Petra Stehlíková: Nasterea

Po úspěšných románech Naslouchač a Faja přichází Nasterea. Čtenáře čeká návrat do temného světa Petry Stehlíkové, kde se na pravdu a naději už téměř zapomnělo…

ANOTACE:
Omstakland byl napaden. Člověk, kterému Ilan zachránila život, rozpoutal peklo. Ilan se na poslední chvíli podařilo rozluštit dávnou větu i její smysl. Objevila cestu. A také místo, které hledaly celé generace. Místo, kde není život, ale jen jedovatá šedá mračna — průchod na druhou stranu retey.

Je to ale také místo, kde žijí nasterey, největší hrozba v Duvalském pohoří. Jenomže kým tito obávaní tvorové doopravdy jsou? Proč začali častěji a tvrději útočit? A co se skutečně nachází na druhé straně?

V Ilanině světě neexistuje nikdo, kdo by na tyto otázky dokázal odpovědět. Ti, kteří kdysi něco věděli, jsou už dávno mrtví. A ti, kdo se na druhou stranu vydali, se nikdy nevrátili. Ilan ví, že jí nikdo nepomůže. Ocitla se sama a bez ochrany bojovníků. Je sice sklenař, kterým nasterey neubližují… bude to však stačit k přežití?

 

O AUTORCE:
Petra Stehlíková (nar. 1976) vystudovala střední zdravotnickou školu — obor zdravotní laborant. Vystřídala několik zaměstnání, naposledy pracovala jako hotelová recepční. Své knihy nejprve vydávala vlastním nákladem (např. trilogie Zrozena z popela). V roce 2016 jí v nakladatelství Host vyšel román Naslouchač, který se setkal s velmi pozitivním přijetím. Stejně nadšený ohlas čtenářů si získalo i jeho pokračování Faja (2017). Oba tituly následně vyšly i jako audioknihy a ve svém žánru se okamžitě staly bestsellery. Nasterea je třetím dílem plánované pentalogie.

INFO O KNIZE:
Vydá: Host, duben 2021
Vazba: vázaná
Počet stran: 501
Cena: 429 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Brötl — jedno z pěti prvních sklenařských měst, Duvalské pohoří, rok 2348

Ulice dosud zakrýval temný stín noci a slabě mrholilo, ale hlavní náměstí v Brötlu bylo zaplněné do posledního místa. Jen pár oken v přilehlých domech zůstalo zavřených. V těch otevřených se tísnili lidé a shlíželi dolů v napjatém očekávání. Město, jehož patronem se stal bílý jelen, se dnes probudilo brzy.

Urat si nemusel razit cestu, lidé před ním sami ustupovali. Ve svém temně zeleném obleku s tváří zahalenou esarfou procházel davem pestrých rochií a stém téměř líným krokem. Přibližoval se stejně pomalu, jako k nebi stoupá černý dým za bezvětrného dne. Pro lidi z nížin barva jeho mantie představovala jed. Něco, od čeho se člověk odvrací se zatajeným dechem. Ale ani přes veškerou nechuť, kterou k němu všichni cítili, z něho nedokázali spustit zrak.

Popravy sklenařů vždy vzbuzovaly velký zájem. Slýchala jsem o nich od dětství, ale na vlastní oči je viděla jen jednou. Ve Fresenu. Doufala jsem, že se ničeho podobného už nikdy nezúčastním. Nechtěla jsem vidět naše odhalená těla a rány, které nám způsoboval sklenit. Nechtěla jsem slyšet prosby umírajícího, kterému byl odepírán život. Dělalo se mi špatně z toho jásotu, když někdo jako já vydechl naposled. Jenomže já o tom nerozhodovala.

Urat došel k popravišti a pomalu vystoupal nahoru. Postavil se čelem k fajovu palatulu, kde pod pěti kamennými oblouky sedělo na pěti mohutných křeslech pět přihlížejících. Pak se pomalu otočil a obhlédl pět silných kůlů za svými zády. Netušila jsem, jestli toto vyvýšené místo stálo na náměstí už v dobách, kdy byla sklenařská města ještě svobodná, nebo ho postavili lidé z nížin, když se ujali vlády. Možná se to všechno dělo přirozeně. Pět bylo prstů na jedné ruce, která se vmžiku dokázala změnit v pěst a udeřit. Pět bylo i smyslů, které dokázaly člověka varovat před nebezpečím, pokud jim uměl naslouchat. A pět bylo i prvních sklenařských měst. Těch pět kůlů bylo tak symbolických. Znamenaly dobro. Kdysi.

