J. R. Ward: Pravda krve

Nakladatelství Baronet vydává román Pravda krve, čtvrtý díl paranormální romantické upírské série Odkaz černé dýky americké autorky J. R. Ward.

 

ANOTACE:
Jako cvičenec programu Bratrstva černé dýky se Boone osvědčil jako skvělý voják a nyní bojuje po boku Bratrů. Po otcově nečekané smrti je přes veškeré svoje námitky suspendován ze služby – a dostane za úkol spolupracovat s Butchem O’Nealem, bývalým policajtem z mordparty, při stíhání sériového vraha: někdo se zaměřil na upíří ženy v klubu, specializovaném na tzv. „rolové hry“. Když je Bratrstvo přivoláno na pomoc, Boone naléhá, aby se směl zúčastnit – a to poslední, co čeká, je setkání s poutavou, záhadnou ženou… která navždy změní jeho život.

Od chvíle, kdy její sestra zahynula v klubu, je Helania odhodlaná najít jejího vraha bez ohledu na nebezpečí, které jí hrozí. Když jí Boone zkříží cestu, neví, zda mu má důvěřovat, nebo ne – a pak už nemá na vybranou. Jelikož se sama stane svědkem další vraždy a někdo blízký Bratrstvu je identifikován jako hlavní podezřelý, musí ti dva spolupracovat při řešení záhady… dřív, než bude pozdě. Vstoupí mezi milence šílenec, nebo nad smrtící zlobou zvítězí pravá láska a dobrota?

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, únor 2020
Přeložila: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Cena: 379 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Před rokem…

Rexboone, pokrevní syn Altamerův, uměl uvázat windsorský uzel na hedvábné kravatě i poslepu.

Nebyla to dovednost, kterou by si pěstoval naschvál, spíš si ji osvojil zásluhou své životní situace. V tomhle ohledu se podobala jeho znalostem vína Domaine cocheDury, Shakespearovým hrám a hodinkám značky Audemars Piguet. Aniž si byl přesně vědom, jak nebo kde ty věci pochytil, znal rozdíl mezi Johnem Frederickem Kensettem a Frederikem Edwinem churchem. Věděl, kdy firma Rolls Royce koupila značku Bentley (listopad 1931). Kdy se zase rozdělily (31. prosince 2002). Jak vést partnerku při valčíku. Kde koupit nejlepší oblek ze Savile Row.

Správná odpověď na to poslední zněla – Henry Poole & Co.

„Krucinál.“

Rozmotal spletenec u zvednutého límce košile s monogramem a zkusil uzel znovu. Možná by to šlo líp, kdyby měl zavázané oči. Bulvy mu zjevně moc nepomáhaly.

V souladu s tím zavřel víčka.

Problém byl, že se mu potily dlaně a špatně se mu dýchalo. Takže ten obojek kolem krku, i když šlo o kus nejlepšího hedvábí značky Hermès, jeho pocity nijak nezlepšoval.

Problém představovaly emoce. A to nebylo žádné překvapení.

Jako příslušník glymery, aristokracie upíří rasy, měl na vybranou jen ze dvou druhů pocitů. Buď jste projevovali mírný, nepřítomný souhlas, nebo blahosklonný nesouhlas v podobě zvednutého obočí.

Náramný rejstřík. Jako volit mezi voskovou figurínou a plastovým panákem.

Fajn, pokud vás něco nebo někdo opravdu rozčílilo – jako třeba že zahradník špatně sestříhal břečťan nebo vám na nohu spadlo, u sta hromů, piano (samozřejmě Steinway) – mohli jste ledovým tónem pronést pokárání, které prošpikovalo řečeného zahradníka nebo majitele onoho koncertního křídla takovým způsobem, až pocítil nutkání spáchat sebevraždu jakožto formu služby veřejnosti.

Žádná z těchto možností ho momentálně neoslovovala. Ne že by někdy o některou z nich stál.

Škubnutím si přitáhl uzel ke krku, pak uhladil oba konce a otevřel oči.

No. Vida. Dokázal to.

Otočil cípy límečku zpátky na místo, sundal z mahagonového stojanu luxusní sako, navlékl na sebe tu kvalitní látku a dokončil svou oděvní prezentaci zastrčením čtverečku korálového a modrého hedvábí do náprsní kapsy.

