Kendare Blake: Dvě temné vládkyně

Jedna královna vládne, druhá povstane. Nakladatelství Fragment vydalo román Dvě temné vládkyně, třetí díl fantasy série Temné koruny.

 

ANOTACE:
Tři sestry už své karty vynesly. Další královna však svou partii teprve rozehraje!

Královna Katharina konečně získala korunu, ale není jí to nic platné. Královstvím se nesou nespokojené hlasy a jejich volání každým dnem sílí. Jsou její sestry po smrti, nebo někde v úkrytu čekají na příležitost zbavit ji trůnu?

Mirabella a Arsinoe se skutečně ukrývají na pevnině a každou noc prožívají svou vlastní noční můru. Zjevuje se jim přízrak proslulé Modré královny, jenž svým kostnatým prstem ukazuje k moři a dává jasný pokyn: vraťte se na Fennbrin.

Také Jules se skrývá a naslouchá slovům bojovnice Emilie a věštkyně Mathildy, které ji nabádají, aby se ujmula role prokleté královny a zahájila boj proti Katharině.

Chystá se povstání, s nímž má Modrá královna možná víc společného, než by kdokoli hádal… nebo čekal.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2020
Překlad: Alžběta Kalinová
Vazba: vázaná
Počet stran: 480
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ČERNÁ CHATA

400 LET PŘED NAROZENÍM

MIRABELLY, ARSINOE A KATHARINY

Když se porod rozběhl, byl těžký a plný krve. U královny válečnice se ani nedalo nic jiného čekat, zvlášť od královny tak zocelené v bojích, jako byla Philomena.

Porodní bába jí přiložila na čelo studený obklad, ale královna ho zahodila.

„Bolest pro mě nic neznamená,“ procedila. „Vítám tento poslední boj.“

„Myslíte, že v Louisově zemi už vás žádné další boje nečekají?“ zeptala se jí porodní bába. „I kdyby váš dar po odjezdu z ostrova zeslábl, neumím si něco takového představit.“

Královna se zadívala směrem ke dveřím, v nichž zahlédla pochodovat sem a tam Louise, svého krále manžela. V černých očích se jí vzrušením z porodu zablýsklo. Havraní vlasy se jí leskly potem.

„Ten už to chce mít všechno za sebou. Nevěděl, co ho se mnou čeká.“

Stejně jako nikdo jiný. Celá vláda královny Philomeny byla poznamenaná válkou. Hlavní město zaplavili válečníci. Nechala postavit dlouhé lodě a plenila pobřežní vesnice všech okolních zemí krom země svého manžela. Ale teď to vše skončilo. Osm let brutálního panování válečnice. Krátká doba v porovnání s ostatními královnami, nicméně ostrov i tak vyčerpala. Královny válečnice znamenaly slávu a neklid. Ochranu. Nebyl to jen její manžel, komu se ulevilo, když jí Bohyně konečně seslala trojčata.

Přišel další stah. Philomena se celá napjala. Když pootočila koleno, spatřila na prostěradle další příval tmavé krve.

„Vedete si skvěle,“ zalhala jí porodní bába. Co mohla vědět? Byla mladá a v Černé chatě sloužila teprve krátce. Patřila sice k travičům, a tudíž ovládala léčitelství, ale přestože už asistovala u mnoha porodů, na porod královen se nedalo nijak připravit.

„To ano,“ usmála se Philomena. „Krvácím jako pravá královna válečnice. Ale stejně myslím, že mě to zabije.“

Porodní bába znovu namočila hadr do vody, vyždímala ho a připravila pro případ, že by jí Philomena nakonec dovolila obklad použít. Možná k tomu opravdu dojde. Kdo by si toho koneckonců všiml? Jakmile královna porodila trojčata, pro ostrov jako by zemřela tak jako tak. Koně, kteří měli ji a Louise odvézt k lodi, už čekali osedlaní. Philomena s Louisem by se na ostrov už nikdy nevrátili. Dokonce i drobná porodní bába by na ni vzápětí po porodu zapomněla. Dělala, že se o královnu opravdu stará, ale jejím jediným cílem bylo udržet ji naživu dost dlouho, aby mohla porodit trojčata.

