Harlan Ellison: Vrchol vulkánu

Nakladatelství Argo vydalo sbírku oceněných povídek Harlana Ellisona. Třiadvacet nejlepších povídek, které od první do poslední vyhrály významné ceny, vychází v jediném svazku a spolu s tím se v českém překladu poprvé šířeji představuje vskutku neobyčejný prozaik.

ANOTACE:
Vše nové, čerstvé a odlišné je ve vypravěčském řemesle velevzácné, ale Harlan Ellison jako rozený vypravěč vytvářel povídky odvážné, nebojácné a pokaždé znovu překvapivé; svou prózu dováděl na pokraj drzosti a podivnosti, psal zkušeně i s neomalenou přízemností – a vždy se postaral, aby jeho slova i v našem slovy předávkovaném světě byla až nečekaně plná života a vášně. Od převratných padesátých a šedesátých let, kdy svět nacházel svou novou dynamickou identitu, až po přítomnost plnou klišé a povrchnosti, psal stále elegantně a neotřele, přesto vždy živelně, a pořád byl s to dostat se čtenářům pod kůži.

A teď je to konečně tady. Vrchol vulkánu je právě ta sbírka, ve kterou jsme dlouho jen doufali. Třiadvacet nejlepších povídek, které od první do poslední vyhrály významné ceny, vychází v jediném svazku a spolu s tím se v českém překladu poprvé šířeji představuje vskutku neobyčejný prozaik. Jsou to texty plné světla a ohně od autora, jenž měl vždy co říct a přesně věděl jak. V jednom svazku přichází to nejlepší od jednoho z nejvýraznějších hlasů nejen fantastického žánru. Povídky vhodné jak pro nováčky, tak i pro dlouholeté fanoušky science fiction – ba i pro protřelé profesionály; všem připomenou, jakých kvalit může literatura dosahovat.

 

OBSAH:
„Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tiktátor
Nemám ústa a musím křičet
Bestie, která křičela lásku v srdci světa
Kluk a jeho pes
Na pomezí
Bazilišek
Smrtorel
Kňučení spráskaných psů
Vydán napospas větru a vlnám poblíž ostrůvků Langerhansových; 38°54’ severní šířky, 77°00’13” západní délky
Croatoan
Jefftymu je pět
Počítám, jak zvon odbíjí čas
Džin, protřepat, nemíchat
Paladin ztracené hodiny
S Virgilem Oddumem na východním pólu
Měkká opička
Eidóla
Účel REM spánku
Muž, který dovezl veslicí na břeh Kryštofa Kolumba
Mefisto z onyxu
Na slovíčko s Anúbisem
Lidští údržbáři
Jak zajímavé: Človíček

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, listopad 2020
Přeložili: Viktor Janiš, Jakub Němeček, Richard Podaný a Robert Tschorn
Obálka: Piotr Cieśliński, Dark Crayon, Lukáš Tuma
Vazba: vázaná
Počet stran: 510
Cena: 498 kČ

 

UKÁZKA Z KNIHY:
„KAJ SE, HARLEKÝNE!“ ŘEKL TIKTÁTOR

1966 cena Hugo: nejlepší povídka
1966 cena Nebula: nejlepší povídka

Vždy se najdou lidé, kteří se ptají: o čem to celé je? Pro ty, kdo se potřebují ptát, pro ty, kdo potřebují zvýraznit pointy, kteří potřebují vědět, „co tím chtěl básník říci“, je tohle:

Takto slouží státu drtivá většina lidí, nikoli především jako lidé, ale jako stroje, svým tělem. Z nich se rekrutuje stálá armáda a domobrana, vězeňští dozorci, strážníci, dobrovolné policejní oddíly atd. Ve většině případů nijak nezaměstnávají svůj úsudek či mravní svědomí, ale snižují se na úroveň dřeva, hlíny a kamení a snad by se dali vyrobit dřevění lidé, kteří poslouží stejnému účelu. Tací se netěší větší úctě než slamění panáci nebo hrouda hlíny. Jsou stejně cenní jako koně nebo psi. Přesto však tito lidé jsou běžně pokládáni za dobré občany. Jiní – například většina zákonodárců, politiků, právníků, ministrů a funkcionářů – slouží státu hlavně svou hlavou; a protože jen zřídkakdy rozlišují mezi mravným a nemravným, klidně by mohli neúmyslně sloužit Ďáblu stejně jako Bohu. Jen hrstka, příkladmo hrdinové, vlastenci, mučedníci, reformátoři v nejlepším slova smyslu a muži, slouží státu i svým svědomím, a tak mu nutně většinou vzdorují a ten s nimi běžně zachází jako s nepřáteli.