„Je čas jít,“ sdělil svému odrazu.

A přesto od něj neodstoupil. Při pohledu do vysokého zrcadla nepoznával toho tmavovlasého muže, co na něj hleděl. Nepoznával klasické rysy obličeje, tak typické pro aristokraty. Ani širokou hruď, kterou neměl. Ani dlouhé nohy nebo žilnaté ruce.

Měli byste být schopni vidět sami sebe zřetelně. Zvlášť když jste ve vlastní šatně u vlastní ložnice ve vlastním domě, kde se svítí a nic vás nerozptyluje.

Ještě znepokojivější bylo, že si mohl prohlédnout každou část oděvu, který měl na sobě, a vybavit si do přesných detailů, odkud ji má: kdo vyrobil košili, sako a kalhoty, jak si je vybíral, kdy mu je upravovali. Totéž platilo o okolním prostředí, o řadách obleků zavěšených na mosazných tyčích a uspořádaných podle roční doby a odstínu, pestrobarevných košilích seskupených jako hejna ryb, řadách dokonale naleštěných, ručně šitých polobotek podobných pochodující armádě… Samé kousky, které si sám vybral.

Tak kde je sakra mezi tou záviděníhodnou garderobou on?Protože ho nenapadala odpověď, vykročil ze šatny a prošel ložnicí a obytným prostorem. Venku na chodbě míjel květinová aranžmá na půlměsícovitých stolech, galerii olejomaleb a pak zavřené dveře bývalého apartmá své pokrevní mahmen. Podle toho, co mu bylo známo, pokoje zůstaly tak, jak byly, když jejich majitelka před dvaceti lety zemřela, klíč se naposled otočil v zámku a už nikdy jím nikdo neodemkl.

Ale nezpůsobil to, jak pochopil, otcův zármutek.

Spíš šlo o ukončenou záležitost. Otcova další shellan byla instalována jako obraz na stěnu o pouhých šest měsíců později, se všemi příslušnými právy a výsadami. Včetně očekávání, že se o ní bude mluvit jako o Booneově mahmen.

Skutečnost, že tuto roli nehrála ani v základní rovině, se nikdy nebrala v potaz, a totéž platilo o Booneových pocitech ohledně ztráty té, která ho porodila. Ale na druhé straně, Altamere nepěstoval projevy emocí, což se vztahovalo i na jeho novou družku. Jakmile proběhl obřad jejich spojení, Boone je už nikdy neviděl na žádné společenské akci společně.

Zdálo se, že ženě ten chladný odstup nijak zvlášť nevadí. Po pravdě řečeno, nepůsobila dojmem, že by byla ze svého hellrena nadšená víc než Altamere z ní, ačkoliv soudě podle pravidelných zásilek od značek chanel, Dior a Hermès, jejímu šatníku to uspořádání rozhodně svědčilo.

Měla apartmá vedle Booneovy pokrevní mahmen. A kdyby byla někdy povolána do Stínu? Boone by se klidně vsadil, že se jedna z obou sestav pokojů vyklidí, nově zařídí a předá nějaké další ženě. Bylo to dost podobné jako vyhodit vybité baterie a nahradit je novými, jako by nějaká část tohoto sídla, tohoto otcova života, vyžadovala k automatické obsluze existenci shellan – a chválabohu, ta se dala rychle sehnat na Amazon Prime, když té staré došla šťáva.

Když si Boone představil, co na něj čeká v přízemí, pomyslel si, že by neměl soudit příliš ukvapeně.

Další v řadě bylo otcovo apartmá.

Boone tam nikdy nesměl vstoupit, takže nemohl hodnotit zařízení tak ani onak. Ale vsadil by dvě třetiny jater a jednu celou ledvinu, že je tam všechno na svém místě a většinou je to tmavě modré.

Altamere pravděpodobně vyšel už z dělohy v tmavě modrém blejzru, šedých flanelových kalhotách a s klubovou vázankou na krku.

Boone pokračoval dál po obloukovém schodišti a nenápadné vrzání pod červeným plyšovým běhounem bylo tak známé, až si neuměl představit, jaké by to bylo žít někde jinde. Jeho domov – otcův domov – nikdy nebyl místem radosti, ale s vrozenou odborností ve všem, co se považovalo za „vkusné“, jakož i s nezdolnou potřebou dělat to, co je správné, neznal nic než taková omezení, a ta byla tudíž neodlučnou součástí toho, kým byl.