Philomena se podívala na stůl plný bylinek, čistých černých ručníků a sklenic s lektvary na bolest, které samozřejmě všechny odmítla. Zahlédla na něm i nože. Aby bylo možné porodit nové královny císařským řezem, kdyby se stará královna ukázala jako příliš slabá. Philomena se usmála. Porodní bába vypadala jako malá hodná myška. Sledovat, jak se jí snaží rozřezat břicho, by mohlo stát za to.

Bolest ustoupila a Philomena si povzdechla.

„Mají naspěch,“ poznamenala. „Stejně jako kdysi já. Už od narození někam pospíchám. Abych po sobě zanechala nějakou stopu. Možná jsem od začátku tušila, že na to budu mít málo času. Nebo mi možná právě ten věčný spěch zkrátil život. Vy jste přišla z chrámu, že ano? Než jste nastoupila do téhle osamělé služby?“

„Ano, tam jsem se učila, má královno. V chrámu v Prynnu. Ale přísahu jsem nikdy nesložila.“

„Jistěže ne. Vidím, že nemáte na zápěstí žádné tetování. Nejsem slepá.“ Pak přišel další stah a další vlna krve. Čas mezi nimi se zkracoval.

Porodní bába ji chytila za bradu a zkontrolovala jí zorničky.

„Začínáte slábnout.“

„Ne,“ hlesla Philomena a klesla zpět na postel. Položila si na obrovské břicho obě dlaně, téměř v mateřském gestu. Ale nehodlala se na malé královny ptát. Ty už nebyly její starost. Všechny patřily jen a jen Bohyni.

Znovu se opřela o lokty. Z očí jí zářil temně odhodlaný pohled. Luskla na porodní bábu, aby zaujala místo mezi jejíma nohama.

„Můžete začít tlačit,“ povzbudila ji porodní bába. „Bude to dobré, jste silná.“

„Neříkala jste zrovna, že slábnu?“ zasténala Philomena.

První královna se narodila v tichosti. Dýchala, ale když ji porodní bába plácla do zad, ani nezaplakala. Byla maličká, krásně souměrná a na tak těžký, krvavý porod i dost růžová. Porodní bába ji zvedla a ukázala Philomeně. Na okamžik je propojila skrz pupeční šňůru královnina krev.

„Leonine,“ pojmenovala Philomena maličkou královnu. „Naturalistka.“

Porodní bába její slova nahlas zopakovala a miminko odnesla, aby ho mohla omýt, položit do kolíbky a zavinout do jasně zelené deky s květinovou výšivkou. Netrvalo dlouho a narodila se další královna. S křikem a zaťatými pěstičkami.

„Isadora,“ vydechla Philomena. Děťátko se rozplakalo a zamrkalo na ni velkýma černýma očima. „Jasnovidka.“

„Isadora, jasnovidka,“ zopakovala porodní bába a odnesla ji, aby ji zavinula do žluto-šedé deky, do barev jasnovidců.

Třetí královnu jako by na svět přinesla vlna krve. Bylo jí tolik a byla tak temná, že Philomena už otevřela ústa, aby ohlásila příchod další královny válečnice, ale nakonec vyřkla něco jiného.

„Roxana. Elementálka.“

Porodní bába zopakovala poslední jméno, holčičku odnesla, umyla, zabalila do modré deky a položila do poslední kolíbky. Philomena na posteli ztěžka oddechovala. Měla pravdu. Cítila to v kostech. Ten porod ji zabil. Díky své síle možná přežije ještě šití a posadí se do sedla, ale Louis se domů vrátí už jen s jejím tělem, které buď pohřbí v rodinné hrobce, nebo shodí cestou přes palubu do moře. Její povinnost vůči ostrovu skončila a ostrov už neměl k jejímu osudu co říct.

„Bábo!“ vzdychla Philomena, když jí projela další vlna bolesti.

„Ano, ano,“ uklidňovala ji porodní bába. „To jsou jen dozvuky porodních bolestí. To přejde.“

„To nejsou dozvuky. To je…“

Svraštila čelo a kousla se do rtu, aby naposledy zatlačila.

V tu chvíli porodila další holčičku. Jednoduše, bez jakýchkoli okolků. Otevřela černé oči a zhluboka se nadechla. Další dítě. Další královna.

„Modrá královna,“ vydechla porodní bába. „Čtvrté dítě.“

„Dejte mi ji.“

Porodní bába na ni jen nevěřícně zírala.

„Tak dejte mi ji!“

Vzpamatovala se, miminko zvedla a Philomena jí ho vytrhla z rukou.