HENRY DAVID THOREAU
Občanská neposlušnost

Tohle je jádro. Teď začněte uprostřed a později si zjistěte začátek; konec se postará sám o sebe.

Ale protože to byl právě takový svět, právě ten svět, jímž ho nechali se stát, jeho činnost po celé měsíce unikala znepokojené pozornosti Těch, kteří se starají o hladké fungování stroje, těch, kdož zalévají vačky a hnací pružiny kultury tím nejlepším máslem. Teprve když vysvitlo, že se nějak, jakýmsi způsobem stal osobou nechvalně proslulou, celebritou, možná i hrdinou pro „emocionálně narušený segment obyvatelstva“ (za nějž je Byrokraté nevyhnutelně označili), předali to Tiktátorovi a jeho právní mašinérii. Ale tou dobou, protože to byl právě takový svět a oni neměli jak předpovědět, že se někdo jako on objeví – jako kmen dávno zaniklé nemoci, který se náhle znovuzrodil v systému, kde se na imunitu zapomnělo, kde vymizela –, směl se stát až příliš skutečným. Nyní měl podobu i obsah.

Stal se osobností, něčím, co ze systému odfiltrovali před mnoha desetiletími. Ale tak to bylo a tak tu byl, zcela rozhodně působivá osobnost. V jistých kruzích – středostavovských kruzích – to pokládali za nechutné. Vulgárně okázalé. Anarchistické. Ostudné. Z jiných kruhů se ozývaly toliko pošklebky: z těch vrstev, kde myšlení je podřízené formě a rituálu, jemnůstkám, pravidlům slušného chování. Ale dole, ach, dole, kde lidé odjakživa potřebovali světce a hříšníky, chléb a hry, hrdiny a padouchy, ho pokládali za Bolívara, Napoleona, Robina Hooda, Dicka Bonga (Eso všech es), Ježíše, Joma Kenyattu.

A na vrcholu – kde bohatí, mocní a urození jako seismograf cítí každé zachvění a vibraci, které by je mohly shodit z vlajkového stožáru – ho pokládali za hrozbu, kacíře, vzbouřence, skandál, nebezpečí. Známý byl odshora až dolů, až do samotného srdce, ale důležité reakce pocházely úplně seshora a hluboko zezdola. Ze samotného vrcholku, ze samotného dna.

A tak byla jeho složka spolu s jeho časovou kartou a kardiodestičkou předána Tiktátorovu úřadu.

Tiktátor: o dost víc než sto osmdesát centimetrů vysoký, často zamlklý muž, jenž jemně předl, když šlo všechno jak po časových drátkách. Tiktátor.

Říkalo se mu Tiktátor i v kójích hierarchie, odkud pocházel strach, ale kde se jen zřídkakdy někdo bál. Ovšem tváří v tvář jeho masce mu takto nikdo neříkal.

Člověku neříkáte jeho nenáviděným jménem, ne když dotyčný za svou maskou dokáže zrušit minuty, hodiny, dny a noci, léta vašeho příštího života. Tváří v tvář jeho masce se mu říkalo Hlavní časoměřič. Bylo to tak bezpečnější.

„Tady se píše, co je,“ řekl Tiktátor skutečně měkce, „ale ne kdo je. Tahle časová karta, kterou držím v levé ruce, má na sobě jméno, ale to označuje, co je, ne kdo je. Kardiodestička v mé pravé ruce je rovněž opatřená jménem, ale není tam kdo, ale jen co. Než budu moci přikročit k náležitému zrušení, musím vědět, kdo je tohle co zač.“

Svého personálu, všech čmuchalů, všech zaznamenávačů, všech udavačů, všech kommexů, dokonce i minýzů se zeptal: „Kdo je tenhle Harlekýn?“

Nepředl hladce. Z časového hlediska to bylo našponované.

