Strážce duší – poznávání nových schopností v kulisách alternativního Londýna
Když na to přijde, ptáci umí být pěkně děsivá stvoření – fanoušci Alfreda Hitchcocka o tom vědí své. Zároveň ale mohou představovat v duchovním směru i silně pozitivní síly a projevovat ochranářské sklony. Obzvlášť když nahlédnete pod pokličku finské mytologie.
Alice Wyndhamová si myslela, že je obyčejná – tedy pokud pomineme její dětské a pubertální psychotické příhody, kdy se domnívala, že vidí, jak lidem bez ustání nad hlavami krouží ptáci. Chtěla si spokojeně vést svůj víceméně nudný život, ale nebylo jí to přáno. Když jednoho dne našla přede dveřmi bytu krabici se svým jménem, celý život se jí obrátil vzhůru nohama. Tu krabici totiž chce podivná – a zcela zjevně nebezpečná – skupina lidí. A také jistý podmračený muž, říkající si Crowley.
Nakonec se Alice ocitne v alternativním Londýně plném magie a dozvídá se, že i ona sama vládne nečekanými silami – je totiž jednou z väki, lidí s nadpřirozeným talentem. A navíc ne jen tak ledajakým: je aviaristka – má ojedinělé nadání vidět lelky, ptáky strážící lidské duše. Kvůli tomu může být pro mnoho lidí i väki nebezpečná. Ale také to může být cesta, jak zachránit svoje nejbližší.
Koncept knihy silně připomíná pohádku O kohoutkovi a slepičce. Hlavní hrdinka něco chce, avšak k tomu, aby toho dosáhla, se potřebuje nejen naučit ovládat svoje schopnosti, ale také získat pomoc řady dalších osob. Jenže každý po ní za svou pomoc nepřekvapivě něco chce, a Alice tak neustále zmateně běhá od jedné instituce k druhé, od jednoho väki k jinému, a pořád se ne a ne dobrat nějakého kloudného výsledku (a kohoutek zatím leží na dvoře, nožky má nahoře, bojím se bojím, že umře…). Pravda, cestou Alice spolu se čtenáři sbírá spoustu důležitých informací, které se ve výsledku hodí k objasnění všech událostí v knize, přesto dvě třetiny románu působí značně repetitivním dojmem.
K tomu je nutno přičíst i skutečnost, že co druhou kapitolu se řeší Crowleyho (ne)důvěryhodnost a Alice se zmítá mezi tím, že jí opakovaně lže (nebo neříká celou pravdu) a ona mu nemůže věřit, a tím, jak je rozněžněná z toho, že udělá drobné hezké gesto. Nemluvě o neustálém opakování se situací, kdy je Alici důrazně doporučováno, ať něco nedělá, ona to udělá, a je z toho kolosální průšvih. Ve výsledku tak Alice i Crowley působí spíš nesympatickým a místy i trochu otravným dojmem – což v případě hlavních postav rozhodně není dobré.
Nicméně Deborah Hewittové nelze upřít i několik kladů, díky nimž Strážce duší získává pár plusových bodů. Svět väki je zajímavý a je krásně popsán, autorka má cit pro detail a využila originálním způsobem finskou mytologii, která sama o sobě není kdovíjak častým jevem. Její propojení s dalšími mytologickými prvky jiných kultur je velice dobře zvládnuté a vytváří to neokoukané kulisy pro příběh. Stejně tak řada scén dokáže zaskočit svou syrovostí, brutalitou, nebo naopak příjemnou lidskostí, v níž by se nejeden čtenář mohl poznat. Celou knihu jednoznačně zachraňuje závěr. Deborah Hewittové se podařilo finále změnit v kolotoč dějových zvratů a odhalení, z nichž některé byly opravdu nečekané a ukázaly, že autorka má co nabídnout… Do budoucna.
Zakončení Strážce duší vybočuje z řady tuctových konců, a kdyby Deborah Hewittová prokázala podobné schopnosti i v prvních dvou třetinách knihy, nebylo by její prvotině moc co vytknout. Bohužel vlivem kupy (často ku škodě příběhu) nedotažených klišé a docela nesympatických postav Strážce duší sklouzává do vod průměrnosti a zanechává na patře pocit hořkosti z promarněného potenciálu.
Vydal: Argo, 2020
Překlad: Anežka Dudková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 456
Cena: 488 Kč