Věci se ale mění.

Stejně jako všichni na náměstí i já urata napjatě sledovala. Jeho pohyby byly jisté a jakoby předem nacvičené. Zřejmě se tak dělo proto, aby se zvýšilo napětí davu, který by pak popravčího odměnil bouřlivým potleskem.

Urat byl ale jen vykonavatelem trestu. Ti, kteří trest určili, seděli naproti jen o kus dál, skryti před deštěm. Všechno bylo přesně takové, jaké to mělo být. Kromě jedné věci.

Ticho.

Právě ta nepřítomnost obvyklých zvuků doprovázejících trest učinila z tohoto rána něco téměř prorockého. Zdálo se, že lidé se bojí i dýchat. Natěsnaní jeden na druhého a s krky nataženými nechápavě vzhlíželi k pódiu. Nikdo nehrozil pěstí, nikdo nenadával, nikdo nelačnil po krvi. To, co se právě na náměstí odehrávalo, se nikdy předtím nestalo. A nikdo z přítomných nedokázal posoudit, jestli to tak má být, nebo ne. Ta nerozhodnost každého děsila. Cítili se zmatení. A zrazení.

Zákon se musel dodržovat všude a v Duvalském pohoří možná víc než kde jinde. Když se ale zákon obrátí proti tomu, kdo ho stvořil, nastane chaos. Přesně tak, jako tomu bylo dnes.

Celá dlouhá léta měl jejich důvěru. Kdysi slíbil, že ochrání Duvalské pohoří, a to se snažil dodržet. Založil pětadvacítku, projížděl s ní sklenařskými městy a chránil je, aby se lidé žijící v nich cítili bezpečně. Jakmile se ocitli v nebezpečí, okamžitě nasedl na koně a hnal ho do vyčerpání, i když se nacházel lorny daleko. Párkrát možná selhal, ale ne v jejich očích. Právě jemu nadšeně mávali z oken, když vjížděl, plakali, když je opouštěl, a ustupovali z cesty, když zuřil.

Kapitán.

Přestože to nebyl on, kdo visel za ruce přivázaný k dřevěnému kůlu, trest patřil jemu. Věděli jsme to všichni.

Faja z Brötlu nedokázal sedět v klidu, vrtěl se a chvíli co chvíli si otíral čelo. Právě tohle byla jedna ze vzácných chvil, kdy litoval, že zastává tak významný úřad. Zachumlaný v teplé stémě, která ho chránila před ranním chladem, těkal očima po přilehlých ulicích, jako by doufal, že se bojovníci na svých koních vřítí mezi lidi a vše ukončí. Stejně se chovali i vojáci. Nikdo z nich ale nic neudělal. Měli strach.

Byl zde totiž jeden člověk, který zdaleka nebyl tak obdivovaný jako kapitán, ale rozhodně měl větší moc.

Ach, Erno, napadlo mě znovu a já potlačila vzlyk.

Vzduch byl stále silně prosycený pachem spáleného dřeva. Štípal v nose i očích, dráždil hrdlo. Ani vítr, který se proháněl ulicemi, ho nedokázal vyhnat z města. Vznášel se nad našimi hlavami jako trest za hřích, který nám nikdy nebude odpuštěn.

