaly zářící blesk, který je na chvíli oslepil. Okamžik nato se jim v hlavě rozezněl ohlušující třesk a tlaková vlna jim vyrazila dech. Kolem lítaly jiskry a slyšela hlasitý hukot, šeptání a vytí. Připadala si, jako by přistáli v nějakém tunelu. Světlomety najednou ozářily Jonase na kole. A pak Bobbie a Sonju a její sestry. Co se s nimi dělo? Odkud přicházely tyhle výjevy? Zamotala se jí hlava. Jakási neviditelná moc jí zavírala oči. Digitální hodiny v autě se zastavily. Poslední, co vnímala, byl chronometr, jehož světlo se z rudé změnilo na zelenou. Přišlo jí, jako by auto plulo. Byla pod nimi vůbec ještě silnice? Nebo už někam padali? Leně se zatmělo před očima.

Když znovu přišla k sobě, změnil se jí celý život. Lena nemohla pochopit, jak fantastický pohled má před očima.

 

 

1

Dobré ráno, Leno

A je to! Lena vklouzla do koupelny v poslední vteřině. S úlevou se zády opřela o dveře a zamkla. Většinou ranní závody se svými sestrami prohrála a trestem jí bylo nekonečné čekání na chodbě, zatímco Fiona a Carlotta se důkladně sprchovaly, krémovaly, česaly, fénovaly, tlachaly a loudaly se. Polička pod zrcadlem se prohýbala pod tíží jejich mašlí, sponek do vlasů, legračních kartáčků na zuby, pestrobarevných dětských krémů a speciálních šamponů. Zatímco Fiona upřednostňovala koňské motivy a testery parfémů, Carlotta ujížděla na jednorožcích, vílách, elfech a všem, co bylo růžové, nebo se aspoň třpytilo. Časově náročné zkrášlovací rituály jejích malých sester přiváděly Lenu ráno pravidelně do časové nouze. Ale dneska do koupelny proklouzla jako první. Spokojeně si na mobilu pustila video, zesílila zvuk a přilepila na zrcadlo tahák. 9. B psala první hodinu test z biologie. Do té doby musela bezchybně zvládnout Mendelovy zákony dědičnosti.

„Rodiče předávají svým potomkům dědičné informace v pevných dávkách, kterým se říká dědičné vlohy nebo geny,“ učila se Lena nazpaměť, tancovala před zrcadlem a čistila si zuby. Při refrénu se hlasitě přidala k písni. S pusou plnou pěny a kartáčkem coby mikrofonem to totiž šlo skvěle.

„Potřebuju na záchod,“ zabručela Carlotta zvenku a zabušila pěstmi na dveře. „Navíc zpíváš falešně.“

Lena se nenechala rušit. „Zaprvé, zákon o uniformitě,“ opakovala si učivo. „Pokud zkřížíme dva homozygoty, nositele stejných alel, budou jejich přímí potomci vykazovat stejný vzhled,“ pokračovala Lena – a zarazila se.

Co to bylo? Nějaký pohyb? Za jejími zády? Za sprchovým závěsem? Možná závan větru z okna? Přes denní světlo to Leně připomnělo hororové filmy, které měla její kamarádka Bobbie tak ráda. Koupelnové scény v nich nikdy neměly happy end.

„Pokud zkřížíme dva homozygoty, nositele stejných alel, budou jejich přímí potomci vykazovat stejný vzhled,“ zopakovala váhavě a očima přejížděla obraz v zrcadle.

Ne, nepletla se. Za barevným mráčkem na závěsu se pohyboval stín. Špičky prstů opatrně a nepozorovaně odsunuly plast stranou a nad ním se zaleskla čočka fotoaparátu. Nenechat se načapat. Nedat na sobě znát, že odhalila vetřelce.

S námahou potlačila třas ve svém hlase. „Zadruhé, zákon o štěpení,“ zamumlala. „Zákon o štěpení platí, když zkřížíme dva heterozygoty…“

Uprostřed věty Lena rychlým pohybem roztáhla závěs. Kachličkovanou místností zazněl pronikavý výkřik. Lena nevěřila vlastním očím: ve sprše se schovávala její mladší sestra a natáčela Lenu, jak v kalhotkách a tričku na spaní poskakuje před zrcadlem. Fiona se křivě pousmála a odhalila přitom chybějící špičák. Po prvním šoku se hned zase vrátila do role.

„Máš skvělý pohyby,“ řekla a ukázala jí palec nahoru. „Na to určitě klikne spousta lidí.“

Bez jakéhokoli projevu viny stočila mobil na sebe. „Ahoj a dobré ráno,“ zatrylkovala do kamery. „To jsem já, vaše Fiona. Je prima, že se zase díváte. Dneska vám ukážu svou ranní rutinu. Pokaždé, když vstávám, se moje sestra přede mnou vecpe do koupelny. Máte starší sestru? Pak víte, o čem mluvím. Taky každé ráno stojíte před dveřmi a přemýšlíte, co v té koupelně vyvádí? Dneska vám odhalím Lenina tajemství.“ Otočila telefon Leniným směrem: „Leno, řekni dobré ráno lidem do mého vlogu.“

„Okamžitě mi dej ten telefon,“ přikázala Lena a natáhla ruku.

