Jenny Nowak: Dcera vlčic
V nakladatelství Netopejr vyšla Dcera vlčic, dlouho očekávaný román volně navazující na ságu o Vampýrech z Čelákovic. Autorka Jenny Nowak se vrací ke svým hrdinům z knih Jiná rasa a Noční lovci a přivádí mnohé další.
ANOTACE:
Po ničem netouží Eleanor ze Schatzbergu tolik jako po dítěti. Je ochotna pro to udělat cokoli. Třeba i snést násilnického manžela. Nebo si opatřit smečku vlčic v zoufalé víře, že pomůže vlčí mléko. A její sen se splní. Jenom poněkud jinak, než je zvykem.
Do jejího života zasáhnou síly, o jejichž existenci zatím neměla ani tušení. Přítel z cizích krajů, ani mladý fámulus místního mastičkáře vůbec nemusejí být tím, čím se zdají.
Staré moudro, které říká „Vezmi si, co chceš, a pak zaplať, co uzná Bůh“, platí v tomto případě vrchovatě. A cena je vysoká…
Román je inspirován skutečným životem kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu, který ve své bizarnosti v mnohém předčí veškerou romanopiscovu fantazii. To, čemu byste byli ochotni věřit nejméně, je pravda…
Příběh volně navazuje na romány Jiná rasa a Noční lovci. Lze ho ale číst i samostatně.
UKÁZKA:
Nastala noc, tichá a mrazivá, mlčky stála všude kolem jako černě zakuklená zimomřivá stráž. Služebnictvo šlo spát, všude tma, jen ve velké přízemní síni blikala jediná svíce, plamínek tančil v průvanu. Eleanor dnes spánek nepřemáhal. Cítila se tak zvláštně bdělá, jako by se blížila dvanáctá polední místo půlnoci. Necítila vůbec žádnou únavu ani ospalost. Ale současně neměla ani chuť se hýbat. Toužila jen bez hnutí sedět, dívat se do plamene a vnímat teplo ze dřeva pomalu dohořívajícího v krbu. Naslouchat zvukům spícího domu. Popraskávání a syčení posledních zuhelnatělých polen, hryzání červotoče ve starých trámech, vypísknutí myší za omšelým obložením, sténání a vzdychání letité tvrze, povrzávající jako klouby staré ženy. Všechny ty zvuky důvěrně znala. Se všemi už se dávno sžila a ani v nejmenším ji neděsily.
Tiché vrznutí, které zaslechla vzápětí, však bylo jiné. Popohnalo jí srdce do cvalu dřív, než stačila začít přemýšlet. Tohle sem nepatřilo. V domě, kde kromě ní nebdělo živáčka a služebnictvo oddychovalo zachumlané v postelích, se nemělo ozvat otevírání okenice.
Vyskočila a sáhla po tesáku, od něhož se zaplaťbůh nikdy nevzdalovala víc než na délku paže, takže i teď ho měla odložený na desce stolu, vedle misky křížal a prázdného pohárku od mléka s medovinou. Okno se rozletělo dokořán a vysoký černý stín, který jím proskočil dovnitř, jí drtivou silou obemkl zápěstí dřív, než stačila sevřít jílec. Zajíkla se a zaúpěla, ale to už vystřelila druhá paže, bleskurychlá jako tělo hada, popadla ji za volnou ruku a strhla.
„Chceš mě snad zabít, El-lhean?“ sykl jí stín zblízka do ucha, až ji polechtal jeho dech. Zazněla v tom únava i smích. A ještě něco, co zatím nepoznala. Zkroutila se v jeho sevření a v příštím okamžiku se k němu sama přimkla vší silou. A jen co jí to umožnil, vrhla se mu kolem krku, tiskla ho k sobě, dotýkala se ho, aby uvěřila, toužila mít ho plné dlaně, plakala, zajíkala se a pořád dokola vyrážela jen: „Ty žiješ, Bože dobrý, ty žiješ.“
„Dá-li se to tak nazvat,“ vydechl s tváří přitisknutou k její. „Přinejmenším jsem tomu, co nazýváte životem, už zase tak blízko, jak jen mohu být. Na rozdíl od předešlých měsíců…“
Narovnal se a zůstal stát těsně u ní, jako by si nebyl jistý, jestli Eleanor třeba vzápětí neskončí ve mdlobách. Ale jen ho držela za ruce, protože se ho prostě nedokázala přestat dotýkat. Umírala hrůzou z pomyšlení, že když to udělá, tak jí zmizí. Všechno se to rozplyne. A ona se z toho snu probudí zimou u vyhaslého krbu, s hlavou na stole vedle loužičky ztuhlého vosku, zbylé po dohořelé svíčce. Do dalšího mrazivého dne. Do celého mrazivého života bez něho.