„Tohle nedopadne dobře,“ zaslechla jsem kousek od sebe hlas vojáka. Podle uniformy, na které převládala světle modrá barva, se jednalo o jednoho z protektorů. Límec byl vyšší, než jak ho nosili vojáci v oddílu partidulů. Právě Erno mi kdysi vyprávěl, že jejich výcvik probíhal jinak než u ostatních. Vojáci sloužící ve fajově palatulu se soustředili hlavně na boj tělo na tělo. „Až se kapitán vrátí, bude zuřit. Tohle se nikdy předtím nestalo. Pětadvacítka si problémy řeší mezi sebou. Jsou mimo naše zákony. Já to nechci vidět.“

„Může si za to sám, to uznej,“ odpověděl druhý stojící těsně u něho. Mluvil napůl úst, takže mu bylo sotva rozumět. „Zákony jsou zákony a dodržovat se musej. Dělal si, co chtěl, a to se mu vymstilo. Kapitán ho měl sám srovnat a ukázat, kde je jeho místo.“

První voják mírně naklonil hlavu. „Ty myslíš, že je to pravda? Copak by to jeden člověk zvládnul? Takovou spoušť? A proč by to dělal? Slyšel jsem, že to prej tenkrát byl on, kdo zachránil Vortol. A kapitán mu věřil. A když mu věřil kapitán, tak mu věřím i já… Říká se… říká se, že ta ženská má na pětadvacítku spadeno. Tohle celý je proti kapitánovi. Ti dva mají prej nevyřízený účty, a my se na to musíme dívat. Víš, jak je to s kapitánem. Řvát bude na všechny. Podívej se na faju! Vypadá, že by nejradši zdrhnul. A co lidi? Nikdo s tím nesouhlasí. Kapitán rozmlátí město, až se vrátí, to mi věř!“

Stejně jako kapitán ani oni nedokázali přijmout skutečnost, že se počet bojovníků snížil. Že pětadvacítka už neexistuje. Když věřil kapitán, věřili i ostatní. Tak jednoduché to bylo.

Náhle se jedna postava ztěžka zvedla ze svého křesla a holí, jež k ní neodmyslitelně patřila, ukázala před sebe.

„Urate,“ oslovila Kozlowská popravčího. „Neporušte jeho ruce. Je to jediný důvod, proč ho necháváme žít. Jinak postupujte jako obvykle. Až bude po všem, strhněte mu mantii a voal a nechte ho tu viset do zítřejšího rána.“

Poté udeřila holí dvakrát do země a posadila se. Moc jsem si v tu chvíli přála, aby tou zatracenou holí vymlátila zemětřesení a propadla se do samého středu Země. Aby se moje tajemství uchránilo. Jenomže nic se nedělo. Došlo mi, že tentokrát mě nikdo nezachrání. Zůstala jsem v tom sama stejně jako před několika měsíci. Jakmile mi strhnou voal, já a moje matka budeme pravděpodobně popraveny. A kapitán ztratí svou moc. Ublížím tolika lidem, aniž bych s tím mohla něco udělat.

Zvrátila jsem hlavu a zahleděla se na své ruce přivázané ke kůlu. Ruce schopné vybrousit duvaly a dotýkat se výtvorů, kterých se nikdo jiný dotknout nemohl. Jenomže bolest, která přišla záhy, byla daleko větší, než jakou jsem kdy poznala.

„Mami!“ zašeptala jsem vyděšeně a zaťala zuby, když vzduchem zasvištěl bič.

Jakmile dopadl na má záda, zakřičela jsem. Zakřičela jsem hlasem tak dívčím, že už nikdo z přihlížejících nemohl zapochybovat o tom, kdo se nachází pod mantií.

Nakonec mi moje dětství nevzaly ohně mrtvých, ghetta ani odloučení od matky. Ani děsivá tajemství, která sklenaři uchovávali. Vzala mi ho tahle první rána. Jako bych v tu chvíli zestárla o několik let.

Prsty jsem pevně objala provazy a polkla krev, když jsem si rozkousla jazyk.

Pět srdcí tluče v podzemí, pět životů čeká na probuzení, pět fajů svou smrtí násilnou pět bran k poznání otevřít pomohou, opakovala jsem si v duchu a snažila se uniknout před bolestí. V mysli jsem zabloudila hluboko do podzemí, ale očima jsem se dívala do tváře Kozlowské. Nenávistně a s odporem. Zatoužila jsem dostat se tam dolů. Přijít na to, co svobodní sklenaři tajili. I kdyby mě to mělo stát poslední výdech, protože jeden život… ten jeden mizerný život právě dospěl.