Ačkoli se Fiona netakticky usadila ve sprše, ani ve snu ji nenapadlo, že by drahocennou nahrávku vydala bez boje. Držela si Lenu od těla nataženou rukou a dál ji nevzrušeně natáčela.

„Mít sestru je fakt výzva,“ vysvětlovala. „A přitom to ani není moje opravdová sestra. Je to vlastně moje sestřenice. Její rodiče jsou mrtví.“

„Okamžitě s tím svinstvem přestaň,“ řekla Lena rozčileně a pokusila se Fioně vykroutit telefon z ruky.

Mladší sestra si mobil schovala za záda. „Něco takového musí na YouTube,“ hájila se. „Čím víc dramatu, tím víc kliků.“

Lena neměla nejmenší zájem proslavit se videem, v němž hlavní roli hraje její zadek. A ještě míň stála o to, aby Fiona pouštěla do oběhu na YouTube historku o jejích rodičích. Sama o té tragické autonehodě nerada mluvila. Už jen zmínka o tom, že je sirotek, uváděla lidi v nepříjemný údiv. Její spolužáci kulili oči, rozpačitě se drbali na krku a koukali tak bezmocně a vyřízeně, že měla Lena pokaždé pocit, že musí říct nějaký vtip, aby je utěšila. Ještě horší byli dobromyslní dospělí, kteří ji hladili po hlavě a naučeně odříkávali svoje životní moudra: „To je dobře, že jsi byla ještě tak malá a nepamatuješ si na to.“ „Osud nám naloží jen to, co dovedeme zvládnout.“ Nebo: „Můžeš být vděčná, že jsi našla nové rodiče.“

Co na to měla Lena odpovědět? Že si nic nepřeje víc než vzpomínky? Že pro ni její nová máma navždy zůstane tetou Sonjou? A s nevlastním tátou to je stejné?

Bušení zvenku ustalo. „Řeknu mámě, že ses přede mnou zamkla,“ zabručela Carlotta.

Lena vyrvala sprchu z držáku. Levou rukou sahala po kohoutku.

„Vymaž to video. Okamžitě,“ přikázala.

Z Fiony se vyklubala neústupná vyjednavačka. „Začneme si říkat Nevlastní sestry a založíme společný kanál,“ navrhla.

V jedenácti letech měla ještě několik posledních mléčných zubů, ale její smysl pro obchod byl na úrovni dospělého.

„Víš, kolik peněz bychom mohly vydělat? Budeme točit reklamy a dělat sponzorované příspěvky, dostaneme oblečení zadarmo, hračky na testování a budou nás zvát do talkshow.“

Lenina ruka zlehka otočila koupelnovou baterií. Voda nakapala Fioně na tenisky.

„Musíš vidět ty výhody,“ přeskočil jí hlas. „Už žádná škola. Jako influencerka ji nebudeš potřebovat. Stačí, když budeš sama sebou. Jsem si jistá, že spoustu lidí bude zajímat, jak vypadáš, když vstaneš.“

Lena pustila kohoutek naplno. Fionu zasáhl studený příval. Voda jí promočila tričko a kalhoty a vsákla se i do jejích nových bot. Hystericky vykřikla.

V tuhle chvíli se dveře s řachnutím otevřely. Před nimi se tyčila teta Sonja. V ruce měla šroubovák, kterým dveře otevřela.

„Mami,“ zařvala Fiona a potajmu smazala video. „Lena mi vyhrožovala. Chce mi vzít telefon.“

 

 

2

Cornflakové dny

Lena žvýkala cornflaky. Nabírala suché lupínky lžící, dokud neměla pusu tak plnou, že křupání a žvýkání přehlušilo hádku u snídaně. Cornflaky znamenaly špatné dny, křupavý toustový chleba normální a jogurt zase ty dobré. Od té doby, co je otec Fiony a Carlotty opustil, převažovaly cornflakové dny. Lena se každý den znova snažila chovat tak nenápadně, jak jen bylo možné, aby Sonje nepřivodila žádné další starosti. Od rozvodu s Hugem její pěstounka zhubla, kůži měla tenkou jako papír a byla neustále ve stresu. Dříve se s Hugem hádala už u snídaně o peníze, později o dluhy a posledních pár týdnů vůbec o nic.

„Odvez si svoje věci,“ vyzvala ho, když vyzvedával Fionu s Carlottou. „Jinak je vyhodím.“

Když její teta nepracovala nebo netelefonovala, bombardovala Lenu a její sestry otázkami, které nevyžadovaly odpověď. „Musí být ta muzika tak nahlas? Copak nemáte nic lepšího na práci než se válet na gauči? Jak jen můžete být tak nepořádné? To si nemůžete dolů donést aspoň prádlo, zhasínat po sobě v koupelně a vynášet odpadky?“ Lena občas Fioně a Carlottě záviděla, když je Hugo vyzvedl a jaksepatří rozmazloval. Nikdy se nezeptal, jestli chce jít Lena s nimi.