„Illiann,“ hlesla. „Elementálka.“ Její ztrhanou, vyčerpanou tvář rozzářil úsměv. Jakékoli zklamání, že neporodila žádnou královnu válečnici, z ní vyprchalo. Protože tohle byl její velký osud. Požehnání pro celý ostrov. Které všem přinesla ona, Philomena.

„Illiann,“ zopakovala šokovaná porodní bába. „Elementálka, Modrá královna.“

Philomena se rozesmála a zvedla děťátko v rukách.

„Illiann!“ zvolala. „Modrá královna!“

Dny strávené čekáním na příjezd zástupců rodů do Černé chaty se vlekly. Po narození Modré královny se poslové rozjeli s novinkami zpět do svých měst. Čekali v Černé chatě s osedlanými koňmi od chvíle, kdy začal porod.

Čtvrté dítě. To bylo něco tak nevídaného, že to mnozí považovali čistě za legendu. Když jim to porodní bába oznámila, žádný z mladých poslů netušil, co dělat. Nakonec na ně musela zařvat.

„Modrá královna! Požehnání od Bohyně! Musejí přijet úplně všichni. Všechny rodiny! I nejvyšší kněžka! Tak už jeďte!“

Kdyby se narodila jen trojčata, do chaty by dorazily jen tři rodiny a menší družina kněžek. Traversové pro naturalistku, Westwoodové, jejichž rod vystoupil na výsluní teprve nedávno, pro elementálku a Lermontové pro nebohou malou královnu jasnovidku, aby dohlédli na její utopení. Ale příchod Modré královny znamenal, že do chaty musely přijet hlavy nejsilnějších rodů všech darů zastoupených na ostrově. Klan Vatrosů obývající hlavní město a město válečníků, Bastian. A dokonce i Arronové, traviči z Prynnu.

V chatě stály pod temně hnědými dřevěnými trámy čtyři kolíbky. U východní stěny, aby na ně dopadalo ranní slunce. Všechny královny tiše ležely, až na tu zavinutou v šedo-žluté dece. Malá jasnovidka se téměř neustále vrtěla. Možná proto, že díky svému daru tušila, co ji čeká.

Ubohá malá jasnovidka. Její osud byl zpečetěn od samého začátku. Od doby šílené královny Elsabet, jež svého daru využila k tomu, že dala vyvraždit celé tři rodiny, které proti ní podle jejích slov kuly pikle, královny jasnovidky hned po narození topili. Černá rada tak rozhodla poté, co se jí podařilo vyrvat královně Elsabet moc z rukou. Nikdo už nechtěl riskovat, že by se podobně nespravedlivý masakr měl kdy opakovat.

Brzy po porodu porodní bába povlečení staré královny spálila. Bylo tak nasáklé krví, že už nešlo vyčistit. Nad tím, kde někdejší královna je nebo v jakém je stavu, nepřemýšlela. Při pohledu na prostěradlo mohla jen předpokládat, že Philomena je mrtvá.

Za týden po porodu dorazila první z rodin. Lermontové, jasnovidci ze Slunečního dolu, města na severozápadě ostrova. Měli to do Černé chaty nejblíž, nicméně trvali na tom, že narození dítěte předpověděli a že když k nim dorazil posel, byli už připraveni na cestu. Přejeli pohledem čtyři černé kolíbky a s vážným výrazem se zahleděli na svou malinkou královnu.

O den později dorazili Westwoodové, nový vůdčí rod elementálů. Blázni. Mohli se nad svou malou královničkou rozplynout. Dokonce jí přivezli jasně modrou deku.

„Nechali jsme ji ušít speciálně pro ni,“ prohlásila Isabelle Westwoodová, hlava rodiny. „Nevidím důvod, proč by ji nemohla mít, přestože její život bude krátký.“

Po nich dorazili z Tuleního zálivu Traversové a téhož večera těsně za sebou i Arronové a bojovní Vatrosové, aby se stali tichými svědky. Vatrosové, bohatí a s darem posíleným vládou královny válečnice, s sebou z hlavního města přivezli také nejvyšší kněžku.

Porodní bába před ní poklekla a sdělila jí jména královen. Když vyřkla jméno „Illian“, nejvyšší kněžka sepjala ruce.