Nedobrovolnou, ale nepopiratelnou.

Docela jako ten domluvený sňatek, který ho čeká.

Ocitl se v přízemí a zamířil k obývacímu pokoji na pravé straně. Kde na něj za zavřenými dveřmi čekala jedna žena.

„Můžu vám být nějak nápomocen?“

Boone se zastavil. Ta slova znamenala, pokud si je správně přeložil, otázku. Postoj a tón představovaly výčitku.

Otočil se. Marquist, domácí majordomus, nebyl doggen, nýbrž civilní upír. Až na tuhle netypičnost splňoval všechny požadavky na nejvyššího sloužícího ve velkolepém sídle do puntíku: formálně oděný v uniformě jako vystřižené z Buckinghamského paláce, s nalakovanými, dozadu sčesanými šedými vlasy, podezíravýma očima a horním rtem tak strnulým, že byste se o něj mohli pořezat pokaždé, když otevřel ústa.

Taky měl záhadnou schopnost objevovat se tam, kde jste o něj nestáli.

Boone si špičkami prstů zkontroloval uzel kravaty. „Mám návštěvu.“

„Ano. To já ji vpouštěl dovnitř a přivolal vás.“

Boone dál opětoval pohled, který se na něj upíral. „A?“

„Váš otec tu není.“

„To je mi známo.“

„Budete s ní tedy sám.“

„Jsme v přijímacím salonu s bezpečnostními kamerami. Jsem si naprosto jistý, že budete monitorovat jejich záznamy. Nebudeme zrovna sami.“

„Zavolám vašeho otce.“

„Jako vždy.“

Boone se k muži otočil zády a hodlal vstoupit do salonu. Když ale jeho ruce uchopily mosazná madla dveří, nemohl se pohnout. Mezitím za jeho zády zaznělo zafunění a pak Marquist uraženě odkráčel, tvrdé podrážky jeho naleštěných bot cvakaly jako nadávky, když se vzdaloval do svého doupěte leštidel, prostírání a upjatého mračení.

Boone neváhal kvůli majordomovi, ale skutečnost, že to přimělo Marquista odejít, byla bonus.

„Sakra,“ zašeptal.

Jeho tělo se odmítalo pohnout a těžko říct proč. Existovala spousta možností. Nakonec zavřel oči, zhluboka se nadechl a to stačilo. Stejně jako při vázání kravaty – pokud na to neviděl, šlo to.

Otevřel dvojité dveře a zvedl víčka.

Žena stála u jednoho z oken sahajících od podlahy až ke stropu, obrácených do průčelí sídla, zády k němu, a od splývající malinově zbarvené draperie se odrážely její blond vlasy a růžovočerný kostým značky chanel. Její vážný odraz ve skleněných tabulích se podobal portrétu nějaké krásky z minulosti, profil vzdáleně, byť věrně představoval něco, co už se nenalézá mezi živými.

Rochelle, pokrevní dcera Urdemova, se ohlédla přes rameno, když za sebou zavřel dveře – a jen co se jejich oči setkaly, pochopil.

A ulevilo se mu.

„Boone,“ pronesla chraplavě.

Vydechl vzduch, o němž si vůbec nebyl vědom, že ho už měsíc zadržuje v plicích. „To nic. Vím, proč jsi přišla.“

„Víš?“

„Když jsi zavolala přímo mně, místo abys postupovala patřičnými cestami, pochopil jsem, že určitě chceš od téhle dohody odstoupit. A jak jsem řekl, je to v pořádku.“

Působila překvapeně, jako by čekala, že bude muset všechno vysvětlovat. Jako by předvídala nesnadný rozhovor. Jako by se připravovala na hněv a dotčenost z jeho strany.