 

I

Matka mě kdysi nabádala, že je dobré předvídat nepředvídatelné a být připraven na nečekané. Říkala, že každá zeď či hradba má svůj důvod.

A sklenařský svět ohrazený byl.

Svobodní sklenaři svá města bránili zprvu proti samotné přírodě, pak proti člověku, a nakonec proti pařížské horečce.

Naši nepřátelé naopak ochraňovali sami sebe před námi. Byla to právě ghetta, do kterých nás zavírali a kolem kterých se táhly nekonečné zdi oddělující dva neslučitelné světy. Za jedněmi hradbami tak vznikaly další.

Jenomže ani ta největší hradba, kterou kdy lidstvo vystavělo, nedokázala zajistit bezpečí lidem žijícím v Duvalském pohoří. Celá léta si všichni mysleli, že za reteou, naší spásou před smrtí, dalo by se říct i naším božstvem, tím největším sklenařským zázrakem, život neexistuje. Jenomže se mýlili. Pomalu, skrytý pod jedem nasáklými mraky, se probouzel. Když se pak po mnoha letech ukázal světu, sklenaři ho pojmenovali nasterea.

Už jenom to slovo vzbuzovalo strach. Vysoký tvor zahalený v černé mantii dokázal projít reteou a zmizet tak rychle, jak to žádný člověk nedokázal. Nikdo neuměl vysvětlit, co se na druhé straně děje. Jak ten tvor vznikl? Jak žije? Je z masa a kostí? Jak to, že dokáže projít skrz naši neviditelnou hradbu, která každého člověka neúprosně usmaží?

Dokonce ani gura Elmar nebo mistr Agadon, člověk, který zažil sklenařská města ještě svobodná, netušili víc než to, že nasterey jsou smrtelně nebezpečné, žijí na druhé straně a jediné, co je dokáže zahnat, jsou duvalské meče z čirého sklenitu.

Ze sklenařské historie zbylo jen pár vědomostí předávaných z generace na generaci nebo z gury na guru. V mnoha případech se dochovaly spíš výmysly než skutečné události. Ale v těch několika, v těch, ve kterých člověk pravdu ani nehledal, se skrýval dávný příběh. Příběh o modrém sklenitu a pěti párech duvalů z něho vyrobených. Příběh o pravém významu slova nasterea.

„Všechno, co ti řeknu, si pamatuj, Ilan,“ říkávala mi matka naléhavě, když jsem ještě žila v kolibě. „Pamatuj si i to, co se stane tobě, a pamatuj si to dobře. Všechno ve tvém životě je důležité a všechno má svůj smysl.“

Její slova jsem si často připomínala. Snažila jsem se zapamatovat si i ty nejmenší maličkosti, které jsem na cestách viděla, vzpomínala jsem na příběhy, které vypravoval mistr Agadon, opatrovala ve své mysli vědomosti, jež se mi snažil předat gura Elmar. Opakovala si slova, která jsem slýchala od kapitána a Vargase nebo někoho jiného z pětadvacítky. V tom všem jsem hledala odpovědi na skryté otázky.

Jaký svět ukrývala druhá strana? Leželo pod těžkými mraky opravdu nějaké utajené město, kam sklenaři ukryli Karimův poklad? Nacházely se v podzemí sklenitové doly? Byl tohle první krok pro sklenaře, jak říkal hotul, kterého přezdívali Lebka? A krok k čemu?

Ti, kteří se na druhou stranu vydali, se nikdy nevrátili. A ti, kteří tajemství tvora z mraků znali, byli dávno mrtví.

Stála jsem v podzemní chodbě, kterou dozajista kdysi procházel Karim Amarijský — první sklenařský faja. Kdesi hluboko pod mýma nohama se nacházel modrý sklenit, jejž ani sklenaři nedokázali těžit. A hned naproti mně se třepetala modrá záře chladné fereastry.

Vykročila jsem.

 

II

Jako by vyhasl lidský život.

Uslyšela jsem zlověstné zasyčení. Nic víc. To, co zbylo z původní retey, nespalovalo, ale naopak chladilo. Stejně tak zmizel i oheň z mé pochodně. Zůstala už jen tma a bledé světlo z podzemní fereastry.