Na druhou stranu to byl nejdelší projev, který od něj slyšeli při jakékoli příležitosti – personál, čmuchalové, zaznamenávači, udavači, kommexové, ale ne minýzové, kteří beztak nebyli přítomní, takže nevěděli. Ale i oni odpelášili ven zjišťovat.

Kdo je Harlekýn?

***

Krčil se na předoucí platformě vznášedla s hliníkovým rámem, vysoko nad třetí úrovní města (pff! Vznášedlo, no jistě! Byl to prachobyčejný aeroskluz s přivařeným vlečným zařízením) a díval se na elegantní mondrianovské uspořádání budov.

Odkudsi zblízka slyšel metronomické levá–pravá–levá směny z 14.47, která v teniskách pochodovala do továrny na kuželíková ložiska. Přesně za minutu zaslechl tišší pravá–levá–pravá útvaru z 5.00, který šel domů.

Po opáleném obličeji mu přeběhl rošťácký výraz a na okamžik se mu na tváři objevily ďolíčky. Pak se poškrabal ve vrabčím hnízdě kaštanových vlasů, pokrčil rameny ve strakatém kostýmu, jako by se duševně připravoval na to, co přijde dál, zatlačil pákou joysticku dopředu a sklonil se ve větru, když vznášedlo kleslo. Sklouzl nad chodník, naschvál klesl o pár stop, aby počechral střapce dam dbalých módy, a – jen co si zacpal palci velké uši – vyplázl jazyk, zakoulel očima a začal dělat bla-bla-bla-bla-bla. Byla to taková malá kratochvíle. Jedna chodkyně uklouzla a svalila se, balíčky při tom rozhodila do všech stran, další se počůrala, třetí se skácela na bok a v tu chvíli správci zastavili chodník, dokud ji nevzkřísí. Byla to taková malá kratochvíle.

Pak zavířil ve vrtkavém větru a byl pryč. Hej hou. Když zahnul za římsu Institutu pro studium pohybu času, všiml si té pracovní směny, která právě nastupovala na pojízdný chodník. Cvičeným a naprosto úsporným pohybem ukročili stranou na pomalý pruh (ten sborový přesun připomínal baleťáky z filmu Busbyho Berkeleyho z předpotopních třicátých let dvacátého století) a pštrosím pochodem pokračovali dále přes jednotlivé pruhy, až skončili seřazení na tom expresním.

A on se znovu v očekávání rošťácky zašklebil a ukázalo se, že mu po levé straně chybí zub. Klesal, klouzal a střemhlav se na ně spouštěl a potom za ustavičného křupání uvolnil zarážky, které zajišťovaly konce podomácku vyrobených žlabů a bránily tak tomu, aby se jeho náklad vysypal předčasně. A jen co vytáhl zarážky žlabů, vznášedlo sklouzlo nad továrními dělníky a želé bonbóny o hodnotě sto padesát tisíc dolarů se vyřinuly jako vodopád na expresní pruh.

Želé bonbóny! Milióny a miliardy fialových a žlutých a zelených a lékořicových a hroznových a malinových a mátových a kulatých a hladkých a zvnějšku křupavých a zevnitř měkkých moučnatých a cukrových bonbónů teď odskakovaly drncaly chřestily rachtaly poletovaly padaly na hlavy a ramena a ochranné přilby a krunýře dělníků, cinkaly na posuvném chodníku a odrážely se pryč a kutálely se pod boty a cestou dolů plnily oblohu všemi barvami radosti a dětství a prázdnin, pršely jako vytrvalý déšť, pořádná záplava, proud barvy a sladkosti z oblohy, a vcházely do vesmíru příčetnosti a metronomického pořádku s úplně šílenou a střelenou novostí. Želé bonbóny!

Dělníci ze směny skučeli a smáli se a byli zasypáváni a rozprchávali se a želé bonbónům se dařilo pronikat do mechanismu pojízdného chodníku, načež přišlo příšerné zaskřípání, jako kdyby milión nehtů přejelo přes čtvrt miliónu tabulí, poté následovalo škytání a prskání a pak se zastavily veškeré pojízdné chodníky a každého to vrhlo tamatam, jako když popadá mikádo, ale oni se při tom pořád smáli a házeli si do pusy želé bonbónky – vajíčka dětinských barev. Byly to prázdniny, bylo to veselí, absolutní šílenství, sranda. Ale…

Směna se opozdila o sedm minut.