„Ne… není to v pořádku.“

„Ale ano, je. Pojď sem.“

Natáhl ruku a ona k němu přistoupila, ovšem jejich dlaně se nedotkly. Dával si pozor, aby spustil paži dřív, než se ocitla nablízku, a místo aby ji odtáhl k pohovce, ukázal jí cestu napříč slavnostním pokojem. Když oba seděli na měkkých poduškách, v koutku mysli ho napadlo, že jsou papundeklovými obrazy svých rodičů. Přestože byli nějakých padesát let po proměně, on i Rochelle byli oblečeni a chovali se, jako by jim bylo tři sta nebo čtyři sta let: obleky, kostýmy a decentní obuv. Diskrétní šperky pro ni, kapesníčky v náprsní kapse pro něj. Dokonalé způsoby.

Vnitřně věděl, že to není správné. Nic z toho není správné, nejen ten domluvený sňatek. Nic v této domácnosti, v tomto rodu, z nějž pocházel, nebylo tak, jak by mělo být, a jak tak uvažoval o realitě, kterou byl připraven respektovat jako celoživotní závazek, o němž věděl, že je pro něj špatný, náhle se ho zmocnil hněv.

Chvála Stvořitelce, že je Rochelle statečnější než on.

„Moc se omlouvám,“ popotáhla.

Poposedl a vyndal z vnitřní kapsy kapesník. „Tumáš.“

„To je ale šlamastyka.“ Rochelle přijala nabízený kapesník a opatrně si osušila oči. „To je… absolutní binec, co jsem způsobila.“

Vyhrkly jí další slzy a on litoval, že ji pro útěchu nemůže přátelsky obejmout kolem ramen. Ale zatím se jí ještě nijak nedotkl a teď nebyla zrovna vhodná chvíle s tím začínat.

„Můžeme se rozhodnout, že do toho nepůjdeme.“

„Ale já chci. Opravdu chci.“ Zatlačila na jedno nosní chřípí a zadívala se na něj. „Jsi úžasný. Jsi všechno, co bych si mohla přát, ale já prostě ne… Ach, bože. Neměla bych to říkat.“

Boone se usmál. „Beru to jako kompliment.“

„Myslím to vážně. Lituju, že tě nemůžu milovat.“

„Já vím, že lituješ.“

Zčistajasna začala vrtět hlavou, husté vlny blond vlasů se jí lámaly o ramena. „Ne, ne, musíme pokračovat. Nevím, proč jsem přišla. Není z toho cesta ven, Boone. Domluvené sňatky se nedají zrušit.“

„Houby nedají. Řekni všem, že jsem pro tebe nepřijatelný. Máš na to právo. Tak to vyřešíš… vyřešíme.“

„Jenomže to není vůči tobě spravedlivé.“ V očích se jí třpytily slzy. „Budou tě všemožně odsuzovat a…“

„Zvládnu to.“

„Jak?“

To nevěděl. Ale byl si jistý tím, že uvěříli glymera, že je nežádoucí jakožto hellren pro spolupříslušnici vyšších vrstev, bude to lepší osud než tento vynucený svazek. Ne že by neměl Rochelle rád nebo by mu nepřipadala přitažlivá. Byla chytrá a zábavná a klasicky krásná. Existovala možnost, že se mezi nimi časem něco vyvine, ale v podstatě si byli cizí.

A jak tu spolu poprvé seděli sami, otázka, kterou si kladl od první noci, byla konečně zodpovězena: jediný důvod, proč se vydal po této cestě očekávání, byla jeho domněnka, že mu to třeba bude fungovat líp než otci. Po pravdě řečeno, byl odhodlaný uspět tam, kde jeho otec selhal, tím, že vyhoví požadavkům glymery, a přesto dál povede autentický život.

Jenže vítězstvím v takovém dostihu by získal jen dutou trofej, že ano – v podobě sňatku se ženou, kterou nemiluje… jen aby něco dokázal muži, který by nepochybně ani nezaznamenal žádnou nuanci kromě toho, co je „normální“.

„Dobře to dopadne,“ opakoval.

Rochelle se zhluboka nadechla. „Nechci, aby sis myslel, že jsem ti zavolala ukvapeně. Nebo impulzivně.“

Impulzivně? – pomyslel si. cože, jako upsat se k sedmi stům letům společného života, možná i dětem a jistotě, že je rozdělí až smrt, i když spolu prožili jen dva uvítací čaje pod dozorem, povinnou večeři s rodiči a koktejlový večírek s oznámením zásnub? Dohromady strávil ve společnosti Rochelle asi pět hodin a až do nynějška u toho pokaždé byli svědci.