„Modrá královna,“ hlesla a zamířila ke kolíbce. „Skoro tomu ani nemůžu uvěřit. Myslela jsem, že se posel spletl.“ S těmi slovy se pro dítě sehnula a zdvihla ho do náručí zahaleného do záhybů bělostného kněžského roucha.

„Modrá královna, elementálka,“ dmula se pýchou Isabelle Westwoodová, ale nejvyšší kněžka ji jediným pohledem umlčela.

„Modrá královna patří nám všem. Nebude vyrůstat v domě elementálů. Bude žít v hlavním městě, v Indrid Downu. Se mnou.“

„Ale,“ vyhrkla porodní bába. Všichni přítomní se k ní otočili. Do té doby jako by si ani nevšimli, že tam je.

„Vy, porodní bábo, se zbavíte královniných sester a pak pojedete s námi.“

Porodní bába svěsila hlavu.

Naturalistickou královnu nechala v lese napospas zemi a zvěři. Nebohá královna jasnovidka byla utopena v nedalekém potoce. A když pokládala královnu elementálku na malý vor, aby ji vyslala na volné moře, ona i děťátko plakaly. Leonine, Isadora i Roxana. Navráceny Bohyni, která seslala Illian, aby vládla místo nich.

Illian, požehnaná a Modrá.

*

PALÁC VOLROY

Královna Katharina právě v Západní věži seděla modelem malíři, který dostal za úkol namalovat její portrét, v jednom z pokojů orientovaných na západ s vysokým stropem, jen o patro níž, než se nacházely její komnaty. V levé ruce držela prázdnou lahvičku, která se na plátně měla stát krásným jedem, a okolo pravé měla omotané bílé lano, jež měly tahy štětce proměnit v Šipku.

Otočila hlavu směrem k oknu a zadívala se ven na Indrid Down. Na tmavě hnědé střechy domů na severním okraji města i silnice mizející v kopcích, na nebe, k němuž z komínů stoupaly sloupce kouře a jež protínaly vysoké kamenné věže v centru města. Byl krásný a klidný den. Lidé pracovali, rodiny spolu jedly, smály se a hrály si. A ona se toho rána probudila v Pietyrově náručí. Všechno bylo v pořádku. Vlastně víc než v pořádku, když teď byly její sestry konečně mrtvé.

„Zvedněte, prosím, bradu, královno Katharino. A narovnejte se mi, prosím.“

Katharina uposlechla a malíř se poněkud bázlivě usmál. Nechala se malovat od nejvyhlášenějšího mistra v celém hlavním městě, který byl zvyklý malovat traviče i s jejich typickými atributy. Ale tentokrát nepracoval na obyčejném portrétu, nýbrž na portrétu samotné korunované královny. A při něčem takovém se zapotí i ten nejsuverénnější mistr.

Usadili Katharinu tak, aby jí bylo přes pravé rameno vidět skrz okno na panství Greavesdrake. Původně to byl její nápad, přestože si ho později jistě přivlastní Arronové. Neudělala to pro ně. Udělala to pro Natalii, jako drobnost, jíž by uctila velkou hlavu rodu, ženu, která ji vychovala jako vlastní. To díky ní zůstane Greavesdrake v jejím srdci navždy. Jako stín vlivu dopadající na celou její vládu. Chtěla mít na portrétu v klíně i urnu s Nataliiným popelem, ale Pietyr jí to rozmluvil.

„Královno Katharino,“ pozdravil ji, když vešel do pokoje, okouzlující jako vždy. V černém saku, šedé košili a se světlými vlasy sčesanými z čela. Zastavil se za malířem. „Vypadá to dobře, budete krásná.“

„Krásná,“ zopakovala, přechytila si v ruce prázdnou lahvičku a na druhé trochu popotáhla lano. „Připadám si spíš směšně.“

Pietyr poklepal mistra po rameni. „Potřeboval bych být s královnou chvilku o samotě, kdyby vám to nevadilo. Co kdybyste si dali krátkou přestávku?“

„Samozřejmě,“ přikývl malíř, odložil štětec, rychle přejel očima lahvičku i lano, aby věděl, jak je pak znovu umístit, a odešel.