Domů se dostali o sedm minut později.

Hlavní rozvrh byl rozhozen o sedm minut.

Nefunkční pohyblivé chodníky zpozdily splnění kvót o sedm minut.

Ťukl do prvního domina v řadě a další kameny začaly padat jeden po druhém, čik čik čik.

Systém se zpozdil o sedm minut. Byla to maličkost, prakticky zanedbatelná, ovšem ve společnosti, v níž byl jedinou hybnou silou pořádek a jednota a rovnost a promptnost a hodinová přesnost a pozornost věnovaná hodinám, zbožná úcta k bohům plynoucího času, šlo o katastrofu nevšedního významu.

A tak dostal nařízeno předstoupit před Tiktátora. Vysílalo se to na všech kanálech komunikační sítě. Dostal nařízeno být tam v 7.00, sakra včas. A oni čekali a čekali, ale on se ukázal skoro až v půl jedenácté, kdy jim pouze zazpíval písničku o měsíčním svitu v nějaké krajině, o níž nikdo nikdy neslyšel, jménem Vermont, a zase zmizel. Ale všichni čekali už od sedmi a on jim příšerně naboural rozvrhy. Takže otázka zůstávala: Kdo je Harlekýn?

Ovšem nevyslovená otázka (důležitější než ta první) zněla: jak jsme se dostali do téhle situace, kde rozesmátý, nezodpovědný šprýmař, pán hromoplků a žvástů, může rozvrátit celý náš hospodářský a kulturní život želé bonbóny za sto padesát tisíc dolarů…

Prokristapána, želé bonbóny! To je šílenství! Kde sebral peníze, aby nakoupil želé bonbóny v hodnotě sto padesát tisíc dolarů? (Věděli, že za ně musel dát tolik, protože stáhli tým Situačních analytiků z jiného úkolu a urychleně je všechny dopravili na scénu k chodníku, aby zametli a spočítali ty cukrovinky a publikovali zjištění, což narušilo zase jejich rozvrhy a celé jejich pobočce to způsobilo přinejmenším denní zdržení.) Želé bonbóny! Želé… bonbóny? Tak moment – ten moment si započítejte – želé bonbóny přece už sto let nikdo nevyrábí. Kde sehnal želé bonbóny?

To je další dobrá otázka. Je víc než pravděpodobné, že nikdy nebude zodpovězena k vaší plné spokojenosti. Ale na druhou stranu, kolik otázek takhle zodpovězeno je?

Prostředek znáte. Tady je začátek. Jak to začíná:

STOLNÍ ZÁPISNÍK. DEN PO DNI, OBRACEJTE KAŽDÝ DEN.
9.00 – OTEVŘETE POŠTU. 9.45 – SCHŮZKA S VÝBOREM PLÁNOVACÍ KOMISE. 10.30 – PROBERTE GRAF POKROKU S INSTALACÍ S J. L.
11.45 – MODLETE SE ZA DÉŠŤ. 12.00 – OBĚD. A TAK TO CHODÍ.

„Omlouvám se, slečno Grantová, ale čas na ústní pohovory byl stanoven na 14.30, a teď už je skoro pět. Je mi líto, že máte zpoždění, ale pravidla jsou pravidla. Přihlášku na tuto univerzitu si budete moci podat zase až za rok.“ A tak to chodí.

Lokálka odjíždějící v 10.10 zastavuje v Cresthavenu, Galesvillu, Tonawanda Junction, Selby a Farnhurstu, ale ne v Indiana City, Lucasvillu a Coltonu, s výjimkou neděle. Rychlík odjíždějící v 10.35 staví v Galesvillu, Selby a Indiana City, s výjimkou nedělí a svátků, v kterémžto případě staví ve… a tak to chodí.