Zastavila jsem se a zkřehlými prsty pokrytými krustou z ledu svírala kus dřeva natolik urputně, jako bych tím mohla přivolat oheň zpět. Nakonec jsem ho odhodila kamsi před sebe.

Neodvážila jsem se pohnout. Namodralá záře byla jediným jasnějším bodem v tomhle černém tichu a já jsem od ní nedokázala odtrhnout pohled. Retea se odmlčela už dávno a teď, když jsem přišla o jediný zdroj světla, jsem si tu temnou prázdnotu uvědomovala daleko víc.

Dýchala jsem ztěžka a nahlas, jako bych nebyla na začátku svého života, ale na jeho konci. Nedokázala jsem zkrotit vlastní strach. Naopak. Čím víc jsem se snažila, tím víc jsem mu podléhala. Beze světla, bez jakékoli představy o tom, co se nachází přede mnou, bez možnosti kohokoliv zavolat. Zůstala jsem sama. Nikdo, ani moje vlastní matka, netušil, kde jsem. I kdybych se tady ukřičela, nebylo nikoho, kdo by mi přišel na pomoc. Takhle vypadalo místo, kde umírala naděje, napadlo mě.

Uvědomovala jsem si, že jestli dovolím, aby se mi podlomily nohy, tak tady zemřu. A přitom se mi tolik chtělo posadit se a čekat na záchranu.

„Seber se!“ vyjekla jsem na sebe. Můj hlas zněl cize. Drhnul a chvěl se. „Dělej! Jdi dál! Tohle celé je jen zkouška!“

Otortenské stvůry mě nechaly projít. Pořád jsem dýchala. Pořád jsem žila.

„Dala jsi slib matce,“ pokračovala jsem nahlas, a to připomenutí mě probralo. Dala jsem slib, který jsem musela dodržet. Že se k ní vrátím. Nemohla jsem zklamat tu, která mi dala život. Zpátky to nešlo, jen dál. Hloub do tmy.

Dlaní jsem se opřela o chladnou skálu a donutila roztřesené nohy udělat další krok. Zhluboka jsem dýchala. Vzduch zde nebyl otrávený. Studil, páchl zatuchle, ale nedusil.

Rukama jsem pomalu šmátrala po kamenné stěně a děsila se momentu, kdy modré, stále se vzdalující světlo zmizí a já zůstanu úplně potmě. Člověk není noční tvor. Bojí se tmy i všech stínů, které ji doprovázejí. A bojí se nejistoty, neboť neví, co se děje v místech, kam nedohlédne.

V mysli jsem se vracela do Omstaklandu. Hlavně na náměstí, ke chvíli, která předcházela krvavému střetu. K okamžiku, kdy mladý muž vystoupal na pódium. A pak k boji s kapitánem. Nebo spíš hře, kterou s námi nepřítel hrál. Všechno bylo předem připravené a všechno to vyšlo.

Vybavila jsem si i hlas mladého muže, tu jeho počáteční úctu k pánu pětadvacítky. I předstíranou pokoru, která v jediném okamžiku zmizela, aby ji vystřídalo pohrdání a vzdor. Nejvíc mi ale v paměti utkvěl hlas. Nebyl zadýchaný jako tenkrát v Roghosu, ale nebylo pochyb. Tvůrce vzkazu se odhalil. Překvapilo mě jeho mládí. I ta rozhodnost. Bojoval za sklenaře, duvaly znal věrně, a přesto se nechoval jako sklenař. Přivedl nasterey, přestože nebyl jedním z nich.

Tam v Roghosu jsem mu pomohla k útěku. Kdybych ho tenkrát kapitánovi vydala, třeba by nedošlo k útoku na Omstakland. A třeba taky ano. Nasterey nebyly hloupé, jak si lidé z nížin mysleli. Možná plánovaly celé roky, jak se nepozorovaně dostat do města a jak v pravý okamžik udeřit.