„Boone, chci ti to vysvětlit. Miluju… někoho jiného.“

Usmál se a v duchu se ptal, jaké to asi je. „To z tebe mám opravdu radost. Láska je požehnání.“

Rochelle odvrátila pohled, tvář jí ztuhla jako maska. „Děkuju.“

Boone měl sto chutí se na toho muže vyptávat. Ale na druhé straně, i když byli technicky vzato zasnoubeni, jak by řekli lidé, v podstatě si byli cizí a tím pádem to bylo všechno úplně šílené.

Domnívala se, že je těžké zrušit zasnoubení? Tak ať si zkusí ukončit kompletní soužití.

„Jen jim řekni, že tě nejsem hoden,“ naléhal. „A pak si můžeš vzít jiného.“

Jak se k němu Rochelle vrátila pohledem, uvědomil si, že její oči mají stejnou barvu jako jeho, a to ho kdovíproč dopálilo. Ne že by s ní bylo něco špatně; jenom… už stačila ta věc s patřičným původem. Byli si tak podobní ve smyslu vybarvení, až na jeho tmavé vlasy, jako by byli bratr a sestra, a z toho šel náramný strach.

Rochelle si rozprostřela kapesník, který jí předtím dal, do klína, uhlazovala čtverec látky, přejela špičkou prstu monogram uprostřed.

„Takže ty… to taky nechceš?“

„Myslím, že by bylo lepší, kdybychom se navzájem znali“ – aspoň trochu – „a rozhodli se pro to sami. Vím, že příslušník našeho rodu si takhle družku ani druha nevybírá, ale proč? Můj otec a má rodná mahmen spolu nikdy nebyli šťastní, a přitom byl jejich svazek domluvený. Po její smrti si to otec zopakoval se stejným výsledkem. Tak trochu jsem si říkal, že bych mu třeba mohl ukázat, jak se to dělá správně, ale upřímně? Zvlášť jestli jsi zamilovaná do někoho jiného? Jaká je šance, že budeme šťastně žít až do smrti, ale navíc, proč se namáhat?“

„Nemůžu tě opustit se všemi těmi společenskými stigmaty. Není to fér.“

„Nic si nenamlouvej. Jestli to ukončíme z jiného důvodu, než že jsem nepřijatelný, bude to mít na tebe přímo brutální společenský dopad. Ten muž, kterého miluješ? Nebude si tě smět vzít. Budeš považována za zkaženou a nepřijatelnou pro řádného hellrena až do smrti. A navíc, celý tvůj rod bude zostuzený a všechno to padne na tvou hlavu. chceš říct, že by tě takový výsledek docela potěšil?“

Rochelle sebou polekaně trhla. „Ale tebe se budou do jisté míry taky stranit.“

„To nebude nic v porovnání s tím, co by glymera udělala tobě. Radši ať o mně rok kolují řeči a deset let ať na mě hledí úkosem, než abych věděl, že jsem zničil život tobě i tvému muži.“

Rochelle zavrtěla hlavou. „Bereš to za špatný konec. Proč bys to měl kvůli někomu udělat?“

„Nevím. Nejspíš… láska stojí za oběti. I když to není moje láska.“

„Jsi velice čestný muž,“ zašeptala. „A jsi moc statečný.“

Ale opravdu to tak je? Možná v kontextu glymery, ovšem realista v jeho nitru věděl, že opravdová statečnost neznamená čelit šípům nadutých pohledů a nesouhlasným poznámkám. Po nájezdech, potom co Vyhlazovací společnost pozabíjela tolik nevinných v jejich domovech – jak by mohl někdo tvrdit, že povinné společenské mravy jsou začátek a konec všeho, co má nějakou cenu? Nebo že porušit je z dobrého důvodu by mělo někomu vysloužit upíří ekvivalent řádu Purpurového srdce?