„Vážně to vypadá skutečně?“ zeptala se Katharina, jakmile se za ním zavřely dveře. „Neodvažuju se podívat. Možná jsme měli přece jen nechat povolat nějakého mistra z Rolanthu. I ten teď patří mně a víš, že tamní umělci jsou šikovnější.“

„Jenže ani tomu nejlepšímu malíři z Rolanthu by se nedalo věřit, že portrét schválně nezkazí tak brzy po sporném nástupnickém roce.“ Pietyr došel za ní k oknu a chytil ji kolem pasu. „Malíř travičů je nejlepší volba.“ S těmi slovy ji sevřel pevněji a trochu zaťal prsty do korzetu. „Vzpomínáš na ty první dny na panství? Připadá mi to jako věčnost.“

„Mně to připadá jako věčnost všechno,“ zamumlala Katharina. Pamatovala si na svou někdejší ložnici, na pruhované hedvábné povlečení, na měkké polštáře. Na to, jak seděla na posteli, objímala je a poslouchala Nataliiny příběhy. Na knihovnu i sametové závěsy sahající od stropu až dolů na zem, v jejichž záhybech se schovávala, kdykoli za ní poslali Genevieve s nějakým jedem.

„Nemáš pocit, jako by byla Natalie pořád tady, Pietyre? Jako bychom ji mohli spatřit, jak stojí se založenýma rukama před okny ve své pracovně, jen kdybychom se dost snažili?“

„Ano, drahoušku,“ řekl Pietyr. Pak ji políbil na čelo, na tvář a na ouško, až jí celým tělem projelo vzrušení. „Ale nikdy o tom nemluv s nikým jiným než se mnou. Vím, jak jsi ji měla ráda. Jenže teď jsi královna. Jsi korunovaná královna. Není čas na dětinské sny. Pojď, podívej se.“ Dovedl ji ke stolu, na němž se už vršila hromádka dokumentů čekající na její podpis.

„Co to je?“

„Pracovní rozkazy,“ vysvětlil jí Pietyr. „Pro lodě, které vypravíme jako dar k Nicolasově rodině. Šest nádherných lodí, které snad ulehčí žal rodu krále manžela.“

„Dostanou víc než jen lodě,“ poznamenala Katharina. Avšak vše, co jim dají, bude jen slabou útěchou. Martelové vyslali na Fennbirn svého dědice, aby se stal králem ženichem, a on nepřežil ani týden, než zahynul po pádu z koně. Ošklivá nehoda. Kůň ho shodil a on se zřítil do mělké propasti. Po tom, co se jeho hřebec vrátil sám, trvalo skoro týden, než vypátrali jeho tělo. A to už byl nebohý Nicolas dlouho mrtvý.

Kéž by jen věděli, jak dlouho přesně. Celá ta historka s pádem byla smyšlená. Lež, kterou společně vymysleli Pietyr s Genevieve, aby se nikdo nikdy nedozvěděl pravdu. Že Nicolas zemřel vedle Kathariny ve svatebním loži. Že je travičkou, doslova, a celé její tělo je jedovaté na pouhý dotek. To se nesměl nikdy nikdo dozvědět. Ani na ostrově ne, jinak by si všichni uvědomili, že nemůže porodit žádnému muži z pevniny děti. Že nemůže Fennbirnu porodit další generaci trojčat.

Kdykoli si na to vzpomněla, málem ztuhla hrůzou.

„Co to děláme, Pietyre?“ zeptala se ho a ruka jí ztuhla v půlce podpisu. „Jaký to má všechno smysl, když nakonec nebudu schopna dát lidu nové královny?“

Pietyr si povzdechl. „Pojď se se mnou podívat na ten portrét, Kat.“ Vzal ji za ruku a dovedl ji k plátnu. Malíř si zatím načrtl jen obrysy. Díky jeho nespornému nadání si ale už dokázala představit, jak bude vypadat hotový obraz. „Ponese název Katharina, čtvrtá královna travička. Katharina z dynastie travičů pokračující v cestě svých tří předchůdkyň. Královny Nicoly, královny Sandrine a královny Camilly. Katharino, máme spoustu času všechno napravit a zajistit ostrovu budoucnost.“

„Celou mou dlouhou vládu.“

„Přesně. Třicet, možná čtyřicet let.“

„Pietyre!“ zasmála se. „Královny už tak dlouho nevládnou.“ Pak si povzdechla a znovu se zadívala na nedokončený obraz. Vlastně se teprve rodil, neznámý, dost podobně jako ona sama. Kdo ví, jaké kroky učiní během své vlády? Kdo ví, jaké změny provede? Pietyr měl pravdu. Lid se dozví, co bude potřeba. Už teď neměl nikdo ani tušení, že byla svržena do propasti Breccia a že ji před smrtí zachránili duchové jejích padlých sester, jejichž mrtvoly tam byly po neúspěšném boji o nástupnictví svrženy stejně jako ona. Nikdo netušil, že ve skutečnosti nemá žádný vlastní dar a že si svou sílu vypůjčila od zemřelých sester, jejichž neživá krev teď kolovala v jejích žilách.

„Občas si říkám, komu ta koruna vlastně patří, Pietyre. Jestli mně, nebo jim,“ zašeptala. „Bez nich bych to nedokázala.“

„Možná. Ale teď už je nepotřebuješ. Myslel jsem,“ odkašlal si, „že už ti třeba dají pokoj a nechají tě být, když mají, co chtěly.“

Katharinu zašimralo v břiše. Od té doby, co se její sestry utopily v mlze, už tolik nežíznila po jedu ani po krvi. Pietyr měl možná pravdu. Možná že ji mrtvé královny nechají na pokoji. Snad teď zmlknou, snad je uspokojila.

Podepsala zbytek papírů, které Pietyr donesl, a když se malíř vrátil, znovu se chopila lana a prázdné lahvičky.

Mistr jí ho aranžoval kolem ruky znovu a znovu, dokud se mu to nepodařilo úplně stejně jako předtím. „Teď honem do práce, než přijdu o dobré světlo.“ Jemně jí prstem zvedl bradu a nastavil hlavu. Na okamžik se jí odvážil zahledět do očí.

„Kolik párů očí v nich vidíte?“ zeptala se ho. Malíř na ni nejistě zamrkal.

„Jen ten váš, má královno.“

Následujícího rána dorazila k jejím dveřím Genevieve, aby ji doprovodila na zasedání Černé rady. „Á, Genevieve,“ pozdravil ji Pietyr. „Pojď dál! Snídala jsi už? My zrovna dojídáme.“

Jeho hlas zněl vesele a domýšlivě, zatímco Genevievin úsměv působil nuceně, spíš jako úšklebek. Katharina ale předstírala, že si toho nevšimla. Po vraždě Natalie zůstalo v jejím rodu prázdné místo, které bude třeba zaplnit, a všichni Arronové se o něj mezi sebou chystali porvat. Krom toho se Katharina rozhodla, že i přes svou nenávist se na Genevieve zkusí podívat novýma očima. Byla koneckonců Nataliinou mladší sestrou. A nyní i hlavou rodu.

„Já už jedla,“ odpověděla Genevieve a prohlédla si královnin prázdný talíř, na němž zůstaly zbytky sýra, vařených vajec a šmouhy po džemu z jedovatého ovoce. „Myslela jsem, že jsme se domluvili, že po té nehodě s králem manželem její příjem jedů snížíme.“

„Byla to jen trocha marmelády.“

„Před dvěma dny jsem ji zahlédla, jak se cpe plody rulíku a škorpiony tak rychle, že je nestíhala kousat.“

Pietyr se na Katharinu podíval a ona zrudla. Mrtvé válečnice kolující v jejích žilách v ní probouzely touhu po lesklých čepelích, mrtvé naturalistky ji lákaly ven do zahrad a svoje potřeby občas měly i mrtvé travičky.

„Je však možné,“ podotkl Pietyr, „že se její stav nezmění, ani když její příjem jedu snížíme.“

„Přece to ale stojí za zkoušku, když máme čas. A ten je to jediné, co máme, nebo snad ne?“

Zatímco se Pietyr s Genevieve dohadovali, Katharina odešla nakrmit Šipku. Její korálovka se vysvlékla z kůže a krásně povyrostla. Dostala i pěkné nové terárium plné listí, pod nímž se mohla skrýt, a kamenů, na nichž se mohla vyhřívat. Katharina sáhla do klece a vytáhla z ní malou myšku. Moc ráda sledovala, jak za ní had vystřelí po rozehřátém písku v teráriu.

„Existuje nějaký zvláštní důvod, proč jsi mě dnes ráno přišla navštívit, Genevieve?“

„Ano. Vrátila se nejvyšší kněžka Luca.“

„Tak brzy?“ Pietyr si otřel ústa ubrouskem a vstal. Od té doby, co nejvyšší kněžka odjela spolu se svým doprovodem z chrámu v Rolanthu, aby přesídlila do svých starých komnat v Indrid Downu, uběhly teprve dva týdny. „Měli bychom jít, Kat.“

Katharina se vydala s Pietyrem i Genevieve dolů po schodišti v Západní věži až na hlavní podlaží Volroye, kde se nacházel zasedací sál Rady. Ostatní už se v něm shromáždili a tiše si mezi sebou šuškali nad šálky čaje. Jen nejvyšší kněžka stála sama opodál, nic nepila a s nikým se nebavila.

„Nejvyšší kněžko Luco,“ pozdravila ji Katharina a potřásla stařeně rukou. „Tak jste se vrátila.“

„A jak rychle,“ zamračila se Genevieve.

„Můj doprovod ještě cestuje za mnou v povoze,“ odpověděla Luca. „Předehnala jsem je o jeden nebo dva dny.“

„Měla byste se zabydlet tady, v Západní věži,“ usmála se Katharina. „Bylo by příjemné, kdyby se i do dalšího patra vrátil život. Z dálky vypadá tak prostorně. Jen si představte mé překvapení, když jsem zjistila, kolik podlaží slouží jen jako skladiště nebo pro účely kuchyně.“

Katharina i Luca odmítaly věnovat pozornost otráveným výrazům ostatních členů Rady i vlastním nepříjemným pocitům. Katharina nemohla říct, že by měla nejvyšší kněžku ráda, a z toho, jak na ni Luca hleděla, věděla, že ani ona ji nemá v oblibě a nechová k ní důvěru. Ale tuhle dohodu uzavřela ještě Natalie. Její poslední obchod. Katharina byla odhodlaná ho ctít.

Ukázala na dlouhý černý stůl a členové Černé rady usedli na svá místa. Sloužící donesli dvě konvice s čerstvým čajem, jednu říznutou Nataliiným oblíbeným mangrovníkem, a doplnili nádobky s cukrem a citronem. Pak odnesli špinavé šálky a talířky s drobky po sušenkách, rozsvítili všechny lampy a zavřeli za sebou těžké dveře. Pro Lucu přichystali křeslo navíc. Na Nataliino místo usedl Pietyr, přestože ji v čele rodu nenahradil.

Zatímco bratranec Lucian podával denní zprávu – z trhů pořádaných u příležitosti duelu se vybralo víc daní, než se čekalo, ačkoli ve Vlčím prameni si dělají starosti, že úroda bude možná nedostatečná –, Katharina se snažila ze všech sil dávat pozor. Ovšem každodenní starosti ostrova toho dne nezajímaly nikoho.

„Jak dlouho budeme ještě muset čekat?“ vyprskla najednou Renata Hargroveová.

„Uklidněte se, Renato,“ napomenula ji Genevieve.

„Neuklidním! Natalia slíbila chrámu tři místa v Radě. A vy víte, komu patří,“ řekla a podívala se na Luciana Marlowa, Paolu Vendovou a Margaret Beaulinovou. Ti jediní zasedali v Radě, přestože nepatřili ke klanu Arronů. Marlowe a Vendová byli aspoň traviči, ale Margaret byla válečnice, a nebohá Renata dokonce ani neměla žádný dar.

„Jak můžete vědět, komu ta místa momentálně patří, když si tím nejsem jistá ani já?“ otázala se jí mírně Katharina a zadívala se na ni. Renata jako by se ve svém křesle celá scvrkla. Katharině se líbilo, že v lidech dokáže vzbudit takovou reakci. Nepůsobí sice nijak děsivým dojmem a po letech trávení zůstane už navěky drobná, celá zjizvená a bledá, ale má toho v sobě víc. Dokonce ještě víc než duše všech královen, jejichž těla byla za všechna tisíciletí svržena do propasti Breccia. A dozví se to celý ostrov.

„V jednom má nicméně Renata pravdu,“ pokračovala. Luca na ni vycenila zuby v úsměvu. „Vrátila jste se, nejvyšší kněžko. A po cestě jste určitě přemýšlela, koho na ta místa dosadíte.“ Doufala, že Luca se nevydrží dívat do očí královně, která porazila její milovanou Mirabellu. Že se jí nedokáže poklonit a nikdy se nevrátí. Neměla si dělat plané naděje. Koneckonců, ještě předtím, než Mirabella s Arsinoe zmizely v mlze, Luca souhlasila, že bude předsedat Mirabellině popravě.

„Ano,“ přitakala Luca. „Rozhodla jsem se nominovat sebe, Rho Murtraovou a Bree Westwoodovou,“ dodala se zdviženou bradou.

Lucian s Allegrou tiše zaúpěli.

„Nikdy,“ vyhrkl Pietyr.

Katharina se zamračila. Jediným skutečným překvapením byla Bree Westwoodová. Očekávala, že Luca si vybere Sáru, hlavu vedoucího rodu elementálů. Ne Bree, tu špinavou couru, která si zahrává s ohněm. Mirabellinu nejlepší kamarádku.

„Nejvyšší kněžka v Černé radě zasedat nemůže,“ vyprskla Genevieve.

„Není to sice běžné, ale za starých časů to nebylo neslýchané.“

„Chrám si má přece udržovat nestrannost!“

„Nestrannost vůči královnám. Ne vůči dění na ostrově,“ odmávla Luca stížnost s přezíravým pohledem. Genevieve se vzteky rozechvěly rty.

„Nuže, královno Katharino,“ pokračovala Luca. „Tak zní má volba. Koho jste se rozhodla nahradit vy?“

Katharina se rozhlédla po členech Rady. Vlastně to nebyla její Rada. Byla Nataliina. Někteří zasedali ještě za vlády královny Camilly. Cítila, jak z nich vyzařuje nepřátelství, a mrtvé královny pod její kůží se probudily.

Arronové čekali, že sesadí tři jiné členy. Ostatní by jí ale řekli, že právě je si má ponechat, aby byly v Radě lépe zastoupeny zájmy všech. I těch bez daru. Genevieve by jí řekla, že má členy nominované Lucou rovnou zamítnout. A všichni z nich byli jistě toho názoru, že by měla nahradit Pietyra. Neuniklo jí, jak se na něj dívali, jak se zamračili pokaždé, když se k ní přiblížil nebo se jí dotkl.

Ale ať si myslí, co chtějí. Její Černá rada bude jen a jen její.

„Luciane Marlowe, Margaret Beaulinová, tímto vás zprošťuji vašich povinností. Oba jste věrně sloužili koruně. Ale travičů zde máme dostatek, Luciane. A Margaret, jsem si jistá, že po mém střetu s Juillenne Miloneovou chápete mou nedůvěru vůči daru války. Krom toho bude v Radě ode dneška zasedat kněžka válečnice, která na zájmy města Bastian jistě dohlédne.“

Margaret vstala a odstrčila od stolu svou židli. Ruce k tomu nepoužila, avšak udělala to tak rychle, že si Katharina nevšimla, jestli židli odkopla, nebo odhodila čistě pomocí svého daru.

„Kněžky nemají žádný dar,“ zavrčela. „Hlas Rho Murtraové bude patřit výhradně chrámu.“

„Vážně chcete, aby byli v Černé radě zastoupeni jen Arronové a chrám?“ přidal se Lucian Marlowe.

„Ne,“ odpověděla Katharina příkře. „Renata a Paola Vendová zůstanou. Poslední místo uvolní Allegra Arronová.“

Allegře spadla čelist. Podívala se na bratra, ale Lucian na ni ne, takže se nakonec zvedla a uklonila se tak hluboce, že Katharina viděla celý její ledově plavý drdol. Tolik se podobala Natalii. A možná právě proto se Katharina rozhodla nahradit právě ji.

„Zůstanete, dokud nedorazí nově jmenovaní členové?“ požádala je.

Lucian Marlowe a Allegra přikývli, zato Margaret uhodila pěstí do stolu.

„To chcete, abych té kněžce ještě vyleštila židli? Mám ji snad provést po paláci? Takhle se nevládne. Dovolit chrámu zaujmout naše místa v Radě. Nechávat si u sebe toho kluka, jako by to byly jeho rady, co vás zajímá!“

Katharina sáhla do boty.

„Stráže!“ zvolala Genevieve, ale to už Katharina vyskočila a vrhla po Margaret jedním ze svých otrávených nožů tak prudce, že se zabodl do stolu těsně před ní.

„Já nepotřebuju žádné stráže,“ pronesla klidně a začala si pohrávat s dalším nožem.

„Tentokrát to bylo jen varování, Margaret. Další se ti zabodne přímo do srdce.“