„Seš prostě hloupá sklenařka, Ilan!“ zasyčela jsem do tmy, zatímco jsem se krok za krokem sunula dál. „Chtěla jsi potrestat kapitána a potrestala jsi jedno ze sklenařských měst.“

Nahlas jsem začala nadávat na svou vlastní hloupost, na tu nekonečnou zvědavost, která mě nutila vyřešit vzkaz. Na to, že jsem nechala utéct muže, o kterém jsem si myslela, že pomáhá sklenařům. Muže, jenž při první příležitosti bez mrknutí oka vyplenil jedno z měst. Za pomoci někoho, komu sklenaři dali jméno, které je tak děsilo. Co ale ve skutečnosti slovo nasterea vlastně znamená? ptala jsem se sama sebe. Byly to skutečně duvaly z modrého sklenitu, nebo se za tím vším ukrýval další příběh, jehož pravý začátek jsem neznala? A dostal se ke sklenařům jen střípek toho, co tehdejší šafové předali svým nástupcům? Mnohokrát převyprávěný, polozapomenutý, nepochopený, navěky skrytý?

„Do prasečí řitě!“ vykřikla jsem, když mi na kluzkém kameni podjela noha. Chvíli jsem nemotorně máchala rukama, jako pták učící se létat, než se mi podařilo udržet se pevně nad zemí.

Ta slova mi sama vyskočila z úst, ostatně pohled na prasečí řiť bych v této chvíli uvítala víc než tu všudypřítomnou tmu. Vykřiknutím Jortovy oblíbené nadávky se mi podivně ulevilo. Jako by tu bojovník kráčel se mnou. Nadávky pomáhaly víc než slzy. Mé amarijské věže sem do podzemí nepatřily.

Už jsem si neviděla ani na špičku nosu, jak občas říkával Vargas, ale cítila jsem, že skála je vlhká. Chlad i tvrdý kámen mě přesvědčovaly o tom, že kráčím po zemi a nenacházím se někde ve vzduchoprázdnu.

Po nějaké době na mě začala dotírat žízeň i hlad. Rty už jsem měla rozpraskané a v ústech sucho. Zatoužila jsem po zbrani, se kterou bych se cítila silnější. Třeba s vyhaslou pochodní, kterou jsem tak hloupě zahodila. Možná by stačil krátký nůž nebo vidlička, napadlo mě.

„Taky nemohly ty potvory zaútočit, když jsem zrovna jedla?“ ptala jsem se sama sebe a v tu samou chvíli mě napadlo, že bych stejně pravděpodobně držela lžíci. Matka tomu říkala osud, bojovníci pech, smůla nebo zatracenej průser.

Na chvíli jsem se zastavila, opřela se o kámen a zvrátila hlavu. Přestože jsem nic neviděla, setrvala jsem tak. Cítila jsem, jak se zase začínám třást.

O kus dál, na druhé straně, tam, kde svítilo slunce, rostly stromy a lidé dýchali čerstvý vzduch, pětadvacet mužů bojovalo s mnohem silnějším nepřítelem o jedno ze sedmnácti měst. Možná už někteří nežili a někteří možná zrovna umírali. Možná už ani město neexistovalo. Jen doutnající zbytky dávné sklenařské hrdosti a pýchy.

Dovolila jsem si jeden hlasitý vzlyk. Jen jeden. Pak jsem křečovitě zavřela oči a moc si přála, aby se nikomu z nich nic nestalo. Kdybych tak mohla vyslat své monoecho ke kapitánovi, jak to lidé dělali v nížinách. Kdybych mu tak mohla říct o podzemní cestě. Kdybych tak…

Donutila jsem se přestat snít a odlepila se od skály. Jestli tohle byla zkouška, měla by taky skončit. Takhle se zkoušky přece dělají. Proč vlastně nasterey psaly vzkaz? Proč se dovolávaly naslouchačů nebo gurů? Jestli se chtěly ujistit, že umím chodit po dvou nohách, viděly už dost.

„Haló!“ zakřičela jsem a rozkašlala se. „Je tam někdo? Slyšíte mě? Kde to jsem? Co po mně ještě chcete?“

Zaposlouchala jsem se do tmy, ale uslyšela jsem jen ozvěnu svých slov. Žádný jiný zvuk, který by naznačoval, že tu se mnou někdo je.