Rochelle na něj pátravě hleděla, jako by se snažila odhadnout, zda takový tlak zvládne. „Vážně je ti jedno, co si o tobě kdo myslí, viď.“

Boone pokrčil rameny. „Nikdy jsem nebyl velký fanoušek společenské scény. Tady v caldwellu leckdo nemá ani zdání, že Altamere má nějakého syna, a mně to nevadí. Otec si to trochu odnese, ale ujišťuju tě, že po tom, jak mě celý život přehlížel, mi vůbec nevadí nedělat si starosti s jeho problémy. A prosím, nepřipadej si provinile. Je to tak nejlepší pro nás oba.“

Rochelle si osušila čerstvé slzy. „Škoda že nejsem jako ty. Jsem zbabělec.“

„Děláš si legraci? Ty jsi tady ta statečná. A nedělej ze mě hrdinu.“ Trpce se usmál. „Mám spoustu chyb. Jen se zeptej mého otce. Ten ti dá seznam delší než vaše příjezdová cesta.“

Umlkla a smutek, který jí vstoupil do očí, v něm budil touhu ji obejmout. Jenže Marquist sledoval uzavřený televizní okruh – a hlavně neměl Rochelle co konejšit.

Odstoupit od dohody bylo naprosto správné…

„Ne,“ pronesla silnějším hlasem. „Převezmu za to odpovědnost. Nedovolím ti…“

„Rochelle. Nevím, kdo je tvůj muž, ale jestli pochází z našich vrstev? Nemůžeš být ta, která všechno zruší. Jestli odmítneš tuhle dohodu dodržet, jeho rodina nikdy nedovolí, abyste vy dva byli spolu. To přece víš. Budeš pošpiněná a bude tě to pronásledovat až do konce života. Dovol, abych to vzal na sebe.“

„Pořád nevím, proč bys to pro mě měl udělat.“

„Kdybych měl nějakou lásku, chtěl bych být s ní. Ale nemám.“ Svraštil čelo a zamyslel se nad všemi ženami, které znal nebo se s nimi kdy setkal. Byly to samé aristokratky. „A upřímně, nevím, odkud by ke mně něco jako pravá láska mohlo přijít. Takže chci pomoct vám dvěma.“

Rochelle si znovu osušila obličej jeho kapesníkem. „Vážně lituju, že tě nemůžu milovat. Jsi opravdu čestný muž. Ale ne, nemůžu dovolit…“

Dvojité dveře se rozlétly, Marquist rozrazil těžké výplně.

Vstoupil Booneův otec Altamere, jeho polobotky klapaly po mramoru, dokud se neocitly na koberci, který jejich zvuk umlčel. Tmavé vlasy měl sčesané dozadu z krásně tesané tváře a bledé oči měly v hněvu barvu oceli. Boone nepřítomně zaznamenal, že oblek, který má otec na sobě, je ušitý přesně ze stejné kvalitní vlny jako ten jeho. Břidlicově modrá barva byla protkaná vřesově fialovými a bledě šedými vlákny tak nenápadně, že by si toho nikdo nevšiml, aniž by přitiskl nos ke klopě.

Střih saka a kalhot však stejný nebyl. Boone byl odjakživa podobný spíš mužům ze strany mahmen, široká ramena, mohutné paže, dlouhé a svalnaté nohy. Vždycky vnímal, že otec jeho postavu neschvaluje, a pamatoval si, jak po proměně zaslechl od otce polohlasitou poznámku, že Boone má tělo nádeníka. Jako by to byla vrozená vada.

Nebo snad cosi, co by v něm budilo pochyby o věrnosti jeho shellan.

Boone o tom často přemýšlel.

„Co to děláš?“ otázal se Altamere.

Protože upíral tvrdý pohled na Boonea, nebylo žádné překvapení, že ignoroval Rochelle. Ženy pro něj představovaly jen kulisu, něco hezkého na okraji zorného pole, spíš doplněk než aktivního účastníka života.

Boone vstal. „Rochelle mi přišla sdělit, že nejsem hoden naší dohody. Zavrhla mě, a protože je čestná, chtěla to udělat osobně. Teď je na odchodu.“

Cítil, jak na něj Rochelle šokovaně hledí, ale byl připravený umlčet jakýkoli její pokus popřít to, co prohlásil. Mezitím ho Marquist přes Altamereovo rameno bedlivě pozoroval jako živoucí videokamera, která všechno nahrává.

„Takovou ostudu mi neuděláš,“ zasyčel Altamere. „Nedovolím to.“

Jako by vycítil, že je za tím něco hlubšího.