„Nemohla jsem čekat, Frede. Musela jsem být u Pierra Cartaina v 15.00 a ty jsi říkal, že se se mnou sejdeš na konečné pod hodinami ve 14.45, ale nebyls tam, tak jsem musela jít dál. Vždycky chodíš pozdě, Frede. Kdybys tam se mnou byl, mohli jsme to mít v suchu, ale takhle jsem to objednala sama…“ A tak to chodí.

Vážený pane Atterley, vážená paní Atterleyová: vzhledem k ustavičné nedochvilnosti vašeho syna Gerolda ho bohužel budu muset dočasně vyloučit ze školy, pokud nebude možné zavést spolehlivější metodu zaručující jeho včasný příchod na vyučování. Jistě, je to vzorný student se skvělými známkami, ovšem kvůli tomu, jak setrvale opovrhuje rozvrhem této školy, není praktické udržovat ho v systému, kde ostatním dětem nečiní problém dostat se včas tam, kde mají být a tak to chodí.

POKUD NEPŘIJDETE V 8.45 RÁNO, NEBUDETE MOCI HLASOVAT.

„Nezajímá mě, jestli je ten scénář dobrý, potřebuju ho ve čtvrtek!“

POKOJ JE TŘEBA UVOLNIT DO 14.00.

„Přišel jste pozdě. Tu práci už dostal někdo jiný. Je mi líto.“

ZA DVACET ZAMEŠKANÝCH MINUT VÁM BYLA SNÍŽENA MZDA.

„Bože, kolik je hodin, musím běžet!“

***

A tak to chodí. A tak to chodí. A tak to chodí. A tak to chodí chodí chodí chodí chodí tik tak tik tak tik tak a jednoho dne už najednou neslouží čas nám, my sloužíme času a jsme otroky rozvrhu, uctívači pohybu slunce na obloze, odsouzení k životu založenému na omezeních, protože systém nebude fungovat, pokud nebudeme přesně dodržovat rozvrh.

Až najednou se z pozdního příchodu stane víc než malá nepříjemnost. Stane se z toho hřích. Pak zločin. Pak zločin postihnutelný takto:

Od půlnoci 15. července 2389 úřad Hlavního časoměřiče nařizuje všem občanům odevzdat časové karty a kardiodestičky ke zpracování. V souladu se zákonem 555-7-SGH-999, jenž upravuje zrušení času per capita, budou veškeré kardiodestičky naprogramovány na jejich individuální nositele a –

Zkrátka se jim podařilo vyvinout metodu zkrácení života, jejž mohl člověk prožít. Pokud přišel o deset minut pozdě, přišel o deset minut života. Hodinové zpoždění si už vyžádalo úměrně větší odebrání vyměřeného času. Pokud byl někdo trvale nedochvilný, mohl také v neděli večer obdržet komuniké od Hlavního časoměřiče, že mu čas vypršel a že bude v pravé poledne v pondělí „vypnut“, uspořádejte si prosím své záležitosti, pane, paní či bisexuální osobo.

A tak tímto prostým vědeckým opatřením (využívajícím vědecký proces, jejž Tiktátorův úřad střežil jako oko v hlavě) se uchovával Systém. Účelněji už to udělat nešlo. Koneckonců to bylo vlastenecké. Rozvrhy se musí dodržovat. Koneckonců jsme ve válce!

Jenže ta tu je vždycky, ne?

***

„Ale tohle je už vážně nechutné,“ řekl Harlekýn, když mu Krásná Alice ukázala plakát, na kterém na něj byla vypsána odměna. „Nechutné a vysoce nepravděpodobné. Žijeme snad na Divokém západě? Živého, nebo mrtvého, ts!“

„Víš,“ povšimla si Krásná Alice, „že když mluvíš, hodně často moduluješ hlas?“

„Omlouvám se,“ řekl Harlekýn pokorně.