„To jste mě sem zavedly jen proto, abyste zjistily, jestli vidím ve tmě?“ Zlost mi dodávala sílu a stavěla mě zpět na nohy. Bylo to zvláštní zjištění. „To jste se mohly zeptat! Nevidím nic! Vůbec nic!“

Toužila jsem po jakémkoliv zvuku. I zakašlání. Po čemkoliv. Jen ne to ticho. Jako bych vstoupila na území samotné smrti. Takhle jsem si ji aspoň představovala. Tmu, ticho, chlad a strach. Navěky.

Nedokázala jsem ani rozeznat, jestli chodba zatáčela, nebo vedla rovně. Jen kameny mi připadaly daleko chladnější než na druhé straně. Jako by to tu všechno pohltil mráz.

„A co sis, do prasečí řitě, myslela, když tě hodily do té jeskyně?“ mluvila jsem sama k sobě. „Že projdeš na druhou stranu a přivítají tě pečeným masem?“

Hlavou mi bleskla absurdní myšlenka, že by od nich bylo hezké, kdyby mi do cesty postavily aspoň nějaké jídlo. A vodu. A taky oheň.

„Možná nějakou stému,“ mlela jsem dál nahlas. „Nemusela by být nová, ale teplá. Máte tu celkem zimu! A bez masa se taky obejdu. Ale polévka. Polévka by byla taky dobrá. Zeleninová. Tu bych si dala.“

Jestli mě někdo sledoval a poslouchal, musela jsem vypadat jako blázen. To ale sklenaři pro ostatní stejně byli. Hlavně naslouchači. Ti žili jen pro reteu a její píseň. Jenomže všechny tyhle moje nadávky, prosby i výčitky mi pomáhaly jít dál. Odsouvaly myšlenky na Duvalské pohoří, na Omstakland… na kapitána.

„Postel,“ pokračovala jsem tedy. „Postel by byla víc než úžasná. Pak bych byla schopná uvěřit ve vaše přátelství… Tedy pokud něco takového samozřejmě nabízíte. Už mě bolí nohy… Ale to je vám asi úplně jedno. Ne že bych si myslela, že jste bezcitní, ale jste o něco rychlejší… tedy o něco víc.“

Krok za krokem jsem postupovala tmou, ohmatávala vystouplé kameny a snažila se uniknout vlastním myšlenkám.

„Tak co tu asi tak najdu? Město? Karimův poklad? Smrt?“

Při posledním slově jsem škytla a zarazila se. Tohle nebylo zrovna to, co jsem chtěla vyslovit nahlas. Přestože mi dosud hlasitá slova pomáhala, to poslední všechno smetlo. Jako by mi tíživá tma seděla na ramenou.

Najednou se v dálce přede mnou něco mihlo. Jen krátký odraz, sotva postřehnutelný záblesk.

„Je tam někdo?“ zašeptala jsem úplně tiše, abych ten odlesk svým hlasem nezahnala.

Nic. Odpovědí mi bylo jedno velké černé nic. Zůstala jsem stát, napínala oči a snažila se nemrkat.

Po chvíli se to zopakovalo. A nebyl to jeden záblesk, ale dva. Hned vedle sebe, vysoko nad mou hlavou. Zmizely stejně rychle, jako se objevily.

Už jsem se dál neptala a vyrazila rovnou za nimi. Přestala jsem mluvit, šetřila jsem s dechem. Jako by mě ty odlesky vedly tmou. V jednu chvíli se objevily přede mnou nalevo, pak zase napravo. Nedokázala jsem určit, jak byly daleko ani jak mohly být velké. Bylo to děsivé a vzrušující zároveň. Věděla jsem, co jsou ty odlesky zač. Už jednou jsem je viděla. A následovala. Tmou a lesem. Oči nasterey, bytosti stvořené z jedu stejně jako duvaly z modrého sklenitu. Němé světlo na téhle temné cestě.

Hrály si se mnou, nebo skutečně ukazovaly kudy dál?

Možná jsem se měla bát. Jenomže strach ze samoty byl daleko větší než strach z neznámého tvora.