Dneska k utlumení tetina pronikavého hlasu nestačily ani tři velké polívkové lžíce lupínků.

„Musíš se neustále hádat se svými sestrami?“ zeptala se Sonja a cpala do Fioniných promočených bot novinový papír, aby zase nabyly ten správný tvar. V jejím hlase byla cítit únava a věčné zklamání. Fiona, která byla Sonjina nabádání ušetřena, vrhla na Lenu triumfální pohled. Carlotta mezitím odevzdaně ryla geometrické tvary do svého chlebu s nutellou a tvářila se tak nezúčastněně, jako by snad byla na Marsu. Osmiletá dívka se držela zpátky. Lena věděla, že Carlotta je úplně posedlá tím, aby získala roli v některém Fionině vlogu.

Lena se chtěla vzepřít, chtěla se hájit. Ale Sonjiny unavené oči ji umlčely. Jestlipak teta litovala, že si ji po té nehodě vzala k sobě? Carlotta a Fiona byly vymodlené děti, Lena byla v tom nejpřesnějším slova smyslu nehoda. Když byla mladší, tak si představovala, že ji na planetě zapomněli mimozemšťani. Každou noc otáčela lampu k oknu a svítila ven, aby ji zase našli, až se budou se svým létajícím talířem vznášet na noční obloze. Jednoho dne jí Sonja lampu sebrala a dala jí přednášku o plýtvání elektřinou a o zdravém spánku. Sonja netušila nic o mimozemšťanech a Lena si netroufla tetu zasvětit. Dospělí byli omezení, když šlo o smysl pro neviditelné věci.

„Ta holka má divné nápady,“ stěžovala si Sonja do telefonu svým kamarádkám. „Má moc fantazie.“

Znělo to, jako by to byla nějaká smrtelná nemoc. Sbor hlasů v Lenině hlavě, který musel mít komentář úplně ke všemu, jí přisypal sůl do rány. „Jsi divná,“ křičely. „Nepatříš sem. Nepotřebujou tě. Možná by bylo lepší, kdybys zmizela.“

Lena se cítila cizí ve vlastní rodině. Její kamarádka Bobbie tvrdila, že tak to mají všichni patnáctiletí.

„Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se Sonja rozhořčeně.

Oči jí jiskřily. Carlotta a Fiona sotva dýchaly. Ty zatracené hlasy. Pořád něco žvanily a postaraly se o to, že Lena propásla to nejdůležitější.

„Budu se snažit,“ slíbila hned vyděšeně. To se hodilo vždycky.

„Snažit?“ vyprskla Sonja. „Musíš si opravit pětku.“

Sonja očividně od hádky mezi sestrami plynule přešla k Leniným známkám a blížící se písemce z biologie. „Hrozí reparát“ stálo na jejím posledním vysvědčení.

„Jak se můžeš kvůli jednomu předmětu nechat tolik ohrozit?“ ptala se Sonja. Rozčileně sázela nádobí do myčky. „Mám toho dost, Leno,“ řekla vážně. „Jestli tu biologii pokazíš, máš zákaz házené. Musíš se konečně naučit soustředit se v životě na důležité věci.“

Lena nenáviděla věty, které začínaly na „musíš“ a měly v sobě slovo „soustředit“. Už od školky ji pořád někdo nabádal, aby se soustředila. Dospělí nechápali, že se dovede soustředit krásně, v tom nebyl problém. Ale v Lenině životě bylo zkrátka příliš věcí, o kterých musela přemýšlet naráz. Copak mohla za to, že v jejích mozkových závitech panoval čilý ruch? V Lenině hlavě to hučelo jako v úle: neustálé otázky a ideje, chytré myšlenky a blbé nápady, vzpomínky a plány, strachy a přání. Její teta si nedovedla představit, jak namáhavé bylo poslouchat tolik hlasů, i když spolu aspoň souhlasily. Pro tetu byla záhada už jen to, jak někdo dovedl poslouchat muziku a zároveň se šprtat anglická slovíčka. Sonje scházelo jakékoli pochopení pro to, proč musela Lena u televize whatsappovat a zároveň hrát Candy Crush. Přitom sama neustále koukala do mobilu. Dokonce i při jídle.

„Pro mě je to práce,“ říkala. „To je něco jiného.“

Dospělí měli svoje vlastní pravidla. Sonja zakazovala Leně posílat u jídla zprávy Bobbie. Ona sama ale nechala talíř talířem, když jí zavolala některá z kamarádek, aby spolu probraly vztahová dramata. Pro dospělé byla láska očividně v kategorii práce. Přes všechnu práci ale Sonjino manželství s Hugem ztroskotalo.

„Myslím to vážně, Leno,“ zopakovala. „Házená tě moc rozptyluje. Bude to jen pro tvoje dobro.“

Lena dotčeně přikývla. Byly dny, na které nestačily ani cornflaky.