„Není třeba se omlouvat. Ty se pořád omlouváš. Ty trpíš takovými výčitkami svědomí, Everette, to je vážně hrozně smutný.“

„Omlouvám se,“ řekl znovu, načež našpulil rty, takže se mu na okamžik objevily ďolíčky. Vůbec to nechtěl říct. „Musím zase ven. Musím něco udělat.“

Krásná Alice práskla baňkou s kávou o linku. „Pro Kristovy drahý rány, Everette, nemůžeš aspoň jednou zůstat večer doma? To musíš furt pobíhat v tom klaunském obleku a otravovat lidi?“

„Já –“ Zarazil se a nasadil si šaškovskou čapku na kaštanové vrabčí hnízdo, až rolničky jemně zacinkaly. Zvedl se, rozprašovačem vypláchl baňku od kávy a na chvilku ji dal do sušičky. „Musím jít.“

Neodpověděla. Zavrněl fax, ona z něj vytáhla papír, přečetla si ho a hodila ho k němu na linku. „Je to o tobě, jak jinak. Jsi směšný.“

Rychle to přečetl. Psalo se tam, že se ho Tiktátor snaží najít. Bylo mu to jedno, už zase bude někde pozdě. Ve dveřích si ještě potrápil mozkové závity, co by tak mohl říct na rozloučenou, a popuzeně jí vmetl do tváře: „No, ty mluvíš taky modulovaně!“

Krásná Alice zakoulela krásnýma očima k nebesům. „Jsi směšný.“

Harlekýn vypochodoval ven, práskl dveřmi, ty se s tichým vzdychnutím zavřely a zamkly se.

Ozvalo se jemné zaklepání. Krásná Alice si podrážděně odfrkla, vstala a otevřela dveře. Stál tam. „Vrátím se zhruba o půl jedenácté, jo?“

Zatvářila se posmutněle. „Proč mi tohle říkáš? Proč? Však víš, že přijdeš pozdě! Víš to! Vždycky se opozdíš, tak proč mi vykládáš tyhle kraviny?“ Za-vřela dveře.

Na protější straně pokýval Harlekýn hlavou. Má pravdu. Vždycky má pravdu. Přijdu pozdě. Vždycky se opozdím. Proč jí vykládám tyhle kraviny?

Znovu pokrčil rameny a vyrazil ven, aby zase někam přišel pozdě.

***

Odpálil pyrotechnické rachejtle s oznámením: Zúčastním se 115. každoroční Invokace Mezinárodní lékařské asociace přesně ve 20.00. Doufám, že se tam setkáme.

Ta slova hořela na obloze, a tak si tam na něj orgány samozřejmě políčily. Přirozeně předpokládaly, že přijde pozdě. Dorazil o dvacet minut dřív, když ještě připravovali pavučiny, do nichž ho chtěli polapit a jimiž ho chtěli svázat. Zatroubil do velkého megafonu a tak je vyděsil a rozhodil, že se jejich vlastní navlhčené obkličovací pavučiny s mlasknutím sevřely a je to vytáhlo vysoko nad podlahu amfiteátru, kde už jen kopali a ječeli. Harlekýn se smál a smál a nastokrát se omlouval. Lékaři, shromáždění v obřadném konkláve, se svíjeli smíchy a Harlekýnovy omluvy přijali s přehnaným ukláněním a pózami a královsky se bavili všichni, kdo si o Harlekýnovi mysleli, že je mnoho povyku pro nic v hogofogo kalhotách; tedy všichni krom orgánů vyslaných úřadem Tiktátora; ti tam viseli jako náklad v doku, vytáhnutí nad podlahou amfi teátru nanejvýš nepatřičným způsobem.

(V jiné části téhož města, kde Harlekýn pokračoval ve svých „aktivitách“, se odehrál příběh nijak nesouvisející s tím, čím se tu zaobíráme, tedy krom toho, že ilustruje Tiktátorovu moc a význam: muž jménem Marshall Delahanty dostal z Tiktátorova úřadu oznámení o vypnutí. Jeho žena přijala upozornění od minýze v šedém kvádru, jenž ho doručil s tradičním „lítostivým výrazem“ nechutně rozmáznutým po celé tváři. Věděla, oč jde, ani to nemusela rozpečetit. Bylo to milostné psaníčko, které dnes okamžitě pozná každý. Zalapala po dechu a držela to, jako by šlo o mikroskopové sklíčko se špetkou botulinu, a modlila se, ať to není pro ni. Ať je to pro Marshe, blesklo jí hlavou brutálně a realisticky, nebo pro jedno z dětí, ale ne pro mě, prosím, nejmilejší Bože, ne pro mě. A pak to otevřela a ono to bylo pro Marshe a jí se na jednu stranu ulevilo a zároveň se zhrozila. Tu kulku schytal vedlejší voják v řadě. „Marshalle,“ vykřikla, „Marshalle! Ukončení, Marshalle! Panebože, Marshalle, cobudemedělat, cobudemedělat, Marshalle panebožemarshalle…“ a z jejich domova se toho večera linul zvuk trhaného papíru a čpěl strach a z komína stoupal smrad šílenství a nebylo nic, absolutně nic, co by s tím mohli dělat.

Ale Marshall Delahanty zkusil utéct. A ráno dalšího dne, když nadešel čas na vypnutí, byl hluboko v kanadském hvozdu dvě stě mil daleko a Tiktátorův úřad vymazal jeho kardiodestičku a Marshall Delahanty sebou za běhu seknul a srdce mu přestalo bít a krev mu cestou do mozku vyschla a byl mrtvý, toť vše. Na sektorové mapě v úřadu Hlavního časoměřiče pohaslo jedno světýlko, fax rozmnožil záznam o úmrtí a jméno Georgette Delahantyové bylo zaneseno na seznam příjemců dávek v nezaměstnanosti, dokud se znovu neprovdá. Čímž tahle poznámka pod čarou končí, víc už toho vysvětlovat netřeba, jen se teda nesmějte, protože tohle by se stalo Harlekýnovi, kdyby Tiktátor odhalil jeho skutečné jméno. Není to vtipné.)

* * *

V nákupní úrovni města se tísnily davy nakupujících ve čtvrtečních barvách. Ženy v kanárkově žlutých chitónech a muži v pseudotyrolských šatech, které byly jadeitově zelené a kožené a hodně přiléhavé, až na balónové kalhoty.

Když se Harlekýn objevil na stále ještě nedodělané skořápce nového Efektivního nákupního střediska s megafonem u rošťácky rozesmátých rtů, všichni si na něj ukazovali a zírali a on je plísnil:

„Proč se od nich necháte komandovat? Proč si necháte rozkazovat, ať si pospíšíte, ať pelášíte jako mravenci nebo stonožky? Dejte si na čas! Chvíli se courejte! Užívejte si sluníčka, užívejte si větříku, nechte se unášet životem vlastním tempem! Nebuďte otroci času, to je přece děsné umírání, pomaličku, postupně… pryč s Tiktátorem!“

Kdo je ten cvok? chtěla vědět většina nakupujících. Kdo je ten cvok jejda přijdu pozdě musím běžet…

A stavební četa v Nákupním středisku dostala z úřadu Hlavního časoměřiče urgentní pokyn, že na jejich věži se nachází nebezpečný zločinec známý jako Harlekýn a že je naléhavě třeba jejich pomoci s Harlekýnovým zatčením. Pracovní četa to odmítla s tím, že by ztratila čas ve stavebním harmonogramu, ale Tiktátorovi se povedlo zatahat za správné nitky vládní sítě a dělníci dostali pokyn přerušit práci a chytit toho troubu, co je tam nahoře na věži s megafonem. Takže víc než tucet statných dělníků nalezl do stavebních platforem, uvolnil antigravitační desky a začal stoupat k Harlekýnovi.

***

Po tom debaklu (při němž díky Harlekýnovým bezpečnostním opatřením nebyl nikdo vážně zraněn) se dělníci pokusili přeskupit a znovu ho napadnout, jenže už bylo pozdě. Zmizel. Podívaná ovšem přilákala celkem početný dav a nákupní cyklus byl rozvrácen na hodiny, prostě na celé hodiny. Poptávka v systému tudíž zaostávala, a tak byla přijata opatření ke zrychlení cyklu po zbytek dne, jenže pak to uvízlo na mrtvém bodě, načež se to zrychlilo a oni prodali příliš mnoho plovákových ventilů a ne dost veglerů, což zase rozhodilo popliský poměr, kvůli čemuž bylo nutné rychle navézt bedny a bedny kazícího se Likvida do obchodů, které obvykle potřebovaly bednu tak každé tři čtyři hodiny. Dodávky byly zmršené, překládky nasměrovaly zboží úplně jinam a nakonec to pocítila i výroba aeroskluzů.