Hněv, který se probouzel v Booneově hrudi, pronikl až do duše. „Rozhodnutí není na tobě.“

„Jsi můj syn. Nikdo jiný…“

„Kecy.“ Otec nad tím slovem zesinal, ale Booneův hlas byl čím dál hlubší a silnější. „Už se ti nebudu snažit vyhovět. Stejně mi to nikdy moc nešlo – aspoň podle tebe ne, a už je dávno na čase, abych si dupnul.“

V koutku duše mu výčet projevů otcovy nedbalosti a opovržení běžel jako splašený elektroměr, odpočet stoupal do stratosféry. Booneova postava. Booneova touha raději číst než se společensky družit. Ignorování smrti Booneovy mahmen. To, jak Booneova nevlastní mahmen vnikla do domu jako studený průvan. To, jak Boone nikdy nevyhovoval žádným měřítkům.

Altamere namířil na Boonea prstem. „Dávám ti poslední šanci. Nevím, co to vy dva provádíte za nesmysl, ale tímhle to končí. Ke spojení dojde, nebo uvidíš, že to, jak se tě bude stranit glymera, nesahá ani po kotníky tomu, jak tě odříznu já.“

Rochelle se vymrštila. „To já ho nejsem hodna…“

„Nebojím se tě,“ přerušil ji Boone zřetelně. „A máš pravdu, otče, ledacos se tady změní.“

Altamere přimhouřil oči. „co to do tebe vjelo?“

Boone zvolna zavrtěl hlavou. „Už se to dlouho chystá. Jak že je ta ekonomická teorie, co tak často cituješ? Že to, co nemůže pokračovat, nepokračuje. Nebudu dál žít ve lži.“

Pohledem upřeným do očí muže, který ho údajně zplodil, vyzýval Altamerea, aby si zkusil tlačit na něj dál. A dával jasně najevo aspoň tím pohledem, že dojdeli k tomu, otevře se brána velkého nepředstavitelna.

Jmenovitě pochybností o jeho otcovství.

Před svědky.

Chceš mluvit o hanbě? Glymera si obvykle vyhrazuje svá přikázání a opovržení pro ženy, ale podváděný muž? No… o tom se nedalo ani uvažovat, že ano. Až do té míry, že se Altamere nikdy ani nezmínil o testu otcovství, protože případné dopady byly společensky příliš nebezpečné. Místo toho číhala po domě nedořešená možnost, že Booneovým otcem je někdo jiný, jako přízrak nevěry, který následoval „syna“ na každém kroku.

Odsouzeného k podezření ze hříchu, jehož se sám nedopustil.

To však dnes v noci skončilo.

Po dlouhém, napjatém mlčení Booneův otec konečně pohlédl na Rochelle. „Nezazlívám ti toto rozhodnutí.“

Altamere se otočil a odešel, Marquist se zařadil za něj, oba zmizeli v pracovně.

Po jejich odchodu Boone zvedl ruku k uzlu na kravatě a uvolnil si ho. Byl to ohromný pocit, dýchat.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se Rochelle.

Vzpomněl si na všechno, co o něm kdy otec říkal. „Jsem bezcenný. To není lež.“

„Všechno je to má vina,“ zaúpěla Rochelle a zhroutila se zpátky na pohovku.

Zatímco Boone úplně rozebíral windsorský uzel, přemýšlel o skutečnosti, že ho předtím musel uvázat se zavřenýma očima. Že vstoupil do tohoto salonu se zavřenýma očima. Že žil… celý život… ve slepotě, která nebyla jen otázkou volby, ale otázkou přežití.

Podvědomě tušil, že budeli se dívat příliš důkladně – nebo vůbec dívat –, nebude schopen udržet se v chodu. Příliš mnoho toho vstřebal, aniž si toho byl vědom, jako by toxické ovzduší aristokracie bylo skutečný plyn, který vdechoval a trávil se jím jako jedem. Jenomže to už končilo.

Jestliže se Rochelle dokáže postavit za svou lásku, pak on může převzít otěže vlastního života a rozhodnout, kým chce být. Kam se chce ubírat. co se chce naučit. Bez omlouvání.

Její kuráž inspirovala tu jeho.

„Moc mě to mrzí,“ pronesla Rochelle sklíčeně.

Boone zavrtěl hlavou. „Ať se dál bude dít, co chce, mě to nemrzí.“