„Ty… ty sis myslela… že jsem…,“ vypravil ze sebe nejistě, když ho její myšlenky dostihly, ale nakonec to nedopověděl. Co jiného si měla myslet? Nemluvě o tom, že měla pravdu. Či přinejmenším obrovský kus pravdy. Stav, ve kterém se poslední dobou nacházel, měl k lidské představě smrti blíž než k čemukoli jinému.
Jen kývla. Jako by se bála promluvit, jako by se děsila, že hlasitě pronesená slova mohou tenhle sen rozbít, roztříštit jako kulka vystřelená do zrcadla. Nasucho polkla a pak se odvážila jen zašeptat: „Co se vlastně…? Jak jsi…?“
Visela na něm očima. Rozuměl. Najednou došel k rozhodnutí. Vmáčkl se vedle ní, ovinul jí paži kolem ramen, pootočil si ji a přitiskl zády na hruď.
„Chceš to vědět?“ ujistil se šeptem. Drobné prstýnky nad uchem se zachvěly jeho studeným dechem. „Celé?“
Přikývla. „Chci. Vyprávěj.“
„To ne,“ namítl. „Nebudu ti nic vyprávět.“
Namáhavě vykroutila krk, aby mu viděla do tváře. „Říkal jsi přece…“
„Ne, neříkal,“ přerušil ji. „Jsou lepší věci než vyprávění. Připravená?“
Nevěděla na co, ale přisvědčila. Na cokoli.
Trhla sebou, když jí uši zahltil řev. Dupot, rány a třesk. Zběsilé obrazy se jí míhaly před očima. Napřed nechápala, na co to zírá. Kde se ocitla, co se to děje. Nejsi tam doopravdy, zaslechla kdesi v hlavě. Nic k tobě nemůže, nic ti neublíží, jenom se dívej…
Věřila mu. Bůh jí pomoz, na celém světě nevěřila nikomu tolik jako jemu. Ale i jen se dívat bylo skoro víc, než dokázala snést.
Nábytek se s rachotem kácel, v rozlámaných troskách dupaly vojenské boty. Vyraženými dveřmi, jež se s ohlušující ranou skácely na podlahu, vpadl do katovny oddíl zámecké stráže. Se šavlemi z pochev ničili a běsnili. S křikem se semkli k sobě, když se z šerého přístěnku zvedlo polonahé šlachovité tělo. Skok a řev. Bublavé zalykání. Rudé kabátce rudnoucí ještě víc horkou záplavou. Maso na cáry. Útočící zuby a míhavá lesklá ostří zbraní. Také ta už se zatínala do svalů. A zas. A znova… Nelidská šelma přes veškerou svou mrštnost poprvé padla na kolena.
Knížecí ozbrojenci zavyli radostí a znásobili útok. Zabít! V krví zmazaných tvářích se jim mísila hrůza s touhou rozsekat tu zrůdu na kusy. Pomstít své druhy, které ten démon zmrzačil nebo rozsápal.
Konečně. Konečně ležel bez pohybu. Svaly obnažené až ke kostem. Líc rozťatou. Žebra krvavě přeseknutá – odshora až k boku – trčela ven jako u zvířete na porážce. Tělo pokryté ranami. Hrůzně vyhlížející bezmála černá krev už z nich netekla a zející maso bylo nepřirozeně bledé.
Sinalí strachy a opřekot se křižujíce ho kopanci překulili na přehoz, který chvatně strhli z lože a rozprostřeli po podlaze. Jen co narychlo ošetřili své raněné, nechali je prozatím s mrtvými v domě, vyběhli se svým v brokátu zabaleným břemenem k lesu. Supěli a popadali dech, ale spíš děsem nežli tou námahou. Nesli ho čtyři a nebyl těžký. Zastavili se, když už byli dost daleko. Beze slova se zadívali na vývrat. Hluboký, s propletenými zbytky kořínků vyčnívajícími z vlhké zeminy. Obrovský koláč z mohutných kořenů a spečené hlíny, jak se vzrostlý smrk kdysi za bouře vyvrátil, ho stínil jako odhozený slunečník lesního obra.
Kdyby kmen dole přeťali nebo přeřízli, mohli by koláč přiklopit na místo, aby zakryl všechno, co bude pod ním, ale neměli sekyru ani pilu a nemuseli říct ani slovo, aby jim bylo jasné, že sem už žádného z nich nikdo jakživ nedonutí se vrátit. Mlčky a v divokém chvatu, zakopávajíce jeden o druhého, tělo zaházeli větvemi, klestím, zahrnuli jehličím a kameny, které posbírali kolem.
A pryč. Rychle odtud, než přijdou o rozum. Hnali se z kopce, jako by je honil satanáš.
Blýsknutí očí ani drobné postavičky přikrčené v dolíku zarostlém mladým smrčím si nikdo nepovšiml.
Vize se vytratila. A do ticha zazněl hlas: „Tak takhle to bylo, El-lhean. Takhle mě zabili.“
INFO O KNIZE:
Vydal: Netopejr, prosinec 2019
Obálka: Martin Novák
Vazba: vázaná
Počet stran: 324
Cena: 200